STŘEDA 16. 1. 2013
Protože bychom se za těch 5 pobytových dní (někteří) asi unudili k smrti, tak jsme se (4 železniční nadšenci) vydali v 5:30 na výlet taxíkem (starou amerikou) do vedlejšího města Matanzas na kubánskou železniční raritu – Hersheyskou elektrickou železnici. U hotelu na nás už v dohodnutou dobu čekal “bourák” s řidičem a černoch jako spolujezdec a překladatel z angličtiny do španělštiny v jedné osobě . 3 osoby vzadu, 3 vepředu. V Matanzas jsme zastavili u nádraží, ale ne elektrické dráhy, tak po troše bloudění jsme to nakonec našli. A nastal drobný problém, protože jsme si dopředu nedohodli cenu (dle informací průvodkyně bychom neměli dávat za cestu víc než 50 CUCů), tak teď nasadili cenu 80 CUCů. To bylo každopádně moc, ale nechtěli slevovat. Po cca 15 minutách hodně tvrdého dohadování (Pavel anglicky, Milan česky) jsme se “dohodli” na ceně 70 CUCů. Ze sdělení našeho vyjednávače (Pavla) – že si mezi sebou říkali (španělsky, ale s jistou anglickou podobností) “že na to máme”, jsme jim jako gesto naší nespokojenosti s takovým jednáním nepodali ruce…
Ale náladu nám to nezkazilo a tak jsme začali zjišťovat, kdy že nám ta místní rarita jede. Podle informací z domova měl vlak jet cca v 7:30 a podle informací z kubánské turistické agentury jsme měli z večera potvrzené, že vlak pojede . Ale poněkud šokující informaci jsme dostali od zdejších pracovníků, když nám řekli, že “vlak nejede”, protože je porucha na trati. Tak jsme dost zklamáni alespoň prošli nádraží a kus tratě, prozkoumali elektrickou jednotku a zjistili alespoň informace z JŘ, kdy a za kolik vlak jezdí. Nakonec – i kdyby to jezdilo, tak by nám to ujelo, protože vlak jezdí mnohem dřív, než jsme si mysleli. Po “nočním” focení, při čekání “na den” přijeli traťováci na malé motorové drezíně a vozíčku před ní. Po krátkém pobytu odjeli po vlečce směr přístav, po které jsme se vydali také. Byla to prakticky spojka této Hersheyské elektrické železnice a klasické motorové železnice. Zajímavé bylo odvodnění “městských potůčků”, pro které nebyly koleje zalité do asfaltu, ale byly zde položeny klasické pražce. Na jednom místě (už kolej e do přístavu) bylo vidět, že ani zalití kolejí do asfaltu AŽ PO HLAVU kolejnice není problém pro jízdu vozidel po ní. Že se do přístavu podívat nepůjdeme jsme se dohodli prakticky hned, protože to byla ještě cca 2 km cesta s nejasným železničním výsledkem .
Než jsme se vydali směr “hlavní trať”, přijeli odtud traťováci s nákladem pražců na vozíku. Byl to zajímavý pohled na pracovní úbor i místa sezení některých a pak i způsob zastavovaní dopravy při jízdě přes frekventovanou cestu. Přes 2 mosty nad přítoky do zálivu (z nichž jeden byl otáčecí!) jsme se vydali na odstavné nádraží (s halou na opravu vozů) v centru města, ze kterého to bylo kousek na zrušené nádraží s velkou dvoranou. Nádražní budova slouží nově vzniklému autobusovému nádraží, pod dvoranou je nástupiště. Z důvodu hledání provozního nádraží jsme se vydali dál po spojovací koleji k “trianglu”, za kterým jsme viděli projíždět nákladní vlak. Protože se za chvilku vracel po výtažné koleji, usoudili jsme, že (po krátkém odpočinku) půjdeme směrem odkud se náklad “vracel”. Nádraží totiž nebylo nikde vidět. Za obloukem jsme ho našli – nově postavené, čisté, relativně v moderním stylu… Další náklad z něho za chvilku odjížděl – opět na odstavné nádraží. K našemu překvapení ho táhla lokomotiva, kterou jsme před chvílí fotili “dole” na odstavném nádraží. Nádražní hala vypadala jako velké skladiště, ale prakticky plné se daček.
Po příchodu zpět na autobusák jsme zjistili, že autobus jede až za pár hodin, tak jsme neodolali “naháněči” taxikářů a usmlouvali jsme si (Pavel) cenu z původních 100 CUCů na 60 CUCů. Taxík – opět stará Amerika – nás ale nedovezl až k hotelu, ale vysadil nás asi v 1/3 Varadera. Zbytek jsme museli dojít pěšky. Byla to v poledním horku hodně dlouhá cesta (asi 3 km). Cestou jsem ještě dokoupil poslední suvenýry a přesně v 13:35 jsem doslova padnul na moji postel. Odpoledne už následoval jenom oběd, pořádný odpočinek na pláži, večeře a vystoupení Michaela Jacksona. Opět měl velký úspěch. Dokonce i Pavel, zapřísáhlý rocker byl nadšený.
ČTVRTEK 17. 1. 2013
Moře bylo ten den absolutně klidné. Krásně se i odpočívalo na pláži, kde bylo absolutní bezvětří a totální jasno. Po obědě jsme si udělali vlastní velký turnaj v petangue. Trošku jsme si upravili pravidla a nakonec to skončilo jako kombinace petangue, bowlingu, golfu a házené. Byla to neuvěřitelná sranda a bavili jsme tím i okolí.
Večer se zatáhlo a než jsme odjeli autobusem (jen pro nás) k Matanzas na vystoupení “kabaretu Tropicana”, tak lehce sprchlo. V autobuse nás česky (!) přivítala další kubánská průvodkyně, která nás “jenom” zavezla na Tropicanu a nasadila zpět na autobus do hotelu. Cestou nám ale řekla spoustu zajímavých věcí. Když jsme pak zjíšťovali, kde se naučila tak dobře česky, tak nás doslova šokovala informací, že v Česku nebyla, ale jak byla na železničním učilišti v Rusku, tak ona učila španělsky českou spolužačku a ona ji zase česky. Byla opravdu dobrá!!! Po příjezdu na Tropicanu jsme obdrželi skleničku šampaňského, doutník a mohli jsme se zdarma vyfotit se 2 tanečnicemi a kapelou. Tanečnice se při vzájemném fotografování hned nabídly, že jestli s nimi (každou zvlášť) chceme zalaškovat, tak že za 50 a 70 CUCů není problém. Ta za 50 byla černoška, za 70 trochu opálená běloška – ale jako jediná z tanečnic měla prsa. Další byly doslova stolařovy dcery.
Při začátku představení jsme dostali (vždy pro 4 osoby u stolu) 0,7 l rumu, colu, talíř s trochou salámu, sýra a zeleniny. Během cca 2hodinového vystoupení foukal dost silný vítr a chvílemi mrholilo, ale dalo se to vydržet. Vše se odehrávalo na nezastřešeném jevišti a hledišti. Během vystoupení se tanečnice několikrát převlékali, celé to zpestřila mladá zpěvačka vypadající jako (naše seriálová herečka) Monika Bagárová a zpívající opravdu dokonale na různé styly. Na konec si šly tanečnice zatančit s návštěvníky, což se setkalo s obrovským nadšením. Za foto/video dokumentaci se platil poplatek 10 CUCů, tak jsem fotil a filmoval, co šlo. Po příjezdu do hotelu se téměř všichni přesunuli do baru na pobřeží, kde se pokračovalo v rozjetém večeru až do 3:30 hodin. Pilo se ve velkém tradiční Cuba Libre. Zlatým hřebem noci bylo plánování ranní svatby našich 2 účastníků zájezdu.
PÁTEK 18. 1. 2013
Po pozdním dopoledním probuzení jsme tak tak stihli snídani. Protože se noční průchod studené fronty nezastavil, tak bylo zataženo, cca “jen” 20°C, silný vítr a pro velké vlny zákaz koupání v moři. Pro místní to asi byla zima, protože nosili dokonce i bundy. S Pavlem jsme doslova proflákali odpoledne na pokoji, stejně nebylo moc co dělat a Pavel si pořád stěžoval na to žebro. Dopolední svatba se nakonec nekonala, protože paní oddávající se tak chystala na tuto důležitou akci, až ji úplně promeškala. Svatebčané, ženich a nevěsta připravení byli… Já jsem si ještě v hotelových obchodech dokoupil poslední suvenýry – doslova za poslední CUCy a zabalil si věci do kufru, protože už jsem nečekal žádné nutné velké změny. Protože kulturní program ten den byl absolutně slabý, tak jsme už cca ve 22 hodin šli spát.
SOBOTA 19. 1. 2013
Počasí se trochu uklidnilo, ale koupání bylo stále zakázané. Při cca 23°C, větrnu a polojasnu se už aspoň dalo zase ležet na pláži. Vyfotil jsem si teda okolí hotelu, lovící pelikány a západ slunce. Celkově se odpočívalo před cestou domů a chytalo poslední slunce. Během dne jsme zjistili, že kvůli sněhové kalamitě v Praze bude náš let o hodinu zpožděn. Večer se v baru (tradičně) plánovaly další výlety (pro mě byl zajímavý jenom železniční Tibet), hodnotil se zájezd, probíhaly závěrečné tanečky, dopíjela poslední (hotelová) whisky a poslední nefalšované drinky. O půlnoci se šlo spát.
NEDĚLE 20. 1. 2013
V 6:25 proběhl budíček telefonem z recepce – i když jsme byli domluveni AŽ na 6:30. Díky tomu jsme byli ještě chvíli (nejen jako) nedospalí… Dobalili jsme si poslední používané drobnosti a vyrazili i s věcmi na snídani začínající v 7 hodin. Poslední možnost obžerství, někteří se rozloučili s oblíbenými servírkami, v 7:30 opouštění hotelu a přesun vlastním busem na letiště u Varadera (s 2 zastávkami pro dalších 5 spoluletících do Čech) . Naše trojice se nechala odbavit najednou, díky čemuž jsme seděli v letadle spolu. Váha zavazadel byla +- na povolených 15 kg (s Pavlem jsme měli celkovou váhu přesně 30 kg), batoh se nevážil a ani se nekontrolovaly rozměry. Po zaplacení 25 CUCů jsme dostali potvrzení, že můžeme z Kuby vycestovat. Pasovák si překontroloval pas a opět každého vyfotil – aby si na místním ministerstvu cestovního ruchu mohli překontrolovat, jak hodně se na Kubě běloši opálili. Vítěz možná dostane dovolenou zdarma…
A už jsme byli v odletové (a současně i příletové) hale a jenom čekali na zpožděný let domů. Téměř všichni měli už spotřebované CUCy, ale i tak se dalo v Duty free obchodech nakupovat. Buď za zbytek CUCů, Eurama nebo třeba kartou. Při každém nákupu se musela předložit letenka a pas. Platba kartou byla bezproblémová – jenom bylo vše “přepočítávané” na dolary. Každopádně zde byly ceny maximálně stejné, než ve Varaderu, ale častěji levnější (ve Varaderu jsou totiž ceny oproti ostatním turistickým oblastem Kuby nadsazené). Dobrý suvenýr (který jsem ale jinde než na letišti neviděl) byla sada 4 druhů rumu Havana club v plastových 5 cl lahvičkách. Během čekání jsem si natočil přistání našeho letadla, které přilétávalo z Prahy. Mezi vystupujícími nebyl (kupodivu) žádný známý. Všichni byli ale tak nějak divně bílí – oproti nám. Oproti původnímu letovému plánu v 9:25 byl odlet přeplánován na 10:40, ale letadlo přistálo teprve cca v 10:20 hodin, bylo nám tedy jasné, že čas odletu je nepravděpodobný.
Společně s námi čekala v hale celá naše posádka, kterou do letadla taky rychle nechtěli pustit. Po úklidu letadla, doplnění paliva, vyskladnění starých nápojů a jídla, doplnění nových zásob, vybalení kufrů (vše v typicky kubánském stylu – maňana). přišlo na řadu nakládání našich kufrů. Byl to hrozný pohled, jak s většinou házeli – z auta na přepravní pás do letadla. Navíc v autě, které je přivezlo , byly naskládány na jedné velké hromadě asi v 15 vrstvách… Můj byl naštěstí v autě úplně navrchu. Úplně jsem se bál, jak dopadne ten rum a keramický kalíšek z Trinidadu. Během čekání už nás raději i odstranili z “pragotronu” – asi tam neuměli dát tak velké zpoždění. Když ale odvezli od podvozku letadla odtlačné zařízení, začali jsme být trochu nervózní. Stále se čekalo. Protože jsme naposledy pili před pasovou kontrolou, což už bylo 3-4 hodiny, tak už nás to přestávalo bavit.
A konečně nás pustili do letadla. Poslední pohled na kubánce z blízka a ve 12:32 jsme se pohnuli od letištní haly. Vzlet byl dost prudký, ale ještě dlouho po odletu byly malé turbulence, které podle hlášení kapitána měly trvat dlouho, tak se ještě dalších 30 minut nesmělo na WC (kromě nutných případů), ale hlavně se ani nepodávalo jídlo a pití, což už bylo dost cítit na hladu a žízni. Letušky se ale asi po 50 minutách letu smilovaly (ono to fakt třepalo jenom nepatrně) a rozdaly nejdřív vodu a po chvíli (60 minut od odletu) i klasický letecký oběd: kuřecí plátek + 4 mini brambůrky + hrách + mrkev, rybí pomazánka + rajče + houska, perník s polevou, nealko (přesně 3 loky), káva/čaj (2 loky). Letušky byly samé pěkné mladé slečny + 1 starší (navíc byla škaredá), která si ale spletla funkci letušky s modelkou – furt kroutila prdelí a myslela si, že je tím zajímavá a navíc ani moc ochotná nebyla. V 17:30 jsme dostali malou svačinku – oplatku Delisu. Letěli jsme rychlostí 981 km/hod se 154 km/hod větrem v zádech. V 18:40 jsme po ulétnuté vzdálenosti 5505 km relativně tvrdě přistáli na Azorských ostrovech, kde byla teplota cca 10 °C, větrno, ale nepršelo. Byla zde asi hodinová pauza, kterou jsme opět trávili v letištní hale s prodejem lehkého občerstvení a nápojů. Se skupinou prodejců Eso travelu jsem lehce podiskutoval o zážitcích a celkovém dojmu z Kuby.
PONDĚLÍ 21. 1. 2013
Protože jsme byli už “skoro doma”, změnil jsem si čas na náš – středoevropský, což znamenalo připočíst 6 hodin – a už bylo teda pondělí. Při nastupování do letadla se pod směrovým kormidlem nastartoval nějaký tryskový motor, tak jsme se snažili u nové posádky (byli to ti, co nás dovezli do Varadera) zjistit, co to je, když pohonné motory má letadlo pod křídlem. “Letušák” se snažil udělat ze sebe důležitého, ale svou odpovědí (že to není žádný motor – že ten je pod křídlem) ze sebe udělal akorát blbce, protože na to se nikdo neptal… Naštěstí tam byl ještě jeden , který nám sdělil, že to je motor na zajištění el. proudu pro zařízení letadla v době, kdy hlavní motory stojí. To byla odpověď pro laiky srozumitelná a zcela dostačující. Ve 2:04 jsme odstartovali už na přímý let do Prahy – 3454 km.
Ve 3 hodiny jsme dostali snídani – salám + žlutý meloun + zelí, kuřecí plátečky + bramborová kaše + dušený hrášek s mrkví, 1 trojúhelníček veselé krávy s houskou, nealko na zapití, káva/čaj. Dostatečně najedený jsem se snažil alespoň trochu usnout, ale moc to nešlo. Nebylo si jak udělat pohodlný posed. V 5 hodin jsme dostali ještě svačinu ve formě jednoho croassantu bez náplně a nealko. A už jsme klesali na přistání do Prahy. V 6:09 jsme klidně, jemně a celkově bezpečně přistáli na letišti Václava Havla v Praze. Po přesunu k pásu s kufry jsme se vzájemně vřele a dlouze loučili a i tak si na kufry ještě dost dlouho počkali. Vyjížděly ve dvou skupinách. Hned po rozbalení z ochranné potravinářské fólie jsem letmým pohledem a pohmatem prozkoumal, jestli Rum neteče a keramická nádobka je celá – ale vše (trochu zázrakem) přežilo. Přes pasovou kontrolu jsme prošli v pohodě (domů nás pustili) a celníci o nás ani okem nezavadili, tak vše prošlo v pořádku – i těch 0,25 l rumu navíc. Pavel si ještě nechal dát speciální letištní datové razítko na informacích na vlakovou jízdenku a urychleně jsme se přesunuli do AE autobusu směrem na hlavní nádraží s odjezdem v 7:05 h.
Jenom jsme nastoupili, už jsme jeli. Vyšlo to tak tak. Ranní pražskou špičkou jsme se propletli až na hlavní nádraží (ale později, než psal JŘ), rychle koupili pití a šlo se na nástupiště, kam za chvíli přijel náš vlak domů Ex 145 Landek. Ještě důležitá věc – v Praze bylo sněhu jenom trocha, cesty byly prakticky suché, lehce pofukoval vítr, ale bylo mrazivo. Jak jsme tak stáli na nástupišti, tak jsme zvažovali, že bychom se na Kubu raději vrátili, ale… Posadili jsme se do velkoprostorového vozu na “4”. Před odjezdem si na sousední “4” sedli 2 “tmavší” spoluobčané (a kubánci to nebyli), tak jsem se snažil hlídat, ale byli “v pohodě” a taky spali, tak po drobných bezpečnostních opatřeních jsme s Pavlem oba usnuli. V Olomouci nebyl sníh žádný, v Ostravě taky ne, ale jak jsme vystoupili na nástupiště, doslova jsme odjeli rovnou do podchodu. Byla zde šílená ledovka z mrznoucího mrholení. Byl celkem problém dostat se na “opavském” nástupišti k vlaku (je v určitých místech do kopce). Opava nás přivítala sněhovou břečkou a (trochu slabší) ledovkou. Ve 12:40 jsem odemykal doma. A BYLO PO VÝLETĚ… Velký kufr měl teda 15,5 kg, malý batoh 6 kg, já 69,5 kg (tedy o 1,5 kg víc než před odletem. Foťák během dovolené “vycvakl” 1623 snímků, ale po promazávání hned na místě jsem jich domu přivezl 1585. Na videokameru jsem nasbíral 3h 5minut videa (cca 20 minut Mexikánců + cca 30 minut Michaela Jacksona + cca 1 hodinu Tropicany). Tyto zážitky, prožitky a pocity se nemusí se shodovat s ostatními účastníky zájezdu. CELKOVÉ HODNOCENÍ
Bylo to SUPER!!! Ještě lepší, než byly (už tak hodně náročné) “požadavky” a očekávání. Všude to žilo (hlavně v restauracích hned začal někdo hrát – na živo) ! Ceny nakonec nebyly až tak hrozné – když se nakoupilo hlavně jinde než ve Varaderu. Lidi přívětiví, často se snažili prodat svůj “produkt”, ale nevnucovali ho. Každému můžu Kubu jenom doporučit. CELKOVÉ NÁKLADY
Eso travelu za celkový zájezd 46 800 Kč, vlastní útrata na Kubě 210 EURO (cca 5250 Kč), útrata na letišti ve Varaderu 960 Kč, nákup “400” fotoalba 265 Kč, výroba 384 fotografií 1620 Kč, cestovní pojištění se stornem zájezdu 1550 Kč, + věci, co jsem si přivezl z domu cca 300. Celkem tedy Kuba vyšla na cca 57 000 Kč.
0 komentářů