Ind projel na nově otevřeném úseku D1 stanem pro papaláše. Hned první den v tomtéž úseku došlo k tragické nehodě.*17. listopad ukázal, jak média manipulují a lžou.*Důchod prý asi nebude.*Zákaz jakékoli strany je narušením demokracie.
Takový byl 17. listopad 2009 …
Dnes začneme u Autonomních nacionalistů. Ne snad, že bych si dělal iluze o tom, že jde o skupinu svatoušků, přemýšlející dnes a denně nad blahem českého národa, nicméně jejich web je určitě zajímavé sledovat. Pravda, občas některé tam publikované texty vyznívají snad ještě fanatičtěji, než ty nejzanícenější články z Halo novin.
Pamatujete si například, jak v televizních zpravodajstvích ukazovali chudáčka antifašistu, kterého 17.11. napadly holé lebky? Kdo by to byl řekl, že ten hodný antifašista si začal a to ne nějakou slovní provokací, ale rovnou sražením protivníka na zem?! O stavu našich médií svědčí skutečnost, že tento záběr ani jedna z televizí neodvysílala a stejně tak zmizel i z Deníku.cz, kde byl původně publikován. Všude jste mohli shlédnout pouze tu pasáž, kde se holohlavec pustil do antifašisty. Autonomní nacionalisté si ale toto video stáhli a vystavili na svém webu v kompletní stopáži. Dobře je v něm vidět, kterak se novináři jako lační supi slétají s fotoaparáty až v okamžiku, kdy provokatér leží na zemi a zabírají způsobená zranění. Jím vyvolaný útok ale jakousi náhodou zrovna nikdo nenatáčel, nefotil, či nepublikoval.
Pokud nás média podobně tendenčně informují i o ostatních událostech, pak ani nemusíme mít ministerstvo pravdy, jaké bylo v románu 1984. Naši „žurnalisté“ dělají jeho práci přímo při výkonu svého povolání.
PS: moc pěkné je také video s policistou, který není schopen vysvětlit, proč byla zadržena a omezena skupina lidí, jež vystoupili na nábřeží z parníku. Vzpomínám si, že v roce 1989 také chlapci v zeleném nevěděli, do čeho přesně jdou a proč, stejně jako spřátelení vojáci v roce 1968.
PPS: Možná by pan Nohavica mohl složit nějakou další písničku o tom, kterak už zase bijou naše děti… …aha, tak prý asi ne. Prý skládá jen pro zfetované.
Jak jsem potkal Jak jsem potkal vaši matku
Velice pěkný popis vývoje seriálu How I Met Your Mother (my jsme o něm psali před rokem ve článku Seriály, které byste měli vidět) přinesl Martin Malý alias Arthur Dent. K napsání tohoto článku ho motivoval vysloveně špatný dabing, se kterým chce seriál na českých obrazovkách uvádět TV Prima. Nutno konstatovat, že kdo viděl původní verzi, ten musí být z dabingu vysloveně zklamaný. František Filipovský by se zaručeně otáčel v hrobě, kdyby to slyšel.
Třicátníci, neočekávejte od státu starobní důchod
Pokud jste, podobně jako já, žili v představě, že část svého platu odvádíte proto, abyste na stará kolena dostali almužničku zvanou důchod, pak vás tento a další články na téma důchody musely zvednout ze židle. Představte si, že z našich peněz se nyní platí důchody stávajícím důchodcům. To jsem ještě schopen pochopit, protože současní důchodci mívali platy mezi 1500 a 5000 Kč, takže i kdyby si ze svých odvodů „šetřili na důchod,“ byly by to částky, které by jim dnes nestačily ani na základní potraviny.
V současnosti tak důchody platí dnešní produktivní část obyvatelstva, tedy především silné ročníky „Husákových dětí,“ kterých je dostatek a na uživení seniorů tak stačí. Bohužel díky dalšímu vývoji se v pozdějších letech rodilo méně dětí a tak, až jednou dospějí dnešní třicátníci do zaslouženého důchodu, bude počet produktivních výrazně nižší. Výsledek je ten, že prý starobní důchod bude buď jen symbolický, nebo dokonce nebude vůbec. Ve hře je i varianta, že do důchodu se bude odcházet až v sedmdesáti letech. Umíte si například představit, že by vás vozil 69-letý řidič autobusu?
Nepřipadá vám to jako špatný vtip? Čtyřicet, možná padesát let pracovat a pak se dozvíte „bohužel, vaše odvody jsme prožrali, chcípněte hlady!“ Takhle funguje náš stát a do této fáze dospíváme dvacet let po revoluci, která nám měla přinést lepší časy.
Sami s manželkou nechceme spoléhat na stát a vážně se zabýváme zřízením penzijního připojištění. Je tu ale jedno „ale.“ Pomiňme pomineme fakt, že za čtyřicet let onen penzijní fond vůbec nemusí existovat, protože jeho zřizovatel zkrachuje (a v zahraničí se to již mnohokrát stalo) a bude se nám smát z Baham. Zkuste se vrátit čtyřicet (vy mladší alespoň o dvacet) let zpátky. Jakou cenu tehdy měla stokoruna? Poměrně velkou. Dnes sotva stačí na potraviny na jeden den. Tisícovka byla před čtyřiceti lety něčím, co nebylo potřeba, zatímco dnes je to běžné platidlo. Co se tím snažím říci: cena peněz klesá poměrně značnou rychlostí, takže i když si dnes například budeme platit 500 Kč měsíčně s vizí, že v důchodu dostaneme přilepšení 2000 Kč (tato částka je jen teoretická – podrobnosti smluv v tuto chvíli neznám), tak za těch 2000 Kč si dost možná v důchodu koupíte potraviny na dva, tři dny. Pak je samozřejmě otázkou, zda má takové spoření smysl.
Nu, nepěkná vidina nás v tomto státě čeká. Hlavně ale musíme všichni makat, abychom v sedmdesáti měli papír, že máme nárok na důchod. Že nejspíš dostaneme s prominutím úplné hovno, je věc druhá.
Vláda nechce proplácet první tří dny nemoci
K tomuto jen krátce, neboť své rozhořčení nad skutečností, že díky ODS nejsou propláceny první tři dny nemoci, ačkoli zdravotní a sociální odvody platíme za celý měsíc, zde prezentuji poměrně často. ČSSD se s touto nespravedlností pokusila alespoň něco udělat a podala návrh na změnu. Ten ale vláda premiéra Fischera smetla pod stůl. „Těch deset milionů lidí tam venku“ bude naše politiky zajímat opět až těsně před volbami. Připomeňme, že o navrácení nemocenské včetně prvních tří dnů nemoci aktivně usilují komunisté.
K čemu nám je ten sociální stát?
Podle mého názoru jeden z nejlepších článků na blogu našeho čtenáře js. Ten se ve svém zamyšlení zabývá skutečností, že kolem poloviny platu odvede státu a přitom pořád na nic nejsou peníze. „Také nemám pocit, že by se blaho sociálního státu obracelo výhradně na ty, kteří pomoc skutečně potřebují,“ konstatuje autor a já se k jeho povzdechu přidávám s otázkou, co s tím můžeme dělat? Škoda, že stát nefunguje jako operační systém, který v případě fatálních problémů přeinstalujete a jedete znovu s čistým štítem.
Stanem na dálnici projel v noci Ind, slavnost nezhatil
Ind vjel v noci na ještě neotevřený úsek D1 a projel obřím stanem
Tak nám ve středu konečně otevřeli dálnici, přes kterou se dostaneme z Ostravy do Brna a Prahy (a samozřejmě i opačně). Jeden úsek je sice zatím zprovozněn jen v polovičním profilu s rychlostí omezenou na 80 km/h, přesto jde ale o výrazné zvýšení standardu proti dosavadní situaci.
Prvním, kdo si nový úsek vyzkoušel a stal se tak adeptem na titul „Borec na konec,“ byl jakýsi v Polsku žijící Ind. Patrně měl inteligentní navigaci, která evidovala, že od 25.11. je dálnice již otevřená, proto mu ukázala přímý směr (dosud se muselo z dálnice sjet u Bravantic a pokračovalo se po okreskách). Podstatně hůře na tom ale s inteligencí byl onen Ind, který přehlédl hned několik dopravních značek včetně zákazových a pokračoval na ještě neotevřený úsek. Korunu všemu nasadil v okamžiku, kdy dorazil ke stanu, v němž měla ve středu proběhnout slavnostní papalášská žranice. Ani stan uprostřed vozovky milého řidiče nepřekvapil a projel jím skrz naskrz, čímž ho pochopitelně poškodil. Tohle už na navigaci neukecá :).
Protože se jednalo o akci pro naše zasloužilé soudruhy, firma pořádající mecheche promptně vše vyřešila a do jejich příjezdu zajistila a postavila nový stan.
Každopádně o řidičích, jezdících po našich silnicích, opravdu nemám valné mínění. Ostatně jednou jsem již konstatoval, že buď půjdu vrátit řidičák s konstatováním, že na to nemám nervy, nebo napíšu knížku s titulem „Banda idiotů.“ Že někdo přehlédl několik značek a vodících tabulí, to bych si ještě představil, ale že je schopen projet stanem, to opravdu nechápu.
Pro odlehčení: možná jízda pana řidiče vypadala nějak takto.
Nový úsek D1 si vyžádal prvního mrtvého, jen několik hodin po otevření
O debilitě – tentokrát opět polského – řidiče svědčí i první smrtelná nehoda na nově otevřeném úseku, která se odehrála jen pár hodin po jeho otevření. V odstavném pruhu zastavil kvůli poruše Favorit s českou osádkou, čítající čtyři lidi. První chybou bylo, že řidič nepřikázal pasažérům, aby vozidlo opustili a přesunuli se někam za svodidla. Podstatně horší ale byla chyba řidiče polského náklaďáku, který se podle všeho nevěnoval řízení a do odstaveného vozidla narazil. Jednoho člověka zabil, další dva zranil.
Pokaždé, když slyším o nehodě na dálnici, jen nechápavě kroutím hlavou. Vždyť co je jednodušší, než dívat se před sebe a občas mrknout do zrcátek?! Víc pro jízdu na dálnici dělat ani umět nemusíte! Přesto se stále najde dost těch, kteří i takto primitivní úkol nezvládnou. Zrovna nedávno v Ostravě na Místecké ulici v prakticky rovném úseku se dvěma pruhy v každém směru totálně zlikvidoval nárazem do lampy na středovém ostrůvku mladý kluk Mercedesa. Dnes je na místě tragické události kříž s fotografií, spousta květin a svíčky. Pokaždé, když jedu kolem, mám chuť napsat pod tu fotografii „kdybys nebyl blbeček, neměl bys tu hrobeček.“ Možná vás rozhořčuje má neúcta k mrtvému, ale pokud někdo dokáže trefit lampu na rovném úseku čtyřproudé komunikace, tak je u mne debil a jeho eliminace je pro společnost přínosem. Můžeme být rádi, že nesmetl někoho nevinného, jako se to stalo při prvních mrazících na nově postaveném mostě ve Studénce.
Jezdím po našich silnicích bezmála deset let a za tu dobu jsem neměl ani zaviněnou, ani nezaviněnou nehodu. V první řadě je to tím, že jediné, čím se během řízení zabývám, je okolní provoz. Nečumím na spolujezdkyni, neladím rádio (když už, tak tlačítky na volantu), netelefonuji (když už, tak jedině přes handsfee), nežeru, ani nevyvádím žádné další hlouposti. Díky tomu jsem schopen nejen sledovat dění před sebou, vedle sebe a za sebou, ale také celkem úspěšně predikovat, co bude následovat. Zatím jsem i na hodně zbrklé či hloupé úkony ostatních řidičů vždy zareagoval včas. Bohužel mnoho jiných takto svědomitě nejezdí – ostatně jistě jste sami nejednou potkali podivně kličkující vozidlo, jehož řidič s telefonem na uchu jednou rukou střídavě držel volant a přehazoval rychlosti. Dokud se čeští řidiči nenaučí, že při řízení se mají soustředit jen a výhradně na úkony s tím související, budou na našich silnicích umírat nevinní lidé.
Fischer se senátory projedná rušení KSČM na začátku prosince
Dokáži pochopit, že někdo nemá rád komunisty. Stejně tak si umím představit, že z nich má někdo obavy – třebas i s poukazem na minulost. Nechápu ale snahy o jejich zakazování. Jsme snad dospělí a rozumní lidé (ano, někteří více a někteří méně) a jako voliči bychom si sami měli vybírat, co chceme. Bude-li vůle národa, aby u moci byli třeba fašisté, nechť tu moc dostanou! Většinová rozhodnutí sice nemusí být (a jak dosavadní volby ukázaly, ani nejsou) tím nejlepším pro tuto zemi, leč žijeme v pluralitní demokracii, založené právě na principech, že se činí to, co si přeje největší procento lidí.
Těsně po revoluci to opravdu jednu chvíli vypadalo, že budeme mít politickou scénu podle svých představ. Jedni volili Havla, další později Klause, Luxe, Zemana, Sládka… …každý si mohl vybrat dle svého gusta. Poslední vlády ale stále více inklinují k jakési podivné formě totality, kdy chtějí občanům omezovat výběr těch, jimž mohou dát svůj hlas. Konkrétně tu mluvím o snahách zrušit Dělnickou stranu a KSČM. Argumenty, že je ta či ona strana nebo její ideologie nebezpečná či závadná mi silně zavánějí právě tím, čeho jsme se v roce 1989 zbavili. Jako by se naši politici opět snažili zavést vládu jedné strany, což zatím v praxi vypadá tak, že si můžete zvolit buď oranžové nebo modré socany, případně svůj hlas investovat do strany, která bude hrát druhé či vůbec žádné housle. Není to zase tak velký rozdíl proti tomu, kdy 99% národa volilo KSČ.
Jedním ze způsobů, kterak je voliči omezováno jeho právo, je samotný systém rozdělování křesel ve Sněmovně, především pak pětiprocentní hranice pro vstup. V Parlamentu je 200 křesel, proto mi jako jediná spravedlivá a skutečně demokratická cesta připadá přidělování jednoho křesla za 0,5% voličských hlasů. Nemělo by existovat žádné rozdělování podle krajů, žádné limity – prostě by se do poslanecké lavice dostal zástupce každé strany, která by měla alespoň půl procenta.
Proč to naši mocní nechtějí? Odpověď je jednoduchá: protože je jednodušší dohodnout se (různými způsoby, včetně korupce a vydírání) s předsedy čtyř dalších stran, než argumenty přesvědčit třeba deset samostatně myslících a fungujících poslanců.
Zakazování jakékoli strany je v zásadním rozporu s elementárními principy demokracie a to i v případě, kdy se jedná o stranu „nedemokratickou,“ či „extrémistickou.“ Nechci, aby za mne někdo rozhodoval, že ta či ona strana je „nebezpečná.“ Nejsme malé děti a měli bychom sami umět určit, co je pro nás nebezpečné, zda chceme podstoupit nebezpečí a do jaké míry. Nepotřebujeme starostlivé rodiče v podobě poslanců či senátorů, kteří nás budou vodit za ručičku a říkat: „tihle jsou zlí, ty nesmíš volit, ale podívej – tady je hodný strejda Paroubek, ten to s Tebou myslí dobře!“ Bohužel osobní odpovědnost je to, od čeho se nás současné vlády snaží držet co nejdál. Stejně jako komunisté před rokem 1989 nás zavírají do zlaté klícky obalené sladkými slovy o tom, jak se o nás pěkně starají. Opravdu je to to, co si přejeme? Proto se dělala před dvaceti lety revoluce?
0 komentářů