Pokračujeme pátým dílem zápisků, postřehů, zážitků a pocitů z cesty Pavla Horny po Číně.
Pátek 26. 3. 2010:
Budíček v 7:30, snídaně ve vymrzlé hotelové restauraci. Opět zabalení všeho a kufr zase odjížděl bez nás na nádraží, kde pak cestoval – jiným vlakem – do Šanghaje. Mi jsme odjížděli do výrobny malých terakotových vojáků – až do klasické velikosti. Mimo ně zde prodávali hedvábné obrazy, porcelánové sošky, koberce a magnety. Koupil jsem jeden velice plastický magnet – hala a jeden velký terakotový voják – za 50 juanů. Vím že to bylo hodně, ale byl tak zvláštní, že za jedinečnost jsem dál nesmlouval. Následovala prohlídka vykopávek staré vesnice. Někdy bylo potřeba hodně fantazie, abych zjístil, že něco konkrétního opravdu vidím. Pokračovali jsme k Velké husí pagodě (věži) spojenou s prohlídkou budhystických modliteben s budhy uvnitř a ukázkou psaní znakového písma. Z pagody byl pěkný výhled na (lehce v oparu zahalené) město – staré stavby nedaleko i věžáky v pozadí. Vstupenky stála 35 juanů. Před areálem nás většina kupovala pohledy Xianu od beznohého chlápka na vozíku. Přesun opět do divadla na oběd – s nudlemi v polévce. Pak už jen jízda k Jižní bráně – s výstupem na hradby a hodinovou projížďkou na kole po nich. Obvod celých hradeb má 14 kilometrů s 4 hlavními bránami. Následoval už jen přesun na nádraží, průchod davem, kontrola jízdenek, prohlídka bagáže, chvilkové čekání v čekárně, (výběh zpět do haly na fotodokumentaci), přesun k vlaku Z94, vůz 7. Vlak měl 18 vozů + vůz na zavazadla. Rychle vyfotit vlak a nádraží a už následoval odjezd (opět 2 minuty náskok) klimatizovaným vozem, s elektronickým displejem na chodbě, kupé opět po 4, s lampičkou a malou televizkou u každé postele, kde bylo možné sledovat 7 programů. Měli jsme ale smůlu, na žádném kanále nic nedávali. Každý měl navíc možnost využít jednorázové papuče. V jednom kupé ale nešla regulovat klimatizace a pořád foukala studeně, v dalším zase nešla zhasnout jedna televize. Závěr dne nás několik (-na doporučení – já, Jarka, Eva, Jarda) zakončilo v jídelním voze, kde jsme si dali Kung pao s rýží (25 juanů) a Coca Colu (4 juany / 0,5 l v plastu) / pivo. Kuchař uměl anglicky, tak se dalo celkem lehce domluvit. Jídlo bylo naservírované během 10 minut a chutnalo výborně. Koření bylo vyvážené, servírované totálně žhavé. Cesta byla pohodlná a jedlo se příjemně. Jediný nedostatek v jídelním voze bylo kouření. Po návratu do našeho vozu projevil zájem o stylovou večeři taky Milan, tak jsem s ním šel ještě jednou. Dopíjel jsem tam svou Coca Colu a večer ubíhal rychle. Po návratu jsme ještě do 23:45 na chodbě klábosili – jako jediní noční vytrvalci. Naše mladá-sympatická průvodkyně vozu zatím umyla podlahu na představku vozu a asi hodinu proklábosila mobilem.
Sobota 27. 3. 2010:
Protože jsme měli příjezd do Šanghaje v 6:53, stanovili jsme si ve voze budíček na 5:30, pro klidnou malou snídani a nachystání k výstupu. Bylo zataženo a větrno. Zastavili jsme v nějaké stanici před Šanghají, kde nás předjelo 5 rychlovlaků – stylu Šinkanzen. Posouváme se postupně dál, ale často stojíme kvůli předjetí Šinkanzenů. Před městem se staví ve velkém nové tratě (zřejmě hlavně vysokorychlostní) na pilířích. Bylo jich rozestavěných i 9 vedle sebe. Do Šanghaje přijedeme nakonec v 9:30. Při východu z nádraží se tlačíme mezi davem čekajících na přijíždějící. Vítá nás maskot výstavy EXPO 2010 (později nazvaný velký modrý flusanec). U nádraží jsme chvíli počkali na náš šanghajský autobus a pak jeli asi 30 minut do hotelu – na jehož parkoviště řidič vymanévroval celkem neskutečně. Protože jsme přijeli příliš pozdě, hotel už nepodával snídani. Přešlo se tedy hned k ubytování, ale nebyly ještě všechny pokoje připravené (byli jsme tam dřív než je oficiální začátek ubytování), tak jsme (8 účastníků) dostali v hotelovém baru zdarma sklenku Coca Coly. Bylo by to super, kdyby tam nebylo plno ledu – tak jsem očekával tradiční bolest v krku (samozřejmě se dostavila…). U baru a u recepce byl k dispozici počítač s internetem pro hotelové hosty – zdarma. Informoval jsem tedy emailem domů o novinkách a tak. Zkoušel jsem se připojit na stránky Tipsportu s pokusem tipování z Číny. U recepce v počítači stránky nešly spustit, u baru ano – tak jsem pár tiketů nasázel – i výhra byla a z Číny jsem nakonec odjížděl jako šťastný výherce! Po rychlém odnesení věcí na pokoj následovala jízda busem hned na oběd – dále do města. Trochu zmatky v restauraci, ale nakonec bylo vše při starém – u kulatého stolu po 8 lidech. První oficiální program v Šanghaji byla plavba po řece kolem části výstavního areálu EXPO, ale hlavně kolem těch největších mrakodrapů. Největší šanghajský je 492 metrů vysoký – finanční centrum – podle horního tvaru zvaný Otvírák. Je to zároveň 2.nejvyšší budova světa. Hned vedle (asi 30 metrů) je 3.nejvyšší budova světa. Kousek dál stojí slavný vysílač “Perla orientu”. Celkově to vypadá velice úchvatně – navíc když si představíme, že se zde staví další obr, který by měl být opět nejvyšší budovou světa! (Momentálně vede Dubaj.) Po připlutí následovala (hlavně nádražáky) vytoužená cesta na projížďku vlaku na magnetickém polštáři – MAGLEVem. Původní pouze fakultativní projížďka za 80 juanů (zpáteční cena / jednosměrná 50 juanů) nám byla šanghajskou agenturou poskytnuta jako dar – místo nestihnuté snídaně. Šli jsme zvláštním vchodem – pro skupiny, vyjeli po schodech do úrovně nástupiště a viděli, jak se zrovna jedna souprava rozjíždí. Rychlá foto/video dokumentace vzdalující se soupravy a přesun na “fotomísto” pro dokumentaci (za chvíli) přijíždějící druhé soupravy MAGLEVu. K údivu prakticky všech seděl v přijíždějící soupravě na stanovišti strojvedoucího strojvedoucí. Souprava pomalu a klidně přijela, nastoupili jsme do “řídicího vozu” a za chvíli se jelo. Z Šanghaje odjíždí MAGLEV každou 15.minutu. Odjezd byl plynulý, jen to jemně pískalo, bez otřesů, celkově klidný, bez “zaražení do sedačky” jako v letadle. Než jsme se nadáli, jeli jsme 100 km/h a stále jsme klidně a plynule zrychlovali. Maximální rychlost byla 431 km/hod!!! To už ale jemné otřesy byly. Rychlost vytrvala několik minut, až se začalo zpomalovat na rychlost okolo 350 km/hod, kdy nás v pravotočivém lehkém oblouku míjela druhá souprava Maglevu. Rychlostí 350 km/hod se ještě notný kus jelo, až se vedle letiště zpomalovalo až do úplného zastavení v hale. Vzdálenost 30 km jsme urazili za 8 minut!!! V soupravě jsme zůstali sedět a za cca 10 minut jsme vyrazili zpět do Šanghaje. Odjezd z letiště je o pár minut pozdější, než z Šanghaje, zřejmě kvůli míjení (v rychlosti 2×350 km/h je to určitě bezpečnější – a pro cestující menší šok – než při rychlosti 2×431 km/h). Dojeli jsme tedy i do Šanghaje za 8 minut a bezpečně. Následovala prohlídka muzea (spíše informace o historii, budoucnosti, technických datech a specialitách) Maglevu s koupí magnetů a pohlednic (bez možnosti smlouvání 8/25 juanů). Následovala večeře přímo v centru Šanghaje – ve výškové budově, ale bez oken ven. Ve vedlejší restauraci na poschodí právě probíhala svatba. Novomanžel zpívá novomanželce, kterou přivede otec. Následuje řada dalších pěveckých árií, při kterých svatebčané novomanžela povzbuzují,… Svatební fotografie jsou hotové již před svatbou a vystavené při obřadě, který pokračuje hostinou. Celé to ale probíhalo až okolo 18.hodiny večerní. Venku se již setmělo, tak procházka hlavní obchodní třídou měla své nezapomenutelné kouzlo. Všude vše blikalo a svítilo. Obchody nabízely vše možné. Pouliční prodejci nabízeli “pravé” Rolexy za pár juanů, tašky, létající vrtulky, kolečka na boty, rozplácávající se prasátko, plyšové maskoty EXPa, živé i umělé květiny, erotické služby, … Projížděl tu i výletní vláček. Celé to mělo atmosféru bezmezných finančních možností. Jeden velký obchod (protáhlý do domu) byl celý s potravinami. Nabízeli zde vše od koření, bonbonů, ořechů, mléčných výrobků, až po vysušené a vyvařené vlaštovčí hnízda, různé mrtvé chrobáky, vykuchané kachny a placaté hlavy prasat (i s očima…). Po koupi jednoho rozplacávajícího se prasátka za 5 juanů (většina autobusu) jsme se vydali k místním stavebním obrům. Televizní vysílač – “Perla orientu” měla na sobě nádhernou světelnou a laserovou šou. Vstup do 3.nejvyššího mrakodrapu světa byl “ve sklepě” – abychom měli pocit většího vystoupání. Po 15-ti minutovém čekání na výtah jsme vyjeli na 88.patro, které je celkem dost vysoko i bez “sklepního” bonusu. Prostor vyhlídky je celý prosklený, tak byl pěkný výhled okolo (chybou ale zase bylo přesvětlení interiéru). Lodě na řece krásně svítily, stejně jako cesty dole. Sousední “Otvírák” ale již přešel na úsporný program, tak nesvítil tak jak jsme přijížděli, ale vidět byl (hlavně vyhlídková plošina na spodní straně horní otevřené části!!!). Úchvatná byla střední část vyhlídky, kde byl průhled hotelem až dolů – na recepci (pro všeobecnou jistotu za sklem). V každém patře byl malý balkonek s (nezaskleným) výhledem do hotelu! Krásným zlato-žlutým nasvícením to byl průhled neskutečný. Následoval již jen přesun na hotel a první noc v Šanghaji. Po poznání Šanghaje lze konstatovat, že tam jsou v podstatě jenom mrakodrapy.
0 komentářů