Ktož sú boží bojovníci aneb Dvojí metr pro Slovany?

Dostal jsem od Kudlanky “domácí úkol,” který jsem několik týdnů odkládal, abych si nějakým způsobem setřídil, co a jak chci vlastně sdělit.

Začnu událostí, která se stala 1. července 2002 – tehdy se nad Bodamským jezerem srazilo ruské dopravní letadlo Tu-154 s nákladním letounem Boeing 757 společnosti DHL. Již tehdy mě zaujal velký počet xenofobně laděných příspěvků v internetových diskuzích, kde se nejčastěji objevovaly texty ve smyslu “no jo, Rusák, ten byl určitě opilý vodkou.” Po vyšetření události se ukázalo, že na vině nebyl ruský pilot, ale švýcarský letový dispečer. Asi nepřekvapí, že se pod touto zprávou neobjevil nikdo, kdo by se za své obvinění vůči tragicky zahynulému pilotovi alespoň symbolicky omluvil.

2. srpna 2002 došlo k další události, na kterou česká veřejnost reagovala po svém. Psychicky narušený Alexander Kručinin ve stanici metra Muzeum pobodal staršího muže a zabil městského policistu. Média zdůrazňovala především slovo “Rus” a omílala ho dokola, jako by právě toto a jedině toto bylo tím jediným a hlavním faktorem celé události. Samozřejmě soustavné zdůrazňování přineslo své ovoce a diskuze pod články byly plné negativních emocí, včetně návrhů na vystěhování všech Rusů, Ukrajinců a dalších, z naší země. Nemohu se nezeptat: když zabije Čech (a že se to stává několikanásobně častěji): navrhovali by titéž čtenáři vystěhování a zákaz pobytu všem Čechům bez rozdílu? Asi ne, že? Už ani nepřekvapilo, že policie si tuto událost s chutí vybrala jako záminku k nočním raziím na cizineckých ubytovnách.

Neméně zajímavé je, že se nemá psát o rasové příslušnosti v případě trestných činů: tedy nemělo by se napsat například: “Rom okradl starou paní,” protože se údajně dotýká romské komunity a zavání to xenofobií a rasismem. Svého času dokonce jakási organizace zaplatila reklamní panely, na nichž ukazovala, jak může být takový způsob medializace nepříjemný (jednalo se o fiktivní články typu “dva bílí přepadli v pravé poledne banku…”). Jakmile se ale jedná o Rusy, či Ukrajince, toto “antixenofobní” pravidlo jaksi neplatí.

Na jednu stranu se nám média snaží vnutit, že xenofobie, zejména vůči romským spoluobčanům, je špatná. Na stranu druhou – chápu, že fyziognomické odlišnosti a jiný “původ” mohou způsobit, že se na člověka díváme “jinak,” než na lidi “nám bližší.” Jenže – neměli bychom zapomínat, v celé euro-optimisticky vnucované budoucnosti, na naší minulost. Ano, jsme Slované, stejně jako jsou Slovany Rusové, Ukrajinci, Poláci a další. Na jednu stranu slyšíme, že s Evropskou unií ztratíme naší národní hrdost. Ale já se ptám: jakou má hrdost národ, který nedokáže být hrdý na svou (v našem případě slovanskou) minulost?

Jistě se se mnou shodnete v názoru, že většina (úmyslně píši většina – nikoli všichni!) Němců na nás hledí povýšenecky a tak se k nám také při svých návštěvách chovají. Většině z nás pak toto chování zcela logicky vadí. Pokud to takto vnímáte, přemýšleli jste někdy nad tím, zda se se stejnou “německou povýšeností” nedíváte třeba na Slováky, nebo Ukrajince?

Ono někdy stačí maličkosti z běžného života. Například mám kamarádku – ve většině směrů si dovolím tvrdit, že je to moudrá ženská – která ale nemůže Slováky vystát, slyšet a ani vidět. Proč? To se mě neptejte – prostě proto, že jsou to Slováci.

Stejně tak mě vyvedl z míry kolega, který hledal zaměstnání. Když mu z personální agentury zavolal Slovák, zatmělo se mu před očima. Pokračoval ostrou e-mailovou výměnou, která se nesla v duchu “vy, Slováci, nám tady berete práci!” Slovák se samozřejmě nedal a ostře, leč naprosto v mezích slušnosti, protiargumentoval. Kolega se naštval ještě více, co si to k němu ten “podčlověk” dovolil a začal mu vyhrožovat tím, že korespondenci přepošle jeho vedoucímu. Chytrý a pohotový Slovák věděl, že je v právu a učinil tento krok sám. Kolegovi tehdy docela slušně sklaplo. Jeho averze vůči slovenským spoluobčanům ale samozřejmě stoupla.

Ostatně – když už jsme u toho tématu, jak nám “ti zlí” Slováci a Ukrajinci berou práci – s tím se setkávám hodně často. Hodně lidí nadává na to, že do nemocnic pomalu potřebují rusko-český případně slovensko-český slovník. A já se nemohu nezeptat: opravdu je to chyba těch Slováků a Ukrajinců? Sám jsem pracoval tři roky ve velké pražské nemocnici (je to tak 4-5 let nazad). Byl jsem u toho, když hlavní sestra nabídla absolventce zdravotní školy cca. 5500 Kč čistého plus (držte se) 200 Kč rizikový příplatek za práci s krví. Proto tady mám jednu radu pro všechny, kteří kritizují, že se setkávají se zaměstnanci z východního bloku: jděte tu práci dělat za ty peníze vy sami! Vadí vám, že v pokladně sedí slečna z Ukrajiny? Když tam budete sedět vy, bude o jednu Ukrajinku méně. Ovšem otázka je, kdo bude ochotný za tu almužnu dělat takovou práci s naprosto příšernou pracovní dobou.

Hodně mě také zarazilo, když se mě má Drahá před tím, než měla být představena mé matce, zeptala: “A nebude jí vadit, že jsem Ruska?” Nenapadl mě jediný důvod, proč by to mělo vadit. Nehodnotil jsem podle toho, odkud je, ale jaká je. Jenže – zejména starší generace má díky událostem z roku 1968 silnou averzi vůči čemukoli, co pochází z východního bloku.

Vrcholem všeho byl učitel tělesné výchovy, který se po událostech v Beslanu, zeptal mé Drahé: “A kdy nám vyhodíš školu do vzduchu Ty?” Dovolím si tvrdit, že toto je nejen silně ponižující, ale opravdu do nebe volající drzost a dokonalá ukázka zakořeněné xenofobie. Stejně tak se nemohu nezeptat: dovolil by si tohle k romské dívce, u které by hrozilo, že ho po podobném dotazu navštíví celá rozsáhlá rodina?

Musím říci, že ač jsem v minulosti neměl rád Daniela Landu za jeho xenofobní, až fašistické vystupování, dnes se k němu přikláním právě proto, že propaguje národní hrdost. A to nejen hrdost na to, že jsme Češi, ale celkově na to, že patříme k národu Slovanů, což je dle mého mínění něco, na co můžeme být patřičně hrdí. Svou úvahu zakončím větou, kterou pronesl právě Daniel Landa na vyšehradském koncertě směrem k polskému knězi: “Řekl bratře… …to je symbol toho, že on je hrdý člověk. On si váží sám sebe, váží si ostatních – proto může říct Češi jsou mí bratři.“ K tomu opravdu nemohu dodat více, než… …podpis.