ISTANBUL 2008

Jako
(podle některých)
„cestovatel – profesionál“
jsem se loni rozhodl podívat se do
bájného
Istanbulu. Jedna vyzkoušená cestovní
kancelář nabízela vlakový
zájezd za
rozumnou cenu, ale hlavně pro (detailně) nezasvěceného
turistu s návštěvou
všech známých památek.
Rozmýšlení jestli to podniknout, nebo
ne bylo celkem
jednoduché – JEDU.

 

Blížil
se čas odjezdu (půlka
listopadu) a začala přicházet drobná –
až větší nejistota o bezpečnost. Nešlo
ani tak o sebe – i když překladatel na turečtinu nejsem a
s angličtinou
taky dvakrát kamarád nejsem (kromě
základních věcí jako je help, sos,
policie,
many, a další podobné notoricky
známé věci včetně lehkých
čísel – hold, učil
jsem se německy…), ale spíš o
zavazadla. Protože ve velkém fotím a
točím, tak o
tyto věci, + samozřejmě peníze a doklady. Ono mezi lidmi
kolují hrůzné historky
o přepadávání, … . Celkem
jsem se uklidnil až den před odjezdem, kdy jsem na
internetu hledal nějaké informace o Istanbulu a Turecku
obecně, památkách,
turistických lákadlech, jídle,
hygieně, suvenýrech, … . Tam jsem se dočetl
(běžné stránky se
základními info, podle vyhledávače),
že jsou Turci
k turistům vstřícní (hlavně při
nakupování) a s bezpečností
to tam je
mnohem lepší než někde na
„západě“. Pokud si tam dáte
batoh „dopředu“, tak Vás
pohledy odsoudí a budou se podle toho i chovat. Prostě
mají svoji hrdost a
opravdu se není čeho bát. Takové
informace jsou opravdu dobré a cestovatele
dostanou „do klidu“.

 

Na
zájezdu se nás sešlo 12 –
i s průvodkyní. Po přestupu
v Budapešti jsme dojeli velice pohodlným
nočním vlakem do Bukurešti. Tam si
běžný evropský člověk zvyklý na
nějaký
standard EU a neustále sdělovacími prostředky
válcovaný o
zápaďáckých
vymoženostech a novinkách připadne, jako by se
vrátil o asi 30 roků zpátky (to
si teda nepamatuju, protože jsem ještě nebyl na světě, ale
z tehdy
dobových filmů – dnes pro pamětníky –
to tak nějak podobně všechno vyzařuje).
Že se na nádraží oficiálně
nesmí fotit (podle informací
místního hlídače, který
byl velice sdílný) – jedině
s rychle schovaným foťákem pod
kabátem – bych
v dnešní době ještě
chápal (mnohde z toho fandové
mají problémy i na
západě). Pár fotek místní
železniční techniky jsem teda rychle (vzhledem
k pořádnému foťáku
– žádná krabička na máslo
– asi ne zrovna moc
nenápadně) udělal. Oficiálně bych si musel
dojít za vedoucím nádraží
pro
kartičku povolující fotit. Vzhledem
k mojí nulové znalosti (i)
rumunštiny
jsem od toho teda oficiálně upustil. Kameru mi nedoporučoval
vůbec vytahovat
vůbec z batohu. Na to by asi i ta kartička byla
neúčinná. Na druhou stranu
ale musím uznat, že s bezdomovci a
podobnými povaleči nemají na
nádraží
díky několika členů ochranky potíže. Do
čekárny se pouští jen
s jízdenkou
a čekat jen na nejbližší spoj. Několik
lidí vykázal i s jízdenkou.
Po
dalších prostorách
nádraží chodili jeho kolegové a ze
zapadlých koutů vyháněli
povaleče.

 

Procházka
širokým okolím
Bukureště je ale fakt pro našince již opravdu
šílený. Paneláky
vypadají, že
zítra spadnou, cesty s obrovskýma
dírama, chodníky rozebrané, auta
výhradně
z minulého tisíciletí, provoz
MHD vypadal jako pravidelné nostalgické
jízdy,… Největší
šok byl ale rozvod elektřiny. Všechny
možné dráty jsou na
sloupech po obou stranách ulice. Na jedné celkem
velké křižovatce to vypadalo
jak na dvoře v centrále nějaké
telekomunikační firmy. Kdyby se všechny
dráty sundaly a daly do šrotu najednou, tak
taková kolona aut by se vyrovnala
zácpám na D1!!!

Další
věc, které si nešlo
nevšimnout byly tlupy psů bez domova. Byli
většinou přítulní a vděční
za
jakýkoliv zájem, ale bylo vidět, že jejich domov
je ulice. Byli všudypřítomní.
To je prý ale problém celého Rumunska.
Celkem na mě (i další, co jsme se po
okolí nádraží prošli)
působila Bukurešť totálně šedě,
zastarale, bez života,
bez nových investic. Prostě opravdu až děsně.

 

Vlak
do Istanbulu (přímé
vozy) byly přistaveny 5 minut po oficiálním
odjezdu – zveřejněném na místních
informačních tabulích. Ten dodatek je poměrně
důležitý, protože JŘ vytištěný u
nás psal odjezd vlaku o cca 45 minut později, což mohlo
běžným turistům způsobit
celkem problém. Naštěstí cestovka to
měla zjištěné přesně (nerozhodoval tu ani
posun času o hodinu – prostě jiný JŘ,
který ale neseděl prakticky jen při tom
odjezdu z Bukurešti). Protože
v celém voze do Istanbulu jela jen naše
12 členná skupina, dohodla naše průvodkyně
s průvodcem vozu obsazení více
kupéček, než jsme měli místenek (místo
po 6 jsme jeli po 3). Šok byl ale opět
na světě (hlavně pro osoby ženského pohlaví). WC
bylo řešené šlapkami
(„klasický turecký
záchod“). Že jsou na některých
statických místech
„východu“, s tím
počítají skoro všichni, ale že jsou
umístěné i v tak
(místy extrémně) pohyblivém
prostředku jako je provozní železniční vagon,
v to nedoufal nikdo. Průvodce vozu musel názorně
ukázat „návod
k použití“ (u toho byly jen
ženské, chlapi si prý nějak
poradí/informaci
předají dál). Protože ale přišly
v náladě hororového šoku i
záchvatu
smíchu, bylo vidět, že dokud to
nevyzkouší, nebudou si jisté
ničím.

Další
cesta probíhala
v klidu. Až do doby, kdy byl onen záchod obsazen a
nějaký kolega chlap
potřeboval, tak šel na druhou stranu vozu. Po
příchodu se -výhradně mezi
chlapy- předávala supertajná informace
– hodná vojenské, že tam je
záchod
klasický. Samozřejmě jsme to ženským neřekli a
bavili se jejich zážitky na
šlapkách. Pravda ale samozřejmě najevo
vyšla. Ale až po asi 3 hodinách. To pak
bylo „zle“, že jsme to věděli a nic neřekli, a že
nám to vrátí
(naštěstí se za
celý zbytek cesty nikterak nestalo… . Byli jsme
totiž opravdu dobrá parta, která
se dala dohromady na místě.).

 

Do
Bulharska jsme přes Dunaj
přejeli po „Mostě přátelství“
(nebo tak nějak se jmenuje). Ve spodním patře
jsou koleje a v horním silnice. Byl to
další z hrozných
zážitků,
který je celkem pro silnější nervy.
Rychlost byla maximálně 30
km/hod a zvuky při jeho průjezdu občas
připomínaly film
Přejezd Kassandra (v prodeji na DVD v Levných
knihách za 49, ale i 29
Kč-osobně doporučuju jak pro herecké obsazení,
tak pro děj, kde sice nechybí
střílení, ale vše je jen
nutné v rámci příběhu).

 

Bulharsko
je již o poznání
civilizovanější a
upravenější než Rumunsko, ale zde se na
nádraží zase pásly
přivázáni osli. Žebrající
psi u vlaku taky byli, ale hozené české pochutiny
jim
mnohdy moc nejely. Jízda vlakem je ale přes oba
státy klidná a rychlá.
Místy
okolní příroda připomínala krajinu
kolem Berounky. I na upozornění průvodce
vozu jsme zamykali kupé i okno (v Rumunsku i Bulharsku), ale
nebylo to potřeba.
Žádné nekalé živly nebyly
naštěstí ve vlaku přítomny –
bylo mimo jiné už
hluboko po turistické sezóně.

 

Další
nezvyk – i proti již
dávnému stavu u nás – nastal
při přejezdu do Turecka. Všichni
cestující museli
vzít svůj pas, vystoupit z vlaku, postavit se do
fronty k jednomu
otevřenému okénku a nechat si ověřit pas
s následným razítkem. Pak se
postupně vracelo do vlaku. Vlak byl v danou dobu zcela bez
dohledu,
otevřený, nehlídaný.
Nádražáci  si
(i
kolegům) kupé zamkli aspoň 4hranem, ale i tak to nebylo moc
ideální. Po návratu
všech cestujících pak
procházel další pasovák
celý vlak a kontroloval u
každého, jestli má v pase to
potřebné razítko. Jen pro zajímavost,
toto
musel absolvovat i průvodce vozu. Protože
v kanceláři stál přede mnou, viděl
jsem, že pas má razítkama pobouchaný
fakt pěkně. Do Istanbulu jsme dojeli
odpočatí, v klidu a v pohodě –
až na to cca 1,5 hodiny zpoždění.

 

 

Istanbul
mě uchvátil hned při
příjezdu. Hodně k tomu přispělo i počasí
– jasno, teplo, bezvětří.

Nádraží
je postavené tak, že
se prakticky celá historická část
(která je na kopci) objede a zastaví se na
místě, odkud je to blízko do všech
částí Istanbulu. V okolí
nádraží je
spousta hotelů, jen najít ten svůj. Kurz jedné
turecké Liry vyšel (v té době)
na cca 12 Kč. Přepočet byl totiž jednoduchý 1 EURO  jsou 2 Liry (+ –
nějaké opravdu drobné).
Lepší kurz (o těch pár
drobných) byl odpoledne-oproti ránu.

 

Historické
centrum (jeden nevelký
kopec) obsahuje vše co je známé, když
se řekne Istanbul – Modrá a Sulejmánova
mešita,
Hagia Sophia, Cisterna, Velký a Egyptský bazar,
Palác Topkapi, Harém.

Další
lákadla jsou Galatský
most a Galatská věž, které jsou také
kousek od nádraží – opačným
směrem.

Pro
milovníky historické
dopravy doporučuju svezení podzemní lanovou
dráhou zvanou „Tunel“ (spodní
stanice kousek od Galatského mostu-. Jde prakticky o
totéž, co máme
v Karlových Varech k hotelu
Imperiál. U horní stanice je konečná
historické tramvaje, která Vás sveze
po obchodní třídě (trasa Tunel-Taksim).

 

Bezpečnost
sama o sobě je
v Istanbulu opravdu v klidu.
Žádné bezdomovce a
žebrající obejdy jsem
neviděl. Policii jsem tam sice zrovna mockrát neviděl, ale
připadal jsem si
opravdu bezpečně. I v noci, kdy jsem chodil sám
fotit turistické atrakce.
Pravda je, že když jsme zašli do jedné čtvrti
daleko od centra, tak jsme se
dostali do poněkud jiného světa: žena rozbíjela
sekyrou křeslo a muž se na ní
z povzdálí díval,
dítě žebralo za (nechtěnou) radu many many, ženy chodily
zahalené a bylo vidět, že i zde (od našich
evropských velkoměst k nepoznání)
zavanuly zvyky a pravidla z
„vnitrozemí“. Nebýt zde tolik
mešit a pravidelného
svolávání na modlení, tak
by turista nepoznal, že není „na
západě“.

 

Pro
někoho líbivé, pro někoho
obtěžující chování
obchodníků je ale v každém obchodě (v
Bazaru je to
doslova samozřejmost). A jaké to je
chování? Nabídnout svůj produkt
doslova za
každou cenu. Pokud (potencionální)
zákazník projeví i jen malý
zájem o něco
(prostě se na něco jen trochu podívá), hned je
prodejce u něho a nabízí,
vychvaluje, začne s cenou (která je ale hodně nad
prodejní) a na Vás je
možnost se tam teda zastavit a prohlížet si (klid už na to
ale v žádném
případě mít nebudete) a diskutovat o
nabídce (nejlépe poloviční ceny), nebo
raději hned odejít (a mít klid-ale být
bez zboží). Pokud je na to turista
připraven, tak může ušetřit opravdu
„velké prachy“.
Z vlastní zkušenosti
vím, že („koženou“) peněženku prodejce
nabízel nejdřív za 10 lir. Protože jsem
ale neměl moc velký zájem, snížil cenu
až na 3 liry (cca 36 Kč). Tričko bylo za
původní cenu 16 lir. Po delším
smlouvání nabízel za 10 lir. Moji
nabídku 9 už
ale v žádném případě nechtěl
příjmout, tak jsem odešel bez trička. Kousek
od Modré mešity jsem ho ale koupil za těch 10 lir
zcela bez smlouvání – byla to
oficiální prodejní cena
v kamenném obchodě. Pravdou je, že už to nebylo
takové „vzrůšo“, ale tričko
mám levně.

Vstup
do mešit je všude
zdarma (kromě Hagia Sophie, která ale prakticky
mešitou není-pominu-li, že
momentálně je braná jako muzeum),
vstupné do památek je „v
normě“. Nečekaně se
ale platí vstupné navíc do
Harému (k centrálnímu vstupu do
Paláce Topkapi).

 

Istanbul
je známý i Bosporským
průlivem. Zde prakticky rozděluje Evropu od Asie. Lodí tam
jezdí místy jak na
D1! Úchvatné stavby jsou 2 mosty přes něj
(náklady se na mýtném
vrátily za 2
roky provozu každého!!!).

 

Místní
jídlo taky každému
doporučuju ochutnat. Ryby vylovené, opečené,
podávané v housce se salátem
jsou nezapomenutelné. Stejně jako malé
zákusky – Baklava. Strach o hygienu mít
taky nemusíte. Hotely jsou v dobrém
stavu a voda je (ze zkušeností všech
12 členů zájezdu) bez problému pitná.
Balená se ale samozřejmě prodává taky.
Na
místě neměl žaludeční problémy nikdo
(až po příjezdu domů, což bylo cca 3 dny
od odjezdu). K pití doporučuju turecké
čaje. Jablečný je chuťově dokonalý
(za tento suvenýr domů budete chváleni). Cena
granulovaného v obchodě je i
100g za 1 lyru.

Kdo
zná (lehčí by bylo říct
kdo nezná) „náš“
turecký med, bude 100% překvapen, co se
prodává tam. Je to
spíš želé, ale skvělé.
Prodává se v několika
příchutích a druzích
balení.
Doporučuju taky přivézt jako suvenýr, protože už
jsem dostal hodně objednávek,
že až tam zase pojedu, mám přivézt
speciálně pro ně (někdy bych se tam chtěl
ještě podívat, to je pravda, ale kdy to bude, to
je ve hvězdách – zatím je to
ve fázi že „bych tam zase
chtěl“…). Podle reklamy by se dalo říct
– „poznáte
rozdíl“!

 

Další
známá turecká
specialita jsou leštiči bot. Je jich po celém
Istanbulu několik. Pokud si sami
dobrovolně boty nenecháte vyčistit, tak se Vám
k tomu celkem vnutí
(jako-že) vděčným způsobem stylem „za dobrotu na
žebrotu“!!!

Jde-li
skupinka turistů
okolo, přidá se k nim a
nabízí své služby.
„Najednou“ mu během cesty
spadne kartáč ze stoličky-pracovního prostředku.
Pokud ho na to upozorníte (nebo
ho vezmete a předáte), jako vděčnost Vám
nabídne očištění bot. Kdo
(nezasvěcený) by to nebral – zadarmo. Boty (i
botasky) Vám opravdu naleští tak
dokonale, že nepoznáte, že nejsou nové! Během
krátké (ale výrazné)
práce Vám
povykládá, v jak
špatné situaci je, že má moc
dětí, že přijel
z daleka,… (tomu jsem rozuměl i já).
Když skončí, tak se s Váma ale
rozloučí s nataženou dlaní.
Odejít bez placení nejde (ani s odkazem
na „zachráněný“
kartáč). Minimálně chce rozměnit. Mě tato
„dobrosrdečnost“
stála 15 lyr, protože jsem nic menšího
na rozměnění než 20 lyr neměl a vrátil
mi 5 lyrovku !!! Reklamace vrácení peněz mi ale
nebyla nic platná ani po
zkoušce hlasitější domluvy. Ale zase
to za ten zážitek 100% stálo.

 

Co
můžu taky doporučit jsou
pravé turecké lázně
(umístěné u hlavní cesty mezi Modrou
mešitou a Velkým
bazarem – Cemberlitas Hamami). Jsou to lázně
provozované od roku 1584
s nabídkou (obyčejné, ale přesto
jiné) sauny, tradiční turecké
lázeňské
procedury, nebo olejové masáže. Dal jsem si
tradiční tureckou masáž za 50 lyr.
Nejdřív jsem se řádně vypotil, pak mi
profimasér namasíroval celé tělo za
pomoci husté mýdlové pěny a na konec
mě opláchnul vlažnou vodou. Toho jsem se
nejvíc bál, protože být
rozpařený a politý ledovou vodou bych nemusel
přežít
(…) – navíc tak trochu
z ruky-v Istanbulu. Vodu na
polévání – i pro
klasické „saunovače“ si moh ředit
každý sám podle výdrže. Opravdu
dokonalá
relaxace. Protože jsme tuto proceduru absolvovali zhruba 3 hodiny před
odjezdem
vlakem zpět domů, byli jsme dokonale fyzicky i psychicky naladěni na
cestu zpět
(a turecké záchody ve vlaku).

 

Takže
za svoji vlastní osobu
může každému cestu do Istanbulu DOPORUČIT. Pokud
má někdo s Istanbulem (a
vlakovou cestou) jiné zkušenosti, tak ty moje
neberte jako vnucování, ale já to
opravdu tak vidím a fakt bych se tam ještě někdy
rád podíval. Zase samozřejmě
vlakem, ať poznám změny.

Pavel
Horna