Koncem loňského roku jsem tu popisoval, jak se jezdí v některých evropských státech. Protože jsme nedávno absolvovali cestu z Česka do Řecka, přináším druhé volné pokračování.
Maďarsko
Jezdili jsme po místní dálnici E75 (M0 a M5). První, čím Maďarsko příjemně překvapí, je systém dálničních známek. Zatímco ve většině zemí, kde se platí, si budete lepit různobarevné samolepky na čelní sklo, v Maďarsku tak činit nemusíte. Při koupi „známky“ jednoduše nahlásíte registrační značku svého vozidla a dostanete potvrzení o zaplacení. Kontrola toho, zda jste zaplatili, pak probíhá automaticky na základě registrační značky, která se ihned po zaplacení objevuje v systému. Ačkoli naše mýtnice od Kapsche umí SPZky přečíst, neuvažuje se v Česku o podobném způsobu kontroly – dosud jezdíme s nálepkami a do budoucna se počítá s čipy. Maďarský systém shledávám daleko praktičtějším.
Již posledně jsem se rozplýval nad čistotou maďarských dálnic a dokonce jsem vyslovil podezření, že je Maďaři vyhřívají. Platí to i po aktuální zkušenosti a vězte, že po přejetí Slovensko-Maďarské hranice si budete připadat, jako Alenka v říši divů. Zatímco všude kolem se povaluje sníh a v Česku, resp. na Slovensku je levý dálniční pruh sjízdný jen poměrně obtížně a omezenou rychlostí, maďarská autostráda umožňuje díky naprosto dokonale čistému povrchu jízdu na plný plyn prakticky za všech podmínek.
Poměrně dobře je zvládnutý i obchvat Budapešti, kde je sice omezená rychlost na 80 km/h, o něco užší pruhy a větší provoz, ale dá se projet plynule, bez zbytečných zdržení.
Úroveň benzínových stanic (zastavovali jsme výhradně na OMVkách) je dobrá, víceméně odpovídá standardům, na které jsme zvyklí od nás.
Co se týká řidičů, nenarazili jsme na žádné anomálie a nebyli jsme překvapeni ani negativně, ani pozitivně.
Srbsko
I zde jsme pokračovali po mezinárodní silnici E75, tj. místní M5. Úvodní kilometry vedou po běžné okresní silnici, kde nás velice překvapil styl jízdy: prakticky všichni řidiči jeli polovinou auta za krajnicí, aby umožnili těm rychlejším předjíždění. Co jsme tak zjišťovali, je přinejmenším v severním Srbsku takto ohleduplný způsob ježdění normální.
Placené úseky dálnice (platí se zde standardní mýtné) jsou v dobrém stavu, neplacené se pak v některých místech proměňují v obyčejné okresky. Směrem k jihu pak ohleduplnost mírně klesá, například v horách v jižním Srbsku počítejte s tím, že pokud pojedete rychlostí podle značek, budou vás místní předjíždět s výrazným náskokem. Údržba dálnic sice pracuje a během sněžení jsme potkali nespočet sněžných pluhů i sypačů, nicméně na zajištění zcela suché vozovky to ani zdaleka nestačilo.
Zajímavým zážitkem bylo setkání s místními policisty, kteří nás zastavili v hustém sněžení (ano, jeli jsme asi o 10 km/h více, než dovolovaly značky). Velice přátelsky nás upozornili na kluzkou vozovku, doporučili ubrat plyn a nakonec na tchánovi vyžebrali cigarety :)). Nakonec se rozloučili a popřáli příjemnou cestu. Proti povýšenému jednání ve stylu „buzerovat a trestat,“ na které jsme zvyklí u nás, bylo toto příjemným překvapením.
Malou kritiku si zaslouží průjezd Bělehradem, který mi dosti silně připomínal Prahu. I zde se ale dá, při určité míře „pražácké drzosti,“ počítat s ohleduplností místních řidičů, kteří nedělají problémy, pokud například potřebujete změnit jízdní pruh.
Benzínky na severu země jsou ve velmi dobrém stavu a odpovídají standardům, na které jsou našinci zvyklí. Směrem k jihu pak klesá jak hustota čerpacích stanic, tak částečně i jejich kvalita.
Jako hlavní rys srbských řidičů bych zmínil ohleduplnost a toleranci k ostatním. Na blbce typu „jedu, uhněte mi z cesty“ jsme tady opravdu nenarazili.
Makedonie
Makedonií jsme projížděli jen něco málo přes 150 km. Taktéž se jednalo o místní provedení E75. Kvalita silnic je dobrá, leč ve srovnání se severními sousedy znatelně slabší. Ani údržba není ideální – i když sypačů na cestách bylo poměrně dost – díky hustému sněžení a povaze vozovky jsme v některých místech nemohli jet rychleji, než 60 km/h.
Celkově mi Makedonie připadala dost zaostalá, což se projevovalo například záchody na benzínkách v provedení „díra v zemi.“ Bohužel zde nenarazíte na „slušnou“ benzínku, takže jsme museli využít zdejší Makpetrol. Upřímně říkám, že jsem neměl příjemný pocit, když jsem lil do nádrže naftu této „značky,“ byť (nebo spíše právě proto) patřila mezi nejlevnější, co jsme kdy brali.
Při cestě zpět jsme na jedné benzínce nesehnali vodu do ostřikovačů, na druhé jsme si pak ani nemohli zajít na WC, neboť údajně netekla voda. V tu chvíli jsem už pronášel hlášky o tom, že takový Tatarstán se jen tak nevidí. Pihy na kráse ale částečně vynahradil pán za pultem, který nám z balené vody ve vlastní konvici uvařil kávu. Obávám se, že s takovou pohostiností se na českých benzínkách asi nesetkáte. Bohužel díky temperamentu, poněkud tmavší barvě pleti a mým předsudkům jsem měl na každé benzínce pocit, že mě obsluha chce natáhnout. Ja ukázaly výpisy z banky – ani jednou se tak nestalo.
Nešvarem místních řidičů je svícení po setmění – konkrétně rozsvítí všechno, co se dá, jako by byli šeroslepí. Kolikrát jsme probliknutím upozorňovali protijedoucí auto, že nám ty jeho dálková světla opravdu vadí, bych patrně nespočítal. Našli se i tací, kteří se s přepnutím na „potkávačky“ vůbec neobtěžovali. Zcela běžná jsou zde doplňková potkávací světla, ale potkáte i řidiče, kteří si za jasného večera přisvětlují mlhovkami. Ač sám vidím v šeru a ve tmě poměrně špatně, tohle počínání jsem skutečně nedokázal pochopit.
Řecko
V Řecku nás čekalo finále v podobě E75 na Soluň (Thessaloniky) a následně po místních silnicích na Chalkidiki. Silnice jsou zde opět v dobrém stavu, takže se dá jet poměrně v pohodě. Zimní údržba ale poněkud vázla, což omlouvá fakt, že na jihu Evropy asi nejsou na sněhové nadílky moc zvyklí.
Síť čerpacích stanic je zde poměrně hustá, co nás ale překvapilo, že po osmé večer byla drtivá většina benzínek zavřená. 29. prosince večer jsme od hranic s Makedonií nenarazili ani na jednu funkční, takže jsme si blahořečili, že jsme na jihu Srbska natankovali plnou. Kdo s podobnou situací nepočítá, mohl by být nepříjemně překvapený. Je ale možné, že to v sezóně vypadá jinak. Kvalita benzínek je dosti proměnlivá a i když narazíte na Shellku, nečekejte úroveň, na jakou jste zvyklí z Česka (Shellka, kterou jsme navštívili, odpovídala vybavením našim Papoilům).
Průjezd Soluní není nejjednodušší a dostat se na obchvat vyžaduje dobrou orientaci. Tchán, který běžně jezdí dlouhé zahraniční cesty, se zde dokonce zamotal a dostal skoro do centra města. I my s navigací jsme se v jednom místě museli otáčet, abychom se dostali na kýžený okruh.
Co se týká řidičů, nezažili jsme zde nic vysloveně pozitivního, ani negativního. Jediné, co zaznamenala Visnery, je přejíždění z pruhu do pruhu bez blinkrů s tím, že se předjíždějící auto nacpe těsně před vás. Celkově jezdí Řekové o něco temperamentněji, než jsme zvyklí u nás.
Závěr
Nejlepší silnice – jednoznačně maďarské dálnice, ze kterých by se snad dalo i jíst.
Nejhorší silnice – zcela dominuje panelová dálnice od Břeclavi do Brna, která je špatně uklizená a drncá tak, že neuslyšíte ani rádio.
Nejlepší řidiči – v Srbsku. Jejich ohleduplnost je skutečně příkladná a chovat se tak u nás, měli bychom poloviční nehodovost.
Nejhorší řidiči – za neustálé oslňování dálkovými světly v Makedonii.
Nejlepší systém výběru poplatků za dálnice – bez diskuze Maďarsko. Kapsch se může se svým systémem zahrabat.
0 komentářů