Řídím už bezmála deset let a za tu dobu jsem na našich silnicích viděl všechno možné. Naučil jsem se především myslet za ostatní. Náš silniční zákon je navíc patrně jediný na světě, který vyžaduje po řidičích nadpřirozené, konkrétně věštecké schopnosti – řidič totiž podle něj musí předvídat.
Kromě nejrůznějších hovádek za volanty, za která nejčastěji řeším neschopnost pochopit rozdíl mezi vedlejší a hlavní silnicí a zbytečné svícení zadním mlhovým světlem (to “léčím” nejprve probliknutím a v případě nepochopení trvalým rozsvícením dálkových světel), se setkávám také s chodci. Podle zákona 316/2000 Sb. mají už osm let přednost na přechodech. Ještě teď si pamatuji, jak souběžně s tímto opatřením vláda slibovala snížení počtu přechodů, zejména v místech, kde jich je více za sebou. Nakonec to nějak nedopadlo, takže není výjimkou, když najdete tři přechody v rozmezí 50-100 metrů. Typické je to například u tramvajových zastávek, kde bývá “zebra” na začátku i na konci nástupního ostrůvku.
Naprosto nejzákeřnější variantou je přechod, za kterým v krátké vzdálenosti figuruje další, řízený semaforem. Řidič se pak logicky soustředí především na semafor a snadno se stane, že chodce na “představeném” přechodu přehlédne. Tedy mně se tohle stává poměrně často. Pokud se na prvním přechodu rozhodne přecházet chodec, který je pevně přesvědčený o své přednosti, může to v lepším případě odnést zraněním, v horším zaplatí tím nejdražším – životem. Přitom je pochopitelné, že řidič věnuje větší pozornost svítícímu semaforu, než relativně hůře viditelné postavičce u kraje vozovky.
Obdobným případem je přecházení mimo vyznačená místa, ačkoli je přechod pro chodce v dostupné vzdálenosti. V takovém případě bych byl pro, aby pokud dojde k zachycení chodce přijíždějícím automobilem, byl automaticky viníkem chodec. Je celkem zřejmé, že řidič věnuje svou pozornost blížícímu se přechodu a nemusí počítat s tím, že někdo nezodpovědný přebíhá vozovku mimo něj.
Obecně mi přednost chodců na přechodech připadá nesmyslná a to z několika důvodů.
V první řadě – potká-li se řidič v autě a řidič-chodec na přechodu, je celkem slušný předpoklad, že obě strany správně odhadnou situaci. Pokud ale na přechodu stojí člověk, který řídil maximálně tak jízdní kolo, je zaděláno na problém. Takový chodec má horší odhad ať už na rychlost blížícího se auta, jeho vzdálenost a především brzdnou dráhu. “Však oni zastaví,” říkala v jedné socialistické reklamě babička, když vstupovala na přechod. “Jen aby, babi,” odpovídal jí hlas a následoval zvuk ostře brzdících vozidel. Je velký rozdíl v reakci chodce, který může zastavit prakticky “na pětníku” a auta, vážícího přes jednu tunu, s brzdnou vzdáleností v desítkách metrů. Pro zajímavost: podle testu DP Praha má auto, jedoucí předpisovou rychlostí 50 km/h, brzdnou dráhu dlouhou 28 metrů!!! Už z tohoto principu by chodci přednost mít prostě neměli.
Dalším důvodem je samotné riziko. Zatímco řidiči auta se zpravidla nic nestane (v nejhorším případě mu chodec proletí sklem a přistane uvnitř auta), chodec riskuje svůj život. Je tedy zřejmé, pro koho je pohyb přes přechod větším rizikem a kdo by tedy měl být tím opatrnějším. Často se v tomto směru argumentuje “ochranou slabších” – tedy ochranou “slabých” chodců před “silnými” automobily. Tato úvaha ale postrádá logiku, protože při stejném přístupu by pak měla mít přednost auta před tramvajemi a vlaky. Proč ji nemají? Jednoduše proto, že tramvaj ani vlak nemůže díky své váze za všech okolností zastavit včas. Podobné je to ale i ve srovnání auto versus chodec. Proč je v tomto případě logika obrácená, když je evidentní, že riziko tak zůstane na straně slabšího?
Samostatnou kapitolou jsou pak chodci, kteří si zapamatovali pouze to, že mají přednost a sebevědomě vstupují i před tramvaj, ačkoli před tou přednost podle zákona nemají. Přinejmenším bych do výjimek, které nemusí dávat přednost chodcům, přidal i další prostředky MHD – především proto, že nevidím důvod, proč by například šedesát cestujících v autobuse muselo čekat, než se jedna babka přebatolí přes silnici. Kritické zabrždění trolejbusu či autobusu před přechodem sice může zachránit zdraví či život neopatrného pěšáka, ale stejně tak může přivodit desítky zranění pasažérů. Co je v takovém případě víc?
Když se uvažovalo o přednosti chodců, dlouho se řešilo, zda by chodec neměl nějakým způsobem dávat najevo svůj úmysl přejít vozovku. Myslím si, že to nebyl špatný nápad! Nesčetněkrát se mi stalo, že jsem zastavil u přechodu, u kterého stál chodec, abych následně zjistil, že tento buď telefonuje a nevnímá, že ho pouštím, případně pouze zevluje a vůbec nemíní přejít. Nikdo se pak nemůže divit, že se na nějakou přednost na dalším přechodě vykašlu. Když tam ale narazím na tvrdohlavce, vynucujícího si své “právo,” může to šeredně odnést.
Zvednutí ruky před přecházením by vůbec nebylo špatné, když tak sleduji některé chodce, kteří vstoupí do vozovky a ani se neobtěžují rozhlédnout. Není to vůbec výjimečný stav. Chodec si to prostě štráduje napříč komunikací a div, že nedrží v ruce transparent “Řidiči, třeba se poserte!” Základem bezpečného přecházení by přitom měl být oční kontakt s řidičem, což já osobně považuji za základ.
Bohužel se pomalu vytrácí i základní slušnost, jakou je poděkování. Platí to nejen pro chodce, ale i pro řidiče. Patřím mezi ty “hodnější,” takže často pouštím autobusy, vyjíždějící ze zastávek, nebo auta, zoufale čekající na vedlejší, když na hlavní jede jedno auto za druhým. Není výjimkou, že kvůli nim snižuji rychlost i na polovinu, riskuji, že mi někdo projede kufrem, blikám a ochotně je pouštím. Přesto se zhruba ve třech čtvrtinách případů druhá strana ani neobtěžuje poděkovat.
Opakem sebevrahů, vstupujících bezhlavě na přechod, jsou pak “váhaví střelci.” Když při příjezdu k přechodu výrazně zpomaluji, dokáži pochopit, že to někteří lidé při čelním pohledu nezaregistrují. Přesto se najdou i tací, kteří, když jim bliknu dálkovými (a na našem autě je to hodně vidět, protože dálkové mají samostatnou žárovku), tak stojí, jako tvrdá Y a čekají, dokud nedojedu až k “zebře” a nezastavím. Kdyby přitom chodec věnoval provozu alespoň takovou pozornost, jakou věnuji já jemu, proběhla by celá “přechodová transakce” plynule, ke spokojenosti obou. Dokonce by byla prospěšnější i ekologii, neb bych se nemusel znovu rozjíždět.
Klasikou je také “tunelové vidění,” které často vídám u chodců, dobíhajících prostředek MHD. Takový chodec se obvykle chová jako neřízená střela a ve snaze, aby mu neujel spoj, vletí na přechod bez rozhlížení. Takových, pro které byl daný spoj posledním v jejich životě, je podle pomníčků u zastávek MHD mnoho. Sám se snažím dávat pozor a vidím-li v zastávce tramvaj, autobus či trolejbus, jsem obzvláště ostražitý, nicméně může se stát, že ne vždy se koncentruji na sto procent a neštěstí je pak dílem jedné vteřiny.
Vzhledem k výše uvedeným rizikům bych tedy byl pro zrušení přednosti chodců na přechodech a to především z důvodu zvýšení jejich bezpečnosti. Chodec má menší “zábrzdnou vzdálenost” a může tedy pružněji reagovat na vzniklou situaci. Ve vlastním zájmu by si také měl uvědomovat, že proti autu je podstatně méně odolný vůči destrukci. Přesto mám dojem, jakoby některým chodcům chyběl pud sebezáchovy. Takoví by si měli uvědomit, že zákon je sice zákonem, nicméně fyzikální zákony jsou těm našim nadřazené a že auto ani z rychlosti 30 km/h neubrzdíte na jednom metru.
Pokud bychom chodcům vzali jejich falešný pocit bezpečí, založený na “já mám přednost, tak co?!”, udělali bychom jim tím vlastně užitečnou službu. Chodec by pak více přemýšlel nad tím, zda do vozovky vstoupí, nebo ne a byla by tak po něm vyžadována vyšší zodpovědnost a ostražitost. Tyto vlastnosti, bohužel, se zavedením jejich přednosti, degenerují, chodci jsou tak nedostatečně opatrní a leckdy zbytečně riskují své životy.
0 komentářů