Tak, svatební veselí máme za sebou a začíná všední život. Hned v neděli odpoledne jsme si jeli pro zbytky…. No, nazývat kufr auta a sedačky plné vrchovatě naplněnými přepravkami s jídlem z rautu “zbytky” je asi odvážné a nepřesné. Po svatebním obědě totiž následoval raut, který pro nás připravovala cateringová firma. Nadiktovali jsme si 350 gramů jídla na osobu, aby se náhodou nestalo, že někdy v noci zůstanou prázdné stoly. Vzhledem k tomu, že jsme měli padesát hostů a zbyla zhruba polovina rautu, jsme si domů vezli něco kolem osmi kilogramů salámů, sýrů, zeleniny a kdovíčeho ještě. Větší část jsme rozdali po sousedech, menší padla při večerních “popravkách” a během několika následujících snídaní. Pravdou je, že manželčin pejsek Max byl ve finále tak přejedený, že odmítal sníst cokoli. Na Pedigree Pal či Chapi si ale po těchto hodech už asi nezvykne :-D.
Nedobře skončil i majitel podniku, kde jsme pořádali svatbu. Dorazil totiž v průběhu popravek a byl nelítostně opit dědečkem nevěsty-manželky. “Pra-tchán” totiž nalévá skutečně poctivé “stakany vodky” – z jedné lahve nalije tři skleničky, takže za hlubokou opilost mu již v průběhu svatební hostiny vděčila i celá řada svatebních hostů, ke kterým se pan majitel přidal o den později.
Patrně proto, abych pochopil, že manželství není jen o lásce a dalších hezkých věcech, jsme se následující týden pustili do oprav našeho ostravského bytu. V první dny bylo nutné oškrábat zdi a stropy od omítek, abychom na ně mohli časem pověsit tapety. Tuto práci bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. Tapety jsme už nakoupili, výpočet počtu rolí jsem dělal já a jestli jsem se spletl, bude to průser, protože jsme kupovali poslední role (taktak jsme sehnali alespoň shodnou šarži na zdi a stejnou na strop).
V pátek jsme také absolvovali první manželskou hádku. Jak už to u nás bývá, týkala se naprosté ptákoviny, ale protože byla první, patřičně jsme si ji užili :-D.
O víkendu naklusal dělník Pepa (typické jméno, že?), který nám pokládá dlažbu na podlahu kuchyně a jídelny. Předtím bylo nezbytně nutné pozametat oškrábané omítky, čehož se zhostila manželka se svou kamarádkou. To by jeden nevěřil, kolik materiálu bylo na těch zdech naplácáno!
V sobotu mě čekal první konstruktivní úkol (do té doby jsem dostával jen samé destruktivní, jako je odstraňování kachlíků ze zdí): navěsit do koupelny veškeré “serepetičky,” které jsme dostali svatebním darem. Skoro jsem až proklínal dárce, že nám toho věnoval tolik – no, posuďte sami: držák mýdla (2 šrouby), držák zubních kartáčků (4 šrouby), věšák na ručníky (4 šrouby), držák na sprchu (2 šrouby), polička na mycí potřeby (4 šrouby), věšák na ručníky (1 šroub), držák na toaletní papír (1 šroub) a držák na WC štětku (1 šroub). Suma sumárům 19 šroubů – k tomu všechny do kachlíčků. Pro člověka, který do té doby přivrtal dvě poličky, jeden lustr a jednu garnýž doslova heroický výkon.
Nejvíce se asi bavil dělník Pepa, který má pochopitelně s domácími prácemi výrazně větší zkušenosti a který se na mne chodil dívat s pobaveným a neskrývaným úsměvem ve tváři (a s neodmyslitelnou a patrně též nedemontovatelnou kšiltovkou na hlavě, kterou nosí i v bytě). No, alespoň mi na oplátku za to, že mu dělám zábavnou šou, půjčil užitečné nástroje, jako například vykružovací vrták na kachlíky. Přeci jen se svým vidiovým vrtákem jsem po kachlích spíše maloval, než vrtal.
V sobotu jsem si také uvědomil důležitý fakt: totiž že termín mého odjezdu se kryje s termínem konce prázdnin. Vize nacpaného rychlíku, ve kterém stojím z Ostravska až do Prahy, se stala mou noční můrou. Proto jsem se po sedmi měsících rozhodl pro reprízu cesty Pendolinem, ve kterém píšu tento článek.
Určil jsem si dvě podmínky: nechci sedět vedle někoho (tj. chci sedět v řadě sedaček po jedné) a nechci sedět u stolku (bo tam nejdou sklápět sedačky). Z téměř stovky sedadel jsem si jich zaškrtal cca. 20, jež splňují mé požadavky a s tímto se vydal do pokladny ČD ve Studénce. Netušil jsem, jaký problém způsobím žádostí na konkrétní místo. Zablokovat pokladnu na celých sedmnáct minut, považuji za něco neskutečného. Jediné štěstí, že na pokladně byla přítomná ještě další dáma a zatímco ta jedna se potila nad hláškami “nelze nalézt odpovídající kombinaci místa a času,” druhá odbavovala cestující, kteří by mě jinak ušlapali na místě a kdovíjak by mi ještě ublížili za to, že jim ujely spoje…. Po těch dlouhých, předlouhých sedmnácti minutách, během kterých pokladní zadala snad všechna existující místa ve vlaku, včetně sedadla strojvedoucího (tam jsem chtěl nejvíc :-D) a střídavě dostávala jako odpověď tři různé zamítavé hlášky, jsem nakonec rezignoval a spokojil se s “jednosedačkou” u stolečku. Halt si opěradlo budu sklápět až doma v křesle :-D.
Další sobotní událostí bylo setkání s mou “oblíbenou” složkou – totiž s policií. U našeho domu není kde zaparkovat. Tedy bylo by, kdyby nějakého blba z ostravského magorstrátu (že by snad zpívajícího pana starostu?) nenapadlo nakreslit k obrubníkům žluté čáry, které nevím proč, znamenají zákaz zastavení. Oblast kolem našeho bydliště je pak obklíčena značkami “Zóna zákazu stání mimo vyznačená parkoviště.” Protože není kde parkovat (na cca. 80 bytových jednotek připadá cca. 10 parkovacích míst!), řeší to místní tím, že stojí kde se dá – včetně oněch míst se žlutými čarami. Celé roky zde nedostal nikdo pokutu, což víme, neboť v našem bytě bydleli nájemníci s autem a takto parkovali každý den. I my jsme tedy přirazili přibližovadlem k obrubníku se žlutou čarou a vydali se rekonstruovat. Když jsme se odpoledne vrátili, čekal nás lísteček za stěračem. Bohužel to nebyla reklama, ale výzva od městské policie Ostrava-Hrabůvka. Nebyli jsme sami: policajti patrně měli nějaký aktivní den a rozdali stejné lístečky úplně všem. První nápad: použijeme známou fintu “vozidlo řídila osoba mě blízká, nevím kdo” alá mistr Čaš z nedalekého Frýdku-Místku. Nápad jsem následně zamítnul s tím, že auto je služební a že jsme tedy povinni vést knihu jízd a v ní i řidiče vozidla v dané době. Druhý nápad: vyhodit lísteček a počkat si, zda nás úředníci stihnout pozvat v termínu. I tuto myšlenku jsme nakonec zavrhli s tím, že pokuty na úřadech bývají (prý) vyšší a zatímco v Praze se to občas nestihne, Ostrava je menší a stihnout by to mohli. Takže jsme si na mapě našli úřadovnu městské policie a vydali se tam. Ještě jsme řešili, zda bude lepší, když se k činu přiznám já, coby Pražák (které v Ostravě nemívají moc rádi), nebo zda to na sebe vezme manželka. Nakonec jsme se dohodli, že autorem přestupku budu podle skutečnosti já. Manželka přeci jen jezdí výrazně častěji a bodíky by jí mohly chybět více.
Po dlouhém hledání jsme tedy dorazili na police-station. Cestou jsme si určili limit: do jednoho bodu a 500 Kč bude naše mise úspěšná. Připravili jsme si i scénář….
Kupodivu nás čekalo příjemné překvapení. První policista, kterému jsme na otázku, co chceme, odpověděli, že jdeme zaplatit pokutu, se pouze dotázal, zda jeden z nás, či oba. Pak nás předal mladšímu kolegovi, což byl vhodný okamžik pro divadelní umění Visnery. Ta spustila story o tom, že jsme zrovna vykládali svatební dary (což byla pravda, ale minulé pondělí, nikoli sobotu), že máme zaplacené garáže (což je taky pravda, ale nikdo z nás tam nechce jezdit, protože jsou šíleně malé, plné sloupů a já tam posledně málem urval zrcátko – od té doby se tam bojíme vjet 🙂 ) a že jsme tam stáli opravdu jen kvůli tomu. Nicméně policista byl pohotový a podivil se, že tam rozdávali lístečky skoro hodinu a kdybychom vykládali dárky, tak jsme je přeci museli vidět. Napadla mě spásná odpověď: “No, my ty dárky nejdřív nosili od auta k výtahu, pak nakládali do výtahu, potom z výtahu na chodbu….” Manželka zavtipkovala, že teď ještě ke všem těm dárkům dostaneme další od policie :-D. Po shlédnutí a opsání občanského průkazu s ustřiženým rohem a zjištění, že jsme se brali přesně před týdnem, policista zažbrblal “tak to dáme za padesát na místě, jo?” Zůstal jsem zírat, protože za tento přestupek může být pokuta až 2000 Kč, jestli se nemýlím. Visnery nám tak ušetřila 1950 Kč. Policista se pak vrátil s pokutovým bločkem – čekal na mne poslední útržek a ještě nás upozornil, že si máme dávat pozor, protože teď budou parkování v naší lokalitě kontrolovat častěji. Nevím, zda bychom se s takto vstřícným přístupem setkali u republikové policie, ale je pravda, že městší strážníci tím u mne získali další bodíky a zejména ti z Hrabůvky i velký dík. Ostatně jak říkal můj někdejší kamarád Vašek: “Auto s hérečkou je ta nejlepší výbava.” 😀 Měl pravdu.
Na neděli jsem si naplánoval… …ehm, jsme dva, takže naplánovali,… …ehm, už máme manželství, takže manželka naplánovala malování stropů a stěn na WC a v koupelně. Opět činnost, se kterou nemám pražádné zkušenosti, krom těch pozorovatelských. No, až mě jednou má Drahá polovice nechá, bude ze mne chlap, který umí všechno a ženské se o mne poperou :-D. Takže jsme nakoupili Primalex, váleček, štětku, nějaké to stírátko válečku a pustili se do práce. Po pečlivém studiu návodu jsme naředili barvu – sice to asi nevyšlo úplně přesně, ale na stěnách to zatím (stav hodinu po natření) drží. Zkušenější dělník Pepa, který v jednom momentě nakouknul, pronesl coby komentář “druhý nátěr to jistí.” No, třeba to myslel jako pochvalu, že už teď je to dobré a druhý nátěr udělá z mého díla skvost, odpovídající stropu Sixtinské kaple. Pokračovat se bude za dva týdny, kdy patrně oželím Den otevřených dveří Dopravního podniku Praha a budu trávit víkend dalšími pracemi, vedoucími k zvelebení našeho hnízdečka lásky. To přijde ke slovu druhé kolo a pak nejspíš tapetování. Prostě “teďka to máme víc na úraz, že jo? Hm, hmmm!” 😀
Manželce dnes také nebylo zrovna dobře, tak doufám, že to není náznak očekávání, které rozhodně neplánujeme, ani nechceme. No, brzy se dozvíme odpověď :-).
Teď ještě k cestě Pendolinem: proti minulým jízdám bych řekl, že se na více místech aktivuje naklápění skříně, což není vždy zrovna příjemné. Ostatně výrobce i upozorňuje, že citlivější osoby mohou trpět nevolností, což si umím představit, neb jsem patrně onou citlivější osobou (ach my citlivky :-D). Místy je to docela pěkný fofr – to se mi líbí. Výtku mám především k problémové rezervaci konkrétního místa (což může být ale i chybou pokladní ve Studénce) a nemožnosti sklápění sedadel na některých místech (zejména u stolečků). Cestovní komfort je ale uspokojivý, srovnatelný s letadlem (včetně oněch náklonů a občasného házení). Personál je příjemný – zrovna před chvilkou tady průvodčí upozorňoval poněkud rozjařené ostravské ogary, aby zklidnili hormon. Pravda, na začátku 21. století bych očekával tento způsob cestování ve všech vlacích, nebo přinejmenším na spojích kategorie IC a EC. Bohužel skutečnost je taková, že České dráhy mají vlajkovou loď Pendolino, pak dlouho nic, pak kategorii EC-IC, kde jsou sice plyšové sedačky, ale není klimatizace (!!!) a pak klasické “koženky.” Na relaci Praha-Ostrava pak můžete potkat i vozy Bt (koženka, ulička uprostřed, určené pro regionální dopravu), nebo historické vozy z roku 1961. Šance na zlepšení situace je, krom několika regionálních spojů (Praha+střední Čechy a Ostravsko), nevelká. Tak si to dnes patřičně užívám, protože za dva týdny mě zase čeká lahůdka v podobě rychlíku 1540, který má u mne už několik let přízvisko Sociál.
A ještě jedna malá tečka: co mě zaujalo v televizi za poslední týden úplně nejvíc? Nová reklama na O2. Je prostě úžasná, chladivá, s atmosférou, krásná…. Viděl jsem ji už asi 15krát a pořád se těším na chvíli, kdy přijde na řadu v reklamním bloku. Možná je to tím, jaké sračky jinak naše televize vysílají, že jako nejlepší hodnotím právě reklamu. Každopádně tohle se O2 povedlo úplně dokonale. Neví někdo, zda se dá někde stáhnout?
PS: tu reklamu už jsem našel. Pokud jste ji ještě nááááhodou neviděli, pojďte si společně zaslintat 🙂 (stiskněte tlačítko pro přehrávání na následujícím obrázku)
0 komentářů