Šéf dopravní policie chce další páku k lepší buzeraci řidičů*Zákaz kouření v restauracích již od ledna? Ano, restrikce jdou rychle!*Zrušení dvouleté záruky – je to dobře, nebo špatně?*Chcete někomu zavřít hospodu? Heger podává účinný nástroj.
Řidiči přijdou o technický průkaz na místě, plánuje šéf dopraváků
Represe, buzerovat a trestat, vybírat peníze a ještě jednou buzerovat – tak by se v kostce daly shrnout základní myšlenky nového šéfa dopravní policie Tomáše Lercha. Dopravní policie je jedním z prostředníků mezi státem a občanem, přitom hlavní role tohoto prostředníka spočívá v tom, aby si uvědomil, že stát má nad jednotlivcem skoro neomezenou moc. Připadá vám mé tvrzení přitažené za vlasy? Zeptejte se sami sebe, kdy “dopraváci” udělali něco ve váš prospěch. Pokud bychom otázku otočili – totiž co dopravní policie učinila v náš neprospěch (a naopak v prospěch státu), asi každý řidič by dokázal vyjmenovat různě dlouhý seznam.
Je více než jasné, že kdyby Lerch po nástupu do funkce veřejně prohlásil, že jeho cílem je ještě vyšší míra státní šikany, asi by ho nadřízení nepochválili. Proto bylo nutné, jako ostatně vždy v těchto případech, vydláždit cestu do pekla dobrými úmysly. Správná formulace tedy zní, že cílem šéfa “dopravky” je snížit počet smrtelných nehod na polovinu. Přidáme k tomu nějaké číslo – třeba rok 2020 – a máme mediální gulášek, při kterém budou ovčané slastně bečet. Vždyť to je paráda, jak se stát stará o naše dobro! Nebo ne?
Jedním z plánů Tomáše Lercha je navrácení pravomoci odebrat na místě tzv. “malý techničák”. Zapadá vám to do konceptu snižování úmrtnosti na českých silnicích? Mně moc ne – podíváme-li se na statistiky dopravních nehod za loňský rok, snadno zjistíme, že nejčastější příčinou tragické dopravní nehody bylo dobře známé “nepřizpůsobení rychlosti”, které stálo život 110 ze 681 usmrcených. Právo na odebírání techničáku v tomto případě nic neřeší, stejně tak ani v dalších příčinách úmrtí při automobilových nehodách. V 92 případech lidé umírali kvůli vjetí vozidla do protisměru, v 82 protože se řidič nevěnoval řízení, v 55 řidič nepřizpůsobil jízdu stavu vozovky, a tak dále, a tak dále. Ve statistikách úmrtí nad dvacet osob ročně špatný stav vozidla prostě nefiguruje.
Oč jde, dle mého mínění, ve skutečnosti? Ve snaze dát policii silnější nástroj k vymáhání pokut na místě. V současnosti má policista jen velmi omezené možnosti, jak vymoci pokutu hned (a tím pádem bez možnosti odvolání či jakéhokoli kladení odporu). Pravda, našly se případy, kdy policajti zkusili vymáhat kauci s vysvětlením, že “mají důvodné podezření, že by se řidič vyhýbal řešení přestupku”, leč většina z nich skončila odporem u vyšší instance.
Je jasné, že pokud bude mít dopravní policista právo zabránit vám v jízdě na několik dnů či týdnů, bude jeho pozice při vyjednávání o pokutě podstatně silnější. “Pane řidiči, tak buď zaplatíte na místě, nebo vám sebereme techničák!” Můžete mít auto v sebelepším stavu, klidně i takové, které před minutou vyjelo z autosalonu, ale pokud vám policajt sebere technický průkaz, budete s ním moci jezdit až poté, kdy úřad vše projedná a třeba vám ho vrátí.
Na nějakou kompenzaci újmy a případnou náhradu vzniklé škody bych nespoléhal: ten samý policista, který je dostatečně kompetentní k tomu, aby byl schopen posoudit stav vašeho vozidla, před soudem “dostatečně kompetentní nebude” a žaloba řidiče bude nejspíš zamítnuta s tím, že policajt není “až takový odborník”, aby za své jednání musel on nebo Policie ČR nést následky.
Co se týká reflexních prvků pro chodce, tam bych snad i souhlasil. Přeci jen jezdím i po setmění, a když vidím, jak se chodci leckdy doslova schovávají ve tmě, mám dojem, že se vysloveně chtějí nechat srazit autem. V tom by snad ani nebyl problém, kdyby řidič, který špatně viditelného chodce sejme, nemusel čelit obvinění a tahanicím, které v tom lepším případě skončí odložením. Nemluvě o tom, že pokud chodec následkům zranění podlehne, škodu na autě řidiči nikdo neuhradí, protože chodci nemají povinné ručení.
Automaticky bych pak řidiče, který srazí neoznačeného chodce v neosvětleném místě, zprošťoval na místě viny.
Mimochodem za zmínku stojí názor čtenáře, který v diskuzi pod článkem napsal: “Pojďte si povídat o tom, že USA je policejní stát jak se tu kdosi vyjádřil… Neznáme žádné technické průkazy, (taky proč když auto je nové) a až budu mít sjeté gumy je to jen moje věc a ne nějakého policajta… kde nemáme ani žádné lékárničky (taky na co když s ní neumím zacházet a mám hrůzu z krve), žádné náhradní žárovky (stejně bych je neuměl vyměnit) a hlavně kde nás policista nezastaví bezdůvodně když jsme neudělali žádný přestupek.”
Zákaz kouření v restauracích má být od ledna 2014
Tentokrát v pohledu na snahu o zákaz kouření v restauracích nebudu rozebírat otázku, zda má či nemá stát právo takovým způsobem zasahovat do soukromých objektů a do svobody podnikání. Chci se zamyslet nad jednou věcí: akceptuji, že žijeme v systému, kdy o právech a povinnostech všech rozhoduje většina. Tedy přesněji řečeno: většina nikoli nadpoloviční, ale většina z těch, kteří dorazí k volbám. Říká se tomu demokracie a v této době asi není velká šance začít věci řešit jinak.
Máme tedy volby, před těmi volbami politici, sdružení do politických stran, svým voličům dávají sliby, ve kterých popisují, co budou dělat, pokud dostanou od občanů právo konat. Před volbami v roce 2010 jsem poměrně podrobně studoval volební programy a nepamatuji si, že by kterákoli strana slibovala, že prosadí zákaz kouření v restauracích. Ani jeden zvolený politik tedy logicky nemá od voličů mandát něco takového udělat. Přesto se našlo několik jedinců, v čele s ministrem zdravotnictví Kim Čong Hegerem a poslancem Fidélem Borisem Šťastným, kteří se rozhodli postavit svůj názor nad všechno ostatní. Konkrétně: jmenovaní pánové jsou přesvědčení, že kouření v restauracích je špatné. Bez ohledu na to, co si přejí jejich voliči, připravili návrh zákona, který ho zakáže. Já se ptám: kdo jim k tomu dal mandát? Jakým právem několik lidí rozhoduje o osudu všech? Toto přeci není rozhodnutí většiny, ba ani “většiny voličů” – toto je rozhodnutí několika lidí.
A ještě jedna poznámečka: všimněte si, že když náhodou politici schválí nějaký zákon, který je pro občany jakýmkoli způsobem prospěšný, nikdy nevstoupí v platnost dříve než za dva roky. Jakmile jde ale o zákony, jejichž cílem je utáhnout šrouby, zvýšit odvody do státní kasy, nebo snížit výdaje ve prospěch občanů, vstupuje zákon v platnost doslova během několika týdnů, maximálně měsíců.
Dvouletá záruka za vady zboží způsobené používáním skončí
Od příštího roku začne platit nový občanský zákoník, který přináší poměrně zásadní změnu: “konec dvouleté zákonné záruky na zakoupené zboží. Nově bude prodávající odpovědný pouze za vady zboží v rámci záruky, kterou kupujícímu sám poskytne, anebo kterou si vzájemně sjednají.”
Přiznám se, že si nejsem zcela jist, zda je toto opatření dobré nebo špatné. Jisté je jen to, že proti stávajícímu stavu se situace stává výhodnější pro prodávajícího, zatímco zákazník nic nezíská. Současná právní úprava totiž neodpírá možnost prodloužení záruky – stanovuje pouze její minimální délku na dva roky. Kdo si byl jist kvalitou svého produktu, již nyní nabízel záruku delší.
Jak se produkce téměř všeho postupně přesouvá do asijských zemí, kvalita klesá a není výjimkou, že výrobek “odejde” téměř ihned po uplynutí záruční doby. Kde jsou časy, kdy pračka Tatramat vydržela fungovat dvacet let a sporák se v průběhu života neměnil vůbec?
Samozřejmě vnímám i druhý pohled – mé “liberálnější Já” tvrdí, že zákazníci i prodejci jsou obvykle dospělí lidé, kteří by ve svém rozhodování měli mít svobodu. Prodavač Tonda bude nabízet levnou sekačku s roční zárukou, prodavač Honza kvalitnější, ale dražší a se zárukou tři roky. Bude jen na kupujícím, aby buď ušetřil za cenu rizika, nebo naopak připlatil za jistotu.
Proč nad tím vlastně přemýšlím? Protože dvouletá záruční doba byla alespoň jakousi jistotou, že když zboží nebude vyrobeno alespoň ve kvalitě, aby se dožilo v pořádku dvou let, má zákazník zákonem garantovaná práva. Od příštího roku nebude mít garantováno nic. A nejvíce se obávám nejrůznějších podfuků, maličkých textů “pod čarou” a podobných “kejklí”, jejichž cílem bude vzbudit v zákazníkovi dojem, že se nemá čeho bát, ačkoli skutečnost bude přesně opačná.
Jak jsem psal v úvodních odstavcích: nejsem si zcela jist, zda je zrušení zákonem garantované dvouleté záruční doby dobře nebo špatně. Skládám si pro a proti a přinejmenším docházím k závěru, že současný stav nebyl ničím proti ničemu. Navíc politikům z mnoha důvodů nevěřím a nemyslím si, že právě toto opatření by bylo výjimkou, kdy politici udělali něco ve prospěch občanů.
Heger: Ať podnapilá mládež nesmí do podniku ani přijít
Ministr zdravotnictví dál utahuje šrouby. V rámci plánované prohibice pro mládež přišel se vskutku geniálním nápadem! Protože se prý někteří provozovatelé pohostinských zařízení při zjištění alkoholem ovlivněné mládeže vymlouvali, že dotyční do podniku již přišli “pod vlivem”, přišel Heger s protitahem. “Ministerstvo zdravotnictví navrhuje, aby již přítomnost podnapilé mládeže v restauracích byla postižitelná. Výmluvy na to, že mládež již přišla opilá, nebude možné uplatnit.”
Jak má hospodský zajistit, aby mu do hospody nevstoupila opilá mládež? “Například lze zjevně podnapilého mladistvého do provozovny nevpustit, a pokud se zde již vyskytuje, lze jej vyzvat k opuštění provozovny nebo ho vyvést.”
Dobrá, zjevná opilost je jedna věc, realita druhá. Pokud opilý mladík při vyvádění z hospody zakopne na schodech a zraní se, kdo za to bude odpovědný? A pokud nebude opilý “zjevně”, ale alkohol v dechu zjistí při kontrole policejní hlídka, jak se bude situace řešit dál? Dostanou hospodští právo měřit při vstupu hladinu alkoholu v krvi?
Myslím, že se tu rýsuje krásná cesta, jak někomu nepohodlnému zrušit hospodu (aneb “Sere vás restaurace vedle vašeho domu? Víme, jak ji zavřít!”). Stačí poslat skupinku jen lehce ovíněných studentů na večeři a pár minut poté zavolat policii s tím, že v podniku nalévají osobám mladším 18 let. “Výmluvu”, že mládež pila alkohol někde jinde, nebo že nejevila známky “zjevné podnapilosti”, nyní nebude možné uplatnit. Majitel restaurace dostane pokutu, a když mu takto zavaříte několikrát za měsíc, tak jednoduše krachne. Sankce je až milion korun, poprvé možná úředníci zamhouří oko, ale podesáté?
Dobře vymyšleno!
0 komentářů