ODS-DSO a její vlny na D1*Úsporné žárovky – světlo vaší rakoviny*Schengen jako výhoda EU? Jen zatím!*Pokuty dle majetku řidiče? Hloupost!*Jak na trestání zločinů ve svobodném státě?*Zrušme státní podporu stavebního spoření!
Vlny na dálnici: zmizí do zimy?
Nač ODS sáhne, to pokazí. Ne, nemluvím tentokrát o ODS s modrým ptákem ve znaku, ale o stavební firmě ODS-DSO, která se proslavila pádem mostu ve Studénce. Tehdejší hejtman Tošenovský nechal nový most postavit tou samou firmou – zdůvodňoval to především tím, že nové výběrové řízení by zbytečně komplikovalo situaci a prodlužovalo dobu nutnou k postavení nového mostu. Předpokládal bych, že most ve Studénce bude navždy poslední stavbou, na kterou si ODS-DSO přinejmenším v Moravskoslezském kraji sáhne.
Jenže ODS-DSO se přejmenovala na Eurovii a buduje vesele dál. Na to, jak fušerskou práci odváděla pod starým názvem, vedení kraje nehledí. Díky tomu máme v Ostravě dálnici, na které musí řidiči jezdit pomaleji než na okresce – maximálně rychlostí 80 km/h. Důvodem osazení značek, zakazujících rychlejší jízdu, jsou boule, které se na ostravské D1čce opět vynořily. Ani to jistě nebude dostatečným důvodem, proč by kraj měl s touto společností rozvázat veškeré vztahy – nezaujatý pozorovatel by skoro až nabyl dojmu, že má ODS-DSO prsty někde hodně vysoko v politických kruzích.
Největší “legrací” je, že značky omezující rychlost se staly vítaným teritoriem místního policejního VW Passatu, který s chutí loví řidiče, jež se rozhodnou přejíždět boule rychleji. Je úplně jedno, zda jedete v Ladě Niva, nebo v Lamborghini – pokud nechcete kvůli něčí odfláknuté práci jezdit pomalu, pak pěkně zaplatíte a ještě dostanete body.
Česká republika je prý pro Romy nebezpečná, pomůže Kanada?
Jitku Gotterovou zmiňuji v Týdnovinách poměrně často – oblíbil jsem si ji pro její přímočarost a odvahu, se kterou publikuje svůj pohled na svět. Rozhodně doporučuji přečíst celý její článek, ve kterém například cituje z dopisu cikánského sdružení kanadské velvyslankyni: “S vážnou naléhavostí Vás tímto vyzýváme, abyste apelovala na vládu vaší země, o co nejrychlejší zrušení víz pro Českou republiku, protože tato země je pro Romy n e b e z p e č n á! Domníváme se, že není možné nadále upírat právo Romů na jejich svobodný odchod z této země. Pro mnohé z nich je to totiž jediná naděje, jak uniknout a zbavit se sílících projevů institucionálního rasismu, rasové diskriminace a rasového pronásledování, jemuž jsou v této zemi dnes a denně vystavováni.”
V těch několika větách můžeme najít hned několik ukázek toho, proč většina uvažujících lidí pohlíží na cikánskou menšinu ne právě pozitivně. Například proto, že mnozí z nich lžou a nestydí se špinit občany naší země. Jaké “dnes a denně vystavováni rasismu?” Naše média již dospěla tak daleko, že i v případě uprdnutí v blízkosti člena menšiny vyjíždějí televizní štáby, aby natočily pohnutou reportáž, jak je u nás ubližováno cikánům. I když jsou v tomto směru páni novináři skutečně aktivní, dnes a denně rasismus na talíři nemáme.
Dalším důvodem, proč mají mnozí s cikány problém, je jejich soustavné nárokování práv, která ve skutečnosti nemají žádnou oporu v právním systému. Například zde zmíněné právo na svobodný odchod ze země. Jsme členy Evropské unie, což, kromě jiného, také znamená, že jsme členy tzv. “schengenského prostoru.” Nemáme hranice obehnané plotem, ani hlídané pohraničníky se samopaly. Pokud chci vycestovat ze země kterýmkoli směrem, mohu. Cikáni také. Možná jsem jim jen špatně porozuměl a podstata jejich sdělení nezní “My, chudáci, nemůžeme odejít,” ale “My, chudáci, požadujeme a máme právo odejít tam, kde se budeme mít ještě lépe, aniž bychom sami museli něco dělat.”
Napadá mě, zda bychom do Kanady neměli emigrovat spíše my – většinová společnost. Přeci jen: rasistické útoky musíme trpět, ale na rozdíl od útoků na menšinu se o nich nesmí mluvit v médiích. Když čtyři holohlavci naházeli zápalné láhve do papírově neobydleného baráku, dostali každý přes dvacet let vězení, protože to byl rasový útok. Když dva cikáni slíbili dvanáctiletému Patrikovi, že to schytá za Hitlera a následně ho sexuálně zneužívali a pokusili se ho zabít, rasový útok to není. Tohle je, přátelé, rasismus! Jsme to my, kdo by měl pohoršeně odcházet a žádat o azyl. Akorát přemýšlím nad tím, jak by to dopadlo, kdyby skutečně emigrovali všichni pracující členové většinové společnosti. Byli by cikáni konečně spokojení? Nikdo by jim neubližoval, nehrozilo by jim každý den nebezpečí… …já myslím, že by žili spokojeně, ne? Tedy do doby, než by projedli, propili a prohráli poslední dávky. Pak by možná požadovali po Kanadě, ať původní obyvatelstvo pěkně platí dál tzv. “sociální pojištění,” protože oni na to přeci mají právo, které jim není možné upírat.
Přidávám se tedy k závěrečné větě paní Gotterové: “Upřímně doufám, že ti, kteří bránili, brání a budou bránit Romům svobodně opustit tuto zemi, budou tvrdě stíháni pro omezování osobní svobody.”
Úsporné žárovky uvolňují do okolí karcinogenní jedy
Unie to s námi myslí dobře. Fakt – nedělám si legraci! Například zakázala ošklivé, zlé žárovky, protože prý víc svítí než topí, jak říkal Bursík na Hradě. Nařídila používat úsporné zářivky, které sice nejsou vhodné pro časté rozsvěcení a zhasínání, ani neemitují tak příjemné světlo pro oči, ale šetří energii. Nikoho nezajímá, že by si občan třeba tu energii spotřebovanou navíc chtěl zaplatit. A nikoho nezajímá ani to, že úsporné žárovky kromě světla uvolňují do svého okolí nebezpečné jedy, které mohou způsobovat rakovinu. To sice ty staré nedělaly, ale to nevadí. Možná je to dobře promyšlený plán ekonomické a důchodové reformy: nasadíme občanům do bytů karcinogenní zářiče, oni se pěkně nadýchají, dostanou rakovinu a umřou dříve než se dožijí důchodu. No, pěkně to ti kluci v Bruseli vymysleli, co říkáte?
Francie a Itálie chtějí změnit Schengen
Není to tak dlouho, co čtenář Sety uváděl Schengen jako jedno z klíčových pozitiv Evropské unie. Já se na EU dívám jako na promyšlenou strategii, skrze kterou někdejší fašistické země v čele s Německem, Francií a Itálií získávají vládu na kdysi vítězným zbytkem Evropy. Nakonec už ani ten Schengen brzy nebude takový, jaký ho známe dnes. V pozadí nestojí nikdo jiný, než Francie s Itálií. Jako záminku si našli vlnu přistěhovalců, prchajících z Afriky, kterým Italové místo toho, aby je hned v přístavu otočili čelem vzad a poslali hezky domů, udělili dočasná víza. Utečenci se pak rozlezli po zbytku Evropy jako rakovina, přičemž velké procento z nich se vydalo do Francie, kde mají své příbuzné. Francouzský Napoleon Nicolas Sarkozy hned využil příležitosti a požaduje reformu Schengenu. Ta musí být samozřejmě taková, aby vyhovovala Francii. Zajímalo by mě, zda by stejně aktivně vystupoval francouzský prezident v případě, kdy by se přistěhovalci nakýblovali k nám. Předpokládám, že za takových okolností by byl přístup EU stejně netečný, jako když nám Kanada zavedla víza.
Dluh Evropské unie je rekordní: deset bilionů eur
Potvrzuje se to, co jsem říkal ještě před vstupem do EU: totiž že hospodářství takto nesourodého kolosu prostě nemůže fungovat. Hleďme, nemýlil jsem se: “Podle evropského statistického úřadu dluh celé Evropské unii dosahuje v přepočtu téměř deseti bilionů eur, tedy téměř 240 bilionů korun.” Připomeňme si, že bilion (1 000 000 000 000) je číslo rovné milionu milionů. Nemusím mít vysokoškolské ekonomické vzdělání, abych dokázal odhalit příčinu. Dovolím si k tomu použít text Claude Frédérica Bastiata (jeho dílo k přečtení zde):
“Deset lidí spolu hraje karty. Pro usnadnění dostali nápad, že si každý vezme deset žetonů a oproti tomu každý dá do společné pokladny sto dolarů, takže každý žeton odpovídá deseti dolarům. Po hře si pak hráči vezmou z pokladny dolary podle počtu žetonů co jim zůstaly. Vidouce tento výsledek, jeden z nich navrhne toto: „Pánové, zkušenost mě naučila, že na konci hry dostanu množství dolarů úměrné počtu mých žetonů. Nezpozorovali jste náhodou totéž u sebe? Takže to co je pravdou pro mě, je pravdou pro každého z Vás. A co je pravdou pro každého musí být pravdou pro všechny. Měli bychom tedy všichni dostat více dolarů na konci hry, jestliže všichni budeme mít více žetonů. Nic ale nemůže být snadnější, stačí pouze když rozdáme dvakrát tolik žetonů.“ Toto bylo provedeno, ale na konci hry, když si všichni hráči přišli pro svojí výhru, zjistili, že tisíc dolarů v pokladně nebylo zázračně rozmnoženo, navzdory všeobecnému přesvědčení. Museli je zase rozdělit proporčně a jediné čeho dosáhli, bylo to, že každý z nich měl sice dvojnásobný počet žetonů, ale každý žeton, místo aby odpovídal deseti dolarům, měl hodnotu pouhých pěti dolarů.”
Považme, že Bastiat žil v letech 1801 až 1850, přesto jsou jeho texty psané tak, jako by vznikly dnes. Evropská unie, na rozdíl od karbaníků z ukázky, dál vydává žetony – zde eura – jako na běžícím páse. Potřebujete dotaci ve výši několika milionů eur? Není problém – natiskneme je!
Ironicky pak zní zpráva, kterou jsem komentoval minulý týden – totiž že “Evropská komise navrhla pro příští rok zvýšení výdajů v rozpočtu EU o 4,9 procenta.” To už asi nepotřebuje další komentář.
Pokuty dle majetku řidiče? Naprosto správně.
Nemíním do detailů rozebírat, proč je nápad na stanovení pokut podle majetku nesmyslný. Spíše se chci pozastavit nad argumentací Jiřího Hlavenky. Protože tohoto pána považuji za velmi inteligentního, budu předpokládat, že teze, na které to celé postavil, je z jeho strany záměrnou demagogií, nikoli důsledkem nedomyšlené úvahy. Hlavenka říká: “pokud dostane rok vězení člověk, který bral předtím plat dvě stě tisíc měsíčně, je postižen částkou 2,4 mil. Kč ročně, zatímco člověk, který bral desítku, je postižen (za stejný trestný čin) částkou 120 000.” Jenže trest odnětí svobody není ani zdaleka v první řadě o tom, kolik díky uvěznění nedostanete peněz. Smysl tohoto nápravného opatření je rafinovaně skryt už v názvu trestu odnětí svobody. Zavřením do vězení potrestáme chudého stejně, jako bohatého – ani jeden nebude moci pobývat na svobodě, být v úzkém kontaktu s rodinou, chodit na procházky, či dělat jiné věci, které má rád. Postavit argumentaci na tom, že člověk s vyšším příjmem přijde za stejnou dobu o více peněz než člověk s příjmem nižším, je prostě zcela zcestné.
Hlavní důvod, proč jsem zásadně proti stanovování výše pokut dle majetku řidiče, je ten, že by se nám pak po silnicích proháněly nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva v rozpadajících se vracích, a vesele by kašlali na předpisy, neboť oni nemají majetek, takže nejvyšší možná pokuta by byla například 50 Kč. Asi nemusím nějak detailněji rozebírat, koho si představím pod termínem “nízkopříjmová” či “sociální” vrstva….
Hlavenka dále argumentuje: “Bizarní představa ale přestává vypadat kuriózně, když si uvědomíme, že pro určitou část řidičů („horní procento?“) je částka, která se dnes při pokutách platí, tedy obvykle jednotky tisíc, právě v citlivostní hladině třiceti korun pro zbytek populace. Tedy – není ani v nejmenším odrazující, výstražná nebo výchovná.” Nevím, jak je na tom autor dnes, ale v době, kdy jsem ho poznal, byl předsedou představenstva jedné dobře prosperující firmy. Kdybych ho neznal, soudil bych z uvedené citace, že se jedná o závistivého, nepřejícího člověka, který chce ty “ošklivé bohaté” pořádně vytrestat.
Připustím-li, že by pokutu měl pocítit stejně “chudý” i “bohatý,” dostali bychom se k paradoxní otázce: jak výši pokut stanovovat? Procenty z měsíčního příjmu? Dobře, řekněme, že by za závažné porušení předpisů byla pokuta ve výši 25% měsíčního příjmu. Máme tu pana Chudého, který bere 15 000 Kč, ze kterých splácí hypotéku, nájem, energie, jídlo, provoz auta, děti, …. Tomu by po odečtení 25% zbylo 11 250 Kč, čímž by se pravděpodobně ocitl v závažné životní situaci. Nyní za ten samý přestupek chytíme pana Bohatého s měsíčním příjmem 200 000 Kč. Udělíme mu pokutu ve výši 50 000 Kč, takže mu zbude 150 000 Kč na měsíc. Máte pocit, že i přes markantní rozdíl ve výši pokuty, jsme pana Chudého i pana Bohatého potrestali stejně? Já tedy ne.
Rovnost před zákonem podle mne neznamená, že za stejný přečin má následovat stejně bolestivý trest, ale naopak – že za stejný přečin má být za shodných okolností naprosto stejný trest. Cokoli jiného není rovnost před zákonem.
Zpoplatnit všechny silnice? Správně! Udělat to tak, jak plánuje ministerstvo? Špatně!
Miroslav Cvrček překvapil v Reflexu na naší zemi nebývale liberálním názorem. Srovnává kontrasty mezi silnicemi, jež jsou majetkem státu, a hypotetickou vizí, kdy by silnice patřily soukromníkům. Pokud to celé shrnu: státní silnice platíme my všichni: řidiči formou spotřební daně (z benzínu a nafty) a dálničních známek, podnikatelé navíc formou silniční daně a mýtného, každý pak ještě ze své kapsy skrze další daně (DPH, daň z příjmu, …). Co za to máme? Leckdy ucpané komunikace v havarijním stavu.
Liberálně-tržní přístup by měl dle autora, se kterým se ztotožňuji, vypadat zhruba následovně: v první řadě by se zrušila spotřební daň a DPH z pohonných hmot. Benzín by tedy stál asi 15 Kč/litr, nafta kolem 17 Kč/litr. Na jedné nádrži bychom ta ušetřili něco kolem 750 Kč. Silnice by byly soukromé a samozřejmě by bylo nutné získávat nějakým způsobem peníze na jejich opravy, údržbu a rozšiřování. Právě na to by mohl řidič použít oněch 750 Kč, které ušetřil u benzínky. Přitom by to byl on sám, kdo by rozhodoval, po kterých silnicích potřebuje jezdit a kterému provozovateli tedy zaplatí na případné další rozšiřování. Byl by to řidič, kdo by si mohl vybrat, zda pojede ve špičce, kdy by mohla být nasazena vyšší sazba, nebo mimo špičku, kdy by byly ceny nižší. Nebylo by to jen o té svobodě a dobrém pocitu, že cestováním po dané trase přispíváme k jejímu dalšímu vylepšování, protože pokud by provozovatel nevylepšoval – třeba nepřidal další pruh – brzy by se naše někdo, kdo by postavil podobnou trasu s lepšími parametry a přetáhl zákazníky k sobě. Bylo by to také o trhu, na kterém by zákazník rozhodoval o tom, co je důležité a co nikoli – která silnice má smysl a která ne. Především: bylo by to o tom, že bychom dávali své peníze přímo tomu, jehož služby – zde silnice – využíváme. Peníze by nemizely “kdesi v rozpočtu,” odkud z nich ministr financí milostivě kousek vrátí zpět a vlastně se ani nemusí starat o to, zda jezdíme po luxusních komunikacích, nebo po tankodromu. Jenže k takové míře svobody a tržních principů to náš stát nikdy dojít nenechá.
Zločin a trest ve svobodné společnosti
Ve druhém a třetím díle mého zamyšlení na téma “Jak si představuji stát pravicových blogerů” jsem narazil na problém, který jsem nedokázal uspokojivě vyřešit: totiž jak ve státě, který by byl jen formálním uskupením, bojovat s případnou kriminalitou, soudit a trestat. Nakonec jsem našel odpověď na serveru Mises.cz, kde je načrtnut libertariánský pohled na trestání zločinců. Základní teze jsou tyto:
- Kdo připraví jiného o jeho právo, ztrácí svá vlastní práva v rozsahu ve kterém o tyto práva připravil někoho jiného.
- Právo na přiměřenou obranu sebe a svého majetku. K tomu patří možnost tato práva delegovat na jinou osobu.
- Jedna firma by zločince chytala, jiná soudila a trest by „vynášela“ oběť. V případě vraždy by za oběť mohla jednat osoba pověřená závětí nebo dědici dané osoby.
- Delegování práva na trestání na někoho jiného, jak je tomu dnes, je špatné, může docházet k nespravedlnosti.
- Věznění ve státních věznicích znamená jen náklady pro daňové poplatníky. Lepší variantou je nechat odsouzeného pracovat, aby nahradil případnou způsobenou škodu.
- Neúmyslné trestné činy by mohly řešit komerční pojišťovny, u kterých by se občan mohl pro takové případy pojistit.
- Soukromé věznice by mohly provozovat právě pojišťovny.
Dovolím si ocitovat ještě závěr: “Tak jako všude jinde i v oblasti práva nabízí tržní prostředí mnohem efektivnější, spravedlivější a morálnější výstupy než prostředí státní. Zároveň patří toto téma díky etatistické výchově, která provázela většinu z nás již od raného mládí, mezi nejkontroverznější a proto se často můžeme setkat s naprostým odmítnutím soukromého práva a trestů ještě před zahájením věcné debaty. Pokud je naším cílem skutečně svobodná společnost, kde násilí není systematizováno, jako je tomu dnes, ale kde je násilí čistě „náhodným“ projevem lidského jednání, pak musíme tak jako ve všech ostatních oblastech i v této krůček po krůčku poukazovat na nemorálnost státního jednání a na efektivnější alternativy, které nabízí trh.”
Spotřeba benzinu a nafty loni klesla, motoristé tankovali v cizině
Spotřební daň na motorovou naftu stoupla od počátku loňského roku jako součást Janotova balíčku o jednu korunu – tedy přibližně o 3 %. Smyslem tohoto kroku bylo získání dalších prostředků do státního rozpočtu. Jenže ne vždy platí, že vyšší daně budou znamenat také vyšší příjmy, takže se už v průběhu roku 2010 začaly objevovat informace, že částka vybraná na spotřební dani nakonec bude nižší než v roce 2009. Aby také ne, když ve všech okolních zemích vyšel nákup pohonných hmot leckdy i výrazně levněji než v Česku. Benzínu se tak prodalo o celých 9,1 % méně než o rok dříve, v případě nafty klesla spotřeba o 5,2 %. Možná by naši zákonodárci mohli konečně pochopit, že ač jsou Češi poměrně odolní, úplně se sebou vláčet nenechají. Ostatně i základy ekonomie popisují křivky nabídky a poptávky, kdy ideální cena je taková, při níž dosáhneme nejvyšších zisků. Nastavíme-li cenu nižší, nezajistí nám ani vyšší odbyt optimální zisky, naopak pokud cenu zvýšíme, odběr zpravidla klesne a vyšší cena nebude kompenzovat pokles. Přesně k tomu nyní došlo. Pokud by poslanci byli rozumní, spotřební daň by opět snížili. Jenže čekat od našich poslanců použití elementární ekonomické logiky opravdu nemůžeme.
Dotace ke stavebnímu spoření je třeba zrušit
Ústavní soud s okamžitou platností zrušil zákon, který měl pomocí 50% daně snížit státní dotace ke stavebnímu spoření na polovinu. Ti, kteří touto formou zhodnocují své finance, pochopitelně zaplesali – stát jim nesebere to, co jim slíbil. Ostatně již samotný akt v podobě 50% zdanění je ukázkou, jak nedůvěryhodným partnerem je stát, když si dovolí “za běhu” měnit podmínky podepsaných smluv. Zamyslete se nad tím, zda je o něco důvěryhodnější v roli zdravotní pojišťovny nebo penzijního systému. Pokud sledujete aktuální dění, musíte dojít k závěru, že sami byste si dobrovolně státní pojišťovnu nezvolili. Přeci jen: kdo by se chtěl pojistit u firmy, která za stejné pojistné každým rokem nabízí menší krytí? Jenže “být pojištěn u státu” je zákonem daná povinnost a občan nemá právo rozhodovat svobodně o tom, zda a jak se zajistí na stáří nebo pro případ nemoci.
Předseda Svobodných Petr Mach se vyslovuje proti dotacím stavebního spoření. Poukazuje na skutečnost, že “Stát z peněz daňových poplatníků nebo na dluh už vyplatil dotace ke stavebnímu spoření ve výši 200 miliard korun. Ročně to dělá cca 14 miliard.” Půjdeme ještě více k jádru pudla a zeptáme se: jak funguje stavební spoření? Občan si uloží peníze, banka mu k tomu přihodí nějaké to procentíčko a stát přihodí další. Pro střadatele je to samozřejmě výhodné – jeho peníze se, na rozdíl od drtivé většiny dostupných bankovních produktů, skutečně zhodnocují. Jenže odkud bere stát peníze na své příspěvky? Ne, to nám nedávají páni poslanci ze svého! Jsou to peníze vybrané pod pohrůžkou z kapes daňových poplatníků! Dotaženo do konce: příspěvek ke stavebnímu spoření platí střadatelům i ten, kdo sám nespoří.
Budeme-li trošku absurdní, tak je to vlastně stejné, jako kdyby si váš soused zašíval své úspory do polštáře a vy byste mu povinně každý měsíc museli přidávat třeba stokorunu. Udělali byste to? Asi byste se bránili, že? Jenže daňové povinnosti se ubránit nelze, takže peníze, vybrané pod pohrůžkou pokut a vězení, jsou pak distribuovány těm, jež mají stavební spoření. Proč? Protože stát to tak chtěl. A patrně také proto, že stát si tímto způsobem buduje u těch, kteří se nepídí po detailech, renomé hodného strýčka – vždyť přeci dává svým občanům státní příspěvek.
0 komentářů