Jak se jezdí v Evropě-5. díl: Itálie

Silvestra jsme spolu s manželkou a její rodinou slavili v Římě a já samozřejmě coby řidič věnoval pozornost tomu, jak se jezdí v Itálii.

Jako dostatečný popis by stačilo jedno jediné slovo: rychle. Během ježdění po Apeninském poloostrově jsem získal dojem, že značky omezující rychlost jsou v této zemi jen jakousi radou či doporučením a fakticky jsou odsouzeny k ignoraci. I když jsem jel ve městě v místě, kde byla rychlost značkou omezena na 50 km/h, o 20 km/h (měřeno podle GPS) rychleji, byl jsem brzdou provozu a Italové mě předjížděli s poměrně značným rychlostním rozdílem.

Druhým nejvýraznějším rysem Italů je nepoužívání blinkrů. Když uvidíte někoho, kterak dává znamení o změně směru jízdy, můžete si být skoro jisti, že to bude cizinec. Dalo by se to zkousnout ve městě, nicméně pro temperamentní jižany je blinkr tabu i na dálnici, kde auta přejíždějí z pruhu do pruhu bez blikání. V tomto směru jsou ze zemí, kde jsem byl, nejdále Řekové, kteří signalizují odbočení klidně i více než sto metrů před započetím manévru.

Podobně dekorativní význam mají i čáry na silnici, konkrétně vodorovné značení pruhů na víceproudých komunikacích, včetně dálnic. Pro Italy takové rozdělení silnice nemá očividně žádný závazný význam a bez ostychu jezdí levými koly v jednom a pravými ve druhém pruhu – asi nejvýstižněji by se tento způsob dal popsat jako „plavání mezi pruhy.“ Když jsem se jednoho z nich snažil takto akustickou houkačkou upozornit na skutečnost, že by si měl vybrat buď pravý nebo prostřední pruh, totálně mě ignoroval a pokračoval nerušeně v tomto způsobu jízdy ještě skoro kilometr.

Italové na dálnici bohužel jezdí podobně hloupě, jako Češi – tedy zásadně všichni nacpaní do levého pruhu, zatímco prostřední a pravý zůstává prázdný. Patrně razí heslo, že kdo nejede v levém, je srab. Situace pak vypadá tak, že v levém pruhu jede šňůra aut rychlostí mezi 90-100 km/h, všichni neustále šlapou na brzdu, zatímco prostřední pruh je prázdný a v pravém se sem tam objeví nákladní auto. Přiznám se, že ač to považuji za vysoce riskantní manévr, předjížděl jsem zprava – jinudy to totiž skutečně nešlo a plahočit se v levém pruhu s nohou soustavně připravenou na brzdění se mi nechtělo. Naštěstí Italové nedělají vědu z toho, když je následně lehce vymyškujete.

V městském provozu mě pak zaujala především naprostá ignorace značek, označujících vedlejší silnici. Manželce se například stalo, že ačkoli jela po hlavní, do cesty jí doslova vyskočila dvě auta ze dvou vedlejších uliček. Italové toto neřeší – počítají s tím, že si vymohou přednost a že řidiči na hlavní prostě počkají. Troubit nemá smysl – houkačka je v této zemi vnímána spíše jako prostředek určený k vzájemnému zdravení, případně jí Italové používají k upoutání pozornosti okolních slečen. Celkově vzato lze říci, že v Itálii se absolutně nemůžete spoléhat na to, že jedete po hlavní silnici – na tohle si přinejmenším v Římě nehrají. Pokud Ital nemůže v křižovatce pokračovat v jízdě, nezabrání mu to v tom, aby do ní vjel. Co na tom, že nakonec stejně zůstane stát a zablokuje provoz na hlavní silnici? „Však oni si počkají,“ říkají si patrně italští řidiči. Hlavně, že oni jsou v křižovatce!

Co se týká vzájemné ohleduplnosti: nepočítejte s tím, že by na vás kdokoli bral ohledy a leckdy tomu tak nebude ani v případech, kdy vám pravidla silničního provozu deklarují přednost či podobné právo. Na rozdíl například od ukrajinského Kyjeva zde ani neplatí právo většího/silnějšího, kde už pouhým pohledem poznáte, kdo si bude nárokovat prostor – v Římě to nemůžete tušit nikdy, protože se vám do cesty připlete kdejaké Cinquecento, Punto nebo Fiat 500 :-D. V Itálii vítězí drzost a kdo není drzý, ten bude stát na místě. Nutno ale podotknout, že pokud se ocitnete ve zjevně bezvýchodné situaci, dříve či později se najde někdo, kdo vás pustí, nicméně jako džentlmeny silnic bych italské řidiče určitě nespecifikoval. Spíše, než s odevzdaným čekáním na nějakého ochotného dobráka, pochodíte s ostrými lokty a jízdou ve stylu „teď jedu já!“ Pak zapadnete mezi ostatní.

V ohleduplnosti vůči chodcům jsou na tom italští řidiči o kousek lépe – na přechodu vás pustí v průměru každý pátý a stalo se mi, že mě s těžkými taškami a batohem pustil starší pán dokonce i mimo přechod. Patrně viděl můj zoufalý a beznadějný výraz :).

Co musím uznat, je skutečnost, že římští řidiči jsou mistry v parkování a to v dobrém i zlém. Ve zlém je to míněno v tom smyslu, že absolutně neřeší, kde zaparkují a zda tím někomu zkomplikují život. Bez uzardění odstaví auto na kraji křižovatky, před přechodem, nebo zablokují jeden pruh cesty. Že svým počínáním omezí či dokonce ohrozí chodce nebo ostatní řidiče, je nezajímá. V tom dobrém musím hodnotit schopnosti zaparkovat i do mezer, kam bych si já netroufl ani se Smartem. Stejně tak parkování v úzkých uličkách, kde je nutné nalepit se zrcátkem na zeď, jim nedělá problém. Daní za tyto ztížené podmínky jsou ale odřené nárazníky, které jsme našli přibližně na třetině aut. Italové z těchto škrábanců zjevně nemají těžkou hlavu a nikterak se nezaobírají jejich opravou. Každopádně toho, kdo přišel s nárazníky v barvě laku, asi nebudou mít příliš v lásce :).

Celkově vzato z mého pohledu jsou Italové druhými nejhoršími řidiči ze zemí, kde jsem jezdil. Horší jsou už jen litevští řidiči kamionů, které považuji za vrahy a psychopaty. Že nejde jen o můj subjektivní pocit, mi potvrdil i tchán, který nacouval to, co já najezdil vpřed a nedělá mu problém jezdit v tak živelných městech, jako je například Kyjev. I on byl z italských řidičů a jejich způsobů v docela slušném šoku. Pokud tedy pojedete do Itálie, zapomeňte na pravidla, zákony a vyhlášky a obrňte se trpělivostí, ledovým klidem a dávkou drzosti.