Kdy začne stát přikazovat občanům, co smí a nesmí dělat doma?*Militantní nekuřáci – máme pro vás několik otázeček!*Sociální dávky zralé na zrušení.
Uplynul týden, republiku zalily deště, následně přišly také povodně. Politici se trumfovali v tom, kdo bude více vidět před kamerami, byli rádi, že přírodní živel odvedl pozornost od podstatných věcí, které se dějí v našem státě, a na rozdíl od povodní jen tak nepominou. Pojďme se podívat na to, jaké novinky mě v předchozích sedmi dnech zaujaly.
Zákaz kouření v domácnostech. Lotyšsko chce před cigaretovým dýmem chránit děti
Tento článek bych nechal povinně přečíst všechny, kdož nadšeně kvitují záměry ministra Kim Čong Hegera zakázat kouření v restauracích. V Lotyšsku mezitím došli o další krůček dál: „Za kouření v přítomnosti dětí hrozí lotyšským rodičům až tříleté vězení nebo pokuta ve výši 60 minimálních platů. Cílem novely protikuřáckého zákona je, aby si dospělí uvědomili, jak moc je cigaretový kouř pro děti škodlivý.“
Co je na tomto případu evidentní? Že lotyšští politici mají, podobně jako ti naši, dojem, že si je občané zvolili proto, aby rozhodovali nejen o republice, ekonomice, právu, ale také o tom, co je pro ně a jejich děti dobré nebo špatné. Předpokládám, že ani v Lotyšsku se voličů neptali: „Chcete, abychom vás chránili před vámi samotnými?“ Prostě někomu připadalo jako dobrý nápad vymezit občanům hranice, co smí a co už nemohou dělat.
Lotyši začali s restrikcemi o nějaké čtyři roky dříve než u nás a stejně, jako to asi udělají Češi, v první řadě zakázali kouření v restauracích. Protesty, že hospody jsou leckdy soukromými prostory majitelů, do kterých by stát přeci neměl zasahovat, se očividně také minuly účinkem. Utažení šroubů se podařilo a politici nechali občany na chvíli vydechnout. Kam až ale může zajít omezování osobních svobod? Ne, nezastaví se v hospodách – tendence regulovat, nařizovat, omezovat a kontrolovat se v Lotyšsku přesunula k lidem domů.
Není to nic výjimečného – tendence vstupovat lidem do příbytků „za účelem kontroly“ už u nás byla také. Samozřejmě s bohulibým záměrem pro masy – stát chtěl kontrolovat, zda občané nepálí v kamnech a kotlích například odpadky nebo plasty. Stejně, jako dnes při snaze zakázat kouření v restauracích není příliš slyšet hlasy proti, ani u kontrol kotlů nebyla odezva národa nijak razantní.
Přitom nemusíme létat na jinou planetu, abychom si názorně ukázali, jak radikálně jsou ořezány naše svobody. V USA (a že ani ty nevnímám jako „ráj svobody“) vás policista nemůže zastavit „jen tak“, protože prostě chtěl, nebo vykonává silniční kontrolu. Jediný moment, kdy americký policista smí stavět auto, je tehdy, pokud se jeho řidič dopustil přestupku nebo trestného činu. U nás mohou policajti stavět člověka klidně každých sto metrů s obligátním „důvodem“ – „silniční kontrola“. Zvykli jsme si na to a většině už ani nepřijde, že je něco špatně.
Jako bychom si zvykali na to, že na nás stát bude dohlížet ve dne i v noci, v práci, na silnici, na chodníku, doma, na záchodě, prostě všude? A bude nám nařizovat stále více a více pravidel, která následně bude kontrolovat a nezbedníky trestat. Jednou možná úplně zapomeneme na to, že kdysi bývala místa, kde si člověk mohl dělat, co uznal za vhodné – třeba doma se svléknout do trenek, otevřít si pivo, dát si flák tučného masa a po něm cigáro. Možná už v roce 2020 zamrká nad takovým občanem, očividně nedbajícím na své zdraví, Hegerovo oko Velkého bratra a obratem mu strhne z účtu pokutičku. Nikomu už možná ani nepřijde divné, že mezi pokutou a záměrem chránit občanovo zdraví, neexistuje racionální souvislost.
Proto bych se chtěl zeptat všech radikálních nekuřáků: dnes nadšeně hýkáte, ať stát zakáže kouření v hospodách. Uvědomujete si, že ve skutečnosti pouze otevíráte dveře dalšímu omezování svobod? I díky tomu se jednou možná dostaneme do stavu, kdy vám ten samý stát zakáže doma jíst chipsy, pít kolu, jíst maso, dívat se na televizi. Podpora většiny se vždycky najde – stát pro hloupé lidi připraví dostatečně pozitivní důvod, proč vám to či ono zakázat.
Z cizího krev neteče (Pár otázek pro militantní nekuřáky)
Vždy se snažím těm hloupým lidem, podporujícím zákaz kouření v restauracích, dát nějaký názorný příklad, který by jim ukázal nesmyslnost jejich postojů. Velmi pěkně se to povedlo Robertu J. Hřebíčkovi (kterého jsem si hned přidal do RSS čtečky 🙂 ). Nejprve ale začneme pěkně vystiženým faktem: „Militantní nekuřáci, kteří opakují cosi o svém právu vysedávat v jakékoli knajpě pod Sluncem, mají podivnou logiku. Nedochází jim, že debata se nevede o škodlivosti kouření – to by se vedla na bázi zakázat/povolit tabák jako takový. Tabák a kouření jsou u nás stále legální. Debata se vede o tom, jestli se všichni musí podvolit diktátu jedné skupiny.“
A teď k té názorné ukázce absurdního smýšlení radikálních nekuřáků: „Osobně a přímo bytostně nenávidím produkci Michala Davida. Je mi odporná. Řeším to tak, že Michala Davida neposlouchám – nechodím do míst a neladím rozhlasové stanice, kde ho hrají. Zároveň si nemyslím, že by provozovatel diskotéky ve vedlejší ulici měl kvůli tomu změnit repertoár. Milovníků Michala Davida (kdyžtak mě opravte, ale pokud vím, stále se mu daří na hudební scéně dobře, proto jsem si ho vybral jako příklad) bude dost na to, aby tančírnu uživili, takže nějakej Hřebíček ať si chodí jinam a nebo si doma trsá třeba na Ktož sú boží bojovníci, když má tu potřebu – řekne si provozovatel. A bude mít naprostou pravdu.“
Ano, tak, jako uvažuje pan Hřebíček, přemýšlí normální člověk, který si uvědomuje, že jeho svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jenže u nás to funguje opačně – zatímco když se normálnímu člověku něco nelíbí, tak to nedělá, většina Čechů (a nejen jich) by danou činnost ráda řešila zákazem (a kontrolou, pokutováním, zavíráním do vězení).
Ač se většinou snažím, aby můj komentář k události byl obsáhlejší než ten, na koho odkazuji, tentokrát udělám výjimku a dovolím si ocitovat závěrečné odstavce Hřebíčkovy úvahy: „Občas někdo namítne, že Praha a jiná velká města jsou v pohodě, protože je v nich nekuřáckých hospod mnohem víc. Ale co mají dělat na malém městečku či vsi, kde je jedna či dvě hospody. Snadná pomoc – otevřete si nekuřáckou! Jenomže na to vám zase řeknou, že by se tam nejspíš neuživila (což je asi pravda).
Kruciální otázka – když by se tam nekuřácká neuživila, uživí se tam ta jedna či dvě stávající, když z nich zákon udělá nekuřácké? Logicky ne.
Mentalita militantních nekuřáků je v tomhle taková strašně sobecká a socialistická: my vám řekneme, co musíte udělat, protože podle nás to je správné, ale rizika sami neponeseme. Rizika ponesete vy.
Když sami tušíme, že bychom s nekuřáckou hospodou přišli na buben, donutíme někoho jiného, aby tohle riziko nesl za nás. Ať si krachne. Z cizího krev neteče.
A to je gró celého toho protikuřáckého tažení.“
Já jen dodám: milí militantní nekuřáci, myslete na to, že jednou si přijdou i pro vás a vaše svobody. Možná pak nebude nikdo, kdo by se vás zastal.
Asociální dávky
Sociální dávky a vůbec celý sociální systém je něco, co bych už dávno zrušil, kdyby to šlo. Proč? Protože do systému všichni pracující občané nalévají peníze, zatímco nepracující (někdy shodou osudu, většinou ale nepracující záměrně) z něj čerpají. Důvodem mé nespokojenosti se sociálním systémem je především jeho nespravedlivost, ale také nemožnost jakéhokoli individuálního přizpůsobení toho, co do něj vložím, a co za to dostanu. Navíc nikde není deklarováno, jak bude tento systém fungovat zítra, za rok, za deset let, pokud bude ještě vůbec existovat.
Lepší cestou by podle mne byl přechod k systému, fungujícímu na bázi komerčního pojištění. Tedy:
- Bylo by na mně, zda se pojistím a proti čemu se pojistím. Teď musím být „pojištěn“, ačkoli třeba nechci a služby sociálního systému nikdy nevyužiji.
- Bylo na pojišťovně, jak si mě „otaxuje“ – nejsem proti, aby mi napařila vyšší pojistné pro případ ztráty zaměstnání, protože mám jen středoškolské vzdělání a riziko, že budu hledat práci delší dobu, je samozřejmě vyšší než u specialisty ze žádaného oboru. Dnes platíme podle výše svého aktuálního platu, což je naprosto irelevantní.
- Opět by bylo na mně, zda podmínky nabídnuté pojišťovnou akceptuji a uzavřu smlouvu. Dnes nemám na výběr – musím platit, ačkoli jsem nic s nikým nepodepsal a s žádnými podmínkami jsem nikdy nevyslovil souhlas.
- Nároky vůči pojišťovně bych mohl mít jen tehdy, pokud bych byl jejím klientem, který řádně platil měsíční splátky. Dnes si nárokují výplaty ze sociálního systému lidé, kteří do něj sami nevložili ani korunu.
- Měl bych v ruce podepsaný papír, na kterém by mi pojišťovna psala, na co mám nárok v jaké situaci. Pokud by nechtěla plnit, mohl bych se s tím papírem coby důkazem obrátit na soud. Dnes mám v ruce hovno, stát si stanovuje podmínky výplaty tak, že pokud jsem bez přestávky skoro 20 let pracující muž bílé pleti bez dětí, který nikdy nečerpal žádné dávky, dostanu velké kulové.
Mimochodem: podíváme-li se do historie vzniku sociálního systému, tak původně se (údajně) jednalo o skutečný projev solidarity. Horníci z nějakého dolu se dohodli, že budou vkládat do pokladny určitou část své výplaty. Pokud pak onemocněli, dostali z té pokladny nějaké prostředky. Jestliže zahynuli v dole, dostaly pozůstalé vdovy alespoň nějaké peníze. Kdo do kasy nic nedával, ten také nic nedostal a na rozdíl od současnosti velmi pravděpodobně ani nenárokoval, protože by to bylo drzé. Jenže pak se do toho zamíchal „hodný strýček stát“, který z dobrovolné solidarity kolegů udělal kolektivní solidaritu povinnou, a to už vlastně není solidarita v původním slova smyslu.
Jan Sychra se na svém blogu zamyslel nad některými aspekty sociálních dávek – ptá se například, jak je možné, že dávky, které mají pomáhat lidem přežít, dotyční propijí, prokouří, a přesto neumřou hlady. Já bych na to měl, kromě autorem uvedených variant, ještě jednu možnou odpověď: ty dávky nemusí být nutně jediným příjmem dotyčných, ale pouze přilepšením k penězům získaným především kriminální činností, v lepším případě „nelegální“ prací.
Občas se jen tak „zkušebně“ pouštím do debaty s mou levicově smýšlející manželkou. Často používá argument, který js pěkně vyvrací: „Sociální dávky prý také zamezují kriminalitě. Proč je ovšem tak vysoká kriminalita v různých „specifických“ lokalitách, které v dané podobě de facto na sociálních dávkách vznikly? Kromě toho mi nepřipadá příliš moudré nechat se nuceně okrást rovnou (aby bylo na dávky), abych náhodou nebyl okraden později.“ Přesně tak – raději bych peníze, které jsem povinně dal darmošlapům, aby mě neokradli, investoval do důkladného zabezpečení, čítajícího i střelnou zbraň. V konečném součtu by mě to vyšlo levněji a bylo by to efektivnější.
„Doufám, že nejsem jediný, kdo si myslí, že sociální dávky neslouží žádnému ze svých proklamovaných účelů a ve skutečnosti významně pomáhají dělat z lidí závisláky, znuděné lenochy a asociály (a prohlubují chudobu). A že je tedy třeba je co nejrychleji zrušit.“ ptá se na konci své úvahy js. Ne, Jene, určitě nejste jediný! 🙂
0 komentářů