Můj první nesouhlas se členem SSO

Předminulý týden jsem slíbil, že Týdnoviny projdou redukční dietou. Její součástí bylo i zavedení pravidla, že reakce delší než deset řádků (v Google Docs) vyjdou jako samostatné komentáře k danému tématu. Tím prvním se stává moje reakce na zamyšlení Pavla Strunze ze Strany svobodných občanů, kterou chci volit v nadcházejících volbách.

Strunz komentuje předvolební billboardy “oranžových” socialistů.

Billboard první: Plomba za 430,-Kč.

“…musím upozornit, že to, co je placeno na základě svobodné vůle plátce, tedy alespoň prostřednictvím spoluúčasti, je většinou kvalitnější.”

Nebudu souhlasit. Samozřejmě obecný princip tržního hospodářství by měl fungovat právě takto: pokud je zákazník nespokojený s produktem nebo službou, půjde příště ke konkurenci. Segment stomatologického lékařství je ale specifický a trhem by jej nazval jen ten, kdo v posledních letech nesháněl zubaře. Je totiž skoro až zázrak najít stomatologa, který nemá “plnou kartotéku.”

Zubaři mají poměrně slušné příjmy – ať už ze zdravotního pojištění, kdy jim pojišťovna platí i za to, že jen mají v kartotéce kartu pacienta, nebo přímo z kapes ošetřených. Patrně neexistuje stomatolog, který by žil na pokraji bídy – snad jedině pokud by neuváženě rozhazoval vydělané peníze.

Zubaři tedy mají naplněné kapacity a v podstatě po celou pracovní dobu mají co dělat. Pokud přijdou o jednoho pacienta, nijak zásadně to nepocítí – během pár dnů, možná i hodin na jejich dveře zaklepe další zájemce. Tím pádem z jejich pohledu není důvod jakkoli zvyšovat standard nabízené péče, ani garantovat kvalitu ošetření. Nechci samozřejmě házet všechny dentisty do jednoho pytle – jistě se mezi nimi, stejně jako v jiných oborech, najdou poctiví profesionálové, ale stejně tak i fušeři. O kvalitě provedeného zákroku nerozhoduje to, zda pacient platí či nikoli. Své tvrzení dokládám například neurochirurgem ze státní nemocnice, za kterým jezdili pacienti z celé republiky a který dokázal vyřešit i případy, které jinde označili za beznadějné.

To samé mohu potvrdit z vlastní zkušenosti: byl jsem v minulosti u zubaře známého jména v Praze. Měl jsem, to přiznávám, trošku protekci, protože jsem se v minulosti staral o jeho počítač. Očekával jsem tedy solidní péči, leč výsledek byl ten, že po trhání zubu moudrosti jsem se nemohl ještě dva týdny pořádně najíst a plomba na jiném zubu mi vypadla ani ne po půl roce. V Ostravě jsem se přes manželku vnutil sice k poněkud konzervativnímu stomatologovi (aneb zapomeňte na rentgen, nebo nějaké ošetřování ozónem – tady se vrtá a trhá), s jehož prací jsem ale i po dvou letech spokojený. Po trhání zubu jsem mohl jíst ještě ten den, plomby zatím také drží (i z laického pohledu jsem navíc zaznamenal, o kolik více času pan doktor strávil jejich pečlivou aplikací). Ani v jednom případě jsem neplatil žádný poplatek, přesto jsem dostal naprosto odlišnou kvalitu péče.

Vzhledem k neexistenci tržních principů a převisu poptávky nad nabídkou ale nelze ani při sebevětší fantazii předpokládat, že kvalita bude odpovídat ceně – tj. že bychom se díky spoluúčasti dočkali lepšího provádění zákroků. Nestalo se tak po zavedení regulačních poplatků a neexistuje důvod, proč by se tak mělo stát právě po zavedení placené péče.

“Když je naopak vše placeno z prakticky fixního pojistného, pak je finančně fuk, zdali například chodím na pravidelné zubní preventivní prohlídky. Pojištění zaplatím tak jak tak. Riskovat se vyplácí. Pokud se o svoje zuby nestarám, tak mne zazáplatování stejně bude stát naprosto stejně jako nezazáplatování v opačném případě pečlivé péče.”

To samozřejmě může platit v případě zubů a několika dalších onemocnění, za která si člověk takříkajíc “může sám.” Máme ale stovky ne-li tisíce diagnóz, za které může genetika, věk pacienta, nebo další vlivy. Tam podobný princip uplatňovat nelze – prostě nedostanete menší rakovinu jen proto, že budete platit nebo chodit na prohlídky.

“Zdravotnictví bez spoluúčasti povede jen k dalšímu zvyšování pojistného. A je omylem se domnívat, že stát to nebude nic stát.”

Pan Strunz zmiňuje jen jednu z možných cest, kterou je zvýšení zdravotního pojištění. Buď záměrně, nebo nějakým nedopatřením zapomíná i na další možnosti, z nichž tou nejschůdnější jsou úspory. Ty se přitom nemusí dotknout pacientů a poskytované péče – stačilo by se podívat na deseti- a stamilionové zakázky, které nemocnice zadávají například na rekonstrukce a výstavbu. Není žádným tajemstvím, že dle hesla “z cizího krev neteče” touto cestou odtékají nemalé peníze ať už do kapes majitelů soukromých firem, nebo přímo managementu daného zdravotnického zařízení. Tvrdit, že jedinou možnou záchranou je buď zvýšení pojistného, nebo zavedení spoluúčasti, je buď záměrným podpíráním argumentů lží, nebo ukázkou velmi špatní znalosti toho, jak to v našem zdravotnictví funguje a kde má rezervy. Jakékoli další přilévání peněz do zdravotnictví je stejně nesmyslné, jako nekonečné odčerpávání vody z již potopené lodi. Díru je nutné zalepit, dokud je loď nad hladinou a to platí i pro tento nezbytný segment: je nutné začít s úsporami a to především u peněz, které odtékají zkorumpovanými cestami.

Billboard druhý: 3657,-Kč za chřipku.

“Jediné, za co zaplatím, je hysterie kolem a s ní spojené přemrštěné nákupy vakcín ze státního rozpočtu, které je po čase třeba vyhodit nebo někomu vnutit.”

S kritikou souhlasím jen částečně. S čím nesouhlasím, je označení nákupu vakcín za přemrštěné. Samozřejmě se můžeme dohadovat o tom, nakolik byla tzv. “prasečí chřipka” mediálním strašákem, živeným farmaceutickými firmami a nakolik se jednalo o skutečné riziko. Pravdou ale je, že kdyby chřipka zasáhla v původně avizované intenzitě a síle a nebyly-li by k dispozici očkovací látky, byla by ministryně zdravotnictví pranýřována za to, že se nepostarala o ochranu obyvatel před nebezpečným virem.

S čím samozřejmě souhlasím, je kritika následného zmateného počínání, kdy se hledaly způsoby, jak nabyté zásoby upotřebit. Nápad s povinným očkováním všech vojáků respektive zdravotníků byl zoufalým pokusem, hraničícím s omezováním osobních svobod.

Billboard třetí: Školné 30000,-Kč.

“Přes 20 miliard Kč za rok, které jdou na vysoké školství ze státního rozpočtu, děleno 10 miliony obyvatel rovná se cca 2000,-Kč na rok a obyvatele (včetně starců a nemluvňat). Z toho plyne, že každý občan zaplatí v průměru za svůj život ve stálých cenách na vysokoškolský vzdělávací systém 140000,-Kč na daních bez ohledu na to, zdali ho využije nebo ne.”

Zde se s Pavlem Strunzem neshoduji. Samozřejmě mnoho absolventů si vystuduje vysokou školu a pak z toho má osobní (finanční) prospěch, aniž by to nějak viditelně vraceli společnosti. Nezapomínejme ale na podstatné fakty:

1. Člověk s vysokou školou bude mít pravděpodobně vyšší plat a tím pádem i odvádět větší daně. Své studium si tedy zaplatí touto formou.


2. Většina vysokoškoláků má rodiče, kteří pracovali nebo stále pracují. Ti samozřejmě ze svých platů odvádějí daně. Nevidím jediný důvod, proč by z těch daní nemělo být zaplaceno studium jejich dětí.

Když pomineme ty, kterým vysokoškolské studium přineslo jen osobní prospěch, neměli bychom zapomínat na ty, kteří svou šanci studovat splatí službou ostatním. Jedni budou například učit naše děti, jiní se o nás postarají v případě nemoci, další třeba vyvinou lék nebo jinou věc, která nám usnadní život či pomůže ke zdraví. Své studium tedy vrátí i s úroky – kromě toho, že je zaplatí ve svých daních, udělají i službu pro společnost.

Stavět tedy argumenty na tom, že školství financují i ti, kteří ho nevyužijí, je poněkud nefér. Z práce mnohých vysokoškoláků totiž často těží i ti, kteří sami vysokou školu neabsolvovali. Pro mne je hlavním argumentem skutečnost, že vysokoškolák peníze za své studium několikanásobně vrátí v zaplacených daních.

“Člověk v naprosté většině případů absolvuje VŠ 0 krát nebo 1 krát za život. Pokud mu stát oněch 140000,- Kč ponechá, pak se sám může rozhodnout, na co je použije.”

Tady už začíná být nápad SSO zajímavý. Pokud by každému pracujícímu byla snížena daň o částku, kterou nyní přispívá na školství, pak by opravdu bylo na každém, jak s ní naloží a zda ji například použije k financování svého studia, nebo vzdělání pro své potomky. Bohužel skutečnost je ale jiná – zdaleka ne tak pozitivní. Ani jedna ze stran, které chtějí pod nejrůznějšími argumenty zavést placení školného, nemluví o tom, že by se souběžně s tím jakkoli snižovaly odvody do státní kasy. Výsledek tedy bude takový, že budeme odvádět stále stejně a k tomu ještě jako bonus platit školné pro sebe nebo dítě. Ani vystudovanému pak nebudou jeho náklady zohledněny například daňovými úlevami po nějakou dobu.

Myšlenka Pavla Strunze je tedy sice ve své podstatě pěkná, voní svobodou a osobní zodpovědností, což se mi líbí, ale jaksi naráží na skutečnost, že nikdo neslibuje, že odměnou za placené školství bude snížení daňové zátěže. Samozřejmě pokud by někdo přišel s nápadem “my vám necháme vaše daně a odvody a vy si za ty peníze sami zajistěte důchod, školné a další své potřeby, včetně těch potenciálních,” nebyl bych (s výjimkou zdravotního pojištění) vůbec proti.