Zlín aneb Trip report z víkendového výletu

Protože jsme letos ještě nebyli nikde na dovolené, shodli jsme se na návrhu, že kromě Litvy, kterou jsme měli naplánovanou na druhý týden v srpnu (vizte kompletní reportáž), chceme vidět ještě něco menšího – tak akorát na víkend. Když nám oběma při této myšlence vytanul Zlín, kde jsme byli před dvěma roky a moc se nám tam líbilo, bylo rozhodnuto!

Ve čtvrtek večer po návštěvě u přátel jsme si zajistili ubytování nedaleko centra v moc hezkém bytě. Plán byl následující: v pátek dopoledne budu ještě pracovat, pak se zabalíme a vyrazíme. Chtěli jsme ve Zlíně strávit celou sobotu a část neděle. Hlavními cíli byly kešky a místní gastronomie, která dle videa Lukáše Hejlíka hodně vyrostla.

Pátek 1. srpna – vyrážíme směr Zlín

Protože jsem měl připraveno několik článků do foroty, mohl jsem v pátek skončit před 11. hodinou. Pak ještě psaní všemi deseti a nějaké další drobné úkoly. Následovalo balení, které nebylo moc dlouhé. Přece jen na dvě noci toho normální člověk moc nepotřebuje. V půl čtvrté jsme vyráželi a jako první jsme se zastavili na naší oblíbené čerpací stanici Eurobit, kde se dá natankovat nafta bez biosložky. A pak hurá na první etapu.

Podél trasy jsme měli připraveno několik kešek. První měla být v Hranicích, nicméně kolem skrýše bylo příliš mnoho lidí, a protože jsme nechtěli kešku prozradit, pokračovali jsme dál. Dalším místem byla keš kousek od Přerova. Zde jsme měli na odlov klid. Nacházela se totiž v blízkosti slunečnicového pole, které jsme využili pro pořízení pár fotografií.

Dalším přejezdem už jsme se přiblížili Zlínu doslova „na dostřel“. Zde nás čekaly duby na Nivách. Jde o majestátní chráněné památné stromy, které měly době vyhlášení průměr kmene 11 a 13 metrů. Keška, kterou jsme nakonec po chvilce hledání našli, nás potěšila svým nápaditým provedením.

Další, již výrazně kratší přesun, nás přivedl do Malenovic, což je dnes jedna z městských částí Zlína. Představují svébytný historický svět, který existoval dávno před baťovským rozmachem. Zatímco centrum Zlína je symbolem moderny a funkcionalismu, Malenovice nabízejí pohled do středověké minulosti. Jejich dominantou je goticko-renesanční hrad ze 14. století, který se majestátně tyčí nad údolím Dřevnice a dodnes připomíná éru šlechtických panství a odlišný rytmus života.

Hrad dnes spravuje Muzeum jihovýchodní Moravy a v jeho zdech se nachází několik expozic, včetně archeologické a národopisné. Unikátním lákadlem je však kostra slonice, jediná svého druhu veřejně vystavená v České republice. Tento exponát, spolu s krásným výhledem z hradní věže, činí z Malenovic cíl, který nabízí vítaný kontrast k průmyslové estetice zbytku města.

Návštěva Malenovic je tak vlastně cestou v čase. Na malém prostoru se zde setkává středověká pevnost s typickými baťovskými domky v podhradí. Je to skvělá připomínka toho, že Zlín není jen městem postaveným na zelené louce podle jednotného plánu, ale organismem, který do sebe dokázal vstřebat a zachovat i starší a historicky odlišné osídlení.

Zde jsme odlovili několik málo kešek v okolí třídy Svobody, a protože bylo po šesté večer, rozhodli jsme se dojet na ubytování.

Naším dočasným domovem se stal byt 1+kk v Rezidenci Sadová. Jedná se o jeden z nejvýraznějších bytových domů poslední doby, který vyrostl na rohu Sadové ulice a Tyršova nábřeží. Projekt od developera NWT, navržený studiem Semela Architecture, je sebevědomým vstupem moderní architektury do historicky citlivé lokality. Nejde o další nostalgickou parafrázi na baťovský funkcionalismus, ale o snahu vytvořit současný a nadčasový městský dům.

Stavba na sebe poutá pozornost výrazně členěnou fasádou s vertikálními pásy a velkorysými prosklenými plochami. Svým pojetím a použitými materiály aspiruje na roli moderního městského paláce, který respektuje své okolí, ale zároveň se k němu hrdě hlásí jako nová vrstva. Je to příklad investice, která nejen zhodnocuje lukrativní pozemek, ale má i ambici kultivovat veřejný prostor.

Rezidence Sadová ukazuje, jakým směrem se může ubírat nová výstavba ve Zlíně. Místo laciného napodobování minulosti volí cestu kvalitního současného designu, který je schopen obstát sám o sobě. Je to dialog s odkazem města, vedený ovšem moderním jazykem, což je pro budoucí rozvoj Zlína nepochybně dobrá zpráva.

Samotný byt nám nabídl vše, co jsme potřebovali, tedy pohodlnou postel, rozkládací lůžko, posezení s jídelním stolem i televizi. Součástí kuchyňského koutu byla varná deska, rychlovarná konvice, kávovar, mikrovlnná trouba, horkovzdušná trouba, pračka, sušička a další užitečné spotřebiče. Z toho, co považuji za užitečné, chyběla jen klimatizace, kterou do jisté míry zastoupil stojanový ventilátor. V koupelně se pak nacházel sprchový kout, záchod a umyvadlo. Byt byl vkusně a moderně zařízený, všude bylo prakticky dokonalé čisto.

Poté, co jsme složili zavazadla, jsme proběhli sprchou a vydali se na průzkum okolí. Doslova pár desítek metrů od domu se nacházel park Komenského. Park, založený ve dvacátých letech na místě bývalého hřbitova, prošel před několika lety zdařilou revitalizací, která mu vrátila roli společenského srdce města. Dnešní podoba, oceněná i odbornou porotou, je skvělou ukázkou citlivé krajinářské architektury. Respektuje původní velkorysé založení, ale zároveň jej obohacuje o moderní prvky, které lákají k odpočinku i aktivnímu trávení času.

Celý prostor je promyšleně členěn na klidové zóny s lavičkami a živější části v okolí kaváren, jejichž zahrádky plynule přecházejí do zeleně. Je to funkční a esteticky čistý koncept, který plně odpovídá modernímu duchu Zlína. Uprostřed této současné oázy klidu stojí výrazný Památník obětem druhé světové války s bronzovou sochou partyzána od Vincence Makovského z roku 1947. Toto dílo dodává parku historickou hloubku a připomíná, že i dokonale plánované město má své dramatické dějiny. Park Komenského je tak nejen příjemným místem, ale i prostorem, kde se potkává minulost s pulzující přítomností.

Příjemně nás překvapilo, kolik se v tomto parku nacházelo lidí, kteří zde trávili volný čas, odpočívali, sportovali nebo konverzovali s přáteli. Seděli prakticky všude – na zahrádkách kaváren, na téměř všech lavičkách i na trávníku (což se tady smí). Park tak působil dojmem oázy klidu, kterou může každý využít k načerpání sil. Došli jsme až k Obchodnímu domu, do kterého půjdeme v sobotu na snídani, ale o tom později.

Pokračovali jsme dál kolem Kongresového centra. Bylo otevřeno v roce 2010 a je dílem světoznámé architektky a zlínské rodačky Evy Jiřičné. Stavba okamžitě upoutá svým organickým tvarem a elegantní, technicky propracovanou konstrukcí. Nejde o žádnou nostalgickou vzpomínku na funkcionalismus, ale o sebevědomou moderní architekturu, která se s baťovským odkazem poměřuje v rovině inovace a odvahy.

Inspirací pro zvlněnou střechu a vnitřní uspořádání se stala rozsivka, mikroskopická řasa s dokonalou geometrickou strukturou. Tento přírodní motiv se promítá do celého interiéru, kterému dominují prosklené stěny, přiznaný beton a ikonická skleněná schodiště – poznávací znamení Evy Jiřičné. Budova slouží jako multifunkční sál pro koncerty a konference a je také sídlem Filharmonie Bohuslava Martinů.

Kongresové centrum, propojené s vedlejší budovou Univerzitního centra, tvoří moderní protipól historickému jádru a baťovskému areálu. Je důkazem, že Zlín nezůstal jen architektonickým skanzenem 30. let, ale je živým městem, které dává prostor špičkové současné architektuře a nadále rozvíjí svůj inovativní odkaz na světové úrovni.

Naše další kroky vedly kolem vzdělávacího komplexu Fakulty humanitních studií, který je známý pod číslem U18. Ten je dalším výrazným otiskem architektky Evy Jiřičné v jejím rodném městě. Budova, dokončená v roce 2017, se elegantně vyrovnává se svažitým terénem Štefánikovy ulice. Navazuje na zlínskou tradici velkorysého a funkčního stavitelství, avšak zcela současným a nezaměnitelným rukopisem slavné autorky.

Srdcem budovy je velkorysé prosvětlené atrium, jemuž dominuje elegantně tvarované schodiště, typický prvek tvorby Evy Jiřičné. Vnitřní prostory jsou záměrně minimalistické, s přiznaným betonem a sklem, ale pro snadnou orientaci je každé z pěti pater odlišeno vlastní výraznou barvou. Jde o racionální a zároveň vizuálně působivý koncept, hodný moderní vzdělávací instituce.

Stavba je důkazem, že Univerzita Tomáše Bati systematicky buduje kampus na nejvyšší architektonické úrovni. Stejně jako Baťa ve své době zval špičkové architekty, i dnešní Zlín sází na velká jména a vytváří tak novou, kvalitní vrstvu architektury. Fakulta humanitních studií tak nesídlí jen v budově, ale v manifestu současného designu a kontinuity zlínské vize.

Další zajímavou budovou, která vypadala ve světle zapadajícího slunce naprosto famózně, byl Kolektivní dům. Budova, postavená v letech 1945–1950 podle návrhu architekta Jiřího Voženílka, byla první svého druhu v Československu. Jejím cílem bylo nabídnout zcela novou formu moderního bydlení inspirovanou myšlenkami komunitního života.

Dvanáctipodlažní dům obsahoval malometrážní byty, které měly záměrně jen malé kuchyňské kouty. Počítalo se totiž s tím, že se obyvatelé budou stravovat společně v domovní restauraci. K dispozici byly i další sdílené služby jako prádelna, jesle a školka. Nájemní smlouvy dokonce obyvatele zavazovaly k minimálnímu odběru obědů v jídelně.

Tato vize společného bydlení, která měla ulevit především ženám v domácnosti, však předběhla svou dobu a nikdy se plně neujala. Přesto dům dodnes slouží svému původnímu účelu – bydlení – a zůstává fascinující architektonickou památkou. Ukazuje, jak silné byly ve Zlíně tendence inovovat a hledat nové cesty nejen v architektuře, ale i v samotném způsobu života.

Nakonec jsme došli až ke sportovišti neodmyslitelně spjatému s étosem firmy Baťa. Stadion Mládeže, jak se mu dodnes říká, byl vybudován ve 30. letech jako ústřední sportovní areál proslulé Baťovy školy práce. Právě zde se odehrávaly hromadné sportovní slavnosti a cvičení, které měly formovat tělesnou zdatnost a kolektivního ducha budoucích „baťovců“.

Původně stadion sloužil především pro atletiku a fotbal a byl dějištěm i mezinárodních soutěží. Jeho tribuny a zázemí byly navrženy v typickém funkcionalistickém stylu, aby efektivně sloužily svému účelu. Stadion byl místem, kde se v praxi naplňovala baťovská filozofie harmonického rozvoje člověka – po práci v továrně a studiu ve škole přicházel na řadu sport a utužování kondice.

Dnes areál hostí především atletický klub, ale jeho význam zůstává. Je živoucí připomínkou doby, kdy sport nebyl jen zábavou, ale nedílnou součástí výchovy a firemní kultury, která formovala tisíce mladých lidí. I po desetiletích si tak Stadion Mládeže uchovává auru místa, kde se pěstovala nejen síla svalů, ale i disciplína a sounáležitost.

Večer jsme ještě autem zajeli ke hřbitovu u obce Mladcová, odkud měl být nejlepší výhled na sídliště Jižní Svahy. Nicméně přijeli jsme těsně po západu slunce, a ten pohled už nebyl takový, jaký jsme očekávali. Posledním úkolem dnešního dne byla návštěva Lidlu, kde jsme si koupili nějaké jídlo na večer a pití.

Sobota 2. srpna – prozkoumáváme Zlín

Ač byla sobota, moc jsme si nepřispali. Krátce po 10. hodině už jsme procházeli Komenského sady a mířili na snídani do restaurace Bistrotéka Valachy, kterou v rámci svého pořadu „Kudy, foodie“ vychvaloval Lukáš Hejlík až do nebes. Nejde jen o další restauraci, ale o promyšlený gastronomický koncept. Propojuje bistro s otevřenou kuchyní, obchod s lokálními surovinami a vlastní pekárnu, vyhlášenou kváskovým chlebem. Můžete se zde nasnídat s výhledem na Baťův mrakodrap, dát si rychlý oběd, ale i nakoupit suroviny, z nichž kuchaři zrovna vaří.

Filozofie podniku se vrací k poctivému řemeslu a sezónnosti, což v kulisách funkcionalistické architektury působí naprosto přirozeně. Industriální charakter prostoru s přiznanými betonovými konstrukcemi je citlivě doplněn dřevem a kovem, což vytváří příjemnou a neformální atmosféru. Je to vlastně takový moderní a živý protipól baťovských závodních jídelen – místo setkávání, dobrého jídla a nákupů pod jednou střechou.

Kromě denního provozu nabízí Bistrotéka i kurzy vaření, kde se můžete naučit triky profesionálů. Tento koncept „zážitkové gastronomie“ skvěle zapadá do inovativního ducha Zlína. Nejde jen o pasivní konzumaci, ale o aktivní zapojení a poznávání. Bistrotéka tak úspěšně navazuje na odkaz místa, které bylo vždy o krok napřed, ať už šlo o výrobu bot, nebo o životní styl.

Bistrotéka se nachází v Obchodním domě, což je budova, která je dokonalou ukázkou baťovské velkorysosti a inovativního ducha. Dům, otevřený v roce 1931 podle návrhu Františka L. Gahury, patřil k nejmodernějším v celé republice. Proslul především instalací prvních eskalátorů v Československu v roce 1934, což byla na tehdejší dobu technická senzace a obrovské lákadlo.

Gahura zde uplatnil i důmyslný architektonický trik: okna v jednotlivých patrech se směrem nahoru postupně zmenšují, což vytváří optickou iluzi, že je budova vyšší a monumentálnější. Tento detail skvěle ilustruje, jak funkcionalisté propojovali praktičnost s promyšleným estetickým účinkem. Bohužel, v 70. letech byla elegantní fasáda necitlivě zakryta plechovým pláštěm v rámci unifikace obchodních domů Prior.

Naštěstí nedávná náročná rekonstrukce (2017–2018) vrátila Obchodnímu domu jeho původní funkcionalistickou krásu a noblesu. Dnes opět září v plné síle a slouží jako moderní centrum s obchody, gastronomií a hotelem. Jeho příběh – od prvorepublikové pýchy přes normalizační úpadek až po současnou renesanci – je tak vlastně příběhem celého Zlína v kostce.

Během okamžiku jsme měli před sebou jídelní lístek se snídaňovým menu. A že bylo z čeho vybírat! Prostředí podniku je moderní, hlavní roli hraje přiznaný beton, nábytek a tabule v černé barvě, a především mimořádně velkorysá okna, skrz která se můžete během konzumace kochat výhledem na ty nejzajímavější budovy ve Zlíně.

Ochotná a příjemná servírka fungovala na jedničku. Chviličku po objednání už jsme před sebou měli jahodové matcha latté a vídeňskou kávu s poctivou domácí šlehačkou. Zatímco žena poprvé v životě ochutnala tři vejce do skla s máslem a parmezánem, já vsadil na větší klasiku v podobě lívanců s ovocným přelivem a smetánkem. Musím říci, že jsem si náramně pochutnal a kdyby mi to nebylo hloupé, tak bych snad ten talířek i olízal :-D.

Poté jsme se ještě zastavili v prodejně, kde jsme si koupili jejich kváskový chléb. Měli jsme ho ten den k večeři a kousek jsme si dovezli i do Ostravy. Byl naprosto fenomenální. Dovolím si tvrdit, že to byl jeden z nejlepších chlebů, které jsem kdy jedl.

Po vydatné snídani následovala krátká procházka. Ta nás nejprve zavedla k osmimetrové laminátové plastice „Velký Fibonacci“ od sochaře Lukáše Rittsteina z roku 2012. Název odkazuje na Fibonacciho posloupnost, tedy matematický vzorec růstu, který se hojně vyskytuje v přírodě. Socha tak není pomníkem v pravém smyslu slova, ale spíše materializovanou myšlenkou – symbolem přírodního řádu, růstu a neustálého vývoje. Představuje jakýsi zárodek budoucnosti, vložený do srdce dokonale naplánovaného průmyslového města.

„Velký Fibonacci“ je přesně tím typem moderního uměleckého díla, které provokuje k zamyšlení a vyvolává diskuze. Ukazuje, že Zlín není jen strážcem svého funkcionalistického dědictví, ale živým organismem, který se nebojí do svého veřejného prostoru integrovat i odvážné a myšlenkově bohaté současné umění, čímž pokračuje ve své tradici inovátorství.

Následovala procházka mezi krásnými cihlovými stavbami v centru města. Na třídě Jana Antonína Bati, která tvoří východní hranici továrního areálu, stojí řada typických etážových budov. Jednou z nich je budova číslo 12, která je skvělým příkladem úspěšné konverze. Původně zde sídlila gumárna, tedy jeden z nejšpinavějších a nejtěžších provozů, kde se zpracovával kaučuk pro výrobu podešví. Zápach a hluk tak patřily ke každodennímu koloritu.

Dnes je tato bývalá tovární budova k nepoznání. Po citlivé revitalizaci se proměnila v moderní polyfunkční dům, kde našly sídlo kanceláře, služby a několik oblíbených gastronomických podniků. Industriální charakter s přiznaným betonovým skeletem a velkými okny zůstal zachován, ale místo strojů je prostor naplněn novou kreativní a obchodní energií.

Právě budova 12 je jedním ze symbolů proměny celého továrního areálu. Ukazuje, jak lze s respektem k historii vdechnout starým průmyslovým objektům zcela nový život. Místo, kde se dříve v potu tváře vyráběly boty, dnes slouží jako příjemné prostředí pro práci, setkávání a dobré jídlo, což je pro budoucnost Zlína skvělá zpráva.

Postupně jsme došli až k Baťově mrakodrapu, tedy budově číslo 21, která byla ve své době zhmotněním firemní moci a technického pokroku. Budova, navržená architektem Vladimírem Karfíkem, vyrostla neuvěřitelnou rychlostí – její železobetonový skelet byl dokončen za pouhých 160 dní. Se svými 77,5 metry byla nejvyšší stavbou v Československu a symbolem globálního dosahu firmy Baťa.

Největší proslulost si získala pojízdná kancelář Jana A. Bati – výtah o rozměrech 6 × 6 metrů, vybavený umyvadlem, telefonem i klimatizací. Nešlo o samoúčelnou kuriozitu, ale o geniálně efektivní nástroj řízení. Budova byla vybavena i dalšími vymoženostmi, jako byla potrubní pošta, centrální klimatizace či rychlovýtahy.

Po nákladné rekonstrukci dnes „jednadvacítka“ slouží jako sídlo Krajského úřadu Zlínského kraje a finančního úřadu. Její střešní terasa s kavárnou je volně přístupná veřejnosti a nabízí jedinečný pohled na město. Budova tak nezůstala jen památníkem, ale stala se opět živým administrativním centrem, které elegantně propojuje baťovskou minulost se současností.

Jako další nás zaujala budova s číslem 32, ve které se nachází kulturní a společenské centrum Max32. Málokdo si dnes uvědomí, že tento prostor byl původně prvním velkým Společenským domem baťovského Zlína, navrženým Miroslavem Lorencem. Před vznikem pozdějšího hotelu to bylo hlavní centrum společenského života, kde se konaly plesy, divadelní představení a schůze pro zaměstnance.

Dnešní název Max32 je moderní a chytlavou zkratkou, která odkazuje na adresu, ale duch místa zůstává. Po revitalizaci se prostor opět stal živým kulturním uzlem, který nabízí zázemí pro koncerty, nezávislé divadlo, přednášky a komunitní akce. Organizaci zajišťuje příspěvková organizace Živý Zlín, která se stará o kulturní dění ve městě.

Max32 je tak skvělým příkladem, jak lze historickou funkci přenést do současnosti. Původní myšlenka vytvořit centrální bod pro setkávání a kulturní vyžití, tak důležitá pro formování baťovské komunity, zde žije dál, jen v moderní podobě a s programem pro 21. století. Budova si tak zachovala svou duši a neslouží jen jako prázdná historická schránka.

Bylo už po poledni, když jsme se vraceli zpět na ubytování. Prošli jsme kolem Gahurova prospektu, což je velkorysá zelená osa, která stoupá od univerzitního centra a záměrně směřuje pohled diváka k jedinému cíli. Tím je Památník Tomáše Bati, krystalická stavba na vrcholu kopce. Celý prostor, navržený Františkem L. Gahurou, tak funguje jako moderní Svatá cesta, kde samotná chůze parkem je přípravou na vnímání architektonického skvostu na jejím konci.

Památník z roku 1933 je esencí zlínského funkcionalismu. Tvoří ho pouze železobetonový skelet a sklo, což mělo symbolizovat Baťovu jasnost, velkorysost a optimismus. Uvnitř se vznáší replika letounu Junkers F-13, v němž zakladatel firmy zahynul. Nejde o oslavu smrti, ale o připomínku jeho vizí, odvahy a rizik, která podstupoval.

V 50. letech byl ideologicky nevyhovující transparentní památník barbarsky zazděn a přestavěn na Dům umění. Jeho nedávná, precizní obnova do původní podoby je tak jedním z nejsilnějších příběhů novodobého Zlína. Je to symbol znovunalezení vlastní identity a hrdosti na unikátní architektonický odkaz, který byl na desítky let pošlapán a zapomenut.

Na ubytování jsme si vybrali kešky, které chceme odlovit, a vytipovali podniky, které jsme chtěli poctít svou návštěvou. Ve 13:44 jsme nasedli do auta a vydali se na pojížďky. Naše první cesta vedla opět do Malenovic, kde jsme jako první navštívili zdejší goticko-renesanční hrad ze 14. století, který byl později upraven na zámecké sídlo. Na rozdíl od Zlína byly Malenovice samostatným panským sídlem, což jim dodnes propůjčuje odlišný charakter

Kousek pod hradem se pak nachází socha hraběte Jaroslava Šternberga, která jako by shlížela na město pod sebou.

Poté jsme se přesunuli do Zlína, kde jsme lovili keše mezi Baťovými domky. Pro své zaměstnance budovala firma Baťa typizované rodinné domy, které se staly jedním z nejznámějších symbolů města. Základními typy byly jednodomek, dvojdům (půldomek) a čtyřdomek. Tyto jednoduché stavby s plochou střechou a charakteristickou fasádou z červených cihel nabízely na svou dobu nadstandardní bydlení, včetně tekoucí vody a elektřiny.

Vznikly tak celé obytné čtvrti jako Letná, Zálešná či Podvesná. Jejich urbanismus byl unikátní: domy byly zasazeny do zeleně bez plotů, což podporovalo komunitní život, ale zároveň usnadňovalo sociální dohled. Ačkoli se původně počítalo s životností domků pouhých 30 let, díky kvalitnímu provedení jsou vyhledávaným bydlením i dnes.

Tyto domky nebyly jen bydlením, ale i nástrojem pro formování „baťovce“. Jednotný vzhled továren, domů i obchodů vytvářel silnou korporátní identitu. Zaměstnanec tak žil v baťovském světě, což firmě zajišťovalo loajální a efektivní pracovní sílu. Architektura se stala fyzickým ztělesněním firemní filozofie.

Kolem půl čtvrté jsme dostali chuť na kávu a nějaké chlazené pití. Zaujala nás kavárna Double Decker Caffe, která má v Mapách Google po více než 130 hodnoceních průměrnou známku 4,9. Její dominantou je červený patrový londýnský autobus, ale nechybí ani typický vůz taxi, poštovní schránka či telefonní budka. Opravdu si můžete připadat jako v hlavním městě Velké Británie.

Objednali jsme si ledovou kávu se zmrzlinou, espresso tonic a domácí malinovou limonádu. Všechny nápoje byly na jedničku: dobře vypadaly i chutnaly. Posezení bylo taktéž příjemné, místo působilo útulným a uklidňujícím dojmem. Svého rozhodnutí zajet právě sem jsme rozhodně nelitovali. Tady prostě umí využít potenciál ducha místa!

Zdrželi jsme se asi půl hodinky, během které jsme se příjemně osvěžili, a následně jsme pokračovali na další štaci. Na Čepkově, v zahradě s výhledem na tovární areál, stojí vila Tomáše Bati z roku 1911. Je to dílo, které se vymyká pozdějšímu strohému funkcionalismu a nese rukopis jednoho z největších českých architektů, Jana Kotěry. Ten byl k projektu přizván až v průběhu stavby a s pragmatickým Baťou údajně vedl ostré spory, například o výhled na fabriku, který měl být ze všech místností kromě ložnice.

Vila je tak spíše elegantní ukázkou rané moderny s uměleckořemeslnými detaily – osobní manifest muže, který už tušil svůj budoucí význam. Po válce byla znárodněna a necitlivě přestavěna na Dům pionýrů. Její zahradu navíc barbarsky proťala nová čtyřproudová silnice, což symbolicky i fyzicky narušilo původní harmonický koncept.

Po roce 1989 vilu v restituci získal Tomáš Baťa mladší a nákladně ji zrekonstruoval. Dnes v ní sídlí Nadace Tomáše Bati a je opět živým centrem, které pečuje o odkaz svého zakladatele. Dům, který byl svědkem vzestupu, pádu i znovuzrození baťovské myšlenky, tak nadále slouží svému původnímu účelu – je místem pro přemýšlení a rozvíjení vizí.

Následně jsme se přesunuli k nádraží, kam nás přivedly další kešky. Díky tomu se nám otevřela nová perspektiva na některé z typických zlínských budov. Například budova 15, tvořící s vedlejší „čtrnáctkou“ platformu 14|15 Baťova institutu, je dalším skvělým příkladem proměny továrního areálu. Původní výrobní etáž, kde kdysi stály stroje a linky na výrobu obuvi, se po náročné rekonstrukci proměnila v moderní kulturní stánek. Dnes v ní sídlí Krajská knihovna Františka Bartoše.

Architektonické řešení konverze je mimořádně zdařilé. Do původního industriálního skeletu byla vložena nová, samostatná vnitřní vestavba, jakýsi „dům v domě“. Tento princip umožnil vytvořit moderní knihovnické prostředí s velkorysým atriem a zároveň plně respektovat historickou podstatu budovy s jejím betonovým rastrem a velkými okny.

Přesunem knihovny do bývalé továrny tak vzniklo nové, pulzující centrum vzdělanosti a komunitního života. Symbolicky se tak završuje proměna, Místo, kde se dříve uplatňovala manuální práce a řemeslná zručnost, dnes slouží poznání a informacím. Je to dokonalá ukázka, jak lze průmyslové dědictví adaptovat pro potřeby 21. století.

Poté jsme si zajeli pro pár kešek na klidném místě ve čtvrti Broučkov, kde obklopen zelení sídlí Rehabilitační stacionář pro osoby s kombinovaným postižením. Toto zařízení poskytuje nezbytnou denní péči, rehabilitaci a sociální kontakt dětem i dospělým, a je tak klíčovou oporou pro desítky rodin ve Zlíně a okolí. Jeho význam je však hlubší, než se na první pohled zdá.

Samotná budova stacionáře je totiž pozoruhodnou ukázkou pozdní baťovské architektury. Byla postavena v roce 1939 jako moderní rekonvalescentní domov a penzion pro ženy pracující v koncernu. Firma Baťa tak pro své zaměstnankyně vytvořila špičkové zařízení pro zotavení, s velkými okny, terasami a v zdravém prostředí mimo ruch továrny.

Je fascinující sledovat, jak se původní účel budovy plynule přenesl do současnosti. Prostor, který byl od počátku navržen pro péči a navracení zdraví, slouží tomuto poslání i po více než osmdesáti letech. Je to živoucí důkaz prozíravosti a sociálního cítění, na kterém byl baťovský Zlín postaven, a tato kontinuita je nesmírně cenná.

Naší poslední štací byl Lesní hřbitov, založený v roce 1932. Ten je dalším z velkorysých projektů éry Tomáše Bati a nese nezaměnitelný rukopis architekta Františka Lydie Gahury. Jeho vznik byl logickou odpovědí na explozivní růst města, kterému přestaly stačit dosavadní pohřebiště. Nejde však o obyčejný hřbitov, ale o pečlivě promyšlené krajinářsko-architektonické dílo.

Celý areál je koncipován jako lesní park, kde jsou hroby citlivě vkládány do původního lesního porostu na svazích kopce. Cesty kopírují vrstevnice a příroda zde má dominantní roli, což vytváří atmosféru klidu a důstojnosti. Tento přístup, inspirovaný moderními severskými hřbitovy, byl ve své době v Československu naprosto unikátní.

Architektonickou perlou areálu je Gahurova obřadní síň – strohá, minimalistická stavba z betonu, cihel a skla, která dokonale souzní s okolní přírodou. Celý Lesní hřbitov je tak dokonalou ukázkou funkcionalistického myšlení, které řešilo praktické potřeby města s nejvyšším estetickým a etickým cítěním, a to doslova od zrození až po poslední odpočinek.

Právě na Lesním hřbitově, v místě, které sám pomáhal vytvořit, našel Tomáš Baťa místo posledního odpočinku. Je zde pohřben po boku své manželky Marie. Jejich hrob, navržený Františkem Lydie Gahurou, je v souladu s celým areálem i s Baťovou povahou – prostý, důstojný a bez jakékoliv okázalosti.

Nehledejte zde žádné pompézní sochy ani zdobné prvky. Hrob tvoří jednoduchá kamenná tumba, která svou strohostí a kvalitním řemeslným provedením dokonale ztělesňuje hodnoty, na nichž Baťa postavil své impérium. Je to tichá připomínka muže, pro kterého byla podstata vždy důležitější než vnější efekt.

Jen o několik metrů dál se nachází samostatný hrob pilota Jindřicha Broučka, který s Baťou v osudný den zahynul. I toto blízké, leč oddělené umístění má svou symboliku. Ukazuje, že ačkoliv jejich osudy byly tragicky spojeny v jediné vteřině, každý z nich si v paměti města i na tomto klidném místě zachovává svůj vlastní příběh.

Bylo po šesté hodině večerní, tedy ideální čas zajít na něco k snědku. Pro tyto účely jsme zvolili podnik EBE CAFE, který se v Mapách Google pyšní hodnocením 4,8 po bezmála 200 recenzích. Mimo jiné ho vychvaluje i Tomáš Hejlík ve své Gastromapě. Po příchodu mě nejprve překvapila nekuřácká zahrádka. Jasně, chápu, majitel si může diktovat pravidla a já je mohu, nebo nemusím akceptovat. Ale nadšený z tohoto trendu nejsem.

Dalším ne právě pozitivním překvapením byla reakce servírky, když jsme zmínili, že bychom si dali něco k jídlu. Prý: „Já nevím, jestli ještě vaří.“ Bylo 18:23 a dle jídelního lístku měla kuchyň fungovat do 19:00. Slečna zmizela v zázemí a po krátké chvíli přišla s dobrou zprávou: „Tak vaří!“ I když to není vysloveně velký fail, pochválit za to nemohu. Pokud je v jídelním lístku napsáno, že se vaří do sedmi, tak očekávám, že se bude vařit do sedmi. Ne do 18:19.

Objednali jsme si domácí limonády, kávu a k jídlu letní salát s halloumi a grilovanou broskví a burratu s romanesco omáčkou. Limonády byly velmi chutné a osvěžující. Káva sice nepatřila k tomu nejlepšímu, co jsme v poslední době pili, ale označil bych ji jako velmi dobrou. Objednané pokrmy pak hodnotím velmi vysoko! Letní salát byl osvěžující, chutě spolu výtečně ladily a překvapivě dobře zasytil. Podobně burrata byla chutná a dobře zasytila. Nebýt toho úvodu, asi bych tomuto podniku dal i pět hvězdiček. Po chuťové stránce to byl za mě velmi pozitivní zážitek.

Pak už jsme se vrátili na hotel, podívali se na kešky na další den a šli spát. Přece jen jsme měli za sebou poměrně aktivní a rušný den.

Neděle 3. srpna – návrat do Ostravy

Nedělní ráno nás uvítalo jemným deštíkem, který dle meteorologů hrozil celý víkend, ale nakonec se objevil až v jeho závěru. Prodloužili jsme si (za příplatek) check-out do 13. hodiny, abychom mohli ještě posnídat v jednom ze zdejších vyhlášených podniků. Vstali jsme lehce před devátou, provedli základní hygienu a vydali se do ulic.

V Komenského sadech nebyla v neděli dopoledne, možná i kvůli tomu dešti, skoro ani noha. Během pár minut jsme došli ke kavárně Park Café Zlín, kde jsme hodlali posnídat. Ještě jsme se večer dívali na internet a hned z několika zdrojů jsme si potvrdili, že v neděli ráno mají otevřeno. Jaké bylo naše překvapení, když nás za zavřenými dveřmi čekala cedule „Změna otevírací doby“ a na dveřích papír s novou otevírací dobou, kde bylo v neděli celý den zavřeno.

Park Café Zlín, zasazené na rozhraní rušné ulice a klidné oázy Komenského parku, je víc než jen obyčejná kavárna. Je to promyšlený architektonický počin, který elegantně propojuje staré s novým. Budova, dříve sloužící jako knihovna, dostala moderní, prosklenou přístavbu. Díky tomuto nápadu vznikla dvě odlišná prostředí – jedno otevřené, plné světla a s výhledem do zeleně, druhé naopak intimnější, ukryté v původní stavbě a ideální pro soustředěnou práci nebo klidnou schůzku.

Toto místo dokonale odráží současnou tvář Zlína, města, které se naučilo citlivě nakládat se svým dědictvím a doplňovat ho moderními prvky. Samotný Komenského park, založený ve třicátých letech na místě někdejšího panského dvora, je dnes pulzujícím srdcem města. Kavárna tak není jen osamoceným bodem na mapě, ale přirozenou součástí živého prostoru, kde se potkávají studenti, rodiny i lidé, kteří si chtějí jen na chvíli odpočinout od městského ruchu.

Sedět tu u kávy znamená pozorovat drobná dramata všedního dne – děti hrající si na trávníku, studenty mířící do nedaleké univerzity, to vše v kulisách, které respektují funkcionalistickou střídmost a zároveň nabízejí komfort 21. století. Park Café není jen o dobré kávě nebo snídani, je to příklad chytrého urbanismu v praxi, kde architektura slouží lidem a podporuje komunitní život, aniž by na sebe musela okázale upozorňovat.

Když měla kavárna zavřeno, prošli jsme se alespoň ke Zlínskému zámku, kde na nás čekala jedna keš. Tento objekt působí v srdci funkcionalistické metropole téměř nepatřičně. Je to tichý svědek časů, které si pamatují šlechtické rody Šternberků, Tetourů či Rottalů, a jako nejstarší dochovaná stavba ve městě představuje jedinou hmotnou spojku s dávnou minulostí. Zatímco okolí se ve dvacátém století proměnilo v symfonii cihel, oceli a skla, zámek, původně gotická tvrz přestavěná do barokně-klasicistní podoby, si dál žil svým vlastním životem.

Největší zlom v jeho dějinách nepřinesl žádný šlechtic, ale vize nového Zlína. V roce 1929 zámek koupilo město a o rok později jej pronajalo Baťovu podpůrnému fondu. A tehdy se stal malý zázrak. Z panského sídla se stal „Klubovní dům“ – otevřený prostor pro veřejnost po vzoru anglických klubů, s kavárnou, restaurací a zázemím pro spolky. Aristokratická slupka se sloupala a zámek se stal součástí tepajícího organismu baťovského města.

Po dekádách, kdy v jeho zdech sídlilo muzeum a galerie, které se následně přestěhovaly do modernějších prostor v továrním areálu, hledá zámek opět svou novou tvář. Prochází postupnou, citlivou rekonstrukcí, která by mu měla vdechnout nový život a opět jej naplno otevřít lidem. Plánuje se zde restaurace, kavárna i nové muzeum historie Zlína, což je příslibem, že tato stará dominanta nezůstane jen tichou vzpomínkou, ale stane se opět živým centrem města.

Dalším zajímavým objektem, který jsme v rámci krátké procházky spatřili, byla mlžící brána. Ta se nachází před tržištěm a spouští se automaticky pomocí tepelného a časového čidla, proto v době naší přítomnosti nefungovala. Jedná se o vodní prvek, který ve volném prostranství zajišťuje ochlazování a osvěžování vzduchu pomocí jemných vodních kapiček, které se během průchodu odpařují.

Následně jsme se vrátili na ubytování, kde jsme si chvilku oddechli, zabalili se a začali spřádat další plán, protože odjezd ze Zlína bez snídaně jsme prostě nechtěli :-). Nakonec naše volba padla na kavárnu Jedním tahem, která má po více než 500 hodnoceních v Mapách Google průměrnou známku 4,7 a doporučoval Lukáš Hejlík i Janek Rubeš. V půl dvanácté jsme tedy naskládali zavazadla do auta a přesunuli se do tohoto podniku.

Kavárna Jedním tahem, situovaná v industriálním areálu bývalých Baťových závodů ve Zlíně, představuje unikátní koncept spojující kavárnu, bar a galerii. Tento multifunkční prostor se vyznačuje originálním designem s množstvím zelených rostlin, který vytváří inspirativní a uvolněnou atmosféru. Díky své variabilitě a otevřenosti se místo snadno promění z denní kavárny na večerní bar či prostor pro kulturní akce a setkávání.

Podnik si zakládá na kvalitní výběrové kávě, kterou doplňuje pestrá nabídka vlastních zákusků, dortů a slaných dobrot. Hosté si mohou vychutnat bohaté snídaně a brunche, které zahrnují například lívance, vajíčka na různé způsoby nebo obložené chleby. V nabídce nechybí ani domácí limonády a kvalitní alkoholické nápoje, což z kavárny dělá ideální místo pro jakoukoliv denní dobu.

Návštěvníci a recenze oceňují především příjemné a neotřelé prostředí, které vybízí k odpočinku i práci. Kladně je hodnocena také milá a vstřícná obsluha a vynikající kvalita kávy i domácích dezertů. Kavárna je popisována jako místo s kosmopolitním duchem, které přináší do Zlína atmosféru evropských velkoměst a stává se oblíbeným cílem pro místní i turisty.

Jak exteriér, tak interiér kavárny je naprosto fascinující. Objednávat je nutné u pultu, což určitě není problém, obsluha pak přinese vše ke stolu. Objednali jsme si cappuccino a filtrovanou kávu – zde musíme pochválit opravdu velmi dobrou chuť. Nesměla chybět domácí limonáda, která byla taktéž chutná a osvěžující.

Absolutní bombou však byly domácí koláče, které byly neuvěřitelně nadýchané a šťavnaté. Stejně tak slaný štrúdl se špenátem byl velmi povedený a croissant byl doslova špičkový. Příjemným bonusem pak byla vychlazená voda zdarma. Nakonec jsme byli rádi, že námi původně zvolená kavárna byla zavřená, protože tohle byla naprostá, ale opravdu naprostá pecka. Tady je i pět hvězdiček z pěti málo.

Po této perfektní hostině jsme se v půl jedné vydali na cestu domů. Měli jsme připraveno jen několik kešek a první část z nich nás zavedla do města Napajedla. Zde bylo naším prvním úkolem vyfotit se u rodného domu Josefa Šnejdárka, a tak nějak se nám do cesty připletl i kostel svatého Bartoloměje. Dominantní stavba Masarykova náměstí je významným příkladem pozdně barokní architektury. Jeho výstavba probíhala v letech 1710 až 1712 z iniciativy tehdejšího majitele panství Adama Jáchyma z Rotalu. Nový chrám nahradil starší a kapacitně již nevyhovující gotický kostel, který stával uprostřed náměstí. Slavnostní vysvěcení nového svatostánku se uskutečnilo až v roce 1741 olomouckým biskupem Jakubem Arnoštem z Lichtenštejna.

Průčelí jednolodního kostela zdobí sochy svatého Petra a Pavla, které údajně pocházejí z původní stavby, a nad hlavním vchodem je umístěn erb rodu Rotalů s letopočtem dokončení 1712. Interiér chrámu ukrývá několik cenných památek, mezi něž patří zejména dva renesanční náhrobky Bedřicha a Bartoloměje ze Žerotína z roku 1568, přenesené ze starého kostela. Pozornost si zaslouží také hlavní oltář s obrazem umučení sv. Bartoloměje a moderní varhany z roku 2008.

Následně jsme se přesunuli k městskému úřadu, který sídlí v historické budově radnice. Tato budova, která je jednou z dominant náměstí, slouží jako hlavní administrativní centrum pro občany města. Úřad zajišťuje širokou škálu služeb v rámci přenesené i samostatné působnosti obce. Mezi klíčové agendy patří například správa místních poplatků, evidence obyvatel, stavební úřad, sociální a právní ochrana dětí či péče o životní prostředí ve městě.

Následoval krátký přesun do Otrokovic a poté velmi vykutálená keš kousek od obce Věžky. Poté jsme pokračovali do Hranic, kde se nám na třetí pokus podařilo odlovit jednu ze zdejších keší. V 15:20 jsme konečně dorazili domů do Ostravy.

Závěrečné hodnocení

Víkendový únik do Zlína jsme pojali jako kombinaci dvou našich vášní: geocachingu a objevování kvalitní gastronomie. Cesta samotná se stala součástí zážitku, kdy jsme záměrně sjížděli z hlavní trasy za zajímavými místy. Mezi nejhezčí zastávky patřily majestátní památné duby u Otrokovic, které nás svou velikostí donutily na chvíli zastavit a jen tiše obdivovat sílu přírody, jež přečkala staletí lidského snažení.

Po příjezdu nás okouzlil kontrast středověkého hradu v Malenovicích s moderní architekturou našeho dočasného domova v Rezidenci Sadová. Nejde o žádnou napodobeninu baťovského stylu, ale o sebevědomý a elegantní městský dům, který ukazuje, že Zlín architektonicky žije a rozvíjí se i v 21. století. Byt samotný pak nabídl dokonalé zázemí a čistotu, což je pro unaveného cestovatele vždy balzámem na duši.

Průzkum Zlína nás zavedl k architektonickým perlám, jako je Kongresové centrum od Evy Jiřičné. Jeho organický tvar, inspirovaný mikroskopickou řasou rozsivkou, je fascinujícím příkladem propojení přírody a špičkové techniky. Stejně silně na nás zapůsobil i Kolektivní dům, odvážný sociální experiment, který se pokusil nabídnout komunitní bydlení se sdílenými službami. I když se vize plně nenaplnila, dům zůstává ohromující připomínkou inovativního ducha města.

Gastronomickým vrcholem se stala snídaně v Bistrotéce Valachy, která sídlí v citlivě zrekonstruovaném Gahurově Obchodním domě. Nejde jen o restauraci, ale o promyšlený koncept propojující bistro, pekárnu a obchod. Vynikající lívance a vejce do skla byly skvělým startem dne a jejich fenomenální kváskový chléb jsme si vezli až domů. Je to místo, kde se poctivé řemeslo potkává s moderním designem.

Samozřejmě jsme nemohli minout ikony baťovské éry. Baťův mrakodrap, budova č. 21, nás ohromil nejen svou výškou, ale i geniálním technickým řešením pojízdné kanceláře, která byla efektivním nástrojem řízení. Náš výlet skvěle ilustroval i proměnu města v lidském měřítku. Procházeli jsme se mezi typickými baťovskými domky, které svým obyvatelům poskytovaly nejen standard, ale i formovaly jejich životní styl v duchu firemní filozofie. Celý pobyt pak korunovala neplánovaná návštěva kavárny Jedním tahem v továrním areálu, která se díky skvělé kávě a fantastickým domácím koláčům stala naprostou tečkou za naším zlínským dobrodružstvím.

 

🖨 Verze pro tisk