V následujících dnech bych vás rád provedl programem Strany svobodných občanů, zejména pak body, které mi připadají důležité. Protože jde o poměrně rozsáhlý materiál, rozdělil jsem celý článek na více částí.
[1]Dlouhá cesta
K mé letošní volbě vedla poměrně dlouhá cesta – jistě mnozí z vás pamatují doby, kdy jsem srdnatě hájil ať už komunisty, nebo ČSSD. Postupem času jsem se ale na některé věci začal dívat jinak a byl jsem stále ochotnější vyměnit nikde negarantované výhody od státu za osobní svobodu a zodpovědnost. Je jasné, že do těchto požadavků mi ani jedna z uvedených stran nepasovala, ba naopak obě šly proti nim. Hledal jsem proto v celém politickém spektru a nakonec mi jako nejvíce odpovídající vyšli Svobodní.
Vylučovaní metoda
Aneb proč nevolit ty či ony.
- ODS – ač se snaží tvářit se jako pravice, ve skutečnosti se stále více přibližují ČSSD. Nejvíce škody napáchal v čele této strany Mirek Topolánek ve spojení se svým kamarádem Markem Dalíkem. Díky některým událostem, jako byla například dovolená v Toskánsku za účasti představitelů ČEZu, jsem nabyl dojmu, že tato strana je něčím jako podnikatelskou mafií. Tento dojem mi potvrdila i kauzou OpenCard. ODS navíc v Praze, kde má většinu na Magistrátě, činila kroky, jež byly vysloveně proti zájmu voličů – například zúžení Legerovy ulice nebo naprosto nesmyslné snížení rychlosti na některých komunikacích. Volební sliby primátora Béma taktéž zůstaly beze zbytku nenaplněny.
- ČSSD – této straně napáchal nejvíce negativního Jiří Paroubek. Jeho projev po posledních volbách je legendární a zdaleka není jediný, při kterém se mi vybavil první dělnický prezident Klement Gottwald. Podobně, jako v případě ODS, vnímám negativně i vazby na některé podnikatelské kruhy, například rodinu Kočkových. Straně nepřidává ani David Rath, kterého jsem v minulosti považoval za dobrého ministra zdravotnictví, ale jako hejtman středočeského kraje mě vysloveně zklamal. Pominu-li všechny ostatní excesy, tak jeho snaha o sebepropagaci ať už formou inzerce za krajské peníze, nebo šoty, přehrávanými v nemocničních čekárnách, mi silně připomněla román 1984, kde občany také permanentně masírovali tím, jak je Velký Bratr skvělý. Stranou nemohu nechat ani Bohuslava Sobotku, který sice v životě nepracoval v žádné normální práci, ale za dob vlády ČSSD dělal ministra financí. Neustálé uplakané až hysterické výlevy na téma „za všechno zlé, co jsme udělali, může ODS“ také této straně nepřidávají.
- KDU-ČSL – nejsem věřící a žádný jiný důvod, proč bych měl volit tuto stranu, jsem nenašel. Takže děkuji, nechci.
- TOP 09 – slovy Miloše Zemana jde o nový bordel se starými kurvami. Miroslav Kalousek, označovaný za nejlepšího unijního ministra, ačkoli před dvěma lety vypracoval rozpočet naprosto nereflektující na ekonomický vývoj v zahraničí, by mohl z fleku převzít od někdejšího Václava Klause titul hada. Jeho voliči záhadně zapomněli, kterak ten samý Kalousek, ve snaze dostat se ke korytu, byl ochoten jít do koalice s ČSSD a komunisty. Knížete Schwarzenberga raději nebudu komentovat vůbec – mám z něj dojem, že je ve straně jako maskot, nebo komická figurka. TOP 09 sice nabízí reformy, nicméně reálně jde jen o vyjmenování způsobů, kterak z kapes občanů vytáhnout ještě více peněz než nyní, aniž by za to dostali něco navíc, nebo dokonce zpět. Voličskou základnu TOP 09 podle mne tvoří ti, jež se rozhodují podle hesla: „Volme ty, kteří si už nakradli.“
- Zelení – ti zklamali mnoho voličů, jež jim dali hlas v posledních volbách. Prakticky totiž ukázali, že jim nejde „o ty kytičky, zvířátka a přírodu,“ ale pouze o co možná největší počet ministerských křesel. Pro zelenou přírodu neudělali Zelení vůbec nic. Vrcholem ekologického smýšlení předsedy Bursíka byl úžasný nápad, že by PET lahve byly zatíženy vratnou zálohou. Pozici místropředsedkyně obsadila Bursíkova milenka Jacques, jež by se do Parlamentu nejspíš nedostala, nebýt jejího incidentu s policistou, jehož příkazy odmítla uposlechnout. Zaperlila především v pořadu Jana Krause Uvolněte se, prosím!, kde nebyla schopná vysvětlit, čím se topí v kotli na biomasu. Později režim zakázal reprízování tohoto dílu. Jacques tak ukázala, že ekologie je pro Zelené jen prázdným slovem, určeným k oslovení cílové skupiny.
- KSČM – ti mají v programu celou řadu věcí, se kterými jsem schopen se ztotožnit. Navíc nepatřím k těm, na které by fungovalo strašidlo v podobě zlých, rudých „komančů.“ Bohužel ale komunisté jsou typickou levicí, stavějící stát do pozice hodného strýčka, který se o všechny postará – jen za to bude něco chtít – daně od těch, kteří pomoc nepotřebují. Hlavním důvodem, proč nakonec KSČM nebudu volit, je jejich evidentní ochota k vytvoření koalice s ČSSD. Jestli někoho nechci u moci, pak je to Jiří Paroubek. Takže, milí komunisté, sorry, ale vy to letos nebudete.
- SPO – Zemanovci – Miloše Zemana považuji za jednoho z nejlepších politiků porevoluční éry. V hlavě má celou řadu dobrých nápadů, s nimiž souhlasím – jmenujme například změnu volebního systému. Bohužel ale nepřináší nic, co by mě vysloveně nadchlo, naopak deklaruje kladný postoj k prolomení těžebních limitů, z čehož by měli prospěch jen naši západní sousedé. Dalším důvodem, proč nebudu volit Zemanovce, je skutečnost, že se prakticky jedná o „one-man-show“ (ostatně jméno Miloše Zemana si dali i do názvu). Dokázal by mi někdo z vás vyjmenovat další členy této strany?
- Věci veřejné – tato strana je mi velice sympatická a na politické scéně na mne působí dojmem svěžího vánku. Jistě mají v mnoha směrech zajímavé názory a postoje, byť je jejich předseda John nezná do posledního bodu. Možná, kdyby neexistovali Svobodní, bych o VV uvažoval jako o svém potenciálním kandidátovi.
- Dělnická strana – sám jsem otevřeně podporoval Národní stranu, která ale v těchto volbách nekandiduje. Dělnická strana si získala přízeň svými incidenty, jimiž upozorňovala na patrně nejpalčivější problém naší společnosti – totiž na skupiny občanů, kteří nikdy neodvedli ani korunu do státní kasy, ale čerpají z ní v přesvědčení, že na to mají nárok. Právě tento problém je pro mne důvodem, proč jsem začal odmítat sociální stát. V našich podmínkách totiž tento termín znamená, že pracující musí vydělávat, aby mohli platit ty nepracující. Ještě nehoráznější jsou pak ideje, že by bohatí měli financovat tento nenasytný systém procentuálně více, než „chudí.“ Dělnickou stranu nebudu volit z jednoho důvodu: je příliš monotematická. Samozřejmě s některými jejich názory budu nadále sympatizovat, ale na to, abych jim dal svůj hlas, to nestačí.
Proč chci volit Svobodné?
Politický program této strany je poměrně rozsáhlý, přesto jsem si našel čas k jeho zevrubnému prostudování. Na tomto místě bych si dovolil rozebrat některé jeho myšlenky, s nimiž souhlasím, nebo se kterými jsem naopak v rozporu.
I. Pojetí státu
„Stát je politické společenství… …jehož úkolem je zabezpečovat především individuální svobodu svých občanů.“
Individuální svoboda je obrat, který se mi líbí. Samozřejmě si uvědomuji, že ruku v ruce se svobodou jde i zodpovědnost, kterou se většina ostatních stran snaží svým voličům nedávat a naopak jim nabízí různé variace na téma „chovejte se nezodpovědně, my se o vás postaráme.“ Protože jsem zvyklý zaopatřit se vlastními silami, vyhovuje mi samozřejmě větší míra zodpovědnosti výměnou za možnost rozhodovat o sobě samém, svém životě a svých penězích.
„…stát, který není svrchovaný, není státem. Svrchovanost je nepopiratelné právo samostatně jednat efektivně podle vlastních pravidel jak v normální tak v extrémní situaci k tomu určeným úřadem.“
O svou svrchovanost jsme bohužel částečně přišli vstupem do Evropské unie a definitivně podpisem Lisabonské smlouvy, kterou podpořily obě největší tuzemské strany. Nyní jsme skutečně v situaci, kdy se na západ od našich hranic rozhoduje o nás bez nás a naši zákonodárci jsou v podstatě jen loutkami, které „odmávají“ to, co EU nařídí. Zkuste si představit, jaké problémy by nastaly, kdybychom si dovolili neakceptovat unijní legislativu. Přišli jsme tak o možnost rozhodovat o svém průmyslu, zemědělství (kvóty), zahraniční politice (víza) a tím vlastně i o své zemi.
Zítra se podíváme na zahraniční a hospodářskou politiku.
[2]🖨 Verze pro tisk [3]
[4]