Pokračujeme v seriálu, v němž rozebírám program SSO a vysvětluji důvody své volby. Dnes to bude o zahraniční a hospodářské politice.
Proč chci volit Svobodné?
II. Zahraniční politika
“Svobodní jednoznačně preferují bilaterální politiku. Omezení v oblasti zahraničního obchodu vyplývající z našeho členství v EU nevyvažují výhody snadného přístupu na vnitřní trh EU.”
S tímto bodem naprosto souhlasím. Osobně se navíc domnívám, že odbytiště pro mnohé naše podniky a produkty neleží na západ, nýbrž na východ od našich hranic a tedy mimo Evropskou unii. Členství v EU tedy pro Česko není tak výhodné z hlediska možnosti exportu, jako bývala RVHP (byť i ta měla své nevýhody a omezení). Soustavné byrokratické omezování formou nejrůznějších kvót, vyhlášek a nařízení, zaměřených vysloveně proti zájmům českých podniků a zemědělců, považuji za naprosto nepřípustnou formu moci.
“…cílem Svobodných ve vztahu k EU je v součinnosti s dalšími evropskými demokraciemi prosadit Evropskou dohodu. Nebude-li možné nalézt shodu na podobném uspořádání evropských poměrů, budou Svobodní navrhovat, aby za určitých podmínek Česká republika opustila Evropskou unii a aby se stala členem EFTA…”
Bohužel tato část je spíše jen teoretická, nicméně Svobodní jsou jednou z mála stran, která jasně deklaruje nutnost změny v uspořádání Evropské unie. Současná EU je totiž synonymem nadvlády Francie a Německa nad zbytkem Evropy, zejména pak nad post-socialistickými zeměmi. Zmíněným zemím se tak plíživě daří dosáhnout toho, co se jim nepovedlo ve druhé světové válce.
“Evropa potřebuje obrat k demokracii spočívající v návratu moci národním státům, národním parlamentům, se kterými se občané mohou identifikovat.”
Přesně tak. Jak již jsem zmiňoval včera – současná Evropská unie funguje na principu “o nás bez nás,” kdy o našich věcech rozhodují soudruzi v Bruselu. Je celkem pochopitelné, že občané naší země berou jimi vytvořenou legislativu jako bezdůvodnou buzeraci. S ohledem na naše zastoupení navíc nemáme – a to ani skrze svobodné volby do Evropského parlamentu – příliš velkou možnost ovlivnit dění v EU a následně ani u nás.
“Svobodní jsou pro úplné odstranění kvót i dotací.”
Tyto dva principy – kvóty a dotace – jsou skutečně největší nevýhodou členství v EU. Dotace nejsou ničím jiným, než praktickým levicovým přístupem “my vybereme peníze od pracujících/bohatých a rozdělíme je mezi nepracující/chudé.” Nevýhodou dotací je, kromě dalších faktů, jejich netransparentnost – stačí se například podívat na stamilionové dotace na pražské cyklostezky, kde by za stejnou sumu bylo možné postavit přinejmenším silnici. Jakékoli kvóty omezují volnou soutěž a tím pádem i trh, což je samozřejmě špatné. Součástí osobních svobod by měla být i svoboda podnikání, která by neměla být jakkoli redukována (samozřejmě v rámci platných zákonů).
IV. Reforma právní filosofie
“V současné době je naléhavou prioritou ochrana jednotlivce před zásahy státu do jeho života a před shromaždováním informací ve státních datových systémech.”
Bohužel je smutnou pravdou, že současný právní systém nejen umožňuje, ale také přímo nařizuje špiclování občanů v neuvěřitelném měřítku, jež v naší historii nemá obdoby. Zaznamenává se kam kdo volal, komu posílal SMSky, e-maily, či jaké stránky navštívil. Poskytovatelé služeb jsou povinni tato data uchovávat a v případě potřeby je předat policii nebo dalším orgánům. O takové státem posvěcené míře špehování si komunistická Státní bezpečnost mohla nechat jen zdát a tento stav naplno snese srovnání s Čínou. Zatím sice nemáme regulace, jako v nynější největší komunistické zemi, nicméně i ty se pod taktovkou Evropské unie připravují. Pro to jsme před dvaceti lety necinkali klíči na náměstích!
V. Hospodářská politika
“Stát není od toho, aby podnikal. Svobodní lidé sami vědí, co mají na trhu nabízet a co mají poptávat. Tato volnost podnikání je v České republice stále více omezována. Stát pokřivuje ceny selektivními daněmi, nařízenými výkupními cenami a dotacemi.”
Kdyby stát jen pokřivoval ceny daněmi a nařízeními – bohužel, jak to zatím vypadá, bude ještě hůř. Jiří Paroubek se například nechal slyšet, že by rád reguloval ceny některých komodit. Zásahy státu do podnikání považuji za zcela nepřípustné a jen díky nim jsme ani dvacet let po revoluci nedospěli ke skutečnému tržnímu hospodářství.
“Stát nesmí bránit výstavbě dalších bloků jaderných elektráren.”
Zde bych byl spíše proti, nicméně na druhou stranu je pořád lepší elektrárna jaderná, než uhelná, jejichž uzavření po dostavění Temelína nám slibovali už mnoho let nazad. Zdroje alternativních energií se díky dotacím staly více než čímkoli jiným především výhodným zdrojem, jak vyvést peníze ze státní kasy do soukromého sektoru. Můj názor je tedy následující: jaderných elektráren (resp. jejich bloků) by mělo být právě tolik, abychom mohli ukončit provoz elektráren uhelných a pokryli veškeré energetické potřeby naší země. Vývoz elektřiny by ale neměl být primárním zájmem, nýbrž pouze doplňkem a vyvážet by se měla pouze elektřina, která v daném okamžiku přebývá. Opravdu nevidím důvod, proč bychom na našem území měli spalovat uhlí, znečišťovat ovzduší a zhoršovat životní prostředí našich občanů jen proto, aby Německo mělo za dobrou cenu de facto ekologicky čistou elektřinu.
“Svobodní jsou také pro zrušení povinnosti přimíchávat biopaliva do nafty a benzínu. Tato politika zdražuje paliva i potraviny.”
Kromě zdražení znamená přimíchávání biosložek do paliv riziko i pro motory a palivové soustavy automobilů. Objevují se také informace, že biosložky nejen že nepřispívají ke zlepšení životního prostředí, ale že je tomu právě naopak. Jako řidič si kupuji za nemalou částku naftu a očekávám tedy, že natankuji naftu, nikoli cosi s příměsí řepky. Je jen otázkou času, kdy na základě nařízení EU bude do alkoholu přilívána voda, nebo ještě něco horšího. S tím opravdu nemohu souhlasit.
“Svobodní proto požadují, aby veškeré smlouvy mezi státem a stavebními dodavateli byly zveřejňovány.”
Nejen tyto smlouvy, ale naprosto veškerá činnost státu, politiků, poslanců, senátorů a dalších státních zaměstnanců, která se jakýmkoli způsobem dotýká státních financí, by měla být pečlivě dokumentována a zveřejňována. Absolutně není akceptovatelný současný stav, kdy státní zakázka má neveřejné části nebo celé smlouvy, což jasně naznačuje, že se v takové zakázce uplácelo. Jsme to my, občané této země, kdož platíme daně a přispíváme tak do státní kasy, z níž jsou financovány veškeré státní výdaje. Jsme to tedy opět my, kdo by měl mít právo kontrolovat, jak je s jeho penězi nakládáno.
“Mnohamiliardové dotace Českým drahám jsou neúnosné. České dráhy jsou molochem, který potřebuje konkurenci.”
Zde asi není potřeba detailního komentáře. Kdo někdy měl tu čest jet vlakem, ten dozajista pochopil, jak neutěšený je stav české železniční dopravy i přesto, že jsou do ČD ročně nalévány miliardy korun. Je velice pravděpodobné, že soukromník by dokázal zajistit stejné a pravděpodobně dokonce lepší podmínky pro cestující za stejnou, nebo možná i nižší cenu. ČD jsou ukázkou typického státního podniku, který díky de facto garantovanému monopolu nemá jediný důvod zlepšovat své služby klientům. Je na čase s tímto něco dělat – přinejmenším umožnit vstup soukromým dopravcům a nechat cestující rozhodnout, zda se budou přepravovat se státním nebo soukromým provozovatelem.
Zítra kromě Týdnovin čekejte třetí díl mého zamyšlení nad programem SSO. Tentokrát se budeme věnovat daním, rozpočtu, silniční dopravě a zdravotnictví.
0 komentářů