Zemanova touha po moci překonala očekávání * Zeman chce zvýšit minimální mzdu na 10 000 Kč. Proč ne rovnou na 100 000 Kč? * Okamura rozumí všemu – i sexuálním deviacím.
K čemu by byly volby, kdyby prezident mohl jen tak odmítat ministry, míní politolog
Ještě v době, kdy byl Miloš Zeman v politickém důchodu, jsem o něm diskutoval se svou dlouholetou kamarádkou, vystudovanou politoložkou, živící se ovšem pro společnost užitečnější prací než politologií. Zatímco já tehdy zastával poněkud idealistický názor, že se Zemanem je sranda, ona trvala na tom, že je to idiot.
Ne snad, že bych dnes s jejím verdiktem souhlasil beze zbytku, ale musím přiznat, že Miloš Zeman v roli prezidenta republiky mě velmi negativně překvapil. Samozřejmě nejsem překvapen jeho levicovými názory, ve kterých je povětšinou konzistentní, ani jeho obhroublým a nedůstojným vystupováním. Mé rozčarování přišlo z jiného důvodu – nestačím se divit tomu, jak velkou chce mít Zeman moc nad děním v této zemi.
Nechal si sestavit loajální vládu, která poslušně plní jeho přání. Tak například Vladimír Remek je velvyslancem v Moskvě, Livie Klausová v Bratislavě. Neustálým odkládáním jmenování premiéra protahuje funkční období vlády, která kromě něj samotného nedostala podporu občanů, voličů, ani poslanců.
Aktuálně se Zeman snaží neztratit svou moc tím, že hodlá rozhodovat o tom, které ministry vlády Bohuslava Sobotky jmenuje, a které nikoli. Tonoucího, chytajícího se stébla pak připomínal požadavek, aby stávající ministry (tedy poskoky Miloše Zemana) nechali ti noví alespoň na místech náměstků. Na každém ministerstvu by tak Zeman měl svého vysoce postaveného člověka.
Chápal jsem, že má Zeman politické ambice – dostatečným důkazem je jeho návrat z chaloupky na Vysočině a kandidatura na prezidenta. Netušil jsem ale, že jeho touha po moci bude hraničit s ambicemi totalitních vládců typu Kim Čong-Ilovy dynastie.
Politolog Miloš Brunclík konstatuje, že „Kdyby mohl prezident libovolně odmítat kandidáty na ministry, sestavoval by vládu on a volby by byly vlastně zbytečné.“ To je pravděpodobně stav, který by Zemanovi náramně vyhovoval. „Myslím, že Miloš Zeman prezidentský úřad chápe spíše jako určitý mocenský nástroj k prosazování vlastní představy,“ dodává ve shodě s mým přesvědčením Brunclík.
Ukazuje se, jak křehký je náš systém vládnutí, když dovoluje koncentrovat moc v rukách jediného člověka.
Zeman: Minimální mzda by měla vzrůst na 10 000 korun
„Česko by mělo reflektovat vývoj v ostatních vyspělých zemích a zvýšit minimální mzdu na 40 procent průměrné mzdy, tedy na necelých 10 000 korun.“ pronesl při návštěvě Sokolova Zeman. Za tento výrok bych asi prezidenta kritizovat neměl, neboť je v naprostém souladu s jeho politickou orientací, která je už roky známá. Dovolím si ale použít Zemanova slova jako ukázku toho, jak absurdní jsou představy levicových politiků o reálné ekonomice. Bohužel jde nejen o představu prezidenta, ale také součást koaliční smlouvy vlády, která již brzy převezme kormidlo moci.
Na jednu stranu zní moc pěkně, že by každý, kdo se rozhodne pracovat, dostával od deseti tisíc korun výše. Jenže jde o čirý populismus – něco takového by mohlo fungovat jen a tehdy, pokud by pracovní místa zajišťoval a především dotoval stát. V reálné ekonomice si každý zaměstnavatel musí spočítat, za jakou cenu se mu ještě vyplatí zaměstnance zaměstnávat. Pokud budou náklady (mzdové, provozní a další) vyšší, než přínos zaměstnance pro firmu, logicky bude následovat propuštění.
Idea, že po stanovení vyšší minimální mzdy se budou mít všichni dobře, je tedy lichá. Všichni, jejichž práce nemá pro zaměstnavatele tuto nebo vyšší hodnotu, budou samozřejmě propuštěni. Vyšší minimální mzda tedy bude v konečném důsledku znamenat větší míru nezaměstnanosti, a na to vsaďte jed!
Již nyní jsou nezaměstnaní všichni, jejichž práce má z pohledu zaměstnavatele nižší hodnotu než 8 500 Kč. I při použití elementární logiky je zřejmé, že dojde-li ke zvýšení této hranice, počet potenciálně zaměstnatelných občanů klesne.
Hlavní problém ale stojí jinde – v otázce, proč se stát vměšuje do vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec. Už jsem to tu psal několikrát: mělo by být na zaměstnanci, aby sám vyhodnotil, za jakou cenu je ochoten pracovat – ať je to klidně částka nižší než současná minimální mzda.
Ostatně výstižně to komentuje ekonom Pavel Kohout: „Zkušenosti z různých částí světa ukazují, že vyšší minimální mzda populisticky vypadá dobře hlavně pro nízkopříjmové skupiny, ale jen do té doby, než ty nízkopříjmové skupiny přijdou o práci právě kvůli jejímu zvýšení.“ Dokonce i odboráři si uvědomují, jak je Zemanův návrh hloupý: „Lidé, kteří pracují, by sice měli mít lepší postavení než lidé, kteří berou sociální dávky, pokud ale bude vláda minimální mzdu zvyšovat ve stagnující ekonomice, nebude to mít odpovídající efekt.“
Ostatně pokud by byly levičácké předpoklady kolem minimální mzdy správné, pak by samozřejmě nejlepším řešením bylo nastavit ji například na 100 000 Kč. Uznejte, že by to znělo skvěle – pracující by si každé tři měsíce mohli koupit nové auto, jednou za dva roky nový domeček, ekonomika by jen vzkvétala! Takto by to fungovalo, pokud se budeme dívat jen z jednoho úhlu. Nyní se ale zeptejte sami sebe: byl by vás zaměstnavatel ochoten za vaši práci platit (i s odvody) 196 307 korun? Obávám se, že v 90 % případů nikoli. A tady je jádro pudla – pokud by minimální mzda stoupla na 100 000 Kč, zůstali by všichni bez práce. Když se zvedne na 10 000 korun, nepřijdou o práci všichni, ale jen ti, kteří se za tuto cenu svému zaměstnavateli nevyplatí. To není příliš sociálně laděný nápad, co říkáte?
Okamura chce vyšetřovat děti v pubertě, aby odhalil nebezpečné devianty
Tomio Okamura se v mých očích během uplynulých let změnil z úspěšného a snaživého japonského podnikatele v otravného Brouka Pytlíka, který všechno ví, všechno zná, všude byl a ke všemu se musí vyjadřovat. Neumím si dost dobře představit, jak vypadá jeho „typický volič“ – tedy jaké jsou jeho představy o tom, co by pro něj politici měli dělat.
Protože je Okamura odborník na úplně všechno, počínaje cestováním, přes politiku, až po sexuální úchylky, pociťoval nutkavou potřebu přijít s něčím opravdu přelomovým. Nakonec překonal sám sebe: „Poslanec a šéf hnutí Úsvit Tomio Okamura navrhuje vyšetřovat děti v pubertě na to, zda netrpí nebezpečnou sexuální deviací. Reagoval tak na 10. výročí tragédie v Kmetiněvsi.“ Neodpustím si nejprve krátký komentář: tohle je typický Okamura – vymýšlí instantní řešení každého problému, hlasitě vykřikuje, jak ON SÁM všechno vyřeší, ale od reálného světa mají jeho slova hodně daleko.
Dovolím si směle tvrdit, že sexuolog Petr Weiss je přinejmenším v oblasti sexuálních deviací podstatně větším odborníkem než Okamura. Ten v praxi ukazuje, na čem plavou Okamurova „instantní řešení“: Podle sexuologa Petra Weisse není možné určit na počátku puberty deviaci.
Teď můžeme jen čekat, co zase za nás všechny vyřeší Okamura příště.
0 komentářů