DENÍK CESTY NA BAJKAL – 3.díl

IRKUTSK,
restaurace u Švejka  21.6.2007

Ráno
budíček v 1 hodinu
moskevského času. Vše v klidu a pohodě,
věci byly nachystané. Ještě jsem
stihl malou snídaní: horkou čokoládu a
opavské Diska. Vystupujeme na nádraží
Irkutsk Passajirskij po absolvování cesty Ex 2
Rossia 4 nocí a 3 dní v kuse.
Jednodušeji řečeno po 4588
kilometrech. Jsme prakticky
v polovině
Transsibiřské magistrály (9298 km).
Podle informací na velkém displeji na
střeše
nádraží je 11*C, absolutně jasno,
bezvětří. Po telefonické domluvě
s hotelem a ověření cesty nastupujeme do
menšího autobusu, který je
„nás
plný“ a přesouváme se do
vzdálenosti cca 300 metrů
od hotelu. Cena
jízdného je 7 rublů. Hotel Opera
v centru Irkutsku stojí přímo vedle
zimoviště cirkusů. V tomto směru je
škoda, že tu jsme v létě. Teď je
objekt využíván jako skladiště trhovců
prodávajících
v okolí. Pokoje jsou
dvoulůžkové, dva v jednom vstupu z chodby
se společným WC a sprchou
pro tyto pokoje. Já mám na stěnách
potrhané tapety a opadanou část
stropní
malby. WC má oddělané sedátko, ale
naštěstí je položené vedle a
vypadá čistě.
Zásuvka je v pokoji fungující
jedna, jednu má sousední pokoj a jedna je
v předsíni mezi pokoji a chodbou.
Naštěstí mám pohodlnou postel.
V předsíni
máme vařič (fungující), ale kastrol
jedině vlastní. Ledničku mají někteří
sousedé. Po rozdělení pokojů 3 hodiny volna.
Odevzdáme pasy a výstupní
potvrzení o pobytu na potvrzení a
orazítkování na policii a
v hotelu.
Všechny tyto činnosti jsou samozřejmě za poplatky.
V klukama z kupé
jdeme zlehka omrknout okolí hotelu.
S dalšími kolegy
nacházíme restauraci U
Švejka. Čepuje se tu podle informací
servírky pravé plzeňské pivo Prazdroj,
ALE vyráběné v Rusku – podle
originální plzeňské receptury
koupené
majitelem hospody. Nad vchodem je prosvětlená cedule
s přesnou kresbou
hlavy Josefa Švejka. Na druhé straně budovy je
Švejk celý včetně upoutávky na
Prazdroj. V restauraci nám hned
nabízejí pivo, ochutnávka
nepasterizované
Plzně mnoho z nás překvapila, ale bylo
(prý) dobré. I zde
dostáváme
k pivu v misce něco na zub – dokonale
opražené slané kousky chleba.
Cena světlého piva je za 0,3 l
41 rublů a za 0,5 l
66 rublů. Černé 46/71 rublů a řezané 46/76 rublů.
Pepsi 0,5
l  za
45 rublů. Restaurace je dělaná jako
typicky česká, jediné co u nás určitě
nenajdete je hlava soba. V akváriu
byli 2 raci, které jste si mohli nechat uvařit a
sníst – cena 180 rublů. Jinak
se Čech mohl cítit opravdu jak doma. Dominantou
celé hospůdky je dřevěný
vyřezávaný Švejk
v téměř životní velikosti (cca 150 cm)
držící také dřevěný
korbel piva a fajfku. Po příchodu si dám hodinku
tvrdého odpočinku a jde se na
exkurzi po třech místních kostelích.
Dál pokračuju na most nad
nádražím-udělat
si pár záběrů (foto+video). Chytám Ex
1 Rossia, nějaký rychlík, pantograf a
motorovou posunovačku (ne Čmeláka) při práci.
Čmelák ale posunoval se
„svým“
pracovním vlakem na druhém konci stanice. Při
návratu si procházím ještě
jeden
pravoslavný (jako skoro všechny v Rusku)
kostel (právě končí mše) a
hlavní
třídu Irkutska Karla Marxe. Ve stánku kupuju 99%
čokoládu (112 rublů) a mapu
Bajkalu (80 rublů). Na večeři mám rybí placičku a
zelný piroh nedojedený po
včerejší nádražní koupi.
Stav materiálu: nahrána jedna kazeta
v kameře,
vyfoceno 34 snímků. Jdeme spát ve cca 23:30 hodin
místního času (až do odjezdu
zpět jen irkutský čas).

Krugobajkalská
železnice  22.6.2007

V 8
ráno snídaně
v hotelové restauraci: zeleninový
salát s koprem + kuřecí kousky
s těstovinou + ruský černý čaj + koblih
s karamelem. MHD na osobní vlak
do stanice Slyudyanka (80 km,
40 rublů, 3 hodiny a 7 minut jízdy). Na pantografu
má každý druhý vůz sběrač,
kožené sedadla 2+2 bez stolků, 1
centrální koš na celý vůz a
WC „někde vzadu“
(po dotazu místní
spolucestující v prvním
voze(!)). Oficiální doba jízdy
se prodloužila o 40 minut vlivem výluky v několika
úsecích, kdy jsme stáli
doslova u každé vrby a čekali až poodjede
nákladní vlak před námi. Nutno
podotknout, že v jednom vyloučeném úseku
se pracuje na 6 místech najednou
(čističky štěrku)! Průvodčí v pantografu
si s prací moc starosti
nedělala a asi 2 hodiny klidně spala. Dokonce to vypadá, že
měla budíka akorát
na dojezd do konečné stanice. Ve stanici Slyudyanka2 jsme
přestoupili do
výletního zásobovacího
vlaku po staré částí
Transsibiřské magistrály (88 km
za 47 rublů). Vlak je
sestaven z lokomotivy T3M2-656, služebního vozu (u
nás Ds) sloužící jako
pojizdná prodejna potravin, dvou vozů 2. třídy
k sezení (s možnou úpravou
na lehátka – 4 v otevřeném
kupé a 2 na otevřené průchozí
chodbičce-používá
se na cestu vlaku zpět) a jednoho nákladního
krytého vozu (jako naše Z-ka). Nástup
a výstup je možný jen z jedněch
dveří na každé straně vlaku (2. dveře
v 1. osobním voze ve směru jízdy).
K prodejně na zastávkách
přicházejí místní a
kupují základní potraviny: chleba za
11 rublů, pivo – i
v 5 litrových plastových
lahvích, instantní polívky, alkohol,
nanuky,
sušenky, bonbóny, ovocné
šťávy, olej, cigarety, … .
V „Z“-ce jsou
objemnější věci – v pytlech,
v bednách, …, 
které místní
osadníci odvážejí na
kolečkách.
Největší zásoba je chleba (i když jich
v nejedné osadě odnášel jeden
člověk plnou bednu). Děcka skákaly i přes plot, aby si mohly
koupit nanuk. Ceny
byly jako v klasickém kamenném obchodě.
Vlak tudy jezdí přes léto 4x do
týdne, v zimě 2x týdně. Jiná
možnost zásobování je možná
jedině po
Bajkale. Trať je stavěna přímo po pobřeží
nejhlubšího jezera světa (1637 metrů)
zapsaného
s okolím do seznamu UNESCO.
Maximální rychlost je zde 20 km/hod,
celá byla
stavěna jako 2kolejná, ale dnes je
v celém provozovaném úseku
(Slyudyanka
– Port Bajkal, 94 km)
pouze jedna kolej –
s opuštěnými tunely a mosty, kolem
kterých vlak
projíždí. I když je trať
používaná jako turistická,
oficiální fotozastávky zde
nejsou. Možnost fotky (jako na trati) je možná na
zastávkách využívaných pro
nákup místními osadníky.
Pro fotografy nutno dodat, že vlak jede prakticky
pořád se sluncem v zádech, takže
ideální nasvícení
celé soupravy je
prakticky nemožné. Stojí se i 20 minut
– podle počtu kupujících. Při
focení
dostáváme nabídku na vstup na
mašinu. Rovnou byla řečena i částka –
150 rublů.
Jízdu po pobřeží Bajkalu na lokomotivě nemůže
žádný pořádný
železniční fanoušek
odmítnout, i když musí sáhnout do
kapsy. Protože cena jízdenky byla jen 47
rublů, je to „příplatek“ opravdu za
zpestření výletu. Jelikož jsem byl jen
fotit a filmovat, nemám sebou peníze. Ve voze
nabídku sdělím i kolegům
z kupé, kteří jdou hned se mnou. Nutno
podotknout, že to nejsou žádní
nádražáci ani železniční
fanoušci. Se strojvedoucím ale zkusíme
smlouvat- místo
150 rublů za osobu dáváme nabídku 300
rublů za 3 osoby, nebo nic. Strojvedoucí
přijímá. Nečekaně nás doslova
posílá rovnou „na kapotu“,
tak máme trať a jezero
jako na dlani. S traťovou rychlostí 20 km/hod
je jízda na
předním můstku (podobný tip lokomotivy jako
náš Čmelák) bezpečná. Podle
informací strojvedoucího a jeho
pomocníka je stroj německé výroby
s motorem z ponorky-válečná
kořist (tak jsme to pochopili). Spojení
s průvodčí je vytvořeno přes vysílačky,
stejně jako s dirigujícím
dispečerem. Vlak zastavuje i na místech, kde
oficiálně žádné zastávky
nejsou,
ale rybáři nebo turisti si řeknou. Většina tunelů
je 2-kolejných, některé jsou
1kolejné s druhou kolejí kolem
skály nebo stavby tunelu. Ve stanicích
přizpůsobených ke křižování jsou před
vjezdem světelné návěstidla
s předvěstmi a na odjezdu u každé koleje
také návěstidla. Při průjezdu
těchto stanic musíme do kabiny – asi jsou zde
umístěny kamery, tak se
lokomotivní četa jistí. Cestou
potkáváme turisty, kteří se po
kolejích vracejí směrem
k Transsibu.

Počasí
je celý den krásné,
ráno zcela bezvětří, později začal pofukovat
slabý, ale studený bajkalský
vítr.
Pokud jsme byli zrovna ve stínu – za lokomotivou,
byla za jízdy i zima. Ranní
cesta jen v triku musela být změněna na cestu
také v bundě. Po
příjezdu do Port Bajkalu není
žádný přípoj k civilizaci.
Poslední trajekt
na protější břeh k cestě a
teoretickému dovozu do hotelu v Irkutsku
odjel dávno před příjezdem vlaku. Vlak zpět
odjíždí v půl druhé
v noci (vozy se lehce upraví na
lehátkové) s příjezdem (po
přestupu) do
Irkutsku okolo 11 hodin dopoledních. Vedoucímu
zájezdu se podaří dojednat odvoz
okolojedoucí lodí za cenu 180 rublů na osobu, a
navíc budeme spát na hotelu,
což je důležité pro každého. Na
nádraží stojí
zvláštní expres na
objednávku
„Sibiřský orel“. Trasa tohoto spoje je
z Moskvy do Port Bajkalu.
V vlaku  je
celkové zázemí (takový
ruský OrientExpress).

V prodejně
suvenýrů na
nádraží nabízí soubor asi
11 bajkalských pohlednic. Jelikož čekám na
soubory
celkově lepší, snažím se domluvit
koupi jenom vlastního výběru 5 kusů.
Prodejkyně souhlasí a já si
odnáším pohlednice se
záběry Krugobajkalky za cenu
skutečně odpovídající počtu pohlednic
(žádný příplatek za vlastní
výběr a
podobně). Další sortiment byl: dřevěné
hřebeny a nádobí, sklenice, ruský
jantar, kameny s nápisem Bajkal, kamenné
a jantarové korále, DVD,
videokazety, plyšoví tuleni a
informační brožury o trati. Místní
osada Bajkal
má asi  7
domů + budovu přístavu, poštu,
3 obchůdky s potravinami a 1 suvenýry. Na
dřevěných šopách
„kůlnách“ jsou umístěny
satelity. Loď nám přijíždí okolo 22.
hodiny a doveze  nás
až do přístavu u hráze Irkutské
přehrady
na řece Angaře. Na radaru kapitánského můstku
sleduji asi místa pohyblivých
písků (kterých je zde prý
velké množství). Loď jede rychle, ale typ Raketa
to
není. Asi ve 23:30 vystupujeme v Irkutsku. Při
výstupu dalších
cestujících
se lehce poperou 2 Rusové. Kolektivní pokus o
odjezd okolo nás jezdícími
prázdnými
taxíky je marný – evidentně se zde
bojí grupy-i když jsou to jasní turisti.
Jakmile ale většina odejde, zastavuje pro 3
účastníky zájezdu taxi a za cenu
900 rublů je odváží přímo před hotel.
Cesta do hotelu svižnou chůzí trvá asi 2
hodiny. Projití prakticky celého Irkutska
dá asi 8 km. Venku je
naštěstí teplo
a bezvětří. Kvetou tu šeříky a
z topolů lítá bordel, který
chvílemi vypadá
doslova jako když sněží.

23.6.2007 Irkutsk

Po
pozdním příchodu jdeme
snídat v 10 hodin – teplá ryba
jako zavináč + chléb + čaj s citronem
z ryby a cukr + buchta. Opět návštěva
restaurace U Švejka. V jednu
hodinu odchod na projížďku lodí po Angaře,
která ale kvůli špatnému
počasí
(větrů a tím vysokým vlnám)
nejezdí. Jdeme tedy dál na
místní ostrov, kde je
v provozu dětská železnice o rozchodu 750 nebo 760 mm.
Jízdenka za cca 20
minutovou jízdu je 50 rublů. Vše zde
obsluhují děti (odhadem okolo 10 let).
Zodpovědnější práce dělají
pod dohledem dospělého. Funkce:
výpravčí, průvodčí,
posunovači, traťováci, strojvedoucí,
pokladní, vnitřní a venkovní
výpravčí a
dětský přednosta. Všichni mladí
železničáři dělali své určené funkce
nadmíru
zodpovědně. Lokomotiva byla jako z přerostlého
Lega. Po jízdě koupě
v místní nádražní
restauraci 2 kusy mini pizzy 1 ks za 13,5 rublů. Jelikož
přicházela bouřka, sedli jsme si
v nedaleké restauraci na vyslechnutí
zajímavostí a místní
historie. Do restaurace nás nepustily-protože tolik
míst
dohromady (34) nemají. Seděli jsme teda venku pod střechou,
kde ale
přecházející bouřka společně se
studeným větrem udělala velice
nepříjemné
prostředí. To, že jsme byli grupa bylo zase viditelně
velký problém. Pro naší
obsluhu přišla jedna servírka k jednomu
stolu, objednala (boršč a 3 kávy)
a odešla (6 plně obsazených stolů doslova
přehlédla). To, že jsme ji museli
půjčit propisku aby si tak velkou objednávku zapsala
(papír kupodivu měla) jsme
brali jako dobré zpestření. Vrátila se
po 5 minutách, že boršč dnes není, že
mají ale jinou polévku. Přinesla kávu
(s části i na talířku) a „už“
šla ke
druhému stolu pro další
objednávku. Když opět přišla po 5
minutách, dalších 5
stolů ji nahlásilo objednávku najednou,
z čehož byla dost nešťastná, tak
si přivolala posilu (další kolegyni). Po 10
minutách přinesly objednané kávy-po
jedné. Polívka ale stále chyběla. Po
cca 25 minutách ji ale slavnostně donesla.
Když si někdo objednal pivo (u jednoho stolu 3x) donesla „pro
jistotu“ každé
jiné-jedno dokonce lahvové.
Otvírák samozřejmě po
dalších 5 minutách, skleničky
po dalších 5. Polévka ke mně dorazila
asi po 25 minutách. Bylo to něco jako
naše gulášovka s
masem+plátek citronu+1 asi oliva+3kousky chleba. Cena 88
rublů
a 12 rublů chleba. Placení bylo taky zážitek –
trvalo okolo 20 minut. Jelikož
objednávkový lístek někde ztratila,
ptala se u každého stolu kdo co a kolik měl
(i když šálky a flašky
stály všechny na stole). U mojeho stolu si
nezapočítala
polívku. Ani doslova vnucované peníze
(skoro mávání bankovkami pod nosem
s neustálým
sdělováním za polívku) nechtěla. Při
našem společném odchodu
vyběhla z restaurace a že není jedna
polévka zaplacená (asi lísteček už
našla) a že zavolá policii. Samozřejmě jsme ji tu
polívku zaplatili.
V žádném případě
jí ale peníze nebyly při společném
placení dávány (její
neotřesitelná verze). Jelikož bouřka už přešla,
je mokro, ale taky docela
chladno a fouká studený vítr. Jdeme už
neorganizovaně zpět do hotelu.
S partyjou si procházíme
místní ulici Jaroslava Haška
(Gašeka)– je to
boční, malá, zapadlá,
spojovací ulička dlouhá asi 300 metrů.
Všechny stavby
obytné. Na pamětní desce má mimo
jiné napsané, že to bal dobrý
komunista. Po
odpočinku a zahřátí jdu do knihy koupit 2 opravdu
pěkné soubory pohlednic
(okoukané od kolegyně), ale už nejsou. Vrátil
jsem se zpět pro obal, podle
čárového kódu
v počítači u kasy zjistili, že je mají,
ale jenom ve skladě.
Tak mi oba soubory donesla a mám je (130 a
60 rublů). P.S.: zatím žádní
hlášení
komáři. Hláška jednoho kolegy
reagujícího na neustále
protékající záchodovou
nádobku do mísy: Ty záchody jsou jak
Niagarské vodopády. Další
hláška je moje
při pohledu téměř kamkoliv: Ale baby tu jsou
pěkné.