Výplody myšlenkových pochodů mnohých našich zákonodárných zástupců, jsou čím dál více komické. Jejich jednání, změny názorů a postojů provázené tu a tam slovní ekvilibristikou, častěji neustálým papouškováním kolem dokola jedněch a týchž zaklínadel, (v poslední době večné zaklínání stojedničkovou parlamentní většinou), překonává i nadsázky ze známého seriálu „Jistě, pane ministře“.
Povšimněme si, jak často je u nás ryzí účelovost zákonodárného konání evidentní. Jak často naši zástupci přijímají zákony pro momentální prospěch vlastní, nebo ve prospěch velice těsné koaliční většiny, nebo ve prospěch té či jiné skupinky „podnikavých“ občanů. Jak často zákony mění, celkově nebo pouze různými přílepky, podle toho, kdy a jak se to zrovna hodí oné těsné koaliční většině, někdy i většině parlamentních stran včetně opozičních.
V relativně nedávné době, nevím jak, ale zjistili existenci údajně silné společenské poptávky, po přímé volbě prezidenta. V honbě za hlasy voličů přímou volbu naslibovali a na rozdíl od mnoha jiných slibů, slib uzákonění přímé volby nakonec splnili. Tehdy ještě, zřejmě pod vlivem pobloudilých stranických představ, že voliči nemohou přeci zvolit žádného jiného kandidáta, než kandidáta nominovaného zrovna tou jejich stranou, zamítly veškeré výhrady a připomínky volající po současném upřesnění prezidentských pravomocí. Dnes najednou spekulují o tom, jak nahonem prezidentské pravomoci upravit a nebýt ztížených podmínek pro nutnou změnu Ústavy, už by to možná i vykonali.
A takhle to je se vším. Jedno a totéž je jednou velice správně, jindy až zločinně špatně. Ještě před jmenováním premiéra jsou vyslovovány silné výroky o tom, že v případě záměru prezidenta jmenovat úřednickou vládu, bude rozpuštěna sněmovna. V okamžiku kdy se tak stane, to přestává platit. Strany padlé koalice záměr rozpustit sněmovnu razantně odvrhnou, obalí se do zaklínadel o demokracii, o parlamentním systému, o sněmovní většině. Bez ohledu na podstatu demokracie. Bez ohledu na to, že nezbytnou část nejtěsnější možné většiny, tvoří nezařazení poslanci a poslanci nevolené koaliční strany.
Opoziční strany se zase zaklínají prioritou nejvyššího řádu, rozpuštěním sněmovny, přestože za daných okolností je to zhola nemožné. Váhají a budou složitě uvažovat a zvažovat další postupy. Potřebných 120 hlasů však za dané situace neseženou ani náhodou. Přitom řešení mají přímo před nosem, řešení jednoduché jako facka. O to jednodušší, že žádné jiné k prosazení jejich priority, to znamená rozpuštění sněmovny, žádné jiné neexistuje.
Tím jediným řešením je vyslovení důvěry vládě Rusnoka. Podaří-li se to, odpadnou veškeré argumenty, vyslovené z řad padlé koalice před hlasováním proti rozpuštění sněmovny. Naopak, v takovém případě se tyto argumenty otočí ve prospěch jejího rozpuštění. Zejména pak argumenty Kalouska o uhájení parlamentního systému před systémem prezidentským, o nesmiřitelném boji parlamentu s predátorem moci, s prezidentem Milošem Zemanem.
Opoziční strany by měly dát Kalouskovi a koalici na výběr. Buď vítězství vlády nominované prezidentem, nebo rozpuštění sněmovny, předčasné volby a ukončení „vlády prezidenta“. Měly by dát Kalouskovi najevo, že nemůže být do nekonečna všechno jen podle toho, jak si on přeje, jak si on o to řekne a jak je on na to zvyklý.
Luděk Prokop.
0 komentářů