Řidiči parkují jako idioti, hasiči se pak nedostanou k požárům*Poplatek za návštěvu specialisty, za vypsání neschopenky i za to, že si pan doktor umyje ruce*Obvoďáci dostávají milion ročně za nic. Chtějí ale více a více*Měli by si hazardéři platit léčbu?*Kodex oblékání na ministerstvu Pavla Drobila je manažerská buzerace*Mýtné pro osobní auta může schvalovat jen hloupá ovce.
Špatně zaparkovaná auta často brání v průjezdu hasičům
Že řidiči parkují zejména na sídlištích jako hovada, je bohužel smutný fakt, stejně jako skutečnost, že na většině socialistických sídlišť je nedostatek parkovacích míst. Přeci jen počet aut na bytovou jednotku je dnes úplně někde jinde ve srovnání s dobou “budování světlých zítřků.” Mnozí řidiči tak s argumentem, že “jinde není místo,” parkují i tam, kde se to nejen nesmí, ale kde překážejí ostatním. Některým dokonce ani nedochází, nebo je jim zcela ukradeno, že by se k paneláku mohlo potřebovat dostat hasičské auto, které přeci jen potřebuje výrazně větší manipulační prostor, než osobák. Ostatně pro příklady nemusíme chodit daleko – na našem sídlišti v prosinci 2006 zemřeli při požáru dva lidé (viz podrobná fotoreportáž – povšimněte si, jak se hasiči díky parkujícím autům nedostali až k hořícímu bytu).
Je pěkné, že se Česká televize bude snažit upozornit na tento problém spotem, nicméně obávám se, že to cílovou skupinu nezasáhne. Pro ty ohleduplné bude klip zbytečný, zatímco pro bezohledné bude stejně hlavní, aby měli auto před domem, protože oni přeci ráno nepůjdou o sto metrů dál.
Hlavním problémem je přitom naprostá liknavost městské policie. Nestačí jen rozdávat lístečky s výzvou, které řidiči následně vyhodí do koše a když je náhodou někdo předvolá, tak se vymluví na osobu blízkou. Auto parkující tak, že potenciálně znemožňuje průjezd hasičského vozu, by mělo být odtaženo a vráceno majiteli až po zaplacení pokuty. Nerozpakoval bych se ani s trestáním za obecné ohrožení se sankcí v podobě zákazu řízení, nebo odebrání vozidla.
Praxe je ale taková, že například v zimě strážníci vůbec nepokutují, protože prý (slovy jedné městské policistky) “nejsou pod sněhem vidět žluté čáry, vyznačující místa, kde se nesmí stát.” Podotýkám, že jde o oblast, označenou jako obytná zóna, tj. ze zákona vyplývá, že stání mimo vyhrazená místa je automaticky porušením předpisů.
Myslím, že dokud se nestane něco opravdu velkého – tj. například neuhoří deset a více lidí v jednom domě jen proto, že hasiči nepřijeli včas – tak se v tomto směru nic nezmění. A nejspíš tomu nepomůže ani zmíněný klip.
Stínový ministr Rath nechce poplatek u specialistů
Tak se nám to pod taktovkou Nečasovy vlády pěkně rozjíždí. Poplatky u lékaře budou vyšší a podle všeho k nim přibudou další. Například za návštěvu specialisty bez doporučení praktického lékaře chce ministr zdravotnictví Leoš Heger účtovat 200 Kč. V tomto případě sice uznávám, že je dobré, pokud pacienta k odbornému lékaři předá praktik, nicméně potvrzuje se tak trend, započatý regulačními poplatky Tomáše Julínka. Platíme sice stále stejné odvody zdravotním pojišťovnám, ale paralelně s tím budeme muset za lékařskou péči vytahovat čím dál více peněz “na ruku.” Tentokrát se po delší době ztotožním s pohledem Davida Ratha, který návrh komentuje: “Považuji to za další pokus koaliční vlády vytáhnout z lidí co nejvíce peněz a navíc kastovat společnost na bohaté a chudé.”
Aukro
Aukro je společnost, se kterou rozhodně nechci mít už nikdy nic společného. Počátkem roku jsem řešil problém s opakovaným zasíláním nevyžádané pošty (viz článek Aukro.cz: Neodbytní spammeři). Pochopil jsem tehdy, že Aukro.cz rádo dělá ze svých uživatelů blbce. To potvrzuje i další uživatelská zkušenost, publikovaná na D-Fensovi. Oč jde? Autorovi článku Aukro zablokovalo účet a vyžadovalo od něj zaslání kopie občanského průkazu. Sám se přitom ničeho nedopustil – pouze měl vazbu na člověka (shodou náhod šlo o jeho bratra), který údajně porušil podmínky. Převedeno do praxe: je to podobné, jako kdyby vám policie odebrala řidičák, protože váš sourozenec jezdí moc rychle.
Když se chtěl autor seznámit s podrobnostmi, bylo mu ze strany Aukra opakovaně sděleno, že mu nemohou říci žádné detaily. Podmínky Aukra přitom říkají: “12.1.1 Aukro je oprávněno odstoupit od Smlouvy, popř. pozastavit účet Uživatele, který podstatným způsobem porušil Smlouvu…” Očividně si ale tato firma ohýbá podmínky dle aktuální potřeby, tj. zablokuje váš účet v případě, kdy vaše babička nezaplatí nebo neodešle zboží.
Inu, snaha napodobit zahraniční internetové produkty naráží v českém prostředí na neschopnost lidí. Nejde jen i Aukro – vzpomeňme například na Vltavu (tehdejší “napodobeninu” Amazonu), která dojela na obyčejný šlendrián ze strany provozovatele a jeho zaměstnanců. Naštěstí Internet umožňuje na podobné zkušenosti reagovat rychle a jednoduše: místo Aukra je tu například eBay, který se ke svým klientům chová o poznání lépe. Alespoň za sebe mohu říci, že přes Aukro už nikdy nic kupovat nebudu.
Ať si hazardéři platí za své úrazy sami, navrhují pojišťovny
Pojišťovny a takzvaní “zdravotničtí experti” uvažují nad poměrně zajímavým opatřením: pokud by si pacient způsobil úraz sám, měl by za svou léčbu připlácet. Na první poslech to zní velmi rozumně: proč bychom například měli platit léčení horolezcům, vědomě riskujícím svůj život, nebo motorkářům a dalším hazardérům? Jenže je zde i druhá strana mince: podobnou logikou dospějeme i k tomu, že za svou léčbu by měli platit nejen ti, kdož si způsobí úraz, ale také ti, kteří díky své životosprávě onemocní. Můžeme začít třeba u alkoholiků, kuřáku a narkomanů. Hranice určení odpovědnosti je ale velmi tenká: například kuřák, žijící v Ostravě Radvanicích či Bartovicích, dostane rakovinu plic. Měl by si platit léčbu ze svého? Není možné to posoudit, neboť neexistuje klíč, který by určil, z čeho onemocnění vzniklo a nakolik si za něj dotyčný může sám. Ostatně na onkologii mi potvrdili, že touto formou rakoviny trpí mnoho lidí, kteří v životě nevzali cigaretu do úst.
Pojďme ale uvažovat dál: kdybychom nechali platit za léčbu kuřáky, alkoholiky a narkomany, neměli bychom také potrestat i další nemocné, kteří svému onemocnění “pomohli?” Začít bychom mohli u těch, kteří se přejídají, pokračovat těmi, jež jedí a pijí nezdravé věci a skončit u těch, kteří neprovozují sportovní aktivity.
Je tu ale ještě jeden pohled: lidé (potažmo budoucí či současní pacienti) si svou léčbu už většinou předplatili. Jedlíci v DPH, dani z příjmu a zdravotním pojištění, alkoholici a kuřáci navíc ještě ve spotřební dani. Jen narkomani mají to privilegium, že v ceně drogy neplatí desátek do státní kasy a přesto mají lepší servis než ostatní skupiny závislých. Budeme-li se bavit o kuřácích, narazíme na časté tvrzení, že jejich léčba se ze spotřební daně nezaplatí, což je obvykle argument pro její další navyšování. Pravda je ale taková, že mnoho kuřáků se konce své léčby obvykle nedožije, čímž vlastně státu pomáhají vydělat (zaplatili nesčetněkrát spotřební daň, která musela zbýt).
Osobně si tedy myslím, že přes jistou přitažlivost tohoto návrhu a jeho nespornou snahu o spravedlivost, není tento systém zcela možné realizovat. Většina úrazů a prakticky každé onemocnění je ovlivněno součtem mnoha faktorů, z nichž zpravidla nelze vyčíslit, jakou měrou si za to může pacient sám a do jaké míry způsobily daný stav další okolnosti. Protože tedy neexistuje objektivní a nezpochybnitelné měřítko spoluviny, tak s tímto nápadem nesouhlasím.
Za neschopenku budeme možná platit 70 Kč
Za vypsání neschopenky se může platit až 70 korun
Když Tomáš Julínek zaváděl regulační poplatky, kritizoval jsem na nich, kromě jejich nesmyslnosti, skutečnost, že se stanou prvotním impulsem, po němž už nikomu nebude hloupé požadovat po pacientech, platících si povinné zdravotní pojištění, další peníze. Zjevně jsem se nemýlil, když nyní Česká lékařská komora přišla s nápadem, že by pacienti měli platit za vypsání neschopenky 70 Kč. Předseda ČLK Kubek se nechal slyšet, že “lékaři mají za vystavení neschopenky, její ukončení a jednu kontrolu během léčby administrativní náklady zhruba sto korun.” Předně by mě zajímalo, jak k této částce došel. Lékař dostává od pojišťovny platbu za to, že pacienta prohlédl a vyšetřil, plus dalších 30 Kč jako regulační poplatek přímo od pacienta. Za co chce pan doktor Kubek ještě 100 korun? Za vypsání jednoduchého formuláře a jeho odeslání Správě sociálního zabezpečení?
Jako by pan doktor neznal praxi a nevěděl, že praktičtí lékaři dostávají peníze za nic. Ano, čtete správně: aniž by váš praktik hnul prstem, dostává jen za to, že vás má v kartotéce, minimálně 47 Kč měsíčně – říká se tomu “kapitační platba.” Ročně to je 564 Kč, aniž by se na vás pan doktor musel byť jen z dálky podívat. Nemohu si pomoc, ale za těch bezmála 600 korun by snad lékaři mohli alespoň jednou či dvakrát za rok vypsat jeden formulář, nebo ne? Jenže to ne – praktici jsou nenažraní a chtějí více a více, aniž by za to odváděli jakoukoli práci. Ostatně podívejte se na rozhovor s předsedou Sdružení praktických lékařů MUDr. Václavem Šmatlákem. Pokud by vám 564 Kč nepřipadalo jako vysoká částka, pak vězte, že průměrný praktik má v kartotéce 1700-1800 pacientů (zdroj: Milan Kubek). Pokud si to vynásobíte, zjistíte, že dostane ročně 987 000 Kč (!!!) naprosto za nic! Nechci se vás, milí čtenáři, dotknout, ale kdo z vás dostává bez jakékoli práce milion ročně?
Julínkovy regulační poplatky tedy odstartovaly do té doby nevídaný jev: u lékaře se začala vytahovat peněženka. Páni doktoři si na to očividně zvykli velice rychle a podle pravidla “s jídlem roste chuť” nyní chtějí více a více. Myslím, že je čas, rázně utnout tyto tendence. Doktoři ať se rozhodnou: buď jim budeme platit za opravdu provedené úkony, nebo si pokryjí náklady z kapitačních plateb. Chtít obojí je ale obyčejná česká nenažranost.
Hluboké výstřihy a sandály končí. Ministr je zakázal
Ministr Drobil vydal pravidla oblékání, zakázal trička a odvážné výstřihy
Ministr životního prostředí Pavel Drobil vydal pravidla oblékání pro své podřízené. Přiznám se, že podobná nařízení považuji za zhovadilost a velmi by mě zajímalo, zda pan ministr také přispěje zaměstnancům na nový šatník.
Bohužel mnozí “manažeři” (a Pavel Drobil mezi ně zjevně patří) vydávají takové příkazy, aniž by jakkoli reflektovali na konkrétní situace. Nevidím například důvod, proč by ministerský úředník, který není v kontaktu s občany, nemohl chodit v práci v tričku a pantoflích.
Bazírování na obleku je v naší zemi stejně zakořeněné, jako zaujetí akademickými tituly. Zažil jsem například situaci, kdy po kolegovi, který byl zaměstnán jako síťař a počítačový technik, náš nadřízený poměrně tvrdě vyžadoval oblek jen proto, že pracoval v budově ředitelství firmy. Nebral přitom ohled na skutečnost, že kolega v pracovní době například lezl pod stoly (pokud tahal kabely či zapojoval zařízení), či manipuloval se znečišťujícími materiály (tonery, cartridgemi). Podobné je to jistě i v mnoha dalších firmách. Jako by se ztrácel zdravý rozum. Přitom i pro klienta je jistě příjemnější zástupce firmy sice v tričku, ale uvolněný a pohodlně se cítící, než právem naštvaný úředník v saku, zpocený z letního vedra, protože mu páni manažeři nekoupili do kanceláře klimatizaci. Nepomíjel bych ani dopady na zdraví – celodenní pobyt v uzavřených botách v parném letním dnu může mít docela nepříjemné následky.
Za sebe mohu říci, že pokud by se mým šéfem měl stát pan Drobil, velice rychle bych podal výpověď. Dělám to, co umím a dělám to dobře. Nechodím do práce proto, abych vypadal jako plastový manekýn z vitríny. Management, který takto bazíruje na stylu oblékání, je podle mne zaostalý a požadavek na “dress code” u zaměstnanců, jež jsou v kontaktu pouze se svými kolegy, považuji za silně zpátečnický a buzerační.
Dopravní experti podporují zavedení mýtného pro osobní vozy
Osobní auta mají platit mýtné, shodují se experti
Už ve chvíli, kdy jsem ve své čtečce zahlédl titulek, jsem dokázal přesně odhadnout argumentaci podporující mýtné pro osobní vozy. Nebylo těžké to uhodnout: “Není přeci spravedlivé, že ti, kteří jezdí více, platí stejně, jako ti, jež jezdí méně.” Klasická líbivá nota pro dělnickou třídu, která přesně na takové “argumenty” slyší. V podstatě jde o rétoriku ČSSD, podle níž “ti bohatí, kteří hodně jezdí, využívají silnice na úkor těch chudých, kteří nemají na to, aby mohli jezdit tak moc.” Samozřejmě jsem očekával, že v pozadí za těmito “argumenty” bude skutečnost, spočívající ve zdražení pro všechny.
Nemýlil jsem se. Martin Hájek z Centra dopravního výzkumu (co je to, proboha, za organizaci?) řekl: “Občasní řidiči dnes doplácejí na ty, kteří jezdí po dálnicích často. Je nespravedlivé, když někdo jede jednou za čas po dálnici na nákup a platí za známku stejně jako ten, kdo jezdí po dálnici dvakrát denně.” V článku se ale také dozvíte, že kromě vyšší spravedlnosti, rovnosti a rovnostářství, by nový systém “vynesl státu až čtyřikrát více peněz.” Nemusím být geniální matematik na to, abych si jednoduše spočítal, že jezdí-li nyní po silnicích několik milionů aut s dálniční známkou za 1200 Kč/rok, tak čtyřnásobné zvýšení výnosů bude znamenat, že v průměru každý zaplatí 4800 Kč ročně. Základy statistiky pak napoví, že těch, jež by tím pádem zaplatili méně než dosud, bude naprosté minimum, zatímco drtivá většina zaplatí několikanásobně více, někteří i o řád.
Takže celý návrh, ač se snaží tvářit jako nesmírně spravedlivý, je ve skutečnosti pouze způsobem, jak vybrat na dálničních poplatcích více peněz. Jenže nějaký Lojza z vesnice, který vytáhne jednou ročně svou Škodu 120 a jede navštívit rodiče, na to uslyší (“Máňo, koukej! Prej budeme platit míň! A souseda, parchanta jednoho zbohatlického, pěkně vosolej, když každý týden jezdí do té Prahy!”). Smutné je, že podobně smýšlejících je mezi aktivními voliči poměrně dost :(.
Šílení korektoři učí češtinu přístupnou formou
Martin Malý sepsal recenzi knížky Pište správně česky, za kterou stojí dva profesionální jazykoví korektoři – Dalibor a Petr Behúnovi (vydalo ji nakladatelství Zoner Press). Sám mám tuto knížku doma a musím uznat, že je napsána opravdu záživnou a srozumitelnou formou s mnoha ukázkami, vysvětlujícími daný jazykový jev v praxi.
Martin Malý také hodnotí knížku kladně: “Přečíst si Poradnu šílených korektorů rozhodně není ztrátou času. Je jednou z mála knih o češtině, kde získáte konkrétní praktické rady a dozvíte se o běžných chybách, aniž byste se utopili v jazykové teorii. Navíc se opravdu dobře čte; nejde o nesouvislou změť tipů a rad, ale o ucelený a logicky uspořádaný text, k němuž se rádi budete vracet nejen když narazíte na nějakou jazykovou záludnost, ale i jen tak, přečíst si pár stránek…” Celým textem si ale docela naběhl, soudě tedy dle diskuze pod článkem, což následně komentoval se svým typickým humorem na Twitteru slovy: “Čeština je podobně výbušné téma jako SEO nebo validita :)” Chcete-li si tedy přečíst recenzi užitečné knihy, ale také zvednout tlak polemikou o nezbytnosti psát “hezky česky,” určitě tento článek nemiňte!
Dovolím si při této příležitosti také odkázat na můj rozhovor s jedním z autorů, který vyšel na Intervalu: Petr Behún: šílený korektor 🙂 u výslechu.
0 komentářů