Pokud se zaměstnavatel pokusí monitorovat aktivity zaměstnance, narazí na těžce socialistické myšlení.*Situace důchodů spěje k opravdu zásadní krizi.*Vrcholoví politici už nechlastají, ale fetují a tudíž mohou dýchat do balónků.*Nechápu, jak je možné, že se Štětina stal senátorem.*Ovzduší na Ostravsku se stává doslova legendou.
Kocáb chce zaměstnavatelům zakázat sledování podřízených
Ať mi šéf klidně leze do e-mailu. Platí mi ho
Ministr Kocáb se, kromě problematických menšin, vyzná očividně úplně ve všem. To by snad ani nevadilo, protože podobných Brouků Pytlíků máme v našem národě stovky tisíc, ne-li miliony. Co je ale horší, že jeho styl uvažování se zjevně blíží socialistickému pojetí práce dle hesla „nemusím umět dělat, stačí umět dělat, že dělám.“ Aktuální aktivita Kocába-Pytlíka se totiž nese přesně v tomto duchu. Jaksi zapomíná na to, že zaměstnavatel je ten, kdo za zaměstnance platí – a vydává finance nejen na to, aby onen zaměstnanec měl co jíst, ale i státu, aby měl co prošustrovat. Z tohoto důvodu jsem přesvědčen o tom, že je to výhradně zaměstnavatel, kdo by měl určovat pravidla hry na hřišti – tedy pracovišti. Právem zaměstnance pak je tyto podmínky buď akceptovat, nebo si najít práci někde jinde.
Kocáb se z ne zrovna populárního zpěváka proměnil v živoucí ztělesnění úředního šimla, který na každý problém zřídí speciální úřad, jež samozřejmě musíme zaplatit my, daňoví poplatníci. Například pro boj se „špehujícími zaměstnavateli“ chce prosadit „novelu zákona, která umožní inspekci ministerstva práce a sociálních věci obcházet pracoviště a kontrolovat, jestli zaměstnavatelé své zaměstnance tajně nesledují…“ Hovoří se přitom i o „sledování,“ kdy zaměstnavatel pomocí speciálního programu monitoruje, zda zaměstnanec nepoužívá počítač v pracovní době k soukromým účelům. S tímto má paradoxně problém mnoho zaměstnanců.
Nechápu, proč se někdo podobným tendencím zaměstnavatele diví, nebo dokonce snaží bránit. Počítač je pracovní nástroj a stejně, jako si bagrista nemůže bez svolení svého šéfa odjet s bagrem domů kopat jímku, je naprosto totožně, že počítač také nelze používat k soukromým účelům. Mnoho zaměstnanců přitom považuje za jakési „právo,“ že si na tomto počítači přečtou a zpravidla i odpovědí na soukromou korespondenci, pokecají s kamarády na ICQ, zahrají si hru na Facebooku atd.. Pokud se chlebodárce pokusí toto nějakým způsobem monitorovat, narazí na těžce socialistické myšlení ve stylu „to je moje soukromí, na to mi nikdo nesmí sahat,“ což následně podpoří i Pytlík Kocáb. Zapomíná se ale na to, že ono „soukromí“ nemá v práci co dělat a chce-li se někdo zabývat přes den soukromými záležitostmi, měl by si ten den vybrat dovolenou.
Samozřejmě ne vždy je monitorování zaměstnanců a z něj vyvozené důsledky smysluplné. Bavil jsem se například s kamarádem o podobném opatření v jednom velkém podniku, kde byl zaměstnanec popotahován za to, že na noční službě hrál karty. Kdyby pracovní dobu prospal, nikdy by se mu na to nepřišlo. V takových případech je opravdu lepší dát zaměstnanci volnost a udržovat ho bdělého i za tu cenu, že holt využije prostředku zaměstnavatele k vlastní „zábavě.“
Jenže kolik je takových případů a kolik proti tomu stojí úředníků, zabíjejících podobným způsobem pracovní dobu místo toho, aby se věnovali zadaným úkolům? Nemusíme chodit daleko do minulosti – není to ani dva roky, co na jednom místním úřadě udělali audit a zjistili, že jakási sekretářka hrála karty 108% pracovní doby. Je více než jisté, že takový člověk bere peníze za nic a je tedy pro zaměstnavatele zbytný.
Sám za sebe mohu říci, že pokud mám nějaký úkol, věnuji se mu „na plný úvazek“ a čtu si či píšu až v momentě, kdy mám všechny úkoly splněné. Instaluji-li například počítač, jsem schopen paralelně s tím pročítat zpravodajské servery, protože jsou zde poměrně dlouhé pauzy mezi jednotlivými úkony (Enter 🙂 ). Samozřejmě i tak by zaměstnavatel mohl „prudit,“ že si v pracovní době čtu, pak je ale na něm, aby posoudil, zda tak činím na úkor mých pracovních povinností. Stejně tak je jen na něm, aby posoudil, jestli mě bude sledovat, či nikoli. Platí mě a je jeho právem kontrolovat, zda za ty peníze dostává práci resp. splněné úkoly. Bohužel dokud budou na nejvyšších místech lidé, podporující flákání, budeme si muset zvyknout na to, že se situace v tomto směru nezmění.
Jestli je na serveru D-Fens-cz.com ještě někdo, koho – kromě samotného otce projektu – stojí za to číst, pak je to Root. Právě od něj je zamyšlení nad problematikou důchodů, v němž upozorňuje na alarmující stav. První, co mě zarazilo, je aktuální číslo – totiž že „Na jednoho důchodce tak v roce 2008 připadalo 1.81 plátců sociálního pojištění.“ Vzhledem k tomu, že po dnešních důchodcích následují silné ročníky tzv. „Husákových dětí,“ je více než jasné, že situace spěje k opravdu zásadní krizi. Slovy autora: „…musíte vydělat na důchody současných důchodců a kromě toho také na důchody svoje a ještě hodnotu vydělaných prostředků do té doby udržet.“
Root pak dochází k hodně odvážnému závěru, který se z určitého úhlu pohledu může zdát skoro až asociální: „Pokud na naše důchody nebude, z jakého důvodu máme být solidární se stávajícími důchodci? Protože zde 40 let budovali socialismus? Vždyť to je také jedna z příčin toho demografického průseru. Ne, nám za těch třicet až čtyřicet let také nikdo nic nedá, je tedy racionální se o svoji budoucnost starat už dnes a to klidně i na úkor stávajících důchodců.“ Pokud je člověk „tak trošku“ sobec, musí dát autorovi za pravdu. Je to smutné, ale je to tak.
Mírnější varianta zní: nezvyšovat dále důchody, nebo je nechat mírně klesat. Samozřejmě můžeme se zamyslet nad tím, jaká je skutečná úroveň života dnešních důchodců. Ve většině případů asi nikterak dobrá a určitě ne záviděníhodná. Před dvěma týdny jsem tu vypočítal, že člověk s průměrným platem by mohl mít důchod 24 tisíc měsíčně. Podmínka byla jediná: museli bychom z celého procesu odstranit nenažraný stát a nechat pracující, ať se z peněz, dnes odváděných na sociální pojištění, zajistí sami. Bylo by na každém, zda je prožere, procestuje, vyhodí za hlouposti, nebo jestli si je bude střádat a v důchodu si je náležitě užije. Bohužel takovou míru samostatnosti ze strany státu nemůžeme očekávat. Politikům hodně záleží na tom, aby ovčané žili v domnění, že jsou to právě „oni mocní,“ kteří se o ně starají a poskytnou jim ony jistoty a prosperitu. Těm, jež by se chtěli na onen úžasný a skvělý stát vykašlat a postarat se o sebe sami, nejsou jen házeny klacky pod nohy – mají to vysloveně zakázané (resp. musí státu platit bez ohledu na to, jak se chtějí zajistit na stáří). Proč? Jednoduše proto, že by se nemohlo ukázat, že se schopný a přemýšlející jednotlivec může zajistit mnohem lépe, než to dokáží politici. Tohle poznání je nám prostě upíráno jako Evě a Adamovi jablko.
Drogy za volantem nevadí. Pražští politici drží basu
Tady máte přímo exemplární ukázku, proč jsem zásadně proti buzeraci řidičů s testy na alkohol. Pražský zastupitel Jiří Láryš řídil pod vlivem drog. Policisté ho chytili, zkouška prokázala přítomnost amfetaminu, soud dokonce dotyčného odsoudil, nicméně „soudce nakonec rozhodl, že jeho prohřešek není trestným činem a celou věc postoupil pro podezření ze spáchání přestupku magistrátu.“
Jak asi dopadne přestupkové řízení před orgánem, kde má pan Láryš kamarády, nebo kde mají konexe jeho spolustraníci? Možná dostane nějakou symbolickou pokutu „aby se neřeklo,“ o řidičák ale nepřijde a dál bude moci jezdit zfetovaný autem. Proti tomu řadový občan přijde při několika desetinkách promile o „papíry,“ vysolí mastnou pokutu a to vše na základě výsledku z přístroje, který sám jeho výrobce označuje jen jako „orientační.“
Co je ale horší: jezdit pod vlivem drog, nebo po třech pivech? Samozřejmě záleží na mnoha faktorech, čítajících odolnost/trénovanost organismu, váhu, funkci jater a odezvu mozku na návykovou látku. Dovolím si ale tvrdit, že obě skupiny – uživatelé alkoholu i drog – jsou za volantem nebezpečné. Přesto má být rozhodnutím šéfa dopravní policie Tržila stíhána jen ta jedna. Patrně proto, že vrcholoví politici už nechlastají, ale věnují se fetu a tudíž mohou dýchat do balónků dle libosti při každé zastávce.
Nad sepisováním žaloby na KSČM se mi chce nejvíc zvracet nad jejím hlavním protagonistou – senátorem Štětinou. To je člověk, který se za socialismu (tedy díky komunistům) měl velice dobře, skoro by se až dalo říci prominentně. Jakmile se ale změnil režim, Štětina převlékl kabát a pasoval se do pozice největšího komunistobijce v zemi. Nechápu, jak se takový člověk může sám na sebe podívat do zrcadla, aniž by nebojoval s dávícím reflexem.
Bohužel podobných lidí je v naší zemi mnoho. Buď oni sami, nebo jejich rodiče byli aktivními straníky, díky soudruhům se měli jako prasata v žitě, ale jakmile komunisté přišli o moc, obrátili se k nim zády. Jde o klasickou ukázku prospěchářství, projevující se i v dnešní vrcholné politice, která z původního prosovětského směru nabrala kurs na Německo a Spojené státy. Všechno, co bylo dříve tak dobré, je najednou špatné a ti největší pokrytci proti tomu dokonce bojují.
Nechápu, jak je možné, že se pan Štětina stal senátorem. Nejsou snad jeho voliči schopni projít si pár stránek na Internetu, aby zjistili, že Jaromír Štětina – ten velký odpůrce komunismu – vystudoval za socialismu vysokou školu, kam se dostal i díky příznivému kádrovému profilu jeho rodiny? Že je to člověk, který dělal novináře v Sovětském svazu, kam se určitě nedostal za trest? Navíc jde o člověka, který vstoupil do KSČ roku 1968, kdy této straně patrně nejvíce „teklo do bot“ a učinil tak zjevně s úmyslem ukázat svou loajalitu! Takový člověk se dnes vydává za odpůrce komunismu a co hůře – lidé mu to věří! Promiňte mi ten výraz, ale z mého pohledu není pan Štětina nic jiného, než bezpáteřní svině a neříkám to proto, že bojuje proti komunistům. Znám mnoho lidí, kteří byli proti komunistům významnou část svého života a dokáži si těchto lidí vážit přinejmenším proto, že se nesehnuli. Bohužel znám i dost „senátorů Štětinů,“ kteří tak reprezentují část tohoto národa – tu část, která poleze do zadku, kde jim bude nejvíce teplo.
V Ostravě je nejhorší vzduch v Evropské unii
V Ostravě je nejhorší vzduch z celé EU
Ostravsko dusí smog. Nová vyhláška je nepoužitelná
Ovzduší na Ostravsku se stává doslova legendou. Konkurenci najde patrně jen v čínském Pekingu. Například tento týden jsme se dočkali i patnáctinásobných dávek polétavého prachu proti normě. Praha je proti tomu takřka lázeňským městem – množství prachu se v uplynulém týdnu pohybovalo maximálně na dvojnásobku normy.
Otázkou je, co se s tím bude dělat. Za socialismu se nedělalo nic. Dnes máme na ostravském magistrátě primátora Kajnara (ČSSD) a na kraji hejtmana Palase (taktéž ČSSD) a nedělá se opět vůbec nic (což se nedělalo ani za předchozího hejtmana Tošenovského z ODS). Skoro mám dojem, jako by politici byli nějak dohodnutí s největším znečišťovatelem ArcelorMittalem, že ho nechají čoudit dle libosti. Přitom zrovna primátor Kajnar měl před touto zimou plná ústa slibů, kterak při nepříznivé rozptylové situaci město omezí znečišťovatele. Samozřejmě, jak je u tohoto politika zvykem, jednalo se opět pouze o prázdná slova. Ani patnáctinásobné překročení limitů nebylo patrně dostatečné, aby si na podnik indického podnikatele někdo posvítil.
Bohužel v podobném duchu se chovají i média: jakmile jde pan Mittal někam zasadit stromek, sjedou se novináři z celého kraje a nadšeně reportují, co pan majitel udělal pro ovzduší v Ostravě a okolí. Zajímalo by mě ale, zda by stejně loajálně k Mittalovi přistupovali i v jeho rodné Indii. Obávám se, že nikoli. V tomto bych se připojil k nápadu Národní strany a nechal bych milého pana podnikatele i s jeho byznysem deportovat do Indie.
PS: tématem znečištěného ovzduší na Ostravsku se začaly zabývat i Britské listy:
- Dusíme se. Pomozte. Žádají Ostravané. – tisková zpráva Aliance Nebe nad Ostravou.
- Kouř nad Ostravou – jedna fotečka, kterak nám pan podnikatel Mittal znečišťuje ovzduší aneb co by si u sebe doma asi nedovolil.
Operátoři mají nižší náklady, přesto nezlevní ani o halíř. Nevidí prý důvod
Tento článek sem dávám především pro zastánce krásně znějících teorií o tzv. „fungujícím trhu.“ Pokud mi někdo chce tvrdit, že by u nás mohlo fungovat „tržní hospodářství“ například ve zdravotnictví, nechť se nejprve podívá na situaci u našich mobilních operátorů. Ti sice nabízejí jedny z nejvyšších cen za volání v EU, k jejich snižování ale nemají důvod. Konkurence prakticky neexistuje, neboť všichni nově příchozí operátoři pouze přizpůsobili své ceny situaci na trhu a nikdo z nich se neodvážil jít do pozice „štiky.“
Paradoxem je, že například mezioperátorské poplatky klesly od ledna o patnáct procent, aniž by se to jakkoli projevilo na konečných cenách. Z oněch 15% si mobilní operátoři udělali další zisk. Zvýšení DPH ale promítli zákazníkům do cen okamžitě. Zkuste mi najít jediný argument, proč by to v segmentu zdravotnictví mělo fungovat jinak. Můžete samozřejmě vycházet z ekonomických teorií, křivek nabídky a poptávky, podle kterých cenu určuje zájem trhu. Český trh ale ekonomickým teoriím nepoléhá – respektive funguje podle zavedeného stylu „trhni co můžeš.“ Můžeme být rádi, že v současnosti zdravotníci „trhají“ peníze zdravotním pojišťovnám, které díky své pozici a nepostradatelnosti mají páky, kterak je držet na uzdě. Kdyby tomu tak nebylo, byly by dnešní ceny ve zdravotnictví možná i několikanásobné.
Paradoxně ačkoli jsem zastáncem vlastní zodpovědnosti a zajištění se na stáří vlastními silami bez vlivu státu, jsem jednoznačně pro zdravotní systém, jaký máme nyní (samozřejmě s jistým uvolněním trhu formou komerčních zdravotních pojišťoven). Důvod je jediný: tento systém nás alespoň částečně chrání před českou nenažraností. Stejně, jako je dnes operátorům víceméně jedno, že si kvůli vysokým cenám nepořídíte jejich tarif, nebo budete málo telefonovat, by časem mohlo být jedno i lékařům, že nemáte na operaci, nebo že si nemůžete dovolit drahé léky. Český trh ještě není připraven na to, aby fungoval a je otázkou, zda vůbec kdy do tohoto stavu dospěje.
Návrh na zkrácení metra je hotový, dřív budou končit i autobusy a tramvaje
Mám stále intenzivnější pocit, že vedení města Prahy se rozhodlo co možná nejvíce zkomplikovat život svým obyvatelům. Začalo to zúžením magistrály, pokračovalo snížením nejvyšší povolené rychlosti na čtyřproudých silnicích a nyní přichází omezení noční hromadné dopravy. Jsem docela zvědavý, jakou odezvu přinesou tyto kroky u obyvatel a voličů z hlavního města. Skutečnost, že na potřeby deseti milionů lidí tam venku ODS z výšky sere, totiž už snad ani transparentněji prezentovat nelze. Co myslíte: dojde Pražákům, že radnice pod vedením „modrých ptáků“ jde vysloveně proti všemu, co slíbila před volbami? Kde je primátor Bém, který sliboval, že tu bude pro občany 24 hodin denně, zatímco hned po volbách zmizel do Himalájí a nedávno v Antakrtidě? Kde jsou ta slibovaná auta pod zemí? Kde je onen decentní Pavel Bém, vystupující jako seriózní lékař? Kdo ho viděl v posledních Otázkách Václava Moravce, asi se nestačil divit, jak špatně je na tom se svými nervy. Opravdu pevně doufám, že obyvatelé hlavního města nebudou jako tupá hovada volit opět ODS na základě nabytých zkušeností s vládnutím této strany hodí do urny lístek nějakého jiného politického uskupení. Pokud v Praze opět zvítězí ODS, patrně se neubráním pocitům, které z obyvatel hlavního města mívá většina zbytku republiky.
Předminulý týden jsme na našem blogu prezentovali realistickou pohádku o daňovém systému. Končila tím, že se nejbohatší z desetičlenné společnosti přestal podílet na financování společného stravování a najednou ti zbývající zjistili, že se bez něj budou mít hůře. Často bohužel narážím na zlehčování takové situace v reále – lidé prostě nevěří, že se ti, jež nejvíce přispívají na běh státu, sociálního systému a nevím čeho ještě, mohou jednoho dne sebrat a zmizet. Tedy přesněji že by mohli své podnikatelské aktivity přesunout do jiné země, kde jsou pro ně výhodnější podmínky. Realita je ale taková, že to nejen mohou udělat, ale někteří tak již dokonce učinili. Jen za loňský rok se do daňových rájů přestěhovalo 2000 firem. Důvodů může být více, nicméně sám, coby daňový poplatník, vidím ten hlavní: neustále rostoucí oškubávání všech poctivě pracujících a vydělávajících v této zemi na úkor těch, jež nikdy nepracovali a pracovat nebudou. Stát prožírá stále větší částky, aniž by se to jakkoli projevilo směrem k těm, jež pomoc státu opravdu potřebují.
Může se zdát, že tato zpráva dobře zapadá do pravicové propagandy, která se tak snaží rozptýlit iluzi levicového pojetí státu, coby hodného strýčka, který se o všechny postará. Možná bych tomu i věřil, kdybych sám nevěděl o několika podnikatelských subjektech, které vážně uvažují o přesunu svého byznysu mimo republiku – do výhodnějších krajin. Překvapivě to není tak složité, ač by tomu nejrůznější „socialisté“ rádi učinili přítrž. Bohužel, dokud systém vzájemné solidarity bude mít tendence fungovat na principu „obereme bohaté a rozdáme to chudým,“ musíme počítat s tím, že ti „bohatí“ si to nenechají dlouhodobě líbit a udělají kroky, kterými ochrání své vydělané peníze. Ostatně kdo z vás, kdyby měl tu možnost, by tohle nedělal, že? Solidarita je jistě pěkná a bohulibá věc, ale neměla by přerůstat v jánošíkovský způsob realizace, jak je tomu v naší zemi. Je tu ještě jeden podstatný rozdíl – slovenský zbojník neměl tak vysokou režii, jakou má státní aparát.
Kritický pohled na sociální stát z pera (nebo spíše klávesnice) js. Je zajímavé, jak jsem se postupně propracoval z pozice, kdy jsem blog tohoto autora sledoval coby „opozici,“ zatímco dnes v drtivé většině případů nad jeho názory souhlasně pokyvuji hlavou. Sociální systém, jak jej nastavily vlády za posledních dvacet let, skutečně není spravedlivý, což autor komentuje slovy: „Na jedné straně armády profesionálních chudých s domácími kiny, cigaretami a alkoholem za sociální dávky (a samozřejmě vypasení sociálně smýšlející politikové žijící v luxusu), na straně druhé řada lidí, kteří by bezpochyby pomoc zasloužili, leč nemají (dle nějakých úřednických tabulek) nárok.“ Nemusíme chodit daleko – v rámci pořadu Krotitelé dluhů byl jedním z případů, který finanční experti řešili, otec samoživitel, starající se tuším o pětiletého syna. Po nějaké zdravotní komplikaci přišel o práci a musel vystačit – nemýlím-li se – s nějakými pěti až šesti tisíci korunami. Finanční poradkyně s ním došla na úřad, kde požádala o nějaké ty dávky. Resumé bylo jednoznačné: pán má peněz dost, další od státu nedostane. Patrně proto, že celý život předtím poctivě pracoval a odváděl daně, nebo možná i proto, že se jednalo o očividně slušného občana, který sebou na úřad nepřivedl dvacetičlennou rodinu, jež by jim tam udělala bordel. Právě tento pořad byl pro mne transparentní ukázkou skutečnosti, že sociální stát, jak nám ho slibují „sociální strany,“ je pouze pro vyvolené a těmi vyvolenými rozhodně není pracující lid. O pracující se sociální stát zajímá jen do okamžiku, kdy je může oškubávat.
Smutné je konstatování následujícího faktu: „Co je na podobných případech (a reakcích lidu k nim) vidět fakt dobře, je to, jak nás stát už dokonale odnaučil se o sebe starat a do značné míry i samostatně myslet.“ V tomto s js-em jednoznačně souhlasím. Sám u sebe pozoruji jistou (a rostoucí) potřebu postarat se a zajistit se sám. Jsem schopen si to rozvrhnout, naplánovat, ale je tu jeden problém: i kdybych sebevíce chtěl a dal státu „výpověď“ s tím, že po něm opravdu nikdy nebudu nic chtít, protože se o sebe postarám sám, tak tu šanci nedostanu. Stále budu muset platit ty samé daně a pojištění a když pak budu potřebovat, dostanu od státu buď úplné prd, nebo směšnou almužničku. Takovou svobodu, abychom mohli svobodně rozhodovat o svém životě, prostě v rámci „sociálního státu“ nikdy nedostaneme.
0 komentářů