I komunisté z doby předrevoluční mohou pomalu ale jistě závidět, jak dnešní režim ovládá média, manipuluje s veřejným míněním a omezuje základní lidské svobody.
Příběh popálené Natálky: Rodině přes pomoc chybí peníze
Co by to bylo za televizní zprávy, kdyby v nich chyběla popálená Natálie Siváková z Vítkova? Reportáže o jejím životě a rodině jsou už takřka tradicí, podobně jako zvířátko na konec Televizních novin. Možná by mohli zvířátko vypustit – zbylo by pak více prostoru na skutečně důležité informace.
Zajímavé je, že ačkoli rodina dostala díky sbírce více než milion korun, stále finančně nevychází, což zdůrazňuje i titulek tohoto článku. Patrně má motivovat dobroděje k zasílání dalších částek. Nějak si nemohu pomoci, ale mám problém s tímto způsobem citového vydírání. Pokud nebudu mít peníze, skoro jistě se mi nepodaří zmedializovat se natolik, aby mi občané začali posílat finanční dary. Navíc existují i jiné způsoby, kterak žít a vyžít, než je chození s kartou do bankomatu – totiž práce. Nevím, zda je to malou pečlivostí novinářů, nebo jestli je to nějaký záměr, ale nikde jsem nečetl, že by kdokoli z postižené rodiny Sivákových nějakým způsobem pracoval. Věřím, že kdyby se něco takového dělo, naše hysterické televize by dělaly živé vstupy z cesty táty Siváka a matky Sivákové z práce, do práce i z pracoviště, aby občané viděli, jak slušní lidé to jsou. Nic takového se ale neděje. Proč? Že by snad nepracovali? Ono je přeci jen jednodušší natočit “hrozně dojemný klip” do zpráv, kde ho při střihu podkreslí tklivou hudbou, při které ukápne nejen slza citlivějších lidí, ale třebas i nějaká ta stokoruna.
Nezaměstnaní si možná budou moci na své úvěry půjčit od státu
“Státe, dej nám peníze” – to jest filozofie nejednoho voliče. Místo řešení problémů tak občané pouze natahují ruce. Samozřejmě je to jednodušší, než se začít snažit o to, aby se člověk o sebe postaral sám. Přeci jen od národa, v němž žijí lidé s mentalitou typu “pracoval jsem dost dlouho na to, abych se mohl rok/dva roky válet na podpoře,” můžeme těžko očekávat, že začne rozumně přemýšlet nad vlastní budoucností. Pro mnohé je jednodušší svěřit ji do ruk politikům, kteří se o ně tak pěkně postarají.
Novela zákona o Státním fondu rozvoje a bydlení přichází s dalším levelem podpory osobní nezodpovědnosti a iluze štědrého státu. V kostce jde o to, že pokud někdo přijde o práci, bude moci požádat stát o úvěr na splácení svých dluhů. Samozřejmě nemám nic proti tomu, aby nezaměstnaní měli nějakou podporu, nicméně vždy by ta podpora měla být pevně svázána s povinnostmi jako je skutečně aktivní vyhledávání práce a podílení se na veřejně prospěšných pracích (aktuálně např. na odklízení sněhu z chodníků, na které města prý nemají finanční prostředky).
Bohužel doba je taková, že lidé berou půjčky jako cosi samozřejmého a vrhají se do nich bezhlavě, aniž by přemýšleli nad případnými následky. Stačilo sledovat pořad České televize Krotitelé dluhů, abych pochopil, že nemalá část lidí opravdu nemá mozkové buňky na to, aby domysleli rizika, nebo vyhodnotili míru (ne)výhodnosti poskytovaného úvěru.
Nechápu, proč má stát soustavné tendence jednat se svými obyvateli jako s malými dětmi, které neustále musí někdo vodit za ruku, říkat jim, co smějí a co nesmějí dělat a když se vlastní vinou dostanou do průšvihu, tak je z něj vytáhne. Každý bankovní ústav přeci nabízí celou sadu pojištění, jimiž je možné předejít situaci, kdy se klient bez zaměstnání dostane do platební neschopnosti. Pokud někdo nemá na pojištění, pak by si ani neměl brát půjčku (a banka by mu ji ani neměla poskytnout). Jakékoli hypotéky, úvěry, či obecně půjčky, jsou věcí mezi klientem a bankou, tudíž nabídku státu vnímám jako vměšování se do komerčního sektoru. Především je to ale ukázka, jak nesmyslně se nakládá s prostředky, které odvádíme na daních.
Naučme se už konečně přemýšlet způsobem, kdy budeme mít zodpovědnost za své činy a jejich následky. Když toto dokážeme, velice rychle pochopíme, jak se nás současní politici snažili opíjet rohlíkem za cenu ztráty osobních svobod a neúměrného daňového zatížení.
Čtyřletému chlapci skřípl eskalátor nohu, rodina podá trestní oznámení
Rodina chlapce zraněného na eskalátoru podá trestní oznámení
Máme tady další ukázku mentality české populace. Při posledním medializovaném případu, kdy malý chlapec přišel na eskalátoru o (tuším) dva prsty na noze, se jeho tatínek také oháněl trestními oznámeními tvrdíc, že jeho syn stál vzorně na eskalátoru a ten mu znenadání sežral nohu. Dopravní podnik hlavního města měl ale štěstí – jeho kamery zaznamenaly dotyčného, kterak své dítě absolutně nehlídal a to živelně běhalo po jezdících schodech a řádilo tak dlouho, než došlo k neštěstí. Tatínek, kterému bylo do tohoto okamžiku všechno jedno, se najednou před novináři proměnil ve skoro nejvzornějšího otce pod sluncem.
Máme tady další případ z podobného soudku a rodina zraněného chlapce opět vytahuje trestní oznámení. Cosi to vypovídá o naší společnosti a především pak o způsobu, jakým jsou vychovávány dnešní děti. Co si budeme nalhávat – eskalátor za normálních okolností stojícímu člověku nohu neskřípne. K tomu, aby se tak stalo, je potřeba několika faktorů, z nichž na prvním místě stojí nedisciplinovanost a porušení předpisů daných dopravcem.
Bohužel dnešní děti jsou vedeny stylem “co nejvíce volnosti pro mého malého génia.” Co na tom, že onen “malý génius” ve skutečnosti není až tak geniální ani unikátní, jak si myslí jeho rodiče? Zkuste před nimi něco takového vyslovit – nejspíše se se zlou potážete.
Mluvil jsem minulý týden s budoucí učitelkou. Při jejím vyprávění o tom, co všechno si dnes dovolí děti k učiteli, mi pohoršením vstávaly vlasy. Zavzpomínal jsem na doby své školní docházky a došel jsem k závěru, že to, co si dovolí děti dnes, by si před dvaceti lety nedovolili ani ti největší sígři. Určitě to není klasickým dilematem staršího, který má tendenci dívat se na mladší generaci jako na horší. Dost si pamatuji a mohu srovnávat. V mém přesvědčení mě navíc podpořily i tři učitelky ze základní školy, které jsem v uplynulém roce kontaktoval – všechny se bez rozdílu shodly na tom, že práce s žáky je stále horší a horší.
Když jsem pak hledal příčinu toho všeho, dospěl jsem k názoru, že za všechno může ztráta respektu. Nejen, že dnešní děti nerespektují nic a nikoho, ale jejich rodiče je k tomu sami vedou svým chováním. Neumím si představit, že by si mí rodiče dovolili jednat s učitelem tak, jako leckteří dnešní. Učitel byl v době před revolucí někdo, s kým se prakticky nediskutovalo a podíváme-li se ještě dále do naší historie, pak zjistíme, že míra respektu k této autoritě bývala ještě mnohonásobně vyšší. Dnes si kdejaký ambiciózní cucák, který za svůj život dokázal jen to, že zplodil dítě, otevírá na učitele hubu kdykoli se mu něco nelíbí. Těžko pak můžeme čekat, že jeho dítě bude mít alespoň elementární respekt a pokoru.
Oklikou se vrátím k poslednímu případu zranění dítěte na eskalátoru. Opět je na něm vidět, jakým způsobem uvažují někteří dnešní rodičové: ne, že by uznali, že nezvládli svou funkci a neuhlídali své dítě, nebo snad že by přijali jako fakt, že jejich dítě dělalo bordel a vymstilo se mu to. Oni jsou dokonalí, jejich dítě je ztělesněním dokonalosti a za všechno může eskalátor, potažmo Dopravní podnik. Přijmout osobní zodpovědnost, to by chtělo alespoň kousek slušnosti, jenže ta se v naší společnosti už několik let nenosí.
Pražský dopravní podnik nezvládá fronty na jízdenky
Fronty na kupon pražské MHD jsou nekonečné jako loni
Nemohu si pomoci, ale někdy mi většina lidí připadá, jako by byla postižena nějakou mentální retardací. Již několik let nabízí DP Praha tzv. “klouzavé kupóny.” Jejich princip je jednoduchý – koupíte si je kterýkoli den v měsíci a platí 30/90/360 dnů ode dne zakoupení. Sám jsem po Praze cestoval právě s tímto dokladem, který jsem si kupoval kolem 14. dne v měsíci, abych se vyhnul frontám. Byl jsem s tímto způsobem spokojený a pozitivně jsem kvitoval fakt, že v Ostravě se prodávají výhradně kupóny s klouzavým počátkem a koncem platnosti.
Jak je ale vidět, mnoho cestujících tuto nabídku ani po několika letech nezaregistrovalo a tak si pravidelně chodí vystát fronty na jízdní doklady s pevnou dobou platnosti. Celkem logicky jsou fronty největší na začátku ledna, kdy se kupují jak měsíční, tak i čtvrtletní, pololetní a roční jízdenky. To by ale nebyla naše média, aby na toto téma nevyrobila článek se zavádějícím názvem o tom, jak DPP cosi nezvládá, jehož závěr je přitom jediný: kdo je hloupý, ten si holt musel vystát frontu u okýnka.
Finální účet za loňský schodek: 192,2 miliardy
Tady jen stručná a snad i poslední poznámka v tomto duchu: vzpomeňte si na hospodářský výsledek našeho státu než půjdete v květnu k volbám! Rozpočet na rok 2009 schvalovala vláda pod vedením Mirka Topolánka (ODS) a taktovku v ruce držel “nejlepší ministr financí všech dob” Miroslav Kalousek (tehdy KDU-ČSL, dnes přeběhlík k TOP09). Ačkoli bylo zřejmé, že se blíží krize, nikdo z politických “expertů na všechno” tento fakt nezohlednil a rozpočet tak skončil rekordním schodkem, který překonal i výsledky hospodaření vlád ČSSD.
Bohužel poslední, co byste u voličů a politiků ODS mohli najít, je sebekritika a sebereflexe, takže zcela jistě budeme i v tomto roce slýchat, kterak ČSSD zadlužila/zadluží náš stát. Když jim pak jako protiargument předhodíte výsledek hospodaření za rok 2009, můžete si být jisti, že neuznají chybu a budou se vymlouvat na to, že v době schvalování rozpočtu nikdo netušil, že přicházející krize bude tak hluboká.
Policie hledá cesty, jak tolerovat malé množství alkoholu za volantem
S tímto rozhodně souhlasím! Už se dokonce objevily informace o tom, že onou “tolerovanou hladinou” by měly být 0,24 promile. Jednak se tím odstraní nekonečné diskuze na téma “čím vším se dá zmást policejní detektor alkoholu” – počínaje ústními vodami, přes švestkový kompot, čokoládovou tyčinku a konče obyčejnou žvýkačkou.
Ve většině Evropy pak jsou nějaké ty desetinky promile povolené a my patříme k naprostému minimu zemí s tzv. “nulovou tolerancí.” Jezdil jsem například v Řecku, kde je povoleno 0,5 promile. Nejednou jsem byl svědkem toho, že si řidič dal pivo, následně sedl do auta a odjel. Nikdy jsem ale nenabyl pocitu, že by se toto množství alkoholu jakkoli projevilo na způsobu jízdy nebo bezpečnosti. Naopak u nás, kde je tolerance nulová, se občas nestačím divit tomu, čeho všeho jsou řidiči schopní. Počet nehod, kterým jsem zabránil buď dobrým předvídáním, nebo bleskurychlou reakcí, bych mohl dnes počítat na desítky.
Bude podle mne dobré, když přestaneme být papežštější než papež. Je takřka bez diskuze, že jedna “desítka” (odpovídající právě oněm 0,24 promile alkoholu v krvi) zásadním způsobem schopnost řídit vozidlo nezmění. Proto vnímám jako zbytečné buzerování za takto nízké množství požitého alkoholu.
Na celém našem systému “boje proti alkoholu za volantem” je nejsměšnější fakt, že k uživatelům drog je ze strany policie výrazně vyšší tolerance. Například podle nejnovější úpravy se bude při každé silniční kontrole dýchat do balónku. Abyste neměli problémy, nesmíte vypít ani jedno malé pivo, kdežto zhulit se marihuanou, nebo sjet se pervitinem mohou feťáci takřka dle libosti. Policejních akcí zaměřených na alkohol bylo během uplynulého roku hned několik, nicméně testy na drogy jsou dosud velice výjimečné. Přitom jednání člověka pod vlivem psychotropních látek může být mnohdy nebezpečnější, než zpomalené reakce po několika pivech.
Dálnice už je celá zpoplatněna, Kajnar zváží soud
Ostravský primátor Kajnar je takový klasický “oranžový socan” – na jednu stranu si před médii hraje na Jánošíka, bojujícího za zájmy chudých, na stranu druhou vyhazuje z městské kasy tři miliony za nesmyslný nápad reklamního nátěru “OSTRAVA!!!” na letadle jeho známého. Když se otáčím zpět na volební sliby a realitu vlády ČSSD, docházím k závěru, že právě toto je filozofie, s níž tato strana operuje: na oko se tváří, jako by jejím největším zájmem bylo blaho (jistoty a prosperita) jejich voličů, nicméně jakmile se dostanou její politici ke korytu, stává se jejich hlavním úkolem ulít co nejvíce peněz a funkcí sobě a svým přátelům. Samozřejmě si nedělám iluzi o tom, že to u “modrých socanů” bude jiné – nebude!
V listopadu byla konečně v celé délce (byť s jedním omezením) otevřena dálnice D1 z Brna do Ostravy. Je to dálnice? Je! Takže je celkem logické, že se za ježdění po ní bude platit mýtným, nebo dálniční známkou. Kajnar si ale hraje na Jánošíka a chce pro Ostravany výjimku, aby po některých úsecích mohli jezdit zdarma. Prý v Praze a v Brně to tak také mají. Nevím, zda byl pan Kajnar někdy v Praze, ale já sám si nejsem vědom dálničního úseku, který by tam byl – kousek za Chodovem se D1čka mění na magistrálu, kde je následně rychlost snížena na 50 km/h a to opravdu není dálnice ani s oběma zavřenýma očima.
Mnozí Ostravané samozřejmě svého primátora podporují – nejeden z nich se jel na novou dálnici “podívat” a považoval za jakousi samozřejmost, že tak mohl učinit zadarmo. Přitom – co si budeme povídat – 1200 Kč za roční dálniční známku není tak moc: je to 100 Kč měsíčně a to, myslím, v rozpočtu najde asi každá rodina. Docela trefně tuto skutečnost vyjádřil čtenář vystupující v diskuzi pod nickem F.: “Kdo nemá na dálniční známku v hodnotě necelé plné nádrže osobního automobilu, ať na dálnice a rychlostní silnice opravdu radši nejezdí. Jak pak může vypadat jeho péče o vozidlo. Všichni dělají chudáky a není kde zaparkovat 🙂 Se zpoplatněním souhlasím, jsou kraje, kde by brali i zpoplatněnou dálnici a mají smůlu.”
Musím souhlasit do posledního písmena. Nejednou jsem tu psal, že doba, kdy auto bylo “jen pro bohaté” a většině lidí nebylo proti vůli jezdit městskou hromadnou dopravou (tehdy se jí ještě nepřezdívalo pohrdavě socka), měla v tomto směru své výhody. Dnes můžeme v provozu vidět několikanásobek aut, z autoškol lezou nehotoví řidiči, kteří umí jen sešlápnout pedál až na podlahu, aby všem ukázali, jak to jejich dvacet let starý střep z bazaru všem nandá a jak uvádí i citovaný autor – nakonec není kde zaparkovat.
K tomu parkování ještě jedna “veselá příhoda” z Ostravy. Před třemi lety byl v naší ulici požár. Díky permanentní ucpanosti a parkování aut mimo vyhrazená místa (jedná se o pěší zónu, tedy dle zákona se smí parkovat jen na určených místech) se hasiči prakticky neměli jak dostat k domu, kde hořelo. Nakonec tak tak projeli se dvěma malými Dennisy. Sanitka už ale musela po naložení pacienta couvat přes tři úzké pravoúhlé zatáčky, které není legrace projet popředu, natož pozpátku. Výsledek byl neveselý: jeden člověk při požáru zemřel na místě, druhý v nemocnici. Netvrdím, že kdyby se hasiči dostali k ohni dříve, že by to dopadlo jinak – na to nemám dostatek informací. Jsem si ale zcela jistý tím, že kdyby požár vznikl ve vyšším patře (toto bylo ve třetím podlaží), byl by problém podstatně větší, protože se žebříkem by se hasiči k onomu domu zcela jistě nedostali.
Policajti pár dnů na to chodili a rozdávali lístečky, nicméně po třech letech už na to opět kašlou a auta stojí, kde se dá (i tam, kde se skoro nedá). Byl jsem očitým svědkem toho, kterak jeden pán dostal lísteček za parkování před vchodem. V Ostravě to funguje tak, že vzal ono předvolání a šel za svým nadřízeným, který má konexe na nejvyšších místech ostravského magistrátu. Postih mu byl samozřejmě “smazán.” Co na tom, že kdyby v onom domě, před jehož vchodem dotyčný drze parkoval, hořelo, tak se k němu opět nedostanou hasiči s technikou a třeba to opět někdo zaplatím životem?
Toto je bohužel mentalita, kterou u Ostraváků zaznamenávám v poměrně značné míře. Samozřejmě tací nejsou všichni, leč těch, kteří budou velebit primátora jen za to, že pro ně chce prosadit ježdění po kousku dálnice zdarma, bude poměrně dost – tím jsem si jistý.
Pálení plastů a nekvalitního paliva zamořuje ovzduší
“Dobrý den, my jsme z městského úřadu a přišli jsme se vám přišli kouknout do kamen!” Tak třeba takhle by mohla vypadat úvodní věta v momentě, kdy někdo zazvoní u vašeho domu. Dosud totiž může být z hlediska použitého topiva kontrolována jen firma. Nebyli bychom ale v našem státě, aby nějaký chytrý poslanec nevymyslel, jak dále omezit svobodu občanů. Tentokrát těmi chytrými byli moravskoslezští poslanci (proč mě nepřekvapuje, že tak debilní nápad vzešel právě z tohoto kraje?), kteří navrhují, aby úředníci z města mohli kontrolovat lidem kotle a popel. Samozřejmě by v takovém případě vstupovali na výsostné území majitele domu. Snad ani za komunistů nesměl do baráku nikdo jiný, než policie (případně státní policie), kdežto dnes, v době údajné svobody, tak může činit například exekutor a pokud se to podaří, poleze vám do obýváku kdejaká pipka z města. Považuji takový nápad za absolutně nepřípustný – dům či byt v osobním vlastnictví je prostorem, o kterém by si měl rozhodovat výhradně jeho majitel, včetně toho, zda do tohoto prostoru někoho vpustí, nebo ne.
Tvrzení, že by toto narušování základní lidské svobody bylo prospěšné, protože úředníci by tak mohli zjišťovat, zda někdo nepálí odpad, který při spalování uvolňuje zdraví škodlivé látky, zní sice na první pohled sympaticky, ale zeptejme se sami sebe, co bude dál? Co třeba přepadové kontroly, jež by zjišťovaly, zda své děti nekrmíte nevhodným jídlem? Nebo bychom měli dát právo vstupovat do bytů třeba pracovníkům zdravotních pojišťoven, kteří by zjišťovali, zda doma nekouříte, nepijete alkohol, nepřejídáte se a v případě zjištění nějakých nedostatků by vám vyměřili vyšší pojistné, nebo pokutu? Nechtěl by třebas někdo z Ostravských vodáren a kanalizací přijít a kontrolovat občanům jejich výkaly či sledovat množství spotřebovaného toaletního papíru “na jedno číslo,” aby viděli, zda zákazník nadměrně nezatěžuje odpadní trubky?
Všimněte si i další věci: celý nápad je postaven na stejných principech, jako další podobné pokusy o odebírání i těch zbytků svobody, co ještě máme. Totiž občanům se předloží líbivá teze, že díky vyšší buzeraci se zajistí lepší cosi (bezpečnost na silnicích, vzduch, …), ale už se nikdo nezmíní o tom, že nejvíce postižení budou ti slušní. Bohatý pan podnikatel s vazbami na radnici si dál bude pálit v kamnech třebas obaly ze svého podniku, protože nikdo z radnice si nedovolí na něj sáhnout – buď díky konexím, nebo jen proto, aby náhodou s podnikáním neskončil a nepřidělal tak městu vrásky v podobě dalších nezaměstnaných.
A ještě jeden paradox: kolik exhalací vznikne v případě, kdy soused spálí například šest PET lahví? A kolik jich vzniká z provozu ostravských fabrik, zejména pak Arcelor Mittalu? Jistě o několik řádů povede indický podnikatel, na kterého se ovšem v celém moravskoslezském kraji z nepochopitelných (leč tušitelných) důvodů nedovolí nikdo z politiků ani křivě podívat. Ostravané tedy nadále budou dýchat vzduch, který kromě Pekingu nemá na světě obdoby, třetina dětí v Radvanicích bude mít astma, ale úředníci z města budou chodit buzerovat řadové občany. Tomu opravdu říkám logika a péče o zdraví obyvatelstva!
Podobný úhel pohledu zaujal i Ladislav Žák na Britských listech (viz druhý odkaz), který na závěr svého pohoršeného zamyšlení trefně konstatuje: “…celkově je to na zamyšlení, kam až jsme to v rámci ochrany a obrany lidských a občanských svobod došli. Nazval bych to stavem, kdy svoboda potřebuje tolik péče, že to už vylučuje svobodu samotnou.”
Že by nová normalizace? Kdo kritizuje Lisabon a Unii, jde od válu
V uplynulém roce jsem v Týdnovinách opakovaně tvrdil, že média provádějí v rámci podpory Lisabonské smlouvy naprosto nevídanou a tendenční propagandu. Obviňoval jsem je z poplatnosti režimu a zpochybňoval “nezávislé” průzkumy “veřejného mínění,” podle kterých Václav Klaus svým blokováním podpisu škodil naší zemi. Věděl jsem, že to, co se dělo v televizi, rozhlase a především v novinách, silně zavání prací masmédií v předrevoluční době. Netušil jsem ale, že naleznu tak transparentní důkaz, jakým je odkazovaný článek.
Bývalý novinář MF Dnes Adam B. Bartoš byl odejít a to z prostého důvodu: neinformoval dostatečně vyváženě a objektivně o dění kolem Lisabonské smlouvy. V překladu čtenáře, zvyklého na luštění normalizačního tisku, to znamená, že si dovolil psát svůj názor a názor většiny obyvatel této země. Dopustil se tak ideového narušení atmosféry euro-vlezdoprdelství, navozené zejména ČSSD a ODS. Takový podraz režimu se neodpouští, takže milý pan Bartoš skončil po několika výtkách a upozorněních, jak má správně informovat, na dlažbě.
Kde že je ona nezávislost tisku, kterou nám slibovali při revoluci v roce 1989? Když už nejsme schopni lásky, tak kde je alespoň ta pravda, kterou sliboval Václav Havel? Řeknu vám, kde je: je přesně tam, kde byla v letech 1948 až 1989 a možná ještě hlouběji. I komunisté z doby předrevoluční mohou pomalu ale jistě závidět, jak dnešní režim ovládá média, manipuluje s veřejným míněním a omezuje základní lidské svobody.
Adam B. Bartoš zprvu o svém propuštění a jeho důvodech mlčel, nicméně na konci roku se rozhodl promluvit. Skoro s jistotou můžeme tvrdit, že do práce médií vidí lépe, než většina z nás. O to více pak mrazí, když si jako obyčejný čtenář přečtete: “Média cíleně a systematicky ignorovala aktivity odpůrců Lisabonské smlouvy, marginalizovala kritické názory k ní a naopak zveličovala v událostech okrajovou, ale o to slyšitelnější, skupinu občanů, kteří při představě, že by prezident smlouvu nepodepsal, dostávali záchvaty zuřivosti. Takovým lidem poskytovala média téměř neomezený prostor. V médiích na téma Lisabonu vládla zaslepenost a strach na jedné a absolutní neznalost na straně druhé.”
Další dějství pak působí dojmem, jako bychom četli scénář k nějakému špatnému agitačnímu komunistickému seriálu: “Byl jsem předvolán na kobereček a bylo mi vytčeno, že z mých článků je příliš patrné, co si myslím….” Bohužel to ale není fikce, nýbrž realita dnešní doby. Hlavní otázka, která se mi vtírá do mysli, zní CO S TÍM? Co můžeme udělat s tímto stavem, do kterého jsme se nejrůznějšími povětšinou zákulisními intrikami dostali? Co můžeme dělat pro to, abychom si mohli nejen myslet, ale i říkat co chceme a to nejen na svých blozích, nýbrž i ve veřejných médiích? Dá se s tím vůbec něco dělat?
Paroubek žádá starosty: Nechtějte pojištění zpět
Jednoduše nechápu: když něco zanedbá občan a stát mu na to přijde, rázně s ním zatočí. Že se občan neorientuje v záplavě zákonů, vyhlášek a dodatků, které na sebe poslanci roubují tak, že se v tom patrně ani leckteří z nich už nevyznají? Na to má stát jednoduchou odpověď: neznalost zákona neomlouvá. Přitom kdyby si měl občan průběžně doplňovat znalosti zákonů o všechny novely, dodatky a ministerské výklady, nejspíš by mu nezbyl čas ani na to, aby chodil do práce.
Teď udělali chybu naši páni poslanci. Je jich v Parlamentu 200, v Senátu skoro sto, mají dost možná tisíce asistentů a poradců, přesto si ani jeden z nich oné chyby nevšiml. Díky tomu mohou podnikatelé ale třeba i města požadovat vrácení odvedeného sociálního pojištění. Najednou ale naši mocní nepoužívají logiku “neznalost zákona neomlouvá,” nýbrž buď hledají kličky stylem “je přeci logické, že pojištění se odvádí,” případně se snaží apelovat, aby dotčení vůbec požadavek na navrácení pojistného neuplatňovali. Nechápu, proč by kdokoli měl v tomto směru brát ohled a tolerovat chybu zákonodárců. Stát také žádné ohledy nebere a jakmile má příležitost, rád klepne své ovečky přes prsty. Neumím pochopit, proč by se vůči státu kdokoli neměl chovat stejně nekompromisně v rámci zákona, jako by se stát za podobných podmínek choval k němu.
Je to pro mne stejně nepochopitelné, jako dobrovolné uklízení sněhu na chodnících před domy. Dokud stát mohl, buzeroval vlastníky přilehlých nemovitostí, ale běda, pokud si některý z nich v inkriminovaném úseku chtěl umístit třeba reklamní poutač! Teď, když má chodník uklízet město, zůstává tento leckdy naprosto netknutý a nebezpečný. Město má jednoduchý argument: nemáme na to peníze. Přitom by stačilo tak málo: dát lopatu těm nezaměstnaným, jež jsou fyzicky zdrávi a jsou nejdéle na podpoře. Přiznám se, že tudíž nechápu lidi, jež jdou a sami, dobrovolně ve svém volném čase uklízejí obecní majetek. Nic, snad kromě dobrého pocitu, že udělali něco pro ostatní, z toho nemají. Pomáhají tak někomu, kdo je celé roky uměl jen buzerovat a trestat.
Abych se vrátil k požadavkům na vyplacení sociálního pojištění: nevidím důvod, proč by starostové neměli chtít peníze zpět. Když sami udělají chybu, zaplatí za ní. Bohužel situace s odpovědností mocných je taková, že i kdyby stát přišel o sedm miliard, nebude potrestán nikdo z těch, kdo za to může.
0 komentářů