Trip report: Polička, Lanškroun, Litomyšl, Nové Hrady a Olomouc

Po půl roce jsem se konečně dokopal k sepsání trip reportu z naší podzimní dovolené, během které jsme navštívili města Česká Třebová, Lanškroun, Litomyšl, Mohelnice, Nové Hrady, Olomouc a Polička. Velké poděkování patří mé tetě Ivaně, která mi sepsání reportu připomněla.

Bylo září 2024, já sbíral síly po prodělaném covidu, který mě docela slušně sebral, a manželka přišla s tím, že bych si měl vzít dovolenou. Jsem totiž workoholik, a kdybych svou ženu neměl, tak bych si patrně žádné volno nikdy nevzal. Tentokrát jsem toho všeho měl doslova „plné kecky“, takže jsem poměrně rychle a bez velkého odporu souhlasil.

Manželka ale trvala na tom, že všechno zařídí sama a celé to pro mě bude překvapení. Věděl jsem tedy datum, ale netušil jsem, kam přesně jedeme či kde budeme bydlet. Pro mě, který má rád věci naplánované a pod kontrolou, to nebylo úplně snadné spolknout. Poté, co jsem hodně otravoval, jsem se alespoň dozvěděl, že to je „kousek za Olomoucí“.

Pondělí: Polička

V pondělí 16. září přišel „den D“ Vyjeli jsme nějak kolem poledne a cestou jsme se samozřejmě museli zastavit v Lošticích. Proč? Protože je tam podniková prodejna Olomouckých tvarůžků (to velké O je tam správně – tak se ta firma jmenuje). Nakoupil jsem si zásoby, ať má ta dovolená trochu grády :-D! Manželka, která tento typ sýrových pochoutek úplně nevyhledává, byla určitě nadšená :-D!

Zapomněl jsem podotknout, že to bylo zrovna období, kdy Česko zužovaly velké deště a následné povodně. Naštěstí navigace Waze věděla prakticky o všech uzavírkách, takže jsme jeli v klidu a v pohodě a nemuseli jsme nic řešit. Jen jsme museli vynechat některé z keší naplánovaných na cestu, protože se k nim v tu dobu nedalo dostat.

Kolem čtvrté odpolední jsme dorazili na místo, konkrétně do města Polička v okrese Svitavy. No, musím říci, že v první chvíli by se ve mně krve nedořezali. Naším dočasným bydlištěm byl totiž mini domeček – dřevostavba pokrytá plechem.

Dole jídelní stůl, pár židlí, mini linka, krb, koupelna se sprchovým koutem a záchod. Nahoře v podkroví ložnice. No, ložnice – byly tam matrace na zemi, protože podkroví bylo tak nízké, že by se tam postele nedaly dát. V mém věku už se mi z toho nevstávalo zrovna nejlépe.

Nakonec jsem ale v tom ubytování našel zalíbení. Svým způsobem to bylo možná i romantické. Určitě to bylo vykročení ze zažitého komfortu, kdy žijeme ve dvou v docela velkém bytě. Přes malé rozměry na nás nepadla ponorková nemoc a nestandardní obydlí jsme si nakonec pěkně užili. Jo, a co bylo zásadní: byla tam Wi-Fi. Připojení k internetu bylo sice brutálně pomalé, ale lepší než nic.

Po ubytování jsme si jen chvilku odpočinuli a hned jsme se pustili do zkoumání okolí. Nutno říci, že v Poličce je co vidět! A jako průvodci zajímavými místy nám tradičně sloužily kešky. Díky nim jsme mohli vidět například Šmídovu vilu ve funkcionalistickém stylu, rozvodněný Bílý potok, nebo městské opevnění s devatenácti věžemi.

 

Okoukli jsme i Palackého náměstí s barokní radnicí, kašnou a Mariánským morovým sloupem. Při sběru kešek jsme se prošli také barevnými uličkami Parkány a Na Bídě, kde se nacházejí repliky původních roubených domků. Putování jsme zakončili výtečným hamburgerem z místního Mystery Grillu.

Úterý: Česká Třebová a Lanškroun

Druhý den, tj. v úterý 17. září, jsme vyrazili do vzdálenějšího okolí. Začali jsme v České Třebové, kde jsme se nejprve pokochali pohledem na vzedmutou řeku Třebovka. Další zastávkou byl starý hřbitov a pozdně románská kaple, rotunda svaté Kateřiny. To místo mělo své kouzlo, a i sem nás přivedly kešky. Vidíte? Není to jen o hledání krabiček!

Poté jsme se přesunuli do Lanškrouna, kde jsme jako první navštívili Nový Zámek. Tedy zámek – jak jsem se později dočetl na internetu, jedná se o zbytek rozsáhlého barokního zámku rodu Lichtenštejnů. Původní zámek byl známý svou monumentálností a bohatou architekturou. Dnes z něj zůstala pouze část, která však stále připomíná jeho někdejší slávu.

V Lanškrouně jsme odlovili pár kešek, a protože jsme už měli hlad, navštívili jsme Esko bistro, známé svou pestrou nabídkou a důrazem na kvalitu a čerstvost, které má na Googlu hodnocení 4,9. Nelitovali jsme – espresso tonic i domácí ledový čaj byly vynikající. Taktéž obložený croissant mi chutnal.

Pak jsme ještě obešli náměstí J. M. Marků, vyfotili si zdejší radnici a gymnázium. Pak jsme se přesunuli na náměstí Aloise Jiráska, jehož součástí je i lanškrounský zámek. Dlážděné křivolaké uličky měly rozhodně své kouzlo, navíc nám vyšla zlatá hodinka, ve které fotky vypadají ještě o něco lépe než obvykle. Zaujal mě také obchůdek s lehce archaicky působícím názvem „Požitkářství“.

Pomalu se ale začínalo stmívat, takže jsme si prošli ještě pár uliček a vydali se do Poličky. Cestou jsme si nakoupili nějaké jídlo v Lidlu a večer jsme si mohli užít rozsvícený mini domeček, který působil opravdu kouzelným dojmem.

Středa: Litomyšl

Třetí den, tj. ve středu 18. září, jsme vyrazili na cesty až později odpoledne, konkrétně kolem čtvrté hodiny. Nejdřív jsme sebrali jednu keš u Sebranic, a poté byla naším cílem Litomyšl. Tou jsme v minulosti několikrát projížděli, ale nikdy nebyl čas si ji prohlédnout pořádně. Tak jsme to hodlali napravit.

Smetanovo náměstí je opravdu moc pěkné. S délkou 493 metrů je jedním z nejdelších náměstí v České republice. Jsou tu různobarevné domy, z nichž většina zjevně nedávno prošla rekonstrukcí. Dominantou náměstí je radnice s věží, na které se nachází orloj z roku 1907, ukazující čas ve čtyřiadvacetihodinovém cyklu, fáze Měsíce a polohu Slunce vůči zvěrokruhu.

Prošli jsme také krátkou (přibližně 70 metrů), ale rozhodně zajímavou uličku Josefa Váchala. Nacházejí se v ní sgrafity, které zdobí fasádu jednoho z domů. Sgrafita jsou replikami dřevorytů z Váchalova „Krvavého románu“ a byla vytvořena v roce 1998 absolventy litomyšlské restaurátorské. Jsou doplněny jsou o citáty z knihy, například „Komu se nelení, len nepěstuje“ nebo „Lež vyhledávej, koho zradila pravda“.

Pak jsme se procházeli dál a viděli například kostel Rozeslání apoštolů, poprvé zmíněný v roce 1407, či Toulcovo náměstí. V nárožním domě čp. 151 na tomto náměstí žila v letech 1834 až 1845 známá česká spisovatelka a autorka kuchařek Magdalena Dobromila Rettigová. Poté jsme se vrátili zpět na Smetanovo náměstí, které jsme si celé prošli.

Samozřejmě ani zde jsme nemohli odolat možnosti ochutnat něco dobrého. Vybrali jsem si kavárnu Kafemysl s venkovním posezením Ta se specializuje se na přípravu kvalitní výběrové kávy, především od české pražírny Coffee Source, nicméně protože se blížil večer, dali jsme si domácí limonádu a nějaké zákusky. Nebylo to špatné, ale že bych kvůli tomu, jak já říkávám, „sjel z dálnice“, to určitě ne.

Zlatá hodinka se opět vyvedla, takže jsme pořídili ještě několik fotek Smetanova náměstí a přilehlých uliček. Poté jsme se přesunuli na Zámecké návrší a zapadající slunce spolu s oblohou zakalenou saharským pískem předvedlo úchvatnou podívanou. Kromě historických budov nás zaujala přístavba raně barokní piaristické koleje, která v roce 2017 získala titul „Stavba roku“.

Navštívili jsme také klášterní zahrady, kterým dominuje kostel Povýšení svatého Kříže a piaristický kostel Nalezení svatého Kříže. Slunce a obloha zde předváděly neskutečnou podívanou. Působivé byly také sochy sochaře Olbrama Zoubka, jehož dílo znám ze schodů pod Petřínem. Prošli jsme si také exteriéry zámku Litomyšl a kolem sedmé už jsme mířili do Poličky. Večer jsme zakončili špekáčky opečenými nad ohněm.

Čtvrtek: Nové Hrady a zase Litomyšl

Čtvrtý den, tj. ve čtvrtek 19. září, nás uvítala azurově modrá obloha. Byli jsme z předchozích tří dnů poněkud „upajdaní“, tak jsme se rozhodli, že tento den bude trochu víc odpočinkový. Až kolem šesté večer jsme vyrazili na pár kešek – nejprve do Budislavy, pak k Toulovcově rozhledně u Jarošova (ne, to není ten Jarošov s pivovarem z písničky od Argemy, ten je u Uherského Hradiště).

Výlet jsme chtěli zakončit keškou u zámku v Nových Hradech. Ten je často označován jako „Malý Schönbrunn“ nebo „České Versailles“ a jde o rokokový zámek nach vzoru francouzských letních sídel. Bohužel nás nenapadlo, že se areál ve večerních hodinách zavírá. Takže jsme viděli jen pár labutí, nějakou nutrii (či co to bylo) a dlážděnou příjezdovou cestu.

Protože se nám ještě nechtělo domů, vrátili jsme se znovu do Litomyšle. Zde jsme ještě polovili několik kešek a navštívili zastřešenou Smetanovu lávku pro pěší z roku 2022, která má zajímavý přístup výtahem. Tím jsme se samozřejmě museli svézt! V roce 2023 získala Smetanova lávka hlavní cenu v soutěži Česká cena za architekturu. Porota ocenila její přínos k propojení dvou částí města a harmonické začlenění do okolního prostředí.

Na večeři jsme tentokrát vyrazili do Havran restaurant penzion (na Googlu hodnocení 4,4). Opět jsme mohli posedět venku, tentokrát s výhledem na kostel Nalezení sv. Kříže. Domácí limonáda nebyla špatná a Bún bò Nam Bộ též chutnalo. Ale zase musím konstatovat, že z dálnice bych sem na jídlo nesjížděl.

Večer jsme skočili do vířivky, která byla na zahradě u domečku. Musím říci, že to byl zážitek – venku už bylo relativně chladno, ale voda ve vířivce byla krásně teplá. A k tomu všemu hvězdné nebe nad hlavou. No, co víc si přát! Však už mě manželka také pokoušela, zda si nepořídíme vířivku i domů.

Pátek: Mohelnice, Olomouc a domů!

Pátý a poslední den, tj. pátek 20. září, byl ve znamení návratu. Už v 10:15 jsme tankovali a vyráželi na cestu. Nemohli jsme minout keš u historické hranice mezi Moravou a Čechami, nicméně bohužel jsme jí nenašli. Cestou jsme se zastavili ve Svitavách u zdejší sportovní haly a také u kostela svatého Josefa, který byl postaven v letech 1894–1896 podle plánů vídeňského dvorního stavitele Josefa Schmalzhoffera.

Následoval přesun do Moravské Třebové. Zde nás mile překvapilo útulné náměstí T. G. Masaryka s morovým sloupem (byl postaven v letech 1716–1720 jako památka na morovou epidemii, která postihla město v letech 1715–1716.) a radnicí. V rámci odlovu keší jsme prošli pár okolních uliček a usoudili jsme, že centrum tohoto města má své kouzlo.

Prošli jsme také exteriéry místního zámku, jehož některé části však působily poněkud zanedbaným dojmem. Na to, že prý patří k nejvýznamnějším renesančním památkám ve střední Evropě, tedy nic moc!

Cestou jsme se zastavili v Mohelnici pro keš u velmi zajímavé sochy, která je památníkem děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Socha sama o sobě je velice působivá, ale když jsem si o ní přečetl víc, běhal mi z toho mráz po zádech. Socha je totiž na místě, kde byl 18. září 1685 nespravedlivě upálen během čarodějnických procesů. Lautner byl obviněn z čarodějnictví a po mučení odsouzen k smrti. Jeho příběh inspiroval knihu „Kladivo na čarodějnice“ od Václava Kaplického a stejnojmenný film režiséra Otakara Vávry.

Cestou zpět jsme se pochopitelně museli zastavit v Lošticích pro zásobu dalších tvarůžků.

Pak jsme odlovili několik kešek v Olomouci, kde jsme nemohli vynechat návštěvu naší oblíbené cukrárny/kavárny NM Desserts. To je tak skvělý podnik s výbornou kávou a fenomenálními zákusky, že se k němu vyplatí nejen sjet z dálnice, ale už se pro nás stal i cílem naší cesty z Ostravy. Ani tentokrát jsme neodjížděli zklamaní.

V 17:41 jsme dorazili domů, do Ostravy. Zpětně hodnotím tento výlet/dovolenou velmi kladně. Bydlení v mini domečku bylo zajímavou zkušeností. Navštívili jsme řadu krásných míst, která rozhodně stála za vidění.