30.6.2007
procházka okolím Arshanu
Ráno
volný program využívá
hodně kolegů k relativnímu
dospání (včetně mě). Počasí se udělalo
tradičně
krásné. Před oficiálním
srazem ve 12 hodin stíhám ještě
malý polévkový oběd
s místním černým
kulatým (opravdu chutným) chlebem. Již
plesnivý lanšmít
přenechávám místním
domácím pejskům, pro které je
dostání ho z konzervy na
čas zábava. Ve 12 hodin odcházíme na
prohlídku místního
buddhistického chrámu
zvanému Dacan, kde nám
místní mnich udělá odborný
a zasvěcený výklad o historii
buddhismu i o významu jednotlivých
části chrámu, zařízení a
věcí. U chrámu je
tradiční mlýnek na přání,
dvě malé kapličky, hrnec s vonnými
tyčinkami a
někteří také objímají
smrky. Tato náboženská kultura se zde dostala ze
sousedního Mongolska, které je od odbočky
hlavní cesty do Arshanu vzdáleno již
jen 17 km. Cestou zpět je jedním členem zájezdu
vykonán názorný výklad o
rozpoznávání tují, jilmů,
smrků a podobných místních stromech.
V restauraci
v centru Arshanu si dávám
čerstvý šašlík (něco jako
naše ražniči)
s kečupem a chlebem za 100 rublů. Po srazu nad řekou se
nás náš
„výborný“
(!!!) průvodce zeptal, jestli máme butylky na
léčivou vodu (vražda by
v daný okamžik musela být bez
námitek pochopena a ukončena
propuštěním).
Vyrážíme kolem řeky
k vodopádům. Cestou spousta stánků
s tretkami
(kořínky, větvičky, buddhistické zvonečky a
suvenýry). Průvodci jsou na konci
skupiny (!) – nakupují dárky domů
z dobře zaplaceného výletu.
Procházíme
kolem lázní. Průvodce sděluje, že se vykoupeme
cestou zpátky. Malá skupinka (5
lidí-včetně mě) jde napřed. U vodopádů
máme čas a prostor na foto/video
dokumentaci. Část výpravy se
vydává dál na kopec, ale já
se vracím zpět. Lázně
jsou (dle očekávání) od 14 hodin již
zavřené – je 17. Lituju neprovedení
vražedného aktu již v poledne. Kupuju 2
šišky z místních
tují (krásně
voní). Jedna za 10 rublů. V obchodě pak 2
špekáčky na plánované
večerní
opékání (jestli ho bude schopen
průvodce zařídit). Přechází
malá bouřka. Po ní
je překrásný pohled na hory, přes
které se ještě převalují mraky a
pomalu se
opět odkrývají večernímu slunci.
Vedlejší (taky
„naše“) chata má
funkční baňu
(saunu). Společně s naší grupou (a
s Frantou a jeho Renatou) ji
využívám. Důmyslný systém
napájení sprchy-přímo
z dalšího místního
potoka
protékajícího opět přes zahradu se
najednou z neznámých příčin
pokazil. Po
najití závady (vypadlé hadice
z čerpadla) je již vše
v pořádku a
můžeme se v klidu osvěžit studenou vodou. Venku se již
skutečně opékají
špekáčky. Pro dobrou náladu se
náš vedoucí chopil kytary a prakticky
celá
výprava dává znát,
jaké jsou večery v Čechách. Později
přejdeme i na staré
ruské písně a ještě později se
rozezpívají i domácí.
Největší ohlas má píseň O
Bajkale, kterou jsme slyšeli již na Olchoně od Burjatek.
Oficiální konec byl ve
2 hodiny ráno, ale někteří se ještě
chvíli zdrželi.
1.7.2007
Bolšoje Kóty
Slíbený
odvoz bagáže
z chat k autobusu se opozdil tak, že prakticky
všichni jsme si ji asi
metrů
odnesli sami. Cesta autobusem byla už o něco
rychlejší než cesta do hor, místy
lehce sprchlo. Na cestu jsme od průvodců obdrželi
CocaColy, nebo
minerálky zdarma. Cestou již známá
fotozastávku u Transsibu a Omulů. Po
příjezdu do hotelu měli přednost
s ubytováním členové
odpoledního výletu
Raketou do vesničky Bolšoje Kóty. Dopadlo to ale
tradičním zmatkem o pokoje,
protože ti co měli již zavedené čísla měli pokoje
obsazené a tak různě, takže
se nějak dohadovalo kdo s kým a kde. Já
jako samostatný účastník
zájezdu
jsem zbyl s kolegyní ekoložkou opět na jeden pokoj.
Ale jelikož jsme si
sebe navzájem užili již dost dlouhou dobu na
začátku zájezdu, snažil jsem se ji
někomu „prodat“. Naštěstí se
jeden kolega uvolil (kupodivu dobrovolně), tak
jsem byl zachráněn a spal jsem na pokoji s kolegou
od Hradce Králové
a na dvojpokoji s vedoucím. Následovala
extra rychlá příprava na odjezd
lodí, protože autobus čekal ten co nás přivezl.
Naštěstí jsem měl teoreticky
vše připravené a věděl jsem, co si beru, tak to
trvalo maximálně 5 minut, ale i
tak jsem ještě nebyl poslední. Po
příjezdu do přístavu Raket mi dlouze
píply
hodinky na ruce a vše se úplně vynulovalo.
Vypadalo to celkem nevinně, ale když
později nepomohlo ani vyndání a
opětovné nandání baterie, byl jsem
zbytek
zájezdu bez nich (naštěstí
s přesně jdoucím mobilem). Ve stánku
před
přístavem jsem si koupil oplatky a šlo se na loď.
Měli jsme místenky, takže o
místo jsme se starat nemuseli. Rychlost Rakety byla opravdu
úchvatná (odhadem
více členů zájezdu 60-
Na palubě – kam se mohlo jít podívat – to
opravdu pěkně foukalo. Po příjezdu do osady
Bolšoje Kóty jsme si udělali malou
procházku po pobřeží, někteří
s náhodným domorodým
průvodcem, který
poinformoval o zajímavostech (např.
bývalém rýžování
zlata z místního
potoka). Jinak jsme konstatovali, že už jsme našli
přesné místo označované jako
prdel světa (alespoň podle toho, co jsme na akci projeli a viděli).
Ano, je to
osada Bolšoje Kóty. Ze 3
místních bufetů funguje jediný a to
ještě každý
zájemce o občerstvení musí klepat na
okénko znova, aby místní obsluha
vstala z
(viditelně) pohodlného křesla a obsloužila ho. Přitom jsme
chodili jeden za
druhým. Jak si stíhala
panímáma po předešlé
obsluze tak rychle sednout mnoho
z nás dodnes nechápe. Musím
ale s úctou říct, že pirožky
které tu
prodávala byly ze všech
nejlepší! Koupil jsem si celkem 5 pirohů
s džemem
(1×10 rublů), na které budu fakt ještě hodně
dlouho vzpomínat. Na volné ploše
vesnice se pasou koně, jinak ustájeni
v polorozpadlé stáji. Na
písečné
pláži u Bajkalu se válí několik krav.
Je to zajímavý pohled.
Nabírám 2×0,5
litru pravé bajkalské vody do
prázdných PET lahví. Během
této prakticky velice
krátké doby mi málem umrzla ruka.
Nejstrašnější na tom je pohled o kus
vedle,
kde se místní obyvatel (otužilec) koupe. Tato
část pobřeží je plná
krásných malých
mramorových kamínků.
Vybírám plný sáček těch
nejhezčích. Při nastupování na
plnou loď se (možná, ale doufám že ne) naposledy
dívám na originál a opravdu
nádherný Bajkal přímo.
Většinu cesty taky rychlou lodí, ale už ne
Rakety,
prospím. V přístavu na nás
čeká mikrobus objednaný agenturou
přímo pro
nás, tak za deště rychle
přebíháme a rychle do hotelu. Večer na pokoji
„válečná
porada“ s popíjením dvou druhů
slivovice a
(p.s.:
bylo nás na to dost).
2.7.2007
odjezd Ex 9 Bajkal
Ráno
budíček v 8:30.
Snídaně: salát, sekaná, pohanka, čaj.
Sprcha a pak volná zábava. Rychle
ještě
nakupuji poslední suvenýry: pohledy, magnet (75
rublů), plyšového tuleně (600
rublů). Potřebná výměna 30 EURO (1050 rublů) a
opět rychlé dobalení a odjezd na
nádraží. Batohy se mi zdají stejně
těžké jako cestou z domu. Před
nádražím
si k obědu koupím jednu žhavou kapsu (zhruba něco
jako langošové těsto) se
zapečeným masem uvnitř (20 rublů) a později ještě
meruňkový nanuk (12 rublů).
Přesun do Ex 9 Bajkal. Naše severomoravská větev
s Královehradeckou máme
vagon číslo 6, kupé 5. Vozy jsou
modernější než v Ex Rossia: zcela
klimatizované, s trojitými okny, se
světelnými displeji nad vchodovými
dveřmi do chodbičky, taky nápisy na vozech (a prostěradlech,
ručníkách a
talířech), navíc moc pěkná
děžurdná. Posuneme si čas -5 hodin – čas odjezdu
podle moskevského času 11:15, podle
místního 16:15.
V nejbližší stanici
s přestávkou si od nádražní
stařenky kupuji 2 pirohy se zelím (1×10
rublů). Foto omezuji na minimum, protože po
nástupišti se procházejí 4
policajti. Tma je již cca v 18:30 hodin moskevského
času.
3.7.2007
Ex 9 Bajkal
Do
krásného rána nás probudilo
zapnutí centrálního rádia,
které jsme večer nestihli vypnout. Vlastní
snídaně.
V Krasnojarsku si kupuju na nástupišti
Hotdog za 20 rublů. Od vedoucího se
dozvídáme, že nám byl
zamítnut nárok na jídlo, i když na
příplatku je nárok
zcela jasně zapsán (all inklusive), děžurdná ani
vedoucí vlaku nezná německy,
(příplatek vydán v terminálu
DB). Nárok má jen jeden vůz soupravy, kde ale
nejsme. Ponaučení je jasné: zaplacení
a zapsaní služby neznamená, že ji taky
dostanete. V Mariinsku kupuju chleba,
vody (50 rublů) a
navíc kraba (20 rublů, nabídka 10-25 rublů-podle
velikosti). Krab chutná trochu
jako rybina, masa tam je velice málo, ale za tu 20ku ta
ochutnávka stála. Cestu
dnešní den částečně
prospím. Ve vlaku je celkově na kolektivu poznat
částečná
únava a už pocit pomalého návratu do
práce a reality. Atmosféra je úplně
klidná, usínáme okolo 22.hodiny
moskevského času. Cestou samé břízy a
močály.
4.7.2007
Ex 9 Bajkal
Po
probuzení do opět krásného
rána vidíme opět samé břízy
a močály. Je zcela jasné, že únava a
dlouhá cesta +
příprava do práce se na většině
účastníků čím dál
tím víc projevuje.
V žst. Tjumen nečekaně na nádraží nic
neprodávají. Další
zastávka za 4,5
hodiny. Většina praktikuje
„čtenářský kroužek“.
Jídelní vůz má
v nabídce
boršč (65 rublů) a soljanku (110 rublů). Na
přátelskou návštěvu
z vedlejšího vozu se stavil
ukrajinský cestující již notně
posilněn pivem,
díky němuž byl více
upovídaný a již taky trochu mimo. Po
nějaké době pro něho
přišli jeho spolucestující
z kupé, tak si ho odvedli. Místo něho u
nás
zůstal jeho další
spolucestující (mladík
z Moskvy, který jel od prarodičů
od Irkutska), od kterého jsme se dověděli nějaké
zajímavosti a informace o
normálním životě v Rusku. Do Evropy jsme
se vrátili přesně v čase
15:49:16 hodin. Roznášková služba
(minibar) prodává něco jako párek
v rohlíku (22 rublů) a velký piroh
s masem za 27 rublů. V žst.
Perm zrovna posunuje pro železničního nadšence
něco neuvěřitelného – náš
Čmelák
se sběračem nad motorem. Po podrobném průzkumu
zjišťujeme, že se jedná o hnací
vozidlo k měřícímu vozu
tvořící pravidelně sestavovaný
měřící vlak. Pohon
Čmeláku byl klasický, jen ten sběrač nebyl na
voze (jako u nás), ale na
lokomotivě. Děžurdná dnes 3x vysávala. Za
zapadajícím sluncem jsou
krásné
červánky. Usínáme kolem 23:30
moskevského času.
5.7.2007
Ex 9 Bajkal, Moskva
Cesta
probíhá bez problémů
dál. Opět jdeme do jídelního vozu, kde
si dáváme slepičí polévku
(60 rublů) –
je „před Moskvou“ už jediná,
která se dělá (včerejší
boršč a soljanka už není).
Ceny jsou lidovější než v Ex Rossia, ale
porce (i klasických jídel) jsou
velké-nešizené. Výzdoba je
pro změnu zajištěna ozdobnými skly. Ve stanici
Vladimír hoří kousek vedle stanice
teplárna. Stoupající kouř je
obrovský – i
když viditelně teprve „to
nejlepší“ začíná.
Ve městě je hodně pravoslavných
kostelů. Jen z vlaku jsme jich viděli asi
všechny byly velké.
S přibližováním k Moskvě
začínají přibývat zděné
domky. Zhruba hodinu
před cílovou stanicí v Moskvě
začíná sanitární
zóna. Na Transsibiřské
magistrále jsou vesnické zastávky (a
zastávky označené pouze kilometrem) bez
jakéhokoliv přístřešku.
V době našeho příjezdu na
Jaroslavské nádraží
v Moskvě se sjelo zrovna víc
dálkových vlaků. Frmol u konce
nástupišť byl
obrovský. Metro bylo tradičně
natřískané, ale všichni jsme se
vešli, a nikdo
nebyl okraden. Cestování metrem je i přes velkou
provozní rychlost zdlouhavé. Do
hotelu (stejného jako loni) už ale
přicházíme zcela vyčerpaní. Přispěly
k tomu těžké batohy a (jako na celém
výletu tradiční) velké horko.
Zůstáváme většinou v sestavě
z Ex Bajkal. Tento měsíc ale
v hotelu neteče teplá voda – oprava
místní teplárny. 2 pokoje
mají alespoň
průtokové ohřívače. Tento hotel je (pro
nás-západní turisty)
zajímavý tím, že
chce jmenovitě již 2 měsíce dopředu nahlásit
obsazení pokojů, takže čísla
pokojů na hotelových kartách většinou
neplatí. Při vyřizování
přihlašovacích
formalit jdeme nakupovat. Tekuté suvenýry měly
větší cenu než jsem čekal, ale
jet z Ruska bez vodky a místního piva by
byl hřích. Výběr vodek je pro
nezasvěcené opravdu nečekaný (asi 40!). Při
výměně informací s kolegy před
hotelem držím v ruce 2 flašky vodky
(Stará Moskva,
rublů).
Na cestě zastavilo auto a z okna volá policista
něco ve smyslu „vodka ne“!
Po pokynutí že rozumím o co jde
odjíždí. Veřejné pití vodky
je totiž
v Rusku zakázané.
Odnáším vše do hotelu a
balím do cestovní pohotovosti,
ať mám ráno klid. V TV sledujeme
sportovní kanál, kde dávají
Ligu mistrů
2003/2004.
0 komentářů