České zdravotnictví ovládá mafie*Zřídil jsem si účet na Twitteru*Stát je posedlý tím, aby občany zdanil do poslední koruny*Největší odborník na sport? Přece Jiří Paroubek!*ČSSD se rozhodla překonat svého konkurenta v prolhanosti.
Vzpoura lékařů ve Varech skončila. Teď vládnou betonáři
Další výběrové řízení v karlovarské nemocnici zastiňují nejasnosti
Alespoň v jednom regionu se na světlo dostává špína, kterou je prolezlé dnešní zdravotnictví. Nejsmutnější na publikovaných faktech je to, že celý zkorumpovaný cirkus platíme my, daňoví poplatníci a zdravotní pojišťovny (tedy opět my). Peníze, které by měli dostat pacienti na svou léčbu, mizí v kapsách nejrůznějších kamarádů těch, jež rozhodují o investicích. Paralelně s tím pak musíme čelit plánům na zvýšení zdravotního pojištění se zdůvodněním, že nejsou peníze. Pracuji ve zdravotnictví celkem sedmým rokem a mohu s klidným svědomím říci, že to, co se děje na Karlovarsku, se s největší pravděpodobností děje úplně všude.
Například ve středu se objevila informace, že kraj vyhlásil výběrové řízení na 600 postelí, přičemž vítězné firmě by měl zaplatit 54 milionů korun. Přitom tatáž firma již předtím vyhrála zakázku v Madridu, kam má za částku o 9 milionů nižší dodat 1300 postelí – tedy více než dvojnásobek. Je skoro nad slunce jasné, že onen rozdíl by znásobil zisk firmy, o který by se pak rozdělil majitel s tím, kdo o zakázce rozhodoval. Nebylo by to poprvé a nejspíše ani naposledy.
Vedle toho se objevuje obvinění vznesené místopředsedou představenstva Karlovarské krajské zdravotní a.s. Vilibaldem Krobem, který tvrdí, že “Byl svědkem debat o rozdělování zakázek mezi známé a o výši provizí pro představitele nemocnice, zažil úvahy o tom, jak porušovat při veřejných soutěžích právní mantinely.” Pro někoho jsou možná uvedená slova silným šálkem kávy, sám ale coby “insider” vím, že takové věci se prostě dějí. Na případnou otázku, proč také nevznesu obvinění, rovnou odpovídám: protože taková forma korupce je posvěcená shora a jedinec prakticky nemá šanci s takovým mechanismem vazeb bojovat. Ostatně i v Karlových Varech policie tento případ odložila.
Kdo si dovolí jakýmkoli způsobem upozornit na chobotnici mafiánských praktik, skončí stejně, jako karlovarský ředitel pro lékařskou péči Filip Berger. “Osmadvacátého listopadu kritizoval průběh výběrového řízení…. …Během dvou dnů ho generální ředitel Fojtík odvolal s odůvodněním, že mají rozdílné názory na řízení podniku…. …Devátého února odvolal Fojtík Bergerova spojence, náměstka pro lékařskou péči Romana Brázdila. Náměstek den předtím kritizoval padesátimilionovou zakázku na nová lůžka.” Opět naprosto klasická ukázka, která zdaleka není ojedinělá. Můžete si být jisti jednou věcí: pokud do městem, krajem či státem řízené nemocnice nastoupí nový ředitel, okamžitě vyhodí všechny náměstky, byť by na své pozici dosahovali sebelepších výsledků. Důvod je jediný: loajalita. Je pochopitelné, že partička kamarádů na sebe navzájem nebude donášet a udávat.
Další typickou ukázku, jak funguje dnešní zdravotnictví, dokonce policie potvrzuje: “Lékaři manažery podezírali, že nemocnice tunelují a policejní vyšetřování jim postupně dává za pravdu. Policie například zjistila, že Česká zdravotní nakupovala materiál prostřednictvím spřízněné společnosti Zdravotní distribuční, které tak nemocnice platily zbytečně marži.”
Můj vedoucí se například podivoval nad smyslem auditu, za který by naše nemocnice měla zaplatit řádově stovky tisíc, přičemž jeho výsledky jsou v podstatě dlouhodobě známy. Odpověděl jsem mu jeho údiv následovně: “Když budu ředitelem státní instituce a budu Vám chtít ulít třeba půl milionu, jak to udělám? No přesně takto! Vy mi uděláte audit – prostě sepíšete nějakých dvacet, třicet stránek žvástů a já Vám za to zaplatím z erárních peněz. Pak si to někde v hospodě pěkně rozdělíme.” Očividně bych byl dobrým ředitelem státní firmy, co říkáte? 😀
Co dodat? Závěr je celkem jednoznačný: české zdravotnictví ovládá v mnoha zařízeních majetkově zainteresovaná mafie. Je natolik prorostlá všemi vrstvami řízení, že je prakticky nemožné s ní jakkoli zatočit. Dovolil bych si současný stav označit za metastázované rozkrádání financí z peněz státu, krajů, měst a zdravotnických pojišťoven. Pokud s tím kdokoli zkusí bojovat, má jedinou vyhlídku: půjde z kola ven.
Tak jen hezky plaťte zdravotní pojištění, daně a další povinné odvody, ať se mají páni ředitelé nemocnic, dodavatelských organizací a nadřízených orgánů dobře. A že jaksi nezbývají peníze na léčbu pacientů? Ale o tom už přeci dlouho naše zdravotnictví není!
Proč nepoužívám Facebook
V posledních dnech se vynořila celá řada článků na téma “proč nejsem na Facebooku.” Samozřejmě jsem svou troškou do mlýna přispěl i já – viz Proč jsem nebyl, nejsem a nebudu na Facebooku. Ondřej Špula na Lupě v podstatě názorově souzní a přináší i podobné argumenty. Mezi hlavními důvody, proč nepoužívá Facebook, jmenuje především časovou náročnost, polemickou ochranu soukromí či prezentování většinou naprosto zbytných informací. Podobně, jako u nás, se i pod jeho článkem rozproudila živá diskuze.
Trošku ale odbočím a možná i překvapím: zřídil jsem si účet na Twitteru. Učinil jsem tak proto, abych tuto službu otestoval a podíval se, zda mi může být něčím užitečná. Zatím ji hodnotím kladně (rozhodně o dost pozitivněji, než Google Buzz): zejména krátká zamyšlení některých mnou sledovaných jsou leckdy hodnotnější, než články na zpravodajských serverech. Občas narazím i na zajímavé odkazy, které bych, přesto že v Google Readeru sleduji bezmála dvě stovky zdrojů, nepostřehl. Sem tam i něco “twítnu,” takže chcete-li si mě naladit na dalším kanále, sledujte můj Twitter.
Zaplať daně, nebo zemři!
Lafi se tentokrát zamyslel nad otázkou, která mi už také několikrát proletěla hlavou: totiž proč je stát tak posedlý tím, aby své občany zdanil do poslední koruny. Navrhuje řešení, se kterým zcela souhlasím: “O co jednodušší by bylo stanovit rozumnou sumu, kterou si člověk může vydělat k zaměstnání bez toho, aby ho otravoval finanční úřad? Vždyť ve finále by mu ubylo nemalé procento práce a tím by mohl zaměstnat méně úředníků. Celkově by mohl i ušetřit, ale to by se u nás muselo nejdříve chtít.”
Přesně o to “to by se muselo chtít” v Česku jde. Jenže ono se jaksi nechce. Situace, kdy by si občan mohl vydělat a nebyl přitom odírán státem, by zaváněla zvýšením osobních svobod. A to je něco, čeho se naši politici opravdu bojí, protože svobodný občan by potom mohl začít svobodně myslet a svobodně se rozhodovat. Takový by pak třeba neuvěřil slibům politiků, že se o něj za peníze ostatních budou pěkně starat, zajistí mu jistoty a prosperitu. Pro stát je lepší šedá ovce, která sice sem tam zabečí, ale pohybuje se se stádem přesně dle příkazů svého pastýře.
Každopádně nechápu jednu věc: pokud občan pracuje, tak nejen odvádí státu nemalé peníze, ale ulevuje i sociálnímu systému, ze kterého by čerpal dávky. Když potom další svůj čas, který jiní tráví například sezením v hospodě, věnuje opět práci, měla by to být čistě jeho věc a veškerý takto realizovaný zisk by měl jít výhradně do jeho vlastní kapsy. Jak k tomu přijdou ti pracovitější, že musí platit do společné kasy více, než ti průměrní? Sám mám vedle hlavního pracovního poměru ještě tři dohody a jednu autorskou smlouvu. Dělám to proto, abych svými příjmy zajistil chod naší domácnosti a pokud možno i vybudoval nějaké rezervy (jak vidíte, nespoléhám na to, že se o mne stát bude starat). Ze všech příjmů přitom odvádím daně a nechápu proč?! Je to přeci můj volný čas, moje rozhodnutí! Nevidím byť jen jediný rozumný důvod, proč bych měl být takovým způsobem penalizován za svou pracovitost.
Reklama pro prohlížeče zadarmo
Další téma, nad kterým často přemýšlím (psal jsem o něm pro Interval třeba zde, zde, zde a tady), je podivný diktát Evropské komise vůči firmě Microsoft. Situace je následující: softwarová firma Microsoft již dlouhé roky (minimálně od devadesátých let minulého století) pracuje na vývoji svého operačního systému Windows. Protože požadavky zákazníků permanentně rostou, stal se součástí systému také prohlížeč internetových stránek. V počátcích Internetu byly dostupné pouze placené verze prohlížečů, proto Microsoft v rámci konkurenčního boje nabídl svůj Internet Explorer zcela zdarma. Tehdejší konkurenti nenabízeli nic navíc, za co by zákazník měl důvod platit. Asi není příliš velkým překvapením, že klienti na tuto nabídku zareagovali tak, že se na konkurenční placené produkty vykašlali a nevrátili se k nim ani poté, co začaly být nabízeny taktéž “za nulu.”
O něco později integroval Microsoft svůj prohlížeč do Windows 98. Strhla se kolem toho docela slušná mela, kdy konkurence obviňovala MS ze zneužívání postavení na trhu. Jaksi se zapomínalo na to, že trh nevytvářel Microsoft – ten pouze nabídl svůj produkt, o který měli zákazníci zájem. Samozřejmě se můžeme bavit o tom, zda ten zájem byl způsoben reálnou kvalitou OS Windows (podle mne nikoli), nebo spíše úspěšným marketingem. Ať tak či tak, Microsoft svého postavení dosáhl korektně a konkurence například v podobě Maců či OS/2 zůstala stát kdesi v pozadí.
V tom ostatně souzním s autorem odkazovaného článku: “Monopol by to byl, pokud byste chtěli používat počítač a neobešli se bez produktů Microsoftu. Tak to ale vůbec není (ostatně, skutečné monopoly existují jen na základě státních regulací). Microsoft maximálně tak využívá postavení, které si za ta léta sám vybudoval. Jakýkoliv konkurent měl možnost vyvinout produkt svůj a být s ním úspěšnější.”
Loni vytáhla do boje proti údajnému monopolu norská společnost Opera, vyvíjející sice mimořádně povedený, ale pro mnoho uživatelů z nejrůznějších důvodů nezajímavý prohlížeč. U Evropské komise kupodivu pochodila a tak se zrodil absurdní nápad: Ballot screen. Jedná se o obrazovku, která se (dle zadání EK) musí objevit všem uživatelům Windows XP, Vista a 7 na území EU, kteří mají jako výchozí prohlížeč nastavený Internet Explorer. Na této obrazovce jsou nabízeny konkurenční produkty, jako je Firefox, Opera, Safari, Chrome a další. Oficiální spuštění “ballot screenu” proběhlo počátkem března.
Stejně jako js považuji tento krok vůči Microsoftu za absurdní. Jsem sice přesvědčený o tom, že Internet Explorer je mimořádně nevydařený prohlížeč (přinejmenším ve srovnání s Operou, Firefoxem či Chromem), nicméně jde o systémovou součást Windows a mělo by být jen na výrobci operačního systému, jaké programy do své “distribuce” přibalí. Pokud budeme krok EK považovat za relevantní, můžeme čekat, že se brzy objeví nařízení na další “ballot screeny,” ze kterých si uživatelé budou moci vybírat jiné kalkulačky, poznámkové bloky, textové editory, grafické editory či příkazové řádky. Nakonec to skončí tak, že uživatel po instalaci Windows stráví dva dny odklikáváním jednotlivých “ballot screenů.”
Rozhodnutí EK je tedy nejen absurdní, ale zasahuje také do soukromého byznysu firmy. Nabízí snad Škodovka po prvním nastartování sedačky ze Seatu? A co ostatní operační systémy? Dočkají se uživatelé Linuxu demokratické volby prohlížeče? (Pro neznalé připomeňme, že většina “mainstreamových” distribucí Linuxu má v základní výbavě browser Firefox, který je také nastaven jako výchozí). A co Apple? Neměl by mít povinnost nabídnout na svých Macintoshích a iPhonech i konkurenční produkty?
Celé je to postavené na hlavu a co je nejhorší, ukazuje to EU jako instituci, jejímž hlavním smyslem je buzerace všech a všeho. Jak trefně podotýká js: “EU patrně opět považuje uživatele za naprosté idioty, kteří si neumí sami najít a stáhnout produkt, který by jim vyhovoval. A idioty je potřeba co? No podporovat…”
Paroubek chce, aby velké firmy povinně financovaly sport
Když se Jiří Paroubek objevil na výsluní politické scény, působil dojmem bodrého buldozeristy ve vytahaném svetru. Je pochopitelné, že po nemastném-neslaném Špidlovi a roztomilém Grossovi ho voliči ČSSD vítali s jistou dávkou nadšení a očekávání. Paroubek má ale zajímavou vlastnost: jakmile se ocitne na koni, mění se v monstrum, které se vyjadřuje podobně jako Klement Gottwald při Vítězném únoru či Adolf Hitler v Říšském sněmu.
Volební preference bohužel opět daly tomuto pánovi pocit blížící se moci a s tím přišla i jeho klasická rétorika. V uplynulém týdnu se například nechal slyšet, že by velké firmy měly přispívat na sport. Sazka na to už jaksi nestačí, protože se zadlužila svou arénou, čili je nutné brát peníze jinde. Pro průměrného voliče může takový požadavek znít libě: konečně se někdo podívá těm velkým a bohatým firmám na zoubek a něco jim utrhne. Jde ale o populismus nejnižší cenové skupiny. Když Jiří Paroubek řekl A, zapomněl dodat i B – totiž že případné zvýšení daně (která by se věnovala na sport) by firmy naprosto logicky promítly do koncových cen. Onen “sport” by tak nakonec neplatily “velké firmy,” ale řadoví občané kupující jejich výrobky.
Vyvstává tedy další otázka: proč by stát měl jakýmkoli způsobem sponzorovat sport? Komu tím prospěje? Tedy s výjimkou několika mála jedinců, kteří se sportem živí? Myslím si, že sport by se měl financovat sám – ať už ze vstupného, nebo ze sponzorských darů. Sportovní odvětví, které se nedokáže financovat, není důvod jakkoli podporovat. Nechť si sportovci své sportování provozují jako koníčka a peníze na obživu vydělávají jakoukoli jinou prací.
Nechápu tu soustavnou snahu státu stavět se do role hodného strýčka, který pomůže všem, jež potřebují pomoc. V případě financování sportu vidím jediný důvod tohoto zájmu: jistě by se z těchto peněz stavěla nejrůznější sportoviště, haly, …. Ty, jak známo, staví stavební firmy a jistě nemusím vysvětlovat, co je to “stavební lobby.” Účel je tedy zřejmý: skrze tyto firmy zajistit další odčerpávání státních peněz do soukromého resortu a ještě spíše do vlastních kapes. To bude ve skutečnosti jediný důvod, proč Jiří Paroubek přišel s tímto návrhem.
Krasobruslení nerozumím, prohlásil Paroubek po boku zlaté rychlobruslařky
A ještě jednou Jiří Paroubek – tedy pravděpodobně budoucí premiér, který by – dle svých vlastních slov – chtěl osobně řídit oblast sportu. Při svém setkání se zlatou olympioničkou Martinou Sáblíkovou ukázal, že je opravdu tím nejlepším možným odborníkem na sport, když pronesl: “Jsem sportovní fanoušek, i když krasobruslení příliš nerozumím.” Média se toho pochopitelně chytila a tento přehmat pana předsedy prezentovala s jistou dávkou škodolibosti. Není se čemu divit – přeci jen těch medailí jsme z olympiády nepřivezli tolik, aby se náš největší sportovní odborník mohl splést v tom, koho z úspěšných má právě před sebou.
Paroubek se opět projevil svým typickým způsobem, kterým se zásadně odlišuje od svého předchůdce Miloše Zemana. Místo toho, aby si ze sebe udělal trošku legraci a nasypal si popel na hlavu, zaútočil na média, která si dovolila objektivně informovat o jeho chybě. Jako osoba veřejně činná už si snad mohl zvyknout na to, že nemůže před novináři blábolit z cesty, aniž by se tomu věnovala pozornost. Původně jsem si myslel, že je Paroubkova neschopnost komunikace v krizových situacích způsobena špatným marketingovým poradcem, nicméně stále více se kloním k názoru, že je to spíše předsedova povaha, která nepřipouští jakoukoli vlastní chybu. Paroubek je prostě ve svém vidění tím nejdokonalejším a špatně nepůsobí díky sobě, ale jen a výhradně díky médiím.
Na Jiřího žblept se můžete podívat na následujícím videu.
Důchod 15 tisíc? Jen tahák na voliče, přiznala ČSSD
Škromach voličům slíbil 15 tisíc důchodu, pak si to ale rozmyslel
ODS lhala před čtyřmi lety, když lákala své voliče na “Modré knihy,” jejichž stránky se po volbách daly použít tak maximálně místo toaletního papíru. ČSSD se patrně rozhodla svého konkurenta v prolhanosti překonat a zdá se, že se jí to daří. Zdeněk Škromach se například nechal slyšet, že důchodci za vlády oranžových dosáhnou až na 15 tisíc měsíčně. Uznejte sami: který důchodce – tedy kromě zasloužilých komunistických předáků – tohle má? Pro seniory tak mohla být vidina značného vylepšení životní situace velkým a pochopitelným lákadlem. Jen málokdo se ptal, kde chce Škromach na takové výdaje vzít peníze, když například loni v listopadu byla na účtě pro důchody nula.
Nepovažoval jsem Zdeňka Škromacha za hlupáka, bohužel ale musím konstatovat, že jsem se v tomto svém pohledu zjevně mýlil. Kromě toho se jako bonus ukázalo, že tento politik je přímo nebetyčný lhář. Hospodářským novinám totiž na otázku, týkající se jím prezentovaného slibu, odpověděl: “My jsme nikde nic takového neslíbili. Nenajdete to v žádných materiálech. Vy berete od nás všechno vážně,… …Vždyť by o tom nikdo nenapsal, kdyby tam taková zmínka nepadla.” Jinými slovy: “To jsem jen tak plácnul, aby se o mně a mé straně psalo.” Začínám chápat některé mé dřívější oponenty, kteří poukazovali na to, že ČSSD je strana založená na prázdném populismu. Kritizoval jsem ODS za to, že před volbami v roce 2006 slibovala více peněz důchodcům, rodinám s dětmi, zdravotníkům a nevím komu ještě a říkal jsem tehdy, že jde o laciný způsob propagace. Nyní musím konstatovat, že ČSSD svého rivala překonala na všech frontách: něco ústy svého stínového ministra slíbila, aby pak následně s naprostou samozřejmostí řekla, že to není pravda a ještě to hodila na novináře, kteří jejich slova “berou moc vážně.” Každopádně je to dobrá rada pro voliče: neberte předvolební sliby moc vážně a nevěřte jim! Hlavně pak nevěřte těm, které zaznívají z úst představitelů velkých stran.
Velké srovnání Blesku: Kolik berou Češi a kolik Němci?
Často se při zdražování používá argument, že “na západě” (či “v Evropě”) je to či ono také dražší. Prakticky nikdy se ale v té souvislosti nepoukazuje na zásadní rozdíly mezi platy u nás a jinde. Blesk se podíval na několik profesí a přinesl srovnávací tabulku, jaký plat dostávají zaměstnanci u nás a v Německu. Rozdíly jsou opravdu propastné: platy v Německu jsou o 50 až 80 procent vyšší než u nás. Například uklízečka, jejíž průměrný plat u nás činí lehce přes 11 000 Kč, si v Německu přijde na 51 818 Kč. K tomuto platu se v Česku blíží například právníci.
Zajímavé bude, až vstoupíme do Evropy i svou měnou – zatímco pár kilometrů od západních hranic se budou platy pohybovat od 2000 do 4000 euro, v Česku budeme mít průměr někde kolem 950 eur. Sjednocením měny se tedy staneme opravdovými sockami Evropské unie.
Řidiči, trpělivost! Oprava D1 se rozjede za pár měsíců a potrvá roky
Když se u nás staví nějaká dálnice (nebo cyklostezka), zpravidla se všichni diví vysoké finální ceně. Dodavatel stavby ale prakticky vždy argumentuje náročností terénu (“jsou tam tunely, hodně mostů, …”), který výslednou cenu zvyšuje. Přitom ve Francii se za 10 miliard korun postaví 120,5 km dálnice, v Polsku 60,9 km, v Německu 23,8 km a u nás jen ČR 13,9 km! Opravdu někdo věří tomu, že u nás jsou zhruba desetkrát náročnější terénní podmínky, než ve Francii? Já si spíš myslím, že u nás jsou desetkrát vyšší ceny z jednoho prostého důvodu: tím je korupce spojená se stavební lobby. Dokud se toto nezmění (rozuměj za vlády ČSSD či ODS nikdy), tak na financování silniční sítě nebude stačit ani sebevyšší mýtné, nejdražší dálniční známky či silniční daň. Vzpomeňte si na tato čísla, až se opět budou zdražovat dálniční kupóny a politici budou slibovat, že utržené peníze půjdou na výstavbu a rekonstrukce.
Nemám rád hony na lidi
O inteligenci (přinejmenším té sociální) odboráře Duška nemám valného mínění. Podobně, jako autor odkazovaného komentáře, ale nemám potřebu stavět se do pozice mravokárce a se vztyčeným ukazováčkem mentorovat, že “o takových věcech se přeci nesmí mluvit.” Dušek řekl to, co si myslí a řekl to svým stylem – tedy jednoduše, ale jasně. Dopadl podobně, jako každý, kdo si dovolí poukázat na podivnosti kolem jakékoli minority. Nikdo se bohužel nezabývá tím, zda měl či neměl pravdu – a osobně mám dost důvodů pro to, abych věřil jeho tvrzení, že homosexuálové mohou obsazovat významné pozice jen na základě své orientace. České dráhy jistě nejsou jediným státem řízeným podnikem, kde se tak děje.
Nemám nic proti jakékoli sexuální orientaci, pokud kvůli ní dotyčný neobtěžuje své okolí. Jsem ale zásadně proti tomu, aby se na základě těchto a jiných preferencí vybírali lidé na jakékoli pozice a je jedno, zda se jedná o gaye, ženy v politice, nebo herečky, hokejisty a další populární osobnosti. Předpokladem pro výkon funkce by měly být zkušenosti a schopnosti. Jenže takové měřítko minimálně ve státním resortu není směrodatné. Rozhodují kontakty, kamarádství, přátelství, partnerství a další podobné faktory. Díky tomu se na vedoucích funkcích objevují lidé, jež jsou mírně řečeno neschopní. To chtěl, podle mého názoru, pan Dušek zdůraznit. Bohužel média a politici provedli zastírací manévr a veškerou pozornost nasměrovali k tomu, že je Dušek homofobní a trefuje se do menšiny.
Jiří Košťák to komentuje slovy: “Dušek je určitě kontroverzní osobností. Chtěl upozornit na nepořádek ve vedení resortu dopravy – to mu nikdo nemůže upřít, ale zvolil k tomu špatnou formu. Nezastávám se ho. Dříve než Duška kdokoliv odsoudí, měl by se každý zamyslet nad okolnostmi celé kauzy a nad tím, jak rychle se vše proti Duškovi rozjelo. Dušek totiž už delší dobu spoustě lidem leží v žaludku, protože může mít ve své kritice pravdu.”
PS: paradoxně ve stejném listě (tedy v Halo novinách) vyšlo i stanovisko KSČM z pera poslankyně Markové. Je stejně pokrytecké, jako stanoviska všech ostatních politiků a jejich stran. Čekal snad někdo jinou reakci?
Dušku, strč si do zadečku tužku!
Někdejší ex-kolega z Pooh.cz Mirun se po dlouhé době probral ze zimního spánku a dle své tradice inteligentně a trefně glosuje situaci kolem Jaromíra Duška. Dochází k závěru, že jediným politicky korektním komentářem na dané téma by bylo oznámení: “Uvnitř tohoto úřadu jsou samí lidé. Nikoho jiného, než člověka tam nepustí.” O homosexuálech, jež důležité posty obsazují výhradně lidmi stejné sexuální orientace, se totiž mluvit nesmí. Tedy určitě ne nahlas. V souladu s mým názorem i Mirun konstatuje: “Nikdo neřeší, že na rozkrádaných Českých drahách se děje něco nekalého, ale všichni řeší to, že někdo označil někoho za homosexuála.” To je typický problém politiky v tomto státě (či přesněji stádě): pokud se objeví problém, zaměří se pozornost na něco zcela jiného. Když například ODS sbírala kompromitující materiály na svého poslance Tlustého, média se zabývala malichernostmi místo toho, aby poukázala na mafiánské praktiky v modré straně. Mohli bychom pokračovat dál jmenováním dalších a dalších příkladů. Tak to prostě chodí v Česku.
Za skandál kolem čerpání náhrad stanuli britští poslanci před soudem
V Británii stanuli poslanci za neoprávněné čerpání náhrad před soudem. U nás se do ruk zákona nedostanou ani za mnohem vážnější činy. Exemplárním příkladem budiž nejpopulárnější český politik Bohuslav Sobotka, který si za poslanecké náhrady koupil byt, ačkoli ty peníze jsou zákonem určeny na zcela jiné účely. Zatímco za kanálem La Manche je za takové jednání soud, u nás za to nejspíš bude křeslo – ministerské. V Česku jsme prostě experti na to, jak udělat kozla zahradníkem.
0 komentářů