V dílnách jsem pochopil, že některé budoucí ženy jsou ke své manuální neschopnosti školeny již na základním vzdělávacím stupni a také to, že ne každá žena chce být samostatná a emancipovaná.
Občas si vzpomenu na základní školu. Bohužel, když dnes někomu řeknu, že jsem chodil do „Modré školy,“ zpravidla se podiví nad tím, že je to přeci škola zvláštní (později speciální, nyní sice označená jako základní, ale stále určená pro „zvláštní“ děti). V mém dětství to ale byla primárně škola základní, „zvláštňáci“ byli „detašováni“ do suterénu a chodili vlastním vchodem, což by dnes při neustálém nesmyslném propagování „rovnosti,“ asi neprošlo. Ani separátní vchod ale nezabránil tomu, aby fyzicky zdatnější spolužáci se slovy „počkáme si na Cikány“ nenapadali „suteréňáky“ před budovou a nesnažili se je narvat pod kolemstojící motorová vozidla….
Ono podzemí bylo tehdy takovým strašidelným zámkem, kam se každý bál chodit jednak právě proto, že tam byli „zvláštňáci,“ ale i proto, že tam ordinovala zubařka, kterou její práce – soudě dle velmi častého zvuku zubní vrtačky – velice bavila.
Předměty byly různé a já (musím neskromně konstatovat) v drtivé většině z nich vynikal – výjimkou nebyla ani vysvědčení se samými jedničkami. Nejvíce mě bavila matematika, fyzika a biologie. Přesto existoval předmět, který mě děsil a dával tak velkou šanci méně úspěšným spolužákům, aby si alespoň jednou za dva týdny užili ten pocit, že „šprt,“ kterým jsem podle nich byl, nedostane „za jedna.“ Tím předmětem byly dílny.
Ono vůbec v té době, nepoznamenané emancipací a kariéristicky zaměřenými slečnami, bylo zajímavé dělení „manuálních předmětů.“ Jak kluci, tak i holky měli „pěstitelské práce,“ což obnášelo údržbu školní zahrádky bez toho, abychom někdy ochutnali ovoce (a zeleninu) své práce. Výhradně pro dívky bylo určené vaření a specialitou byla péče o dítě. Zejména tam byl klukům vstup zapovězen a my, puberťáci, jsme si samozřejmě představovali, jaké intimnosti se tam s děvčaty řeší a co ony budou díky tomu vědět dříve, než my.
Naopak pro kluky byly určeny již zmíněné dílny. Nejprve jsme na ně měli – celkem překvapivě – ženu. Ta, když viděla mou zručnost, si mě vzala po několika hodinách stranou a otázala se mě, zda bych nechtěl raději chodit o patro níže – tedy do zvláštní školy. Nechápal jsem její návrh – v ostatních předmětech jsem skutečně neměl problém. Je ale pravdou, že manuální zručností jsem nevynikal, což mi zůstalo dodnes.
Tak například plastová lžíce na obouvání bot se při snaze o pěkné zaoblení teplem takřka roztekla. O nic lépe nedopadla ani dřevěná bednička na nářadí, z jejíchž držadel čněly třísky a byla sbitá tak, že z ní čouhaly hřebíky. Přesto se dožila dnešních dnů prakticky v původním stavu.
O něco později jsme na dílny dostali učitele. Jmenoval se Kec a očividně měl rád „malé Barbínky.“ Nevím, jak k tomu došlo, ale když se v dílnách probíralo zapojování elektrických zařízení, měli jsme tento předmět společně s děvčaty.
V osmé třídě k nám odkudsi přibyla spolužačka Ivetka – koketka s blonďatými vlasy a líbivým obličejíkem, která se stala snem snad všech spolužáků (tedy s výjimkou jednoho, který si na sraz po deseti letech přivedl přítele :-D). Měli jsme toho času právě zapojit jakýsi elektrický obvod, což se dělalo tak, že jsme dostali desku, dráty a součástky a bez proudu provedli zapojení. Učitel dílen pak celé dílo zkontroloval, pokud neusoudil, že zavání vyhozením jističů či vyhořením školy, připojil ho teatrálně k napájení a zapnul vypínač. Známkování bylo jednoduché: když se rozsvítila žárovka, bylo to za jedna, když ne, tak za pět. Takhle jsme se postupně prostřídali všichni, padaly jedničky a pětky, až přišla na řadu Ivetka. Učitel její dílko připojil k proudu a nestalo se nic – žárovka zůstala zhasnutá. Pan učitel ale nasadil ten nejúlisnější výraz a začal vysvětlovat „no, to musíš tady takhle, potom tohle sem, ták,…“ žárovka se rozsvítila a Ivetka dostala jedničku. Šikovná holka :). Tam jsem pochopil, že některé budoucí ženy jsou ke své manuální neschopnosti školeny již na základním vzdělávacím stupni a také to, že ne každá žena chce být samostatná a emancipovaná. Z případů, které jsem později potkal v průběhu svého života, jsem získal dojem, že Ivetka nebyla jediná, ke komu měl učitel dílen tak nějak „jiný přístup.“ Nedivil jsem se tedy, když mi o několik let později volala má kamarádka, že je doma potmě a co prý má dělat. Sdělení, že nejspíš bude shozený jistič na chodbě, ji tehdy velice překvapilo a jeho hledání a nahazování bylo poměrně dlouhé :).
Naštěstí mě po základní škole čekalo gymnázium, kde se „manuálně zruční“ oddělili a my nebyli „rušeni“ ve vzdělávacím procesu, na jehož konci jsme sice dostali maturitní vysvědčení, ale v mnoha dalších směrech jsme zůstali „nepoužitelní pro život.“ Místo „zvlášťnáků“ jsme pořádali bitky s učni z vedlejšího učiliště, které jsme zpravidla díky typické „gymnaziální fyziognomii“ prohrávali.
Dnes jsem rád za víceletá gymnázia. Škoda, že nebyla „za mých mladých let“ – mohl jsem být ušetřen té nabídky zvláštní školy a také škodolibé radosti manuálně zručnějších, leč ve vědomostních a logických předmětech kulhajících spolužáků :).
0 komentářů