ČTVRTEK 10. 1. 2013
V 7:30 budíček hotelovým telefonem, klasická snídaně formou švédského stolu v hotelové restauraci, doplněná o oloupané citrusové plody a banány. V 8:45 jsme odjeli našim autobusem do Muzea rumu (kubánského nejznámějšího – Havana Club), kdy jsme cestou potkali nejen hlavní havanské nádraží, ale taky vystavené parní lokomotivy na zrušené vlečce do přístavu. V muzeu jsme hned ze začátku poznali, jak se vylisuje šťáva z cukrové třtiny. Mohli jsme si koupit koktejl z této šťávy s ledem, čerstvým pomerančovým džusem a samozřejmě rumem. Bylo to osvěžující. V muzeu byl i model cukrovaru s parním vláčkem jezdícím okolo. Na konci prohlídky každý dostal kalíšek rumu na ochutnání. Jednalo se o jeden z nejlepších rumů v nabídce – Anejo 7 (sedmiletý).
Pěšky jsme pokračovali k odstavenému prezidentskému salónnímu vozu, kde byla možnost si prohlédnout i interiér – zdarma. Následovala prohlídka čtyř náměstí. Na jednom pouliční malíři na malý papír kreslili portréty našich spolucestujících. Pavla zachytil malíř hodně věrně, ale “já” jse m vypadal spíš jako Václav Klaus. No – za tu snahu jsem mu teda taky zaplatil 1 CUC.
Následoval oběd ve vyhlášené restauraci Bodeguita el Medio (Na půli cesty – podle legendy, že dláždění zdejší cesty končilo dlouhou dobu před tímto domem), která měla zdi kompletně popsané od návštěvníků. Naše místa byly na zastřešené terase, kde nám hrála (opět) živá kapela se zpěvačkou. Na přivítání jsme každý dostali Mojito a následovalo máslo s malou houskou a směs zeleniny jako předkrm. Hlavní jídlo bylo mleté hovězí maso + kousky vepřového + rýže s černými fazolemi + grilované brambory. Nakonec byl ještě nealko nápoj (kubánská TuKola) a káva.
Po obědě jsme se (4 železniční nadšenci – já, Pavel, Petr Štaffa a Milan Šmol ) oddělili a šli “na vlaky”. Nejdřív jsme šli fotit parní lokomotivy na vlečce do přístavu. Byla zde směsice rozchodů a lokomotivy nebyly až v tak špatném stavu (okem laika). Došli jsme na hlavní nádraží, kde stála jedna současná a nejrozšířenější lokomotiva na Kubě. Na nástupiště (plotem uzavřený prostor) nás ale dozorce nechtěl pustit, ale přes plot jsme fotit mohli. Zajímavé poznámky byly na odjezdech vlaků – vlak jede každý třetí (druhý) den…! Před budovou bylo postavené dalších 6 zrušených parních lok., tak jsme je zdokumentovali nejdřív přes plot a po přemluvení hlídače i zevnitř. Dostal za to od nás 2 kalendáře.
Pak jsme se vydali do železničního muzea. Dlouhou dobu jsme šli pod dvoukolejným ocelovým mostem, na kterém jsou vedeny koleje z hlavního osobního nádraží a pod ním jedna kolej z hlavního nákladního nádraží a jedna spojovací na další trať (a do dnešního muzea). Je to zajímavá stavba, na které je traťová rychlost celých 10 km/hod. Stav spodních kolejí byl ale taky zajímavý – přesněji řečeno hrozný! Přestože jsme neznali přesnou cestu do muzea, našli jsme ho celkem rychle. Brána do bývalé nádražní budovy – kde se muzeum nachází – byla ale zavřená, tak jsme udělali alespoň pár fotek přes plot. Následný pokus o otevření brány byl úspěšnější – přišel nějaký (doslova) dědula a otevřel nám, s tím, že si můžeme muzeum projít.
Na třech kolejích koncového nádraží (bývalá stanice Havana Cristina) byly odstaveny parní (i úzkorozchodné) a motorové lokomotivy, včetně jedné elektrické z Hersheyské železnice. V hale pak stálo několik železničních zařízení, jako výkolejka, výhybka, výhybkový přestavník, ovládací panel výpravčího, model mechanického návěstidla, ruční drezíny, … Dědula s námi celou expozici prošel, občas se snažil i něco vysvětlit, ale protože jsme mu nerozuměli, tak jsme se moc novinek nedověděli. Při příchodu jsme se ptali na cenu, tak říkalo něco o 3 CUC, které při odchodu od prvních dvou vybral, ale po dalších dvou už chtěl 5 CUCů. Po zavírací době se asi zvedl ceník… Nějaká výměna názorů nepomohla, tak jsme holt zaplatili 5 CUCů.
Protože bylo horko, sedli jsme si vedle muzea do pouličního stánku s občerstvením a dali si plechovkové pivo a colu. Vše bylo přechlazené , ostatně jako všechno pití na Kubě . Protože to ale nebyl oficiální obchod pro turisty, byly zde ceny uvedeny v místních pesos. Cola stála tedy 0,50 CUC. Protože ale barman neměl CUC na vrácení, vrátil mi místní měnu, kterou by ale turisti neměli u sebe mít.
Po občerstvení jsme se vydali zpátky k mostu v očekávání, že se nám podaří vyfotit nějaký vlak. Našli jsme si pěkné místo a čekali . Měli jsme štěstí. Z nákladového nádraží přijíždí spřažené 2 lokomotivy, projely kolem nás a zastavily před přejezdem a vjezdovým návěstidlem do dalšího nádraží. Ze zadní lokomotivy vyskočí asi 10letý kluk, rozpojí obě lokomotivy (nespojené na vzduch) a zadní lokomotiva přijíždí zpátky k nám. Chlapi z mašiny na nás něco volají, ale nerozumíme jim. Najednou vidíme, že se k nám blíží rychlík jedoucí na hlavní osobní nádraží. Vlak měl 14 plných vozů (asi 3 vozy s vojáky). Chvilku za rychlíkem projela samotná lokomotivy (na most s dovolenou rychlostí 10 km/hod vletěla asi 40 km/hod). Za chvíli jela tím směrem další mašina, která ale u nás zastavila. Teď bylo dilema – zastřelí nás jako špióny, nebo když vidí zájemce o železnici, tak si jdou popovídat… Naštěstí druhá varianta byla správná. Jenže byl stejně problém, protože oni mluvili španělsky (což je na Kubě úřední řeč) a anglicky prakticky neuměli. Nám zase moc (vůbec) nejde španělština, ale domluvíme se (tedy Pavel) anglicky. Nakonec jsme se ale “pochopili” – že jsme nadšenci a “oni nás mají proto rádi…”. Tak jsme si asi 3 minuty “povídali”, pak se strojvedoucí podíval na hodinky a prohlásil, že už musí jet. Zatím se ale na vjezdovém návěstidle za nimi objevilo volno (jako když má jet něco proti nim). Dali jsme jim naše kalendáře a oni za stálého mávání odjeli. Osobní vlak (moderní motorák) za další chvíli mířila z osobního nádraží bez známek nehody, tak dojeli včas… Šli jsme pod mostem pomalu zpátky do hotelu a slyšíme, že po druhé koleji jede z osobního nádraží vlak, tak jsme ho taky zdokumentovali . Následně ještě po vedlejší koleji “naši kamarádi” odváželi vozy z rychlíku na nějaké odstavné nádraží.
Došli jsme do hotelu a po cca 30-ti minutovém odpočinku se 14 účastníků zájezdu vydalo na večeři do “rodinné” restaurace na místní speciality. Dal jsem si “ropa viera” – “staré prádlo”, což byly hovězí nudličky s přílohou – rýže s černou fazolí ve vlastní šťávě a TuKolu – vše za 12 CUC. Po objednání vody s citronem jednoho z nás, vyběhl majitel na ulici a do prostoru zavolal “citron” a za chvíli už se podávalo pití na stůl. Během našeho pobytu zde chtěli pojíst ještě další 2 turisti, ale museli být odesláni jinam, protože rodinné restaurace mohou mít maximálně 12 židlí – už 2 naši byli navíc… Během jídla přišel místní mladý umělec (zřejmě taky rodinný příslušník) a začal hrát na kytaru a zpívat.
Jídlo bylo chutné a atmosféra dobrá, až do placení. Po vybrání peněz na společný účet pořád 40 CUCů chybělo. Po podrobném přepočítání se zjistilo, že nás chtěli prostě ještě natáhnout. Po důrazné výměně názorů, “předložení důkazů” (ve formě rozepsaných správných počtů, cen a celkových součtů) a silviině neotřesitelném argumentu “ty už mě chlape ale vážně sereš!” byla uznána naše pravda. Ale zkazilo nám to dojem.
Po večeři jsme si šli spravit náladu drinkem (u mě Coca Coly – snad na jediném místě na Kubě, kde se prodává) v baru Terasa na střeše našeho hotelu (13 lidí z večeře a 6 dalších), kde jsme si poslechli zážitky z cest naší průvodkyně Silvie. Ve 23:40 jsme se rozešli (zlaté jádro, nejvytrvalejších nakonec, bylo složeno z průvodkyně a členů našeho pokoje – Pavel + Pavel + Štefan).
PÁTEK 11. 1. 2013
Po snídani jsme v 8:45 odjeli po čtyřproudé dálnici na celodenní výlet do údolí Viňales. Na odpočívadle ukazoval jeden pracovník, jak lze po vydlabání kmenů palmy vytvořit kádě. Nacházely se zde tzv. těhotné palmy – jeden z 69 druhů kubánských palem . Ve městě Piňar del Rio jsme se šli podívat do továrny na doutníky. Nesmělo se zde ale natáčet ani fotit. Legenda o balení doutníků na stehně se nepotvrdila, vše probíhalo na stole. Po odchodu z výrobní haly se hned prodávaly místní vyhlášené doutníky. Přejeli jsme do další ulice a podívali se do malé likérky na postup výroby likéru z nějakých bobulí, součástí byla samozřejmě i jeho ochutnávka …
Přesunuli jsme se do oblasti Viňales, na tabákovou plantáž, kde nám v “tabákovém domě” sám majitel Benito ukázal jak se tabák suší a pak motá do doutníku. Za 1 CUC za kus si je mohli zájemci koupit. Následovala prohlídka “hospodářských prostor”, kde kromě slepic choval i “domácího mazlíčka” – jakousi přerostlou krysu . Dvě měl v klícce, ale jedna se vyvalovala volně ve “stodole”.
Na oběd jsme se přesunuli ke kýčovitě pokreslené skále – Mural de la historia (Zeď prehistorie – vyobrazena historie života – od trilobitů, přes dinosaury, až po člověka), kde byla přímo před skálou venkovní restaurace . Po nasycení těla jsme se přesunuli do jeskyně, kde se kus šlo pěšky a kus jelo na motorovém člunu. V okolí byl doslova prales všech možných rostlin – přírodní arboretum. Na další cestu jsme se posilnili opět drinkem z cukrové třtiny, pomerančové šťávy a samozřejmě rumu.
Po následném dojezdu na vyhlídku následoval další drink, tentokrát Piňacolada. Z vyhlídky byl opravdu krásný pohled na údolí Viňales. Nikomu se nechtělo na cca 2,5 hodinovou cestu autobusem zpátky do Havany. Na dálnici v odstavném pruhu v protisměru jezdili cyklisté a koně s povozy i bez. Než se dojelo na hotel, podařilo se nám opít kubánského průvodce Miguela kvalitní českou kořalkou… Po příjezdu do Havany byl “vysmátý jak lečo”… Ti neunavitelní si ještě poklábosili v baru na hotelové terase u dalšího drinku. Spát se šlo po sbalení prakticky všech věcí na ranní odjezd cca ve 23 hodin.
0 komentářů