Výlet: Francie – Paříž  2009

Na konci března jsem se s kolegy železničáři vydal na další výlet – tentokrát do Paříže.

Cesta byla plánovaná, jak jinak, vlakem. Původní plánovaný spoj (z půlky prosince) byl při změně JŘ zrušen, přímé lehátkové  vozy z Prahy do Mannhaimu byly pro (náš) větší počet vyprodány, tak jsme museli „zajíždět“ do Berlína – na nové hlavní nádraží. Cesta maďarskými vozy EC Hungaria byla pohodlná a klidná. Do Berlína jsme přijeli včas. Nové hlavní nádraží je opravdu velkolepé. Desítky článků v novinách a reportáží v TV byly pravdivé, když psaly o obrovském stavebním díle. V denní době je nádraží velice „živé“, protože počet vlaků je obrovský. Navíc v mezipatrech jsou obchody a restaurace, které Vás lákají na vše možné. Nevýhodou pro cestující, kteří ale tomuto lákání odolají, jsou chybějící čekárny. K dispozici jsou jen lavičky na „chodbách“. V nočních hodinách jsou obchody a restaurace zavřeny, tak jsou čekajícím k dispozici jen ty lavičky. Prostředí ale působí absolutně čistě a bezproblémově – nikde žádné odpadky, grafity, bordel, smrad, ani žebráci. Nádraží je poměrně vzdáleno od města (MHD ale k nádraží zajíždí), tak na „skok“ na památky je potřeba rezervovat víc času. Vidět je ale Parlament a televizní vysílač. Pro fajnšmekry jsou v několika obchodech v prodeji pohlednice nového nádraží. Ještě pro doplnění – nádraží je prakticky pro všechny vlaky jen jako nácestné (vlak zde nezačíná a nekončí), tak i při delším plánovaném pobytu vlaku je nutné myslet na to, že můžete být odvezeni na kraj Berlína… .

Cesta vlakem v trase Berlín – Mannhaim proběhla taky bez problémů. Ve vlaku jsou povinné místenky (jako v našem Pendolíno), tak jsme měli místa jisté. Náš vůz měl sedadla „Slipereta“, což jsou polohovatelná, přímo dělaná na noční vlaky pro lepší spaní. Upřímně musím napsat, že pokud je u klasických sedadel dost místa na nohy, tak se vyspím líp než tady.

Mannhaim nás přivítal ještě  ve spací fázi dne, tak jsme alespoň mohli sledovat „otevírací procesy“ v prodejnách pečiva a novinových speciálkách. Místní pekař nás překvapil (ne že by dával každému okolo stojícímu housku zdarma) skvělou cenou housek (píšu to s několikaměsíčním odstupem, ale mám pocit, že jedna stála 10 centů – každopádně víc než 25 ne…). Každopádně byly skvělé a všem doporučuju si je tam (v podzemním poschodí) hned ráno koupit! Několikahodinové čekání tak aspoň ocenil žaludek.

Do Paříže jsme dojeli vlakem ICE 3 (třetí generace rychlých německých jednotek od Siemensu). Pokud chce někdo porovnat, tak jízda je o 500% jiná (lepší), než v našich všudypřítomných motorových vozech řady 810. Na francouzském území jsou postavené speciální vysokorychlostní tratě, ve voze jsou displeje ukazující trasu a různé informace, ale hlavně aktuální rychlost. Cestou do Paříže jsem zaregistroval nejvyšší rychlost 316 km/hod!!! Cestou zpět dokonce 321 km/hodinu!!!! Když si člověk vzpomene na tu slávu, když se u nás otevírají rekonstruované tratě (radši každá stanice a mezistaniční úsek zvlášť –  protože čím víc slávy, tím víc novinářů, víc proslovů, chvalospěvů, ale hlavně žranic – jen tak mimochodem – na jednu z podobných akcí dojel jen jediný účastník (reportér drážních odborářských novin) vlakem) kde je nejvyšší povolená rychlost „AŽ“ 160 km/hod, tak je každému, kdo pozná tuto jízdu celá naše slavná rekonstrukce absolutně k smíchu. Před vjezdem do Paříže jsme závodili s přistávajícím letadlem. Bylo jen o trochu rychlejší. Trvalo asi 5 minut, než nás předletělo. Všem mohu doporučit se jít podívat do čelního vozu – za stanoviště strojvedoucího – je to sice vůz první třídy, ale za podívání Vás nikdo neukamenuje – jen pozor – je to tzv. tichý vůz (oddíl), což znamená, že mobilování, hlasitá mluva a emoce, pouštění muziky, … , je nejen nevhodné, ale prakticky zakázané. Většinou je možnost se dívat přímo na ubíhající trať před Vámi a „práci“ strojvedoucího. Za moji „exkurze“ si povídal s vlakvedoucím a průvodčím otočen k trati zcela bokem a jen letno sledoval trať. Důvod je jednoduchý – v těchto rychlostech už (tam) jízdu řídí autopilot, takže strojvedoucí jen kontroloval jeho funkci. A stejně, pokud by na trati byla nějaká překážka, tak snaha zastavit je celkem marný pokus o zázrak. Na této vysokorychlostní trati nejsou žádné návěstidla (semafory) ani přejezdy, okolo jsou ploty proti divoké zvěři, tak celkem moc nebezpečí nehrozí. Opět v porovnání s ČR je to kategorický rozdíl. Naše betonové protihlukové zdi jsou tam vzácností – když už, tak upravené tak ať je z vlaku taky něco vidět.

Paříž nás přivítala zimou, zataženem a větrem. Po zorientování se v systému metra jsme si šli koupit jízdenky. Při koupi 10 kusů je cena výhodnější než při jednotlivých jízdenkách. Všem doporučuji si v nějaké české cestovce vyzvednout mapu Paříže s číselným seznamem zastávek RER (příměstská železniční doprava) a metra s mapou tras. Po krátkém zorientování bude cestování absolutně bez problém. Pařížské metro má 3 druhy vozidel. Nejrozšířenější jsou vozidla na klasických kolejích, doplněné o další (vnější kola) s pneumatikami. Další druh je klasický-bez pneumatik staré vozidla a poslední druh klasický-bez pneumatik nové vozidla. Linek v Paříži jezdí míň než v Moskvě, jsou také méně plné, pohodlí je na celkem vysoké úrovni. Jízdenka platí jako přestupní – dokud neopustíte prostor metra (autobusy jsem nejezdil, tak platnost jízdenek neznám).

Ubytováni jsme byli v okrajové části města (cca z 90% černošská čtvrť – ale viditelně čistá, bezproblémová). Hotel byl přímo u konečné linky metra, na malém náměstíčku s celkem vytíženou křižovatkou. Stavebně byl proveden velice „úzce“ – malé pokoje (místo jen na nejnutnější výbavu), schodiště úzké (velké kufry zabíraly skoro celou šířku), bez výtahu, elektřina (zásuvky i světla) v pokoji fungovala jen když byla v malé čtečce zasunuta hotelová karta, toaleta a koupelka byla v jedné malinké místnosti, ale okna měl nová plastová – přes které nebyl vůbec slyšet hluk z křižovatky. Hotelová služba nás ale celkem nepříjemně překvapila, když nám řekla, že věci si na pokoj můžeme dát, ale „obývat“ ho můžeme až asi za 4 hodiny (cca od 13 hodin). V pokynech a podle informací průvodce bylo možno se ubytovat kdykoliv. Vyřešilo se to krátkým pobytem na pokoji a (ač řádně unaveni po cestě) odchodem do centra poznávat místní krásy. Počasí moc nepřálo (od příjezdu se moc nezměnilo, navíc to furt hrozilo deštěm), ale dostatečně oblečeni jsme neměli problém. Začátek procházky byl u Notre Damu (prohlídka interiéru, vyhlídková věž byla sice otevřena, ale počasí nějaké extra výhledy neslibovalo). Turistů bylo (na konec března) opravdu hodně. Pokračovalo se k Louvru, prohlídka nádvoří, infocentra, pyramidy (horní i dolní části), příslušných zahrad a pokračovalo se – po zastávce na svačinu (místní palačinky s Nutelou, později ještě se salámem+sýrem – doporučuju – nečekaně hodně zasytí!) – klasicky na (znalci omluví, ale prostě) Šanzelizé (…). Po příchodu pod Vítězný oblouk měli někteří účastníci zájezdu zájem se pokochat krásou města z výšky (Eiffelovka byla v plánu další den), tak se uskutečnil výšlap do výšky. Interiér horního patra je nečekaně – až zajímavě prostorný. Po dojití až na vyhlídkovou plochu začalo celkem intenzivně pršet, tak jsme prohlídku zkrátili. Pohled na „velký kruháč“ okolo a pravidelné ulice sbíhající se k oblouku působily úchvatně. Po sestoupení z oblouku již samozřejmě nepršelo, tak jsme se mohli zcela poklidně podívat na oslavu (zřejmě významného dne) padlých hrdinů válek. Slavnosti se účastnilo několik „důchodců“ v slavnostních uniformách s frčkami, dechovka, malí školáci – zpěváci, několik „kravaťáků“ a dalších nezávislých pozorovatelů. Další procházku (k Eiffelovce) už ostatní (z důvodu již opravdu výrazné únavy) vzdali, tak jsem se vydal sám. Počasí bylo (klasicky až na večer) krásné – jasno, bezvětří, relativně se i oteplilo. Na Eiffelovce bylo tradičně plno. Protože bylo 19 hodin, bylo potřeba se vrátit na hotel. Metro jsem si našel nedaleko Eiffelovky, dokonce k hotelu byl jenom jeden přestup. Po vstupu do „placené zóny“ jsem ale zjístil, že linka, kterou jsem chtěl jet, je dočasně z důvodu rekonstrukce zastavena. Po drobném šoku jsem si našel další spojení (celkový okruh Paříží) se dvěma přestupy. Jízda byla naštěstí již bez problémů, přestupy jasné a klidné. V hotelu jsme domluvili program na další den a po hygienických povinnostech se šlo spát.

Další ráno bylo opět chladné  a zatažené, ale pocitově bylo příjemně. Protože jsme už byli cgvíli na cestách, tak bylo potřeba nakoupit něco k jídlu a pití. Problém byl, že větší obchody byly ještě zavřené. Naštěstí malé měly alespoň základní věc – (raději) balenou vodu – naTangovalo se z domácích zásob. Vedle byla pekárna, odkud voněly čerstvé bagety – tomu nešlo odolat… Cena byla taky dobrá, tak jedna na oběd měla stačit, ale po ochutnání (ještě teplé) před prodejnou jsem se pro delší vrátil, protože první padla na snídani. Pokud je pečivo čerstvé, tak se dá jíst i holé a člověk se levně zasytí. Metrem parta dojela na nádraží RER (obdoba S-Bahnu) s návaznou linkou do Versailles. Vyznat se v tom, který vlak právě tam jede není (obzvlášť v ranní špičce) jednoduché, protože vlaky jezdí 2 minuty po sobě. Naštěstí jsou rozlišeny barevnou značkou, ale před Versailles se linka rozděluje, je proto nutné se podívat na plánek trasy (nalepenou nad dveřmi – jako v metru v Praze) a cílovou stanici a jet pak ke konečné u znázorněného zámku. Toto nádraží se nachází doslova co by kamenem dohodil od zámku (cca 5 minut chůze). Z nádraží stačí jít „s davem“ a nemůžete minout. Pro jistotu: po východu z nádraží doprava (jako ve směru pokračování jízdy vlaku), kolem zahrady s květinovými hodinami a na první větší křižovatce odbočíte doleva a zámek se ukáže v celé své kráse. Než se dostanete přímo do areálu zámku, musíte projít přes bezpečnostní kontrolou. Celé zázemí je umístěno v dřevěnoskleněné stavbě. Zde si taky musíte schovat objemné tašky a batohy. Foťáky a kamery si ale nezapomeňte vzít sebou, protože (jako skoro všude na západě) se zde může fotit… a je co. I extra historicky nezaujatého návštěvníka uchvátí versailleské sály, obrovské obrazy a zahrady. Obrazárna byla sice zavřená a v zahradách byly sochy zabaleny v igelitu a fontány ještě nestříkaly (byl přece jenom konec března), ale i tak se bylo na co dívat. Přírodní divadlo v zahradách bylo sice (oficiálně) zavřené, ale jako zvídavý člověk jsem se tam chtěl podívat. Vstup byl zatarasen jen lehkou mřížkou. Jak jsem se k tomu blížil, viděl jsem, jak se tam dostává nějaká dvojce dalších turistů. Jako typický Čech jsem si hned řek, že když oni ano, tak já taky… Až na místě při „odposlechu“ jejich hovoru mi ta zvědavost byla jasná – byli to samozřejmě taky Češi… . U zámku (v zahradě) je k dispozici výletní vláček po zahradě. Naštěstí je vedle prodejního stánku i mapka zahrady s vyobrazením kudy vede trasa. Jízdu nedoporučuju, protože nejdelší trasa vede za „hradbou stromů“, pak po hlavní vycházkové cestě k hlavní fontáně a zpět. Květinová a proutěná bludiště, malé fontánky, divadlo, … , vůbec neuvidíte. Pěšky stihnete projít vše zmíněné jen o trochu pomaleji, než oni vláčkem. Viděl jsem tam ale jezdit turisty na 3kolech pro dva, což je ideální, protože zajedete kde chcete. Cenu a místo půjčovny jsem ale nenašel. Na nádraží vám v pokladně prodají jízdenku (pro nádražáky vydají volnou), která vás pustí na nástupiště, protože zde nechodí průvodčí, ale procházíte turnikety, které pouští dál. Ale pozor – ve vlaku nevyhazovat!!! Po vystoupení opět procházíte turnikety, ale jen některé pouštějí bez lístku. Vlak z Versailles do Paříže zastavuje přímo pod Eiffelovkou (v podzemní stanici nad řekou) a u Notre Damu.

Další cesta vedla teda na Eiffelovku, což je stavba pěkná nejen na fotkách, ale hlavně úchvatná po stavební stránce. A pokud znáte alespoň část technických zajímavostí této stavby, tak zůstává rozum stát nad umem dávných řemeslníků a hlavně projektanta. Návrh na pěší výstup do druhého patra a následný výjezd výtahem do třetího byl schválen. Cena kompletního vstupného se tak snížila prakticky na polovinu. Odbavení pěších turistů u vstupu (jedné nohy) byl nečekaně bleskový – čekání na vstupenku trvalo asi minutku!!! Fronty na výtah byly minimálně hodinové. Domluva s pokladní byla pohodová. Stačilo ukázat dva prsty a říct „etáž“ a lístky byly na pultíku připraveny k vyzvednutí. Následovala lehká prohlídka batohu a šlo se nahoru. Protože jsem byl na Eiffelovce už dvakrát, tak jsem věděl, že výstup je pohodový. Schody jsou nízké, široké, zábradlí v celé délce, časté „odpočinkové místa“, ochrana před přepadnutím i pro vysokého člověka dostatečná. Za chvíli jsme byli v prvním patře. Lehký pohled do okolí a dál nahoru. Šlo se zase dobře, ale nahoře začínalo celkem nepříjemně foukat (věž i přesto stála pevně…). Ve druhém patře jsme si trochu odpočinuli při čekání ve frontě na výtah do třetího patra. Koupě jízdenky byla úplně jednoduchá, stačilo ukázat počet, nebo mít připravený počet peněz. Dávat pozor je nutné jen na vítr – aby peníze nebo jízdenka neuletěla. Čekání na výtah trval asi stejně, jako pěší výstup do prvního patra. Zajímavé bylo sledování měnícího se přesného počtu osob ve třetím patře. Ukazatel je u turniketů u výtahů nahoru. Jeden z mála těžkých úkolů, které na vás Eiffelovka připravila je schopnost udržet se pohromadě – pokud máte větší skupinu. Do výtahu se totiž tlačí lidi ze dvou stran a ohledy na se samozřejmě neberou. Výtah je prosklený, tak je pěkné sledovat stoupání (lidé se závratí by měli zavřít oči – neboť ostatní můžou být „zaneřáděni“… . A to již dnes máme ten komfort, že jedeme přímo. Dříve se ještě v půlce vzdálenosti mezi 2.a 3.patrem přestupovalo do druhé kabinky. Po vystoupení z výtahu se ocitnete uzavřeném prostoru s okny a popisem objektů, které jsou vidět. Nad okny jsou vlajky a vzdálenosti do hlavních měst příslušných států. I Prahu tam najdete. Pro 100% pocit z Eiffelovky doporučuju vyjít na otevřenou plošinu (samozřejmě zajištěnou proti vypadnutí). Uvidíte vše známé (návrší Sacre coeur ale úplně lehce nenajdete – kostel totiž splývá se zástavbou v pozadí. Krásně je vidět Louvre, Seina, Eiffelovka socha Svobody (mimochodem originál – v Americe je „pouhá“ větší kopie), Vítězný oblouk, … . Pokud budete mít dobré počasí, nebudete litovat! Třetí patro věže se nachází ve výšce 300 metrů nad povrchem země a v části s ochozem je i pracovna Gustava Eiffela, který v ní (ale jen voskový) stále sedí společně s dalšími 2 významnými osobnostmi. (Při minulé návštěvě Eiffelovky jsem měl to štěstí, že jsem se mohl podívat přímo dovnitř kanceláře. Byl to zajímavý pocit. Hlavně z té jedinečnosti.) V malých okýnkách konstrukce věže (mimo místnost) jsou ukázky vyjímečných událostí, které jsou s Eiffelovkou spjaty. Další zajímavý pocit můžete mít, odskočíte-li si zde na WC (osobně mám ještě zajímavější zážitek s použití WC ve výšce 5454 m.n.n.). Eiffelovka má víc zajímavých prostor. Kromě WC, restaurace, prodejny suvenýrů, najdete na Eiffelovce taky kino s promítáním silvestrovských oslav 1999/2000 a dalších zajímavých krátkých filmů. Při minulé návštěvě zde také fungovala pošta se speciálním razítkem na (jen zde odcházející) dopisnice (do „památníčků“ a na dopisnice sebou ho nedávali), při letošní návštěvě byla ale zavřená a zřejmě v rekonstrukci. Na Eiffelovku si rezervujte 3 hodiny. Za tu dobu stihnete dole koupit vstupenky v naprostém klidu vyjít do 2.patra a zpět, vystát frontu na výtah, vyjet a podívat se ze 3.patra, shlédnout všechny projekce v kině, dát si občerstvení v restauraci (kde ale po stolech pochodují holubi!), a udělat si foto/video záběry. Mám to 2 prakticky odzkoušené. Ještě pro úplnost dodávám, že po setmění se v celou hodinu asi na 5 minut celá věž nádherně rozbliká (mimo klasické osvětlení).

Naše další cesta byla na vrch Sacre coeur, kde je náměstí malířů, překrásný  kostel a vyhlídka na Paříž a Eiffelovku. Opět musím doporučit navštívit toto místo po setmění – má romantickou atmosféru. V tomto kostele je jako v jednom z mála zakázáno fotit a filmovat, což je obrovská škoda. Na náměstí malířů se můžete nechat zvěčnit jak satiricky, tak umělecky a přirozeně. Svá díla zde tvoří i několik Čechů. Další naše večerní cesta vedla (a všem ji doporučuji také) před světoznámý kabaret Moulin Rouge. V době představení se můžete dívat jen z chodníku (tradiční fotky lze bez problému dělat z malého parkoviště za cestou), ale přes den se dá dostat k recepci. Cestou průchodem je dobré (a pro hodně turistů jediné finančně dostupné) podívat se na fotky z představení, včetně minisuvenýru- letáčku. Podle internetu stojí vstupenka na celý večerní program včetně 0,5 litru Šampaňského 100 EURO. Osobně bych se tam chtěl jít podívat, ale chtělo by to nějakou alespoň malou skupinku. Rezervovat si vstup můžete na internetu již z ČR. Podmínka je samozřejmě společenský oblek. Následovala ještě jednou cesta k Eiffelovce – protože i po setmění působí úchvatně. Na hotel jsme se dostali před 23.hodinou.

Ráno jsme si po sbalení  šli koupit (již skupinově) opět čerstvé bagety a metrem si jeli uložit batohy (s nepotřebnými věcmi na prohlídku města) do úschovny na nádraží. Další program byl už prakticky volný, ale s doporučením jet se podívat do kina La Geode na 3D projekci. Taková je už i u nás, ale stavba kina je zajímavá sama o sobě. Je to velká dutá koule, posazená na vodní nádrži. Vstup je zespod. Zrovna promítali Cestu na měsíc (tou dobou se promítala i v ČR), ale další čekání nám již nevycházelo časově, tak jsme šli na toto. Animovaný film měl jedinou vadu – bylo v něm trochu mluvení – samozřejmě francouzsky…, takže obsah vět jsme si museli domyslet, ale i tak to stálo za to! Následoval již jen přesun na nádraží a cesta vlakem domů.

Batohy jsme si vyzvedli v úschovně (mám pocit, že měla jen omezenou otevírací dobu, ale nám to podle plánu vyšlo) kde se platí – tradičně – za kus a čas a šli čekat na nástupiště, než se objeví na pragotronu číslo odjezdové koleje našeho vlaku do Německa – opět ICE. Na příjezdové tabuli bylo napsané, že ICE z Německa má 3 hodiny zpoždění!!! (To je něco, co by se podle většiny lidí v Česku na „Západě“ stát nikdy nemohlo, ale opak je pravdou.) Zkušeným cestovatelům v našem zájezdu bylo hned jasné, že i naše ICE bude mít minimálně 40 minut zpoždění, protože i „zápaďáci“ šetří (na soupravách i lidech) a ta zpožděná souprava pojede zpět (ani tam nemají nějaké záložní ICE nebo TGV s obsluhou vlaku, která by čekala na šatně, až je zavolají…). Za nějakou dobu se taky ukázalo, že jsme měli pravdu – náš odjezd byl podle odjezdové tabule opožděn o 30 minut (optimisti… – taky na oko zmenšují zpoždění). V Mannhaimu jsme měli ale rezervu, tak toto zpoždění nebyl takový problém. po příjezdu zpožděného vlaku a vystoupení (na pohled ani nijak nenaštvaných) cestujících naběhli do vlaku místní černoši a udělali rychlý, ale důkladný úklid. Místenky jsou znázorněny na elektronických displejích, tak jsme se podle nich usadili a s (našim správným odhadem) 40 minutovým zpožděním odjeli. A zpoždění chtěl viditelně strojvedoucí zkrátit, tak jsme „letěli ve výšce 0“ rychlostí až (pro občana ČR neuvěřitelných) 321 Km/hod!!! A jízda to byla opravdu parádní. Trať bez nerovností, v naprosto perfektním stavu, souprava taky,… . Prostě zážitek, který mohu jedině doporučit!

Z Mannheimu jsme jeli zase v „Sliperetech“ do Berlína. Cesta byla naplánovaná dobře, jen se zrovna v tu noc posouvaly hodiny na letní čas – dopředu, takže vlaky měly mít hodinu zpoždění. Každý s tím počítal, tak si budík nařídil na dostatečnou dobu před příjezd do Berlína, počítané s tím hodinovým zpožděním. A všichni tvrdě usnuli. Ráno nás budíky postupně probouzeli a každý se divil, jaký je asi Berlín velký, když už hodinu před – plánovaným zpožděným – příjezdem jsou zastávky okolo s tímto názvem. Jenže se přiblížil čas příjezdu podle JŘ a průvodčí oznamuje příjezd do Berlína hlavního nádraží a přípoje od vlaku. Náš vlak přijel zcela načas!!! Nějaký posun času ho nijak neovlivnil. To nechápal (a stále nechápe) nikdo. Asi mají v Německu hodinové rezervy na případné zpoždění… Takže se ve vlaku rychle balilo a „urychleně vystupovalo“ a pak na nádraží hledaly toalety, kteří „to ve vlaku nečekaně nestihli“… Vše ale dobře dopadlo. Protože bylo hodně času, tak jsme měli možnost si v kolidu prohlédnout celé nové berlínské hlavní nádraží – navíc už za světla. Je to stavba vybudovaná zcela nově – na „zeleném poli“ a podle toho je i mohutná. U nás by taková stavba realizovat v žádném případě nešla (kde by jsme na to vzali?!?!?! – plánovaná novostavba hlavního nádraží v Brně je jen slabý odvar tohoto). Další cesta vlakem do ČR už byla zcela bez problémů a všude (i u nás) načas. Jediná starost už jen byla, jak maskovat zápach tradičních francouzských sýrů (bez kterých by jsme nedokázali že jedeme z Francie).

Celkově můžu zhodnotit letošní Paříž jako pěkný individuální výlet, i když počasí úplně nepřálo, ale protože jsme přímo nezmokli (párkrát pár kapek bylo v pohodě) , tak chladno šlo přežít.

ZDAR DALŠÍ AKCI.

PAVEL HORNA