Podvodně získané tituly nelze odebrat*Kalousek (zase) otočil a vytřel si s volebním programem zadek*Absurdity z českých silnic a dálnic*Jak se o nás postará stát? Jak o koho. O narkomany královsky, o slušné lidi nijak!
Tituly z plzeňských práv podle nového posudku nelze odebrat
Zvrat v Plzni: Podezřele nabyté tituly nelze odebrat
Podle právního posudku není možné odebírat tituly, které někteří studenti plzeňských práv získali podvodem. Ukazuje se tak legislativní džungle, jež u nás funguje. Zrovna v úterý proběhla médii zpráva, že v Rusku je třetina VŠ titulů koupená. Obávám se, že s právním chaosem, který v naší zemi vládne, se brzy tomuto číslu přiblížíme. Kdo ví – možná je to ukázka české představy o placeném školství: zaplatíš, dostaneš diplom. Není divu, že se na absolventy VŠ leckde už nepohlíží s takovým respektem, jako za socialismu.
Kalousek mění plán. Chce zrušit i výhody u hypoték
Jestli byla jedna věc, která za socialismu opravdu fungovala, pak to byla podpora rodin s dětmi. Nebyl problém dát dítě do jeslí nebo do školky, vcelku uspokojivě byla řešena bytová otázka, kde rodiny s dětmi měly přednost apod.. Kupodivu to fungovalo i docela spravedlivě – tedy ze systému těžili i ti, kdož nechodili na úřady ve dvanácti- a vícečlenných skupinách.
Dnes sice stát vybírá opravdu nemalé daně, nicméně jejich přerozdělování funguje jaksi jinak: na výhody placené z těch daní dosáhne jen úzká skupina tzv. “sociálně potřebných.” Tedy slušný, prací se živící občan nikoli. I to minimum výhod, co stát nabízel těm, jež se snaží zajistit si bydlení, bude patrně řádně seškrtáno. Začalo to znevýhodněním stavebního spoření, kde vláda hodlá učinit největší podvod století 50%-ní daní a zdá se, že to bude pokračovat přes daňové zvýhodnění hypoték. Stát ušetří, občan ale nikoli.
Bohužel už mě ani nepřekvapuje, že ministr financí Kalousek chce učinit tento krok, ačkoli je v rozporu s volebním programem, kde TOP 09 deklarovala: “zrušení většiny daňových výjimek, výslovně však hovořila o zachování výhod týkajících se (mimo jiné) “odpovědnosti vůči vlastnímu bydlení”.” Zapomnětlivým připomeňme, že Kalousek je přeběhlík z KDU-ČSL a jistou dobu se nestyděl pobývat v Parlamentu, ačkoli opustil stranu, za níž kandidoval a díky které se do něj dostal. KDU-ČSL byla odjakživa známa svým chováním “kam vítr, tam plášť” a leckteré jejich představitele bych se nebál označit slovem had. Kalousek patří mezi ně a proto mě nikterak nezaráží, že nyní, když už je po volbách, hodlá učinit kroky, jimiž popře předvolební sliby své strany. Patrně doufá, že voliči do příštích voleb zapomenou, jakých lží se dopustil a dají svůj hlas TOP 09, protože “tam přece mají toho srandovního Schwarzenberga.”
Poměrně trefně komentovali Kalouskovu úvahu diskutující na fóru Žumpa, kde Inkonginto Megatron poznamenal: “hezký je, jak pravicová vláda zatočí se střední a vyšší třídou víc jak socani…” S věcným názorem přišel také další diskutér s nickem MaestroCreator, který konstatoval: “tak třeba tím, že se rozhodneš pro hypotéku a zaplatíš nemovitost za 4 miliony, zaplatíš spoustu lidské práce, zajistíš pracovní místa, zaplatíš DPH… Já myslím že daňové zvýhodnění hypotéky je něco jako investiční pobídka.” Bohužel takto logicky pan Kalousek skutečně uvažovat neumí.
Žluté vlaky RegioJet potěší cestující Wi-Fi připojením
Tato zpráva potěší nejen věčné (a oprávněné) kritiky Českých drah, ale především přidá argument těm, jež kritizují státní podniky s argumentem, že soukromník obvykle zachází s financemi zodpovědněji.
Začněme tedy od Adama: soukromý železniční dopravce RegioJet nabídl svým klientům službu navíc: internetové připojení přes bezdrátovou síť. To České dráhy nebyly schopny nabídnout ani v minulém, ani v tomto století.
ČD prý ale o Internetu ve vlacích již vážně uvažují, byť zatím (a asi na dlouho) jen v tzv. “prémiových” Pendolinech. Nejdříve se ho však cestující dočkají na konci roku.
Co je ale na celé zprávě nejzajímavější: náklady na provoz internetového připojení v jednom vlaku vyčíslili u RegioJetu na 60 tisíc Kč, plus měsíční paušál poskytovateli. České dráhy počítají s náklady ve výši 20 milionů za pětiletý provoz. I kdybychom připustili, že Pendolino bude potřebovat wifi router a nějaká další zařízení do každého vozu soupravy a Pendolin je celkem sedm, dostali bychom se na celkovou částku 2 940 000 Kč. Za co chtějí ČD utratit zbývajících 17 milionů? Jde o naprosto transparentní ukázku rozdílu nakládání s penězi mezi státní a soukromou společností. Toto jistě není jediná zakázka, za kterou ČD velmi ochotně platí několikanásobek částky, než by bylo nezbytně nutné.
Kvůli vedru bude možná na některých dálnicích snížena rychlost
Projeli jsme s manželkou poměrně velkou část Evropy včetně jižních zemí, jako je například Chorvatsko, Srbsko, Makedonie, Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Řecko či Itálie. Prakticky všude jsme chválili jejich dálnice, po kterých se dalo jezdit v naprosté pohodě, tlumiče neabsolvovaly zátěžový test a dokonce se dalo i poslouchat rádio či vést konverzace v rozumné zvukové hladině. Při návratech jsme se děsili okamžiku, kdy vjedeme na slovenské a české území, zejména pak na pasáž mezi Břeclaví a Brnem, která připomíná tankodrom.
O kvalitě českých dálnic svědčí událost z minulého týdne, kdy se díky vysokým teplotám na silnici vytvořil “hrb,” na kterém se následně rozbily dva náklaďáky. V Česku se ale problémy neřeší vyhledáním viníka, jeho potrestáním a opravou stavu na jeho náklady. V Česku se na vše vymyslí opatření – v tomto případě se naprosto vážně uvažovalo o tom, že by se na některých úsecích dálnic snížila rychlost. Nikdo ze zodpovědných se přitom ani nepozastavil nad tím, jak je možné, že například v balkánských zemích panují mnohem větší horka a jejich dálnice přesto zůstávají sjízdné bez jakéhokoli omezení.
Nemusíme chodit daleko z našeho regionu: nově postavený, ani ne tři roky funkční dálniční tunel u Klimkovic není kdovíjak složitou stavbou. V podstatě je to díra pod nevysokým kopcem. Přesto už do něj zatéká voda, kvůli čemu v něm byla omezena rychlost na 40 km/h, takže dálničním tunelem se jezdilo pomaleji než v obci. Nyní je situace lepší: v tunelu se jezdí 60 km/h a dokonce nějakého osvícence napadlo za kritickým úsekem povolit 80 km/h. Když si ale vzpomenu na dálniční tunely v Chorvatsku, vedoucí pod obrovskými skalními masivy, kde se smí v pohodě a s rezervou jezdit 100 km/h, nemohu se pozastavit nad otázkou, zač vlastně platíme ty nehorázné ceny, za které u nás soukromé firmy budují dálnice?
Důchody pro Husákovy děti
js přišel se zajímavým zamyšlením: pokud by si ukládal dvě třetiny toho, co společně se svým zaměstnavatelem odvede na sociálním pojištění, měl by na účtě za 40 let práce přes čtyři miliony korun. To už by bylo slušné zajištění na stáří, co říkáte? “Když si budu fandit, že můj důchod bude 14.500 Kč a budu ho brát 15 let, dá mi stát zpět celkem 2.610.000 Kč,” dodává autor.
Já jsem se podobným výpočtem zabýval v Týdnovinách v lednu, kde jsem došel k částce jen o něco málo nižší (počítal jsem s průměrným platem). Protože jsem neuvažoval rozdávání peněz “potřebným” a počítal jsem s průměrným věkem dožití, vyšel mi důchod ve výši 24 000 Kč měsíčně, což by vůbec nebylo špatné, srovnáme-li to se současným ubohým stavem, který se každým dnem blíží krachu.
Autor jde ve své úvaze ještě dále, když bere v úvahu roli státu, který je v současnosti jediným oficiálním garantem zajištění ve stáří: “Stát může zítra zbankrotovat, případně za 30 let někdo přijme zákon, že se důchody ruší. Je to prosté. Stát je pro mě nejméně důvěryhodný subjekt ze všech.” Ano, nepopírám, že také byly doby, kdy jsem stát považoval za důvěryhodný. Stačilo ale sledovat aktuální politiku a můj pohled se změnil. Ostatně podívejte se na stavební spoření: ono nejde zpětně změnit uzavřené smlouvy? Nevadí! Zavedeme 50%-ní daň. Příště třeba 100%-ní!
Ve svých úvahách nad tím, jak bych si představoval důchodový systém, jsem nakonec došel k hodně podobnému závěru jako js: “Ať si to státní důchodové pojištění existuje, ale ať je to proboha jen dobrovolná varianta. Ať mě nikdo nenutí cpát do tohoto letadla svoje prachy! Když už se na stáří zabezpečím špatně, tak ať si za to aspoň nesu zodpovědnost já sám. Navíc; necítím žádnou zodpovědnost za penze starších generací (vyjma svých rodičů).”
Dopis státu
Již dvanáct let starý je tzv. “dopis státu,” v němž se neznámý občan dožaduje vyvázání z povinností platit státu za jeho nefunkční systém. Bohužel ani po těch dvanácti letech neexistuje způsob, jak z dané situace ven. Nemáme právo rozhodnout se, že se o sebe postaráme sami a s díky státu odmítnout jeho ochranitelskou náruč.
Dopis si, pokud ho náhodou neznáte, určitě přečtěte! A pokud se vám budou v něm načrtnuté vize líbit, pak vězte, že nemáte moc možností, jak dosáhnout v něm načrtnutého stavu. V podstatě jedinou stranou, alespoň co vím, která ve svém programu nabízela více svobody výměnou za vyšší osobní zodpovědnost, jsou Svobodní. Zauvažujte nad touto stranou v následujících volbách!
Rozpaky z Nečasovy vlády OSTRÝCH HOCHŮ
Adam B. Bartoš si po vyhazovu z MF Dnes užívá svobody a nutno uznat, že to stojí za to! Ve svém aktuálním článku rozebírá některé členy vlády Petra Nečase a je na naše poměry nezvykle kritický a přímý. Škoda, že s podobnou rétorikou neobstojí v papírových novinách.
Osazenstvo vládní koalice komentuje Bartoš slovy: “Tato vláda se nesestavovala na základě kompetentnosti toho či onoho kandidáta, ale čistě na základě mocenských ambicí jednotlivých politických stran či jejich protagonistů. Nešlo o to sestavit co nejlepší vládu pro lidi, ale obsadit potřebná ministerstva potřebnými lidmi, aby se mohly dokončit potřebné kšefty, domluvené už za předchozích vlád.”
Kriticky se také vyjádřil na adresu hned dvou čelních představitelů TOP 09: “Představa, že bohatý šlechtic už jen pomýšlí na to, jak hájit národní zájmy, je podobně naivní, jako si myslet, že se Miroslav Kalousek stane krotitelem státního dluhu poté, co ho několik let vydatně navyšoval. Nemluvě o tom, že Schwarzenberg národní zájmy nikdy nehájil a hájit nebude, právě naopak.” Je mi jasné, že tento názor se asi nebude líbit mnohým voličům, jež uvěřili a volili podle hesla “volme ty, kteří si už nakradli.”
Velmi mě pak pobavila historka z knihy Jany Bobošíkové, která ukazuje Alexandra Vondru přesně v tom světle, v jakém jsem ho vnímal: “jako jediný z letadla se nechal vysadit (coby vicepremiér) na ruzyňském VIP terminálu číslo jedna, kde si pak osamoceně s igelitkou v ruce, ze které mu čouhalo pyžamo, vykračoval koridorem pro “vyvolené”, zatímco všichni ostatní politici z letounu museli odrolovat až k dalšímu z terminálů.” Inu, Saša – co k němu dodat :). To je přesně ten typ člověka, na kterého se stačí podívat a máte jasno o tom, co je to zač.
Kritice neunikli ani další členové vlády, včetně představitelů Věcí veřejných a ODS. Ostatně “Véčkaři” mně osobně dost překvapili – ač se před volbami jevili jako solidní strana, potvrdili tvrzení, že by se měli přejmenovat na “Kšefty veřejné.” Máme po volbách, pan Bárta sedí na ministerském křesle a ministerstva se plní jeho kamarády a kolegy z firmy ABL, jež mu předtím patřila. Radek John najednou v tom celém působí pouze jako předvolební maskot, který měl známou tváří přilákat voliče.
“Práce osvobozuje”. Drogová závislost není nemoc, je to rozhodnutí
František Matějka se tentokrát pustil na tenký led, když zkritizoval státem financované léčení či podporování narkomanů. Sám k tomu říká: “Cokoli jiného je o osobním rozhodnutí, osobní odpovědnosti za svůj život a nekompromisním strpění důsledků takového rozhodnutí.” A já s ním souhlasím. Sám jsem závislý na cigaretách a jakékoli pokusy o své “vyléčení se” jsem si sponzoroval ze svého. Pomíjím, že stát kuřákům nijak nepomáhá, naopak je využívá k dotování děravého rozpočtu. I kdyby léčbu sponzoroval, nikdy by mě nenapadlo této nabídky využít. Jsem si vědom, že si za svou závislost mohu sám, dopracoval jsem se k ní postupně a dobrovolně. Za těchto podmínek také přijímám zodpovědnost – ať už za zdravotní následky, nebo za to, že když se budu chtít své závislosti zbavit, bude to po všech stránkách výhradně na mně. Nevidím racionální důvod, proč by tomu mělo být jinak.
Bohužel k narkomanům se jinak přistupuje – ať už ze strachu, aby nešířili infekční nemoci, nebo proto, aby neumírali na ulicích. Opět se nabízí srovnání s kuřáky: těch denně umírá jen v naší republice asi třicet, přesto neexistuje žádný program podpory těch, jež chtějí se svou závislostí skoncovat. Proč by měl takový program existovat? Jsme snad dospělí lidé a měli bychom umět nejen dělat rozhodnutí, ale také nést jejich následky?! Bohužel přinejmenším posledních šedesát let se stát snaží udržet své ovce v přesvědčení o nezbytnosti celého aparátu. Zpravidla k tomu používá onu přívětivou tvář jakéhosi Deus ex machina, který se o všechny postará. Pravda je ta, že se stará jen o vybrané skupiny a nedává prostor těm, jež by se o sebe chtěli starat sami.
Souhlasím tedy s panem Matějkou, když říká: “Vnímám rozhodnutí vzít drogu jako svrchované právo každého z nás. Je to svobodná volba každého z nás a v naprosto drtivé většině případů nikoho nikdo nenutil. Pak ale jasně říkám, že toto rozhodnutí musí být spravedlivě vyváženo důsledky.” Bohužel zodpovědnost za vlastní rozhodnutí a činy je něco, co mnozí občané odmítají přijmout a raději žijí v iluzi, jak výhodné je, že se o ně “někdo” stará.
Obce posouvají značky až “do polí”. Vraťte je zpátky, velí policie
Značka konec obce umístěná i stovky metrů za posledním obydleným domem a kousek před ní policejní radar, měřící všechny ty “piráty,” jež vyhodnotili situaci jako bezpečnou pro sebe a okolí a dovolili si šlápnout na plyn o něco dříve. To je častý obrázek z našich silnic. Konkrétní příklad: značka začátek obce je v Krmelíně (nedaleko Ostravy – viz mapa) celý kilometr před prvním obydleným domem. Úsek je zcela rovný a naprosto přehledný, bez rizika kolize s chodcem či vozidlem vyjíždějícím odkudkoli. Trvalo asi dva měsíce, než někoho napadlo na zmíněnou rovinku dát značku povolující alespoň 70 km/h. Logika takového rozhodnutí mi naprosto uniká – vždy jsem totiž značky “začátek/konec obce” považoval za způsob ochrany obyvatel daného města, což ale v tomto případě není pravda. Jedná se o klasickou ukázku zvůle moci a jistě nejde zdaleka o jediný případ bezdůvodné buzerace řidičů. Pak se nemůžeme divit tomu, že se mnozí neřídí dopravními značkami, když celá řada z nich nemá racionální zdůvodnění. Ostatně podívejte se na článek s podobnou tematikou: Semafor “klidu”, v němž paní Lucie popisuje, jaký efekt přinesl semafor, dávající červenou všem, kdož překročí nejvyšší povolenou rychlost.
Zamysleme se nad tím, jakou kontrolu nad našimi životy mají všelijací úředníčci a politici a jak malou šanci na obranu má řadový občan.
0 komentářů