Již řadu let pracuji na nejrůznějších pozicích v oboru informačních technologií. Samozřejmě se při této práci setkávám s lidmi – uživateli. Ta setkání jsou někdy veselá, jindy zůstává i rozum stát. Několik příhod ze své praxe jsem sepsal a nyní se s vámi o ně chci podělit. Pokud se časem rozpomenu na další „story,“ vrátím se k tématu v dalším článku.
Máte podobné zážitky ze své práce? Podělte se o ně v diskuzi! 🙂
Uživatelka Ing. V: „Dobrý den, chtěla jsem se zeptat: potřebuji poslat nějaké soubory z cédéčka mailem, ale je toho víc… Mohu to poslat?“
Já: „No, jakou to má velikost?“
Uživatelka: „No, asi 600 mega.“
Já: „Tak to Vám mailem neprojde. I když to proleze přes náš poštovní server a odejde to za hodinu pryč, tak se Vám to vrátí, neboť asi nikde nemají dovolené tak velké přílohy.“
Uživatelka: „No a jak to mám teda poslat?“
Já: „No asi jedině dát to CD do obálky a poslat poštou.“
Uživatelka: „Vidíte, to je dobrý nápad. Děkuji!“
Uživatelka F: „Prosím Tě, mně vůbec neodchází pošta.“
Zpozorněl jsem a sluchem jsem zaregistroval, že disk poštovního serveru maká, jako šílený.
Já: „Co jsi s poštou dělala naposledy?“
Uživatelka: „No, posílala jsem obrázek, co jsem tady naskenovala!“
Znalejším asi nemusím říkat, že obrázek byl ve formátu BMP v nějakém šíleném rozlišení a měl nějakých 250 MB.
Když jsem pracoval v jedné velké nadnárodní firmě, dostali jsme hlášení, že u našeho klienta (jednalo se o jeden z největších podniků v Praze) odešla disketová mechanika – prý vůbec nečte diskety. Jednalo se o pozáruční opravu, za kterou se účtovalo cca 850 Kč za započatou hodinu. Vzal jsem tedy ze skladu náhradní floppy mechaniku a vyrazil na místo činu….
Přijedu na místo, kouknu na mechaniku – a v ní disketa. Vedle počítače byla pohozená druhá disketa. Rychle mi došlo, že uživatelka se pokusila nacpat jednu disketu přes tu druhou, což se jí samozřejmě nepovedlo a tak zavolala servis.
Říkám si: „No, vyndat za 850 Kč disketu z mechaniky, to by bylo hodně kruté.“ Takže jsem vyměnil byť zcela funkční mechaniku za novou :)))
Svého času vedla moje sestra kroužek počítačů pro malé děti (tak od 8 do 11 let). Jednou byla nemocná, tak jsem za ní zaskočil. Rozhodl jsem se milým capartům ukázat, jak vlastně vypadá počítač uvnitř a která součástka slouží k jakému účelu. Samozřejmě není nad názorné ukázky, takže jsem postupně vymontoval disk, paměť, procesor a další komponenty a nechal je kolovat. Děti byly nadšené.
Jal jsem se zase počítač složit zpět a přitom jsem jim říkal, proč tam která součástka je.
Já: „Tak, teď tam dáme paměť. Ta je důležitá, protože v ní vlastně počítač pracuje. Ale bez procesoru, který je vlastně takovým srdíčkem počítače, to nepojede.“
Což jsem následně doložil tím, že jsem počítač zapnul. Ten samozřejmě bez procesoru nenajel.
Vzal jsem tedy procesor a vysvětluji: „Teď dáme do počítače srdíčko a uvidíte, jak najednou ožije.“
Zamontoval jsem procesor a zapnul počítač. Děti dychtivě čekaly, já taktéž, sledujíc přitom monitor… …který ale zůstával tmavý. Vteřina, dvě, tři… …než jsem stačil zapřemýšlet nad tím, kde udělali soudruzi z NDR chybu, ozval se vedle mne dětský hlásek: „Pane učiteli, tady se z něčeho kouří!“
Samozřejmě asi už tušíte, že jsem milý procesor usadil do patice jinak, než patřil….
Honem jsem vypnul počítač, rozehnal vzniklý dým a děti jsem se snažil obalamutit tvrzením, že se procesor jen trošku víc zahřál a až vychladne (tedy až děti odejdou), tak zase pojede….
Když děti odešly, mohl jsem jen konstatovat, že milý procesor to měl definitivně za sebou 🙂
0 komentářů