Část letošní dovolené jsme strávili v Bulharsku, konkrétně v oblasti poblíž Nesebaru, nedaleko Sluneční pláže. Bulharsko jsme ale projeli doslova křížem krážem – vjeli jsme do něj z jihu z Řecka, přes vnitrozemí jsme se dostali na pobřeží na východě, a nakonec jsme odjížděli na sever směr Rumunsko.
Přiznám se, že jsem od postkomunistické země východního bloku nečekal mnoho – ostatně stačí se podívat, jak to vypadá (a nejen na silnicích) u nás, na Slovensku, nebo v Polsku, a budete mít docela přesnou představu, co jsem očekával. Nakonec jsem byl vcelku mile překvapen, byť, to je nutno říci, je velký rozdíl mezi frekventovanou turistickou oblastí a rozespalým venkovem. Z hlediska turisty mě překvapilo především velké množství zeleně skoro ve všech velkých městech – včetně Varny a Burgasu. I v nesnesitelných vedrech, kdy palubní teploměr našeho auta šplhal ke 40ºC, se v ulicích města dalo docela v pohodě přežívat.
Z hlediska řidiče jsem si všiml několika odlišností. První, pro mne nejzásadnější, je prakticky úplná absence dálnic a celkově nepříliš dobrý stav silnic, bez ohledu na jejich třídu. Ani ne 100 kilometrů dlouhý kousek dálnice najdete pouze u Varny a to je vše! Veškeré další silnice, včetně mezinárodních, mají jeden pruh tam, druhý zpátky. Pokud se v kopcích či horách dostanete za kamion, pojedete tak za ním poměrně dlouho. Pravda, v některých místech, pokud to situace dovoluje, je obvykle ke stoupajícímu směru přidán ještě jeden pruh pro předjíždění, případně je tento pruh sdílený s protisměrem, což je hezký adrenalinový zážitek – nikdy nevíte, zda se za zatáčkou ve „vašem“ pruhu nevynoří protijedoucí auto, taktéž předjíždějící pomalejšího účastníka provozu, jež, stejně jako vy, nebude mít kam uhnout.
Narazili jsme i na cesty druhé třídy, které byly v natolik dezolátním stavu, plné děr, že jsme na nich nemohli jet rychleji než nějakých 20 km/h – a to jezdíme modelem vozu se zvýšeným podvozkem, nikoli v Lamborghini. Takový slalom mezi dírami, jsme u nás nezažili snad ani na silnicích třetích tříd.
Doslova legendy kolují o přísnosti tamní dopravní policie, včetně upozornění typu „Uvidíte-li šedesátku na několikakilometrové rovince, takřka jistě je to policejní past!“ My sami jsme se do kontaktu s místními policisty nedostali, což bylo z velké části způsobeno tím, že jsme skoro až paranoidně dodržovali všechny značky omezující rychlost. Na rozdíl od mnoha jiných zemí (s Českem a Polskem na prvních místech) jsme ale při dodržování nejvyšší povolené rychlosti nebyli za debily, protože drtivá většina ostatních řidičů (včetně místních) dodržovala rychlost také. Předjíždění předpisově jedoucích vozidel bylo opravdu výjimkou, většinou takto „prasily“ vozy Audi nebo Opel. Procentuálně ale bulharští řidiči respektují omezení rychlosti výrazně více než naši. Zvěsti o zlých policajtech asi nebyly smyšlené!
Policii jsme vídali nadprůměrně často – rozhodně několikanásobně častěji než u nás. Na rozdíl od českých policistů ti bulharští nesvačili celý den na benzínkách, ani nespali pod mostem, ale buď dohlíželi na provoz, nebo skutečně někoho „pucovali“. Stejně, jako u nás, na Ukrajině, v Srbsku, ale i mnoha dalších zemích, bývají protijedoucí řidiči solidární a před hlídkou s dostatečným předstihem varují blikáním světly. Nebylo výjimkou, že na jednu hlídku upozornilo třeba i pět protijedoucích aut. Solidaritu bulharských řidičů tedy hodnotím na výbornou.
Zajímavé také bylo sledovat odtahovou službu v letovisku Sveti Vlas, kde jsme přebývali. Jednalo se o klasické odtahové auto s plošinou a mechanickou „rukou“, jehož osádku tvořil řidič a policista. Podle všeho nejezdili na zavolání, ale kroužili městem, přičemž aktivně hledali, které auto by mohli odtáhnout. Jejich výběr byl sice leckdy polemický, ale hádejte se s policajtem. Fascinující byla rychlost, s jakou odtahovka pracovala. Po příjezdu k autu měli během maximálně dvou minut auto hezky přikšírované a zvedali ho na plošinu. V jednom případě celou akci zastavila silně rozčílená babča, která policistu seřvala z balkónu tak, že se raději na celou akci vykašlal, ve druhém případě stačil majitel tak – tak doběhnout a přesvědčit policistu, že pouze složí zboží a zmizí.
K dopravnímu značení nemohu mít výhrady – značky byly v pořádku, nikde žádná nechyběla, taktéž směrové ukazatele byly umísťovány tak, aby dávaly smysl a dovedly řidiče k cíli. Naprostou peckou jsou pak semafory s odpočtem, kdy je vedle standardního signálu ještě číselná informace o počtu sekund, zbývajících do jeho vypršení. Vždy tak naprosto přesně víte, kdy se blíží zelená, nebo jestli má naopak smysl připravit se na brzdění před nastávající červenou. Jestliže je na křižovatce více semaforů pro různé směry, má každý svůj vlastní „countdown“. Bohužel na rychlosti rozjezdu místních se toto opatření příliš neprojevuje – místo aby se před signálem „Volno“ rozjížděli, teprve sešlapávají spojku a hledají jedničku. Myslím, že podobně by to dopadlo i v Česku.
V některých místech jsme viděli další praktickou věc: semafory umístěné nejen na hranici křižovatky, ale také na její protilehlé straně. Pokud tedy zastavíte na poslední chvíli, nemusíte si vyvrátit krk, ani čučet přes boční okna, abyste viděli na světla.
Asi největším nešvarem místních je předjíždění i za cenu ohrožení protijedoucího vozidla. Našli se i tací sebevrazi, kteří tímto způsobem předjížděli náklaďák proti protijedoucímu náklaďáku, což skončilo zastavením obou kamionů a poklidným odjezdem hazardéra. O tom, zda se Bulhar rozhodne vrhnout se protisměrem vstříc vašemu vozidlu, rozhodují především dva faktory: velikost jeho auta a velikost vašeho auta. Jezdili jsme po bulharských silnicích se Seatem Alteou Freetrack, tedy poměrně masivně působícím autíčkem, a sebevrazi sice byli častější než v Česku, ale rozhodně méně častí ve srovnání s tím, kdy jsme proti nim jeli zapůjčeným SMARTem. V maličkém vozítku jsme v průměru prakticky minimálně jednou za 50 km museli na brzdy, abychom se nesrazili s předjíždějícím Bulharem. O tom, jak nakonec celá situace dopadne, rozhoduje jen vaše reakce – buď to ubrzdíte, nebo uhnete na krajnici, případně obojí.
Vozový park bych v průměru tipoval o něco málo starší než u nás, překvapilo ale poměrně velké množství aut s řízením na pravé straně. Nejednalo se přitom o turisty z Velké Británie, ale o místní.
Celkově vzato bych Bulharsko zařadil někam mezi Ukrajinu a Česko. Překvapila především vysoká disciplína při dodržování rychlostních limitů, v opačném směru pak negativně hodnotíme riskantní předjížděcí manévry. Líbily se nám semafory s odpočtem, kladně hodnotím i dopravní značení, naopak nebudu skákat nadšením ze stavu zdejších silnic,
Na závěr ještě doplním rychlostní limity: v obci se smí 50 km/h, mimo obec 90 km/h a na tom kousku dálnice u Varny 120 km/h.
0 komentářů