Jsou tu definitivně poslední Týdnoviny roku 2009. Ty příští vyjdou až 8. ledna 2010, z čehož patrně správně usuzujete, že plánuji týdenní pauzu. Pojďme se tedy podívat na to, co přinesl uplynulý týden.
Pomoc při splácení hypoték? Jen volební lákadlo ČSSD
Přestávám pomalu ale jistě chápat, proč jsem kdy volil ČSSD. Zcela jistě to byla chyba a já tuto chybu otevřeně uznávám. Ani jsem netušil, že “oranžoví socani” chtěli přijít s návrhem zákona pomoci při splácení hypoték. Ten ale, díkybohu, nakonec ani nepředložili, čímž se návrh dostal do kategorie nesplněných politických slibů, v jakých se snad všechny naše politické strany doslova brodí až po kolena.
Plán ČSSD počítal s tím, že by stát dával půjčku do výše 2,5 milionu lidem, kteří například přišli o práci a dostali se do tísnivé finanční situace, díky níž nemohou pokračovat v placení hypotéky. Jde o naprosto typickou ukázku politiky státu, vodícího své občany za ručičku za peníze všech daňových poplatníků. Kdo si sjednává hypotéku, může (a měl by!) uzavřít i patřičná pojištění – přinejmenším životní pojistku, aby pozůstalé rodině nezůstalo břemeno v podobě vysokých splátek a také pojištění proti neschopnosti splácet. Kdo toto má, nemusí se při ztrátě zaměstnání vůbec obracet na stát.
Po dvaceti letech svobody jsme bohužel stále ve stavu, kdy obyvatelé této země žijí v iluzi, že stát je hodný strýček, který musí pomoci v každé situaci. Nejsem proti tomu, abychom z odvodů vypomáhal těm, jež ne vlastní vinou přišli o zaměstnání. Měl by ale existovat striktně stanovený systém, určující, kdo a za jakých podmínek onu pomoc dostane. Stačí se podívat na naše chodníky a silnice – hned máme práci pro nezaměstnané, kteří by díky tomu nedostávali peníze jen za sezení na gauči! Města by nemusela řešit, že nemají finance na úklid sněhu a možná bychom se nakonec divili, o kolik by se díky těmto opatřením zkrátila průměrná doba nezaměstnanosti.
Bohužel politika (nejen) ČSSD drží občany v iluzi, že stát je tady od toho, aby se o ně staral. Lidé se tak vzdávají nejen vlastních svobod, ale i vlastní iniciativy, kterou by museli vykonat, aby mohli fungovat. Bohužel, lidé stále slyší na iluzi hodného a laskavého státu, který přitom financujeme my všichni. Kdyby se tuto falešnou hru povedlo zrušit, pocítili bychom to dost možná i na našich peněženkách, ve kterých by nám zbylo více peněz nejen na hypotéky.
Česko má nespravedlivé daně, myslí si většina lidí
Dvě třetiny lidí by si prý přály tzv. “progresivní zdanění,” kdy by ti s vyššími příjmy odváděli státu větší procento své mzdy. Na jednu stranu je to pochopitelné – většina obyvatel této země je pod mzdovým průměrem a “progresivní daň” by se jich tudíž nedotkla. Stejně tak to ale ukazuje celkem jasný obrázek o lidech v Česku, žijících v představě, že “ti bohatí” beztak ke svým platům přišli bezdůvodně a je tedy nutné – nejlépe v rámci jakési pochybné spravedlnosti a rovnosti – jim ty platy “zkrouhnout.” Úspěch je v této republice něčím, co se prostě neodpouští.
Mohu uvést příklad ze svého života. Pracoval jsem asi deset let nazad v jedné velké pražské nemocnici jako “ajťák” (konkrétně coby technik). Můj nástupní plat byl 7 500 Kč hrubého prakticky bez perspektivy jakéhokoli růstu (inu tabulky jsou tabulky). Protože můj plat sotva stačil, začal jsem psát články postupně pro dvě česká a jedno slovenské médium. Můj pracovní den tedy vypadal tak, že jsem byl od cca. 7 do cca. 15 hodin v práci, v cca. 16 jsem dorazil domů a do 22, někdy i do půlnoci jsem psal. Napsat článek přitom není jen o tom vymyslet něco z hlavy – takových autorů, kteří toto umí a najdou si své čtenáře, je minimum. Musíte si sehnat podklady, ověřit je, zpracovat, sepsat, zkorigovat, znovu přečíst, …. Patřil jsem v té době mezi poměrně plodné autory a díky tomu jsem ke svému platu v konečném součtu přihodil ještě jeden. To už nebylo špatné :).
Postupem času jsem se dopracoval k tomu, že jsem si koupil své první auto – deset let starého favorita na leasing z autobazaru s nejhorší pověstí v zemi. Shodou náhod to bylo krátce poté, co jsem se stal vedoucím jedné sekce informatiky, což byla cca. tisícovka navíc k platu. Bylo zajímavé sledovat reakce lidí: nikdo se neptal, jakým způsobem jsem si na auto (resp. na jeho splátky) vydělal. Každý měl hned jasno, že díky postupu na vedoucí pozici jsem patrně dostal tolik peněz navíc, že jsem si mohl dovolit vlastní samohyb. Přitom mnozí z těch, kteří roznášeli závistivé řeči v tomto duchu, v době, kdy jsem já seděl u počítače a sepisoval články, vysedávali v hospodě a utráceli svůj plat za pivo a cigarety. Asi nikdo nebyl schopen připustit, že jsem si na stařičkého favorita vydělal díky tomu, že na rozdíl od něj věnuji práci dvakrát tolik času. Nikdo se na to neptal, nikdo to neřešil, byla tu jen závist, pomluvy a zkreslené představy o tom, jak jsem se dostal k něčemu tak “nadstandardnímu.”
Právě toto byl zlomový moment mého života, protože tehdy jsem pochopil, jak špatnou vlastností je závist. Tím spíše, jedná-li se o závist založenou na nedostatku informací, případně na mylných či záměrně zkreslených informacích. Od té doby nezávidím.
Netleskám tedy nadšeně tomu, že nějaká strana chce “zdanit bohaté.” Nežiji v iluzi, že všichni z těch “bohatých” dostávají peníze za nic, nebo že si jednoduše “nakradli.” Věřím, že mnozí z těch, jež jsou v očích “nás průměrných” nadstandardně placeni, jsou buď odborníci, kteří věnovali/věnují volný čas svému profesnímu zdokonalování či vzdělávání, nebo tráví prací více času, než ti, kteří po osmi hodinách odloží pracovní nástroj a bez ohledu na cokoli letí domu, aby nezmeškali svůj oblíbený seriál.
Samozřejmě si umím představit, že část oněch “vysokopříjmových vrstev” má peníze třeba z nelegálních zdrojů, nicméně není to moje starost a nic mi do toho není. Od toho tu máme policii, hospodářskou kriminálku a soudy. Sžírat se otázkou, jak někdo přišel ke svým penězům, je jen ztrátou času, který mohu strávit jinak – jistě i lépe, hodnotněji, produktivněji a zejména pozitivněji.
Právě proto se stavím proti 65% dotázaných, jež by si prý přáli progresivní zdanění. Netrestejme “bohaté” za jejich vyšší příjmy – i tak platí na odvodech více, než ti “průměrní.” Buďme rádi i za to, protože pokud by jako odpověď na progresivní daň přesunuli své podnikání nebo sebe sama do jiné země, dostala by státní pokladna v konečném důsledku méně peněz a tratili bychom všichni. Přestaňme už trestat úspěch a zkusme si přiznat, že mnozí z těch, kteří “mají více peněz,” přišli k těm penězům tak, že prostě obětovali více svého času profesnímu růstu, práci či podnikání. Pak se teprve můžete zamyslet nad tím, zda je důvod těmto lidem závidět.
Služby kurýrní firmy PPL se pomalu ale jistě stávají podobně legendárními, jako služby České pošty. Autor popisuje svůj zážitek z doručování nebo spíše nedoručování zásilky, jejímž byl adresátem. Mám podobnou zkušenost. Když mi z firmy Mikrovlny s.r.o. posílali na recenzi GSM spínač, využili právě služeb PPL. Zásilka ale nebyla doručena ani tři dny po odeslání, čemuž se u odesílatele poměrně podivili. Následovalo zjišťování, kde balíček uvízl, až se ukázalo, že leží na ostravské pobočce. Nakonec jsme si jej museli vyzvednout osobně a to cca. o 20 km dál, než kdybychom museli na poštu. To samé se opakovalo i u jiných zásilek poslaných přes PPL.
I když nepatříme s manželkou mezi fanoušky státní České pošty, tak díky zkušenosti se službami PPL nyní při objednávání zboží volíme právě ČP. Raději si zajdeme na poštu, kde funguje “lístečkový systém” a doba čekání je někde kolem 5 až 20 minut, než abychom neustále museli volat kurýrní službě, proč kýžený balíček nedoručili a zjišťovat, kam si pro něj máme přijet. Je to paradox a jeden z mála případů, kdy jsou služby státního podniku prokazatelně lepší, než soukromá firma.
Ostrava: Někdo ukradl autobusovou zastávku
Někdy mám pocit, že Ostrava je opravdu divné město. Ostatně i Jarek Nohavica zpívá ve své písni, že Ostrava je region razovitý. Minulý týden například policajti honili člověka, který v noci prováděl s ukradeným bagrem nelegální výkop. Zda se jednalo o pokus o krádež kabelů ze země, nebo pouze o dozvuk nějaké vydařené akce na Stodolní, to bohužel zdroje neuvádí.
Tento týden pro změnu přišla jakási paní na zastávku autobusu a zjistila, že jaksi chybí “bouda.” Iniciativně tuto skutečnost oznámila na policii, která započala pátrání. Opět se můžeme jen dohadovat, zda zastávka nyní stojí jako kuriózní doplněk na zahrádce nějakého ostravského fanouška městské hromadné dopravy, nebo jestli skončila rozřezaná ve sběru druhotných surovin, kam ji někdo přivezl s tím, že ji našel.
Je ale pravdou, že pokud vidím nějakou kuriózní zprávu, skoro vždy ji komentuji slovy: “To se může stát jen v Ostravě.” Toto je jedna z nich.
Kocáb v rámci romské integrace úkoluje další rezorty, obce i mediální radu
Dvorní klaun alias Šáša ministr Kocáb přišel s další teorií o tom, jak zaintegrovat problémové skupiny do společnosti. Ve zprávách, interpretovaných televizemi, zněly některé teze celkem rozumně – například navázání dávek sociální pomoci na povinnou školní docházku. Otázkou ale je, jak by takové opatření přijala cikánská minorita, žijící leckdy v představě, že dávky pro ně dostává stát odkudsi shůry a že na ně tudíž mají automatický nárok.
Podrobnější zahloubání do navrhovaných opatření ale přináší podobnou deziluzi, jako všechny dosavadní návrhy ministra Šášy. Chce například snížit procento cikánských žáků ve zvláštních školách. Já se ptám jak? Zavede snad kvótu, která nebude smět být překročena ani v případě, kdy by v “normální” třídě skončili žáci neschopni absolvovat běžnou základní školu? Již nyní jsou talentované děti brzděny těmi méně nadanými a v podstatě až do páté třídy musí trpět jejich “průměrným vývojem.” Díkybohu za víceletá gymnázia, které jim umožní se alespoň od páté třídy rozvíjet o něco svižnějším tempem!
Pracuje se prý také na vzdělávání dospělé části populace. Otázkou ale je, zda o to ona skupina má vůbec zájem, nebo jestli to neskončí – jak je u Kocába tradicí – jen nesmyslným vyhozením peněz za instituce, jejichž jediným smyslem bude jen jejich vlastní existence.
“Ministerstvo se má také zasadit o rozvoj romského jazyka,” píše se dále. Možná by nebylo marné zkusit se zasadit také o rozvoj naší mateřštiny. Stačí se podívat na východ od nás, kterak slovenští bratři bojují za svůj jazyk proti epidemicky se šířící maďarštině. Žijeme snad v Česku, kde je oficiálním jazykem čeština, ne? Při čtení leckterých textů, napsaných třeba vysokoškolsky vzdělanými lidmi, mi často běhá mráz po zádech. Umím odpustit špatný sloh, možná i nad gramatikou bych přimhouřil oči, ale základní chyby ve vyjmenovaných slovech či shodě podmětu s přísudkem už jsou opravdu moc silnou kávou. Raději si nepředstavuji, s jakou češtinou vylézají z učilišť učňové…. Přitom ještě střední generace mívá písemný projev v pořádku. Ano, najdou se výjimky i mezi mladšími – co tak registruji, zpravidla jde o ty, kdož měli přísnou češtinářku “ze staré školy.” Když se chce ministr Kocáb zasadit o rozvoj romského jazyka, neměl by se někdo zabývat i rozvojem češtiny a její výuky na školách?
Jako z pohádkové říše pak zní tvrzení, že “Proti extremismu by se pak dle dokumentu mělo bojovat osvětou.” Ukazuje naprosté nepochopení příčiny problému soužití většinové společnosti s menšinami. Osvěta nic nevyřeší. Jediné, co může dovést tuto společnost k lepšími stavu a k omezení takzvaného extrémismu, je rovnost v přístupu a před zákonem ke všem lidem bez ohledu na barvu jejich pleti. V první řadě by se tedy mělo skončit s nesmysly typu “pozitivní diskriminace,” která je diskriminací, ovšem nikoli pozitivní pro většinu slušných lidí. Zamést by se mělo se všelijakým pardonováním a odlišným přístupem podle toho, zda dotyčný bude křičet, že to je diskriminace.
Návrh ministra Kocába je tedy jen dalším plácnutím do vody, ukazujícím, že naši “mocní” absolutně nechápou příčiny problému soužití většinové a menšinové společnosti. Je zajímavé vzpomenout si na dobu údajné totality, kdy díky režimu musel každý – včetně Cikánů – pracovat a soužití s nimi nebylo ani zdaleka tak problémové, jako dnes. O nějakém extrémismu jsme si tehdy mohli nechat jen zdát….
Troje oficiální popření údajných telefonních hovorů Barbary Olson z paluby letadla 11.září 2001
Alternativní blog 911, zajímající se o tzv. “konspirační teorie,” tolik odsuzované zejména exprezidentem Bushem mladším, přišel s dalšími zajímavým poznatky. Tentokrát se týkají letu 77, který měl podle oficiálních zpráv narazit do Pentagonu. V příběhu Teda Olsona, manžela jedné z obětí, nesedí hned několik věcí. Dotyčný sice tvrdí, že mu manželka po unesení letounu telefonovala, ale několikrát upravil svou verzi o tom, zda použila vlastní mobilní telefon, nebo telefon v letadle.
Tato a další podobné nejasnosti, dávají za pravdu všem pochybovačům a nahrávají verzi, že údajný teroristický útok byl dost možná dobře provedenou divadelní hrou pro celosvětové publikum. Odpověď na otázku, proč by se vláda USA dopustila tak špinavé iluze, je celkem jasná: aby v rámci svého “boje proti terorismu” obhájila celou řadu nepopulárních kroků, počínaje vojenskými vpády do suverénních zemí a konče historicky největším omezováním osobních svobod nejen svých občanů. Strach je totiž emocí, která velice dobře funguje k ovládání davu a že je používán opravdu s chutí, potvrzují jak Spojené státy, tak i stále více totalitní Velká Británie. Získat takovou míru kontroly nad svými obyvateli, za to už těch pár stovek mrtvých civilistů stojí, ne?
Brzděte! Policisté chystají na zpomalených úsecích v Praze radary
V Praze – prý kvůli hluku – snižují od Nového roku rychlost na některých víceproudých silnicích z 80 resp. 70 km/h na 50 km/h. Zajímalo by mě, jak pražský magistrát došel k tomu, že nižší rychlost znamená menší hluk. Podle mne hlučnost projíždějícího vozidla nejvíce závisí na otáčkách motoru a ty budou u mnoha aut při rychlosti 50 i 80 km/h stejné (jen budou mít zařazený nižší stupeň). Nějaký aerodynamický hluk se začíná projevovat až ve vyšších rychlostech. V konečném důsledku se tak může stát, že hladina hluku tímto opatřením ještě stoupne, protože vozidlo bude oblastí projíždět o 60% déle, než za předchozího stavu.
Osobně se domnívám, že pravou podstatou těchto opatření je zvýšení policejní buzerace. Potvrzením mi budiž i odkazovaný článek, popisující, jak si páni policisté úderem silvestrovské půlnoci došlápnou na všechny, kdož si dovolí jet o něco rychleji. Co na tom, že svým jednáním (tedy rychlejší jízdou) nikoho neohrozí, neboť na dané komunikace nemají chodci přístup? Bohužel s podobnou logikou dopravní policie vůbec neoperuje a skutečnost, zda porušením předpisu či značky ohrožujete či neohrožujete okolí, vůbec nebere v potaz.
Pražáci si ale za to mohou sami – zvolili si už poněkolikáté na Magistrát s poměrně značnou převahou ODS, tak nechť si vychutnají plody své volby a šinou se rychlostními silnicemi směšnou padesátkou. Pokud se jim toto opatření bude líbit, jistě zvolí modré ptáky zase. Až pojedu tady v Ostravě do práce povolenou 80kou, budu na ně myslet :))
Závěrem
Během uplynulého roku jste si mohli přečíst (včetně těchto) 51 Týdnovin, z toho jedny vyšly jako speciální vydání. Kromě prvních dvou lednových týdnů vycházely Týdnoviny pravidelně a bez výjimky každý pátek. Po přestávce v následujícím týdnu samozřejmě budeme pokračovat.
Ač tento týdeník nepatří k hlavním tahounům blogu (na celkovém objemu shlédnutých stránek se Týdnoviny podílejí 2,69%), vedla si některá vydání opravdu nadstandardně dobře. První tři nejčtenější Týdnoviny byly následující:
Statistiky také ukazují, že když už si někdo Týdnoviny otevře, zpravidla je přečte celé, čemuž nasvědčuje průměrná doba strávená na stránce v délce čtyř minut. K podrobnějším statistikám celého blogu se určitě dostanu na začátku ledna.
Chtěl bych na tomto místě poděkovat všem čtenářům, kteří mým převážně kritickým úvahám věnovali čas. Je to pro mne velkou motivací pro další pokračování.
Speciální poděkování pak bude patřit třem neúnavným a trpělivým diskutérům: js-ovi, Setymu a Almadovi, kteří jsou z mého pohledu schopni nejen velice dobré argumentace, ale také dokazují, že i nesouhlas se dá vyjádřit slušnou a kultivovanou cestou. Toho si na vás, pánové, vážím patrně nejvíce. Zejména tito tři pak také mají podíl na mém názorovém posunu, který jste možná zaznamenali – tedy od zapřísáhlého levičáka k řekněme středolevému pohledu s tendencí pohlížet na některé skutečně pravicové (tj. ne ODSácké) myšlenky jako na rozumné nápady. Potvrzuje se tak má teze, že diskuze, založená na vzájemném konfrontování argumentů bez urážek a napadání, může přinést oběma stranám nejen příjemný pocit, ale také nějaké výsledky. Máte, pánové, můj velký respekt!
Všem bych pak chtěl popřát klidné prožití zbytku vánočních svátků, pěkné silvestrovské oslavy a do nového roku především zdraví a štěstí.
Děkuji za pozornost, váš čas a těším se na naše další setkání v roce 2010.
0 komentářů