SOBOTA 12. 1. 2013
V 6:30 budíček, snídaně a v 8 hodin odjezd po dálnici cca 200 km na krokodýlí farmu. Protože už je povoleno slavit na Kubě vánoce, tak se při jízdě kolem Kapitolu zazpívá jedna koleda – aby řidič a (už střízlivý) průvodce věděli, jak to chodí “u nás”. Jeden z účastníků zájezdu (“Venca”) má dnes 67, tak se uspořádá malá oslava – darovaný rum po projití autobusu padne. Aby toho nebylo málo, připojí se Štefan se svojí slivovicí…
V 10:30 přijíždíme na krokodýlí farmu, kde je ukázka 4 a 7 měsíčních “krokodýlků” a pak i ohrada s bazénem s dospělými. Je možnost ochutnat krokodýlí maso (objednávku dopředu nikdo nevyužil) a vyfotit se s malým krokodýlkem. Následovala cca 30 minutová vyjížďka loďkou po laguně do indiánské vesnice Guama (sochy indiánů, živí v chatrčích – za každou atrakci platba).
Po projížďce jsme pokračovali do Zátoky sviní, kde byl oběd – švédský stůl (hlavně každý bral kuřecí stehýnka a poprvé tu byly ředkvičky). Následoval cca hodinový odpočinek na pláži s možností zaplavání si v Karibském moři. Přímo okolo nás plavaly rybičky jako z Dysneyovky. Na další cestě se v autobuse probíraly výsledky 1. kola prezidentských voleb u nás, kdy překvapivě postoupili Zeman a Schwarzenberg. Cestou jsme viděli místo vpádu rebelů na Kubu a pole s cukrovou třtinou. Po cca 2 hodinovém přesunu jsme dorazili do města Cienfuegos.
Po prohlídce města jsme se přesunuli do hotelu, kde jsme byli (i my 3) ubytováni ve dvoulůžkových pokojích. Po upozornění pokojská přivezla přistýlku a začala šoupat postele, aby se tam vešla. Nakonec se ale postel dala na balkón (!), protože Štefan prohlásil, že je tu stejně horko a venku se mu bude spát líp. Večeře byla honosná – formou bufetu. Já si dal kuřecí mega stehna, ovoce, krevety, zmrzlina, …). Večer jsme si udělali československé posezení u bazénu s kolegy z “partnerského” zájezdu (prodejci Eso travelu). Příjemnou atmosféru zpestřila ukázka a učení salsy hotelovou taneční dvojicí. Kreace Štefana byly nepřehlédnutelné a sklidily největší potlesk. Hned za hotelem bylo mini molo nad Karibikem (malý záliv). Asi ve 23 hodin končí taneční akce a jde se na pokoje. Štefan na balkóně usíná i přes hlasité zvuky rockové hudby (Pavel říká, že je to Metallica a diví se tomu) z nedaleké městské diskotéky. Už pozoruji (a cítím), že jsem dost opálený .
NEDĚLE 13. 1. 2013
Po snídani a vyfocení hotelu odjíždíme do Trinidadu. Cestou zajíždíme ve “starém městě” až na hliněnou cestu a bojíme se, že řidič zabloudil. Ale zastavili jsme přímo před rodinnou keramičkou, kde je možnost si koupit ozdobené talířky, hrnky, vázy, …, nebo za 3 CUCy drink La Chanchanchara (rum, med, limetka, voda) v pohárku, který si pak můžeme nechat. Prakticky všichni toho využívají. WC bylo sice splachovací, ale bez prkýnka a pro malý tlak vody “paní domácí” pomáhala splachovat ještě kýblem vody. Na náměstí “starého m ěsta” stál polorozpadlý kostel a před ním 2 pojízdné výčepy piva Cristal. Do velkých PET lahví se stáčelo přímo z velké nádrže. Jestli v tom horku bylo pivo chlazené se dá jen spekulovat…
V “novém městě” jsme nejdřív všichni prošli místní muzeum a ze střechy muzea se podívali na celé město a pak jsme se (parta 4 železničních nadšenců) oddělili a šli se podívat na místní nádraží. Pod pojmem nádraží si každý představí “něco velkého”, ale tady to byla 1 kolej, u které bylo krátké kryté nástupiště a na druhé straně cesty nádražní budova – zamčená výdejna jízdenek s čekárnou. Následoval “triangl” kolem depa (kde se opravoval motorový vůz – s jedním stanovištěm strojvedoucího), 2 “kaput” parní lokomotivy a jedna motorová lokomotiva bez podvozků, 1 odstavený osobní vůz, 2 odstavené dřevěné výletní vozy a jedna funkční parní lokomotiva (ale moc na to nevypadala…). Dva místní dělníci se nám hned začali věnovat a tak jsme si prolezli páru i motor – i s (v rámci oboustranných možností) odborným výkladem. Parní lokomotiva jezdí na topný olej. Odstavený motorák prochází velkou opravou. Motor byl odkrytý a (stejně jako auta) složený z dílů různých výrobců. Motor byl pravděpodobně ze sovětského náklaďáku ZIL, převodovka nesla jméno německého výrobce Voith. Při odchodu jsme jim dali za provázení a na udržení provozního stavu 10 CUCů. Pavel celý zbytek dne opakoval někoulik sprostých nadávek se slovy “že já se neučil španělsky”.
Protože se blížil čas srazu, využili jsme na cestu do kopce služeb 2 rykší – 2 místa k sezení u každého. Každý měl seřízený převod jinak a tak každý šlapal jinak rychle. Každý z “řidičů” si řekl o 2 CUCy. Pokračovali jsme obědem v restauraci, kde měli výborné zmrzliny. Jenom much tam lítalo trochu moc. Následoval přesun ke kříži, označujícího místo založení Trinidatu a návštěva baru La Chanchanchara, kde jsme si dali stejnojmenný drink. Během posezení nám hrál místní bubeník. Jarda Vančík si to chtěl taky vyzkoušet, tak prošel malým zaškolením. Potom pokračoval dědula dál, ale protože jsem ho se zaujetím filmoval, doslova si mě prstíčkem povolal taky na zácvik… Prý to byla zajímavá podívaná… Ale na začátečníka si myslím, že to nebylo nejhorší.
Následně jsme ještě nahlédli do “domácího chrámu” s malou černou madonou a malým ozdobeným oltářem a přesunuli jsme se do hotelu na pobřeží Karibiku. Již zde jsme měli all inclusive. Na klidné písčité pláži (ukryté od rozvlněného moře za hradbou kamenů) jsme během koupání využívali bar. Dost daleko od vstupu do vody bylo dno jen cca 1 m pod hladinou. Pěkný byl západ slunce nad hladinou, ale nestihli jsme ho podle představ vyfotit. Při večeři byl k dispozici (mimo opět skvělých zmrzlin) ananas, který byl ale lehce nahnilý. Pavel si pro změnu stěžoval na podezřelou chuť krevet. Jinak bylo jídla na výběr neskutečné množství. V areálu hotelu byl i velký bazén s teplou vodou, ale byl zavřený. Ve 21 hodin se konal taneční program. Již cca ve 22:30 jsme šli spát, protože jsme byli jaksi unavení. V tomto hotelu jsme spali po 2 lidech na pokoji (bez Štefana).
PONDĚLÍ 14. 1. 2013
V 7:00 budíček, v 7:30 snídaně a v 8:15 odjezd z hotelu. Někteří si ještě před odjezdem skočili pro drink do baru – ať mají potřebnou hladinu vitamínu R v krvi na cestu autobusem. Za chvíli jsme dojeli do (dnes už bývalého) centra třtinových plantáží – Iznagy. Zastavili jsme přímo u železniční zastávky. Nástupiště bylo stejné jako v Trinidadu, ale objekt čekárny byl prakticky klasické stavby. V čekárně byla na stěně nakreslena souprava motoráku a vozu, co zde pravidelně jezdí a výdejna jízdenek funkčně pr opojena s dopravní kanceláří byla obsazena! Po zdokumentování zastávky jsme došli k bývalé strážní, dnes vyhlídkové věži, z jejíhož vrcholu byl krásný výhled na široké okolí “údolí cukrovarů”. Za pozornost stála odbočka na normálněrozchodnou cukrovarnickou vlečku, kde byly odstaveny 3 nákladní vozy. Vstupné na věž byl 1 CUC. Okolo věže prodávali zdejší obyvatelé ubrusy, korály a vlastně všechno, co se dalo zpeněžit.
Následoval 2,5 hodinový přesun do Santa Clary. Cestou se jelo kolem kasáren a na plotě bylo několik značek zakazující fotografování. Kousek od jednoho železničního přejezdu stál na zastávce osobní vlak. Pro velkou vzdálenost ale nešel pořádně zdokumentovat. Před Santa Clarou se silničáři chystali pokládat nový asfaltový koberec, tak vyfrézovanou půlku silnice polili pojivým materiálem, tak jsme měli doslova vyhlídkovou jízdu (asi 10 km/hod).
Konečně jsme dojeli k mauzoleu Che Guevary. Po vystoupení z autobusu a jeho odjezdu na parkoviště nás ale před dojitím ke vchodu zastavil voják s tím, že je mauzoleum dnes zavřené. Bylo pondělí, tak možná to bylo tím, ale na to si tady prý “nehrají”. Škoda. Já jsem se obzvlášť na tuto část programu těšil, protože po návštěvě mauzolea Lenina, Mao ce Tunga a Atatyrka jsem chtěl rozšířit seznam. Tak alespoň pár fotek sochy a objektu jako takového a jelo se do města – na krásně opravené náměstí, kde hodně účastníků zaujala železná socha chlapečka, držícího v ruce botu (se “žralokem”), ze které z děr tekla voda. Byl to zajímavý motiv.
Po krátkém odpočinku od autobusu jsme se přesunuli k památníku vlaku s municí, který právě Che Guevara s komplici pomocí buldozéru vykolejili. To měla být důležitá část revoluce na Kubě. Památník tvoří několik vozů a právě buldozér. Vše je v těsném sousedství železniční tratě. Následoval oběd v restauraci, kde hrálo výborné “Trio Renacer” samé známé světové melodie a k tomu samozřejmě Guantanameru a “Che Guevaru”. Byli opravdu perfektní!!! Za 8 CUCů jsem si koupil CD s 14 skladbami (nakonec jich tam je jenom 12 a zrovna z těch, kvůli kterým jsem ho kupoval zrovna chybí…). Tato restaurace neměla pivo, tak se zájemci museli spokojit jen s podivným sladovým nápojem v plechovce zvaným Malta. Pavel nadával, že je z toho strqšně přeslazený, tak si musel dát poslední pivo, které v autobusu bylo.
A už jsme odjížděli směr pobyt ve Varaderu. Na odpočívadle byla úzkorozchodná parní lokomotiva – již ve značném stádiu koroze. Na jednom pohledu ji měli vyfocenou, což byla doslova kubánská rarita, protože žádné jiné pohledy s lokomotivami jsme nikde nenašli. Protože už to byl poslední “poznávací” den, proběhlo oficiální loučení s místním kubánským průvodcem a řidičem autobusu. Bývá zde zvykem za dobré služby dát 1 CUC na osobu a den, tak autobusem prošla čepice, do které se dobrovolně přispívalo. I když byl autobus plný Čechů (a pár Slováků), nakonec dopředu dorazila čepice i s penězi. Průvodce i po prvotním strachu pochopil, že “my jsme přátelé”, takže byl v pohodě a kamarád. Řidič jezdil bezpečně, před hotely (i atrakcemi) byl vždycky na nejlepších docházkových místech, obstarával a prodával (samozřejmě chlazené) pití na zastávkách a byl celkově vstřícný, tak to bylo i proto velice pohodové poznávání Kuby. Řidič měl zajímavé místo na schovávání rozkouřených cigaret, když bylo potřeba něco vyřídit v autobuse při zastávkách – zastrkával ji do malé mezery u blinkru.
V Cardenas čekal na řidiče syn, který mu vzal domů věci, aby mohl jet domů “po lehku” a už jsme mířili přímo do Varadera – do hotelu Barcelo Solymar, kam jsme dorazili prakticky přesně v 18 hodin. Tady jsme měli strávit zbytek pobytu na Kubě. Na recepci se podepisoval nárok na plážové ručníky a každý obdržel na ruku náramek označující příslušnost k hotelu a nárok na all inclusive. Paní na recepci (malá, ale šikovná) se už po pár označení naučila každému dalšímu říkat “náramek” a “podpis”. Bydleli jsme mimo hlavní budovu – v bungalovech, protože byly o dost levnější se stejnou kvalitou ubytování. Na pokojích byla klimatizace, lednička s pitím, TV, telefon, fén, trezorek, balkónek, pro každého alespoň 2 ručníky, ve sprše dávkovač se sprchovým gelem, kondicionérem a tělovým mýdlem a každý měl zase postel 2 metry dlouhou a alespoň 1,5 metr širokou (ostatně jako ve všech předešlých hotelech).
V areálu hotelu (který patřil Španělům – včetně sousedního) bylo v provozu několik barů a restaurací, pošta, obchody, bazény a večer probíhalo nějaké kulturní vystoupení s doplněním v jednom baru, kde zpívala černošská bluesová zpěvačka. Plán hotelového komplexu u recepce napovídá, že to tady bude velké… Protože je už tma, necháváme detailní prohlídku tohoto ***** hotelu na ráno. Po lehkém ubytování jsme si dali v baru u bazénu první zdejší drink a v restauraci (dnes mexické menu) při večeři začalo to pravé obžerství. Všeho bylo dostatek . Dnešní večer byl jako kulturní program vystoupení mexické hudební skupiny. Bylo to hodně pěkné a setkalo se to s úspěchem u plně obsazeného sálu. Večer jsme zakončili v baru s bluesovou zpěvačkou, kde naše průvodkyně Silvie s radostí objevila Whisky, která byla taky all inclusive.
ÚTERÝ 15. 1. 2013
Obžerství, odpočinek, prohlídka hotelu, koupání, opalování a klídeček. Ale trochu podrobněji: po dopoledním probuzení jsme si mohli konečně užít a okouknout krásu našeho hotelu. Bazény velké (se 3 sochami delfínů), areál hotelu plný palem, všude čisto, vše vydlážděno, hotelová pláž s krásným bílým pískem se slunečníky, lehátky a možností zapůjčení kajaku nebo katamaránu nebo petangue. Prostě vyžití bylo – kdyby se nechtělo jenom opalovat a plavat. Voda v moři (Atlantický oceán, Mexický záliv) byla sice na první pocit chladná, ale jak tam člověk vlezl celý, tak už to pak bylo v pohodě. Voda byla krásně čistá a písčitý sestup do hloubky byl tak nepatrný, že k postoji ve vodě “po krk” se muselo jít opravdu daleko. Prostě paráda i pro neplavce. Navíc tu opět plavaly ryby, ale takové ty “pohádkové” už ne. Někteří z nás si dokonce zahráli volejbal. Pavel se při něm srazil s nějakým mladým kanaďanem a prý má naražené žebro.
0 komentářů