Dálniční známka za 1500 Kč*Levicový pohled na progresivní zdanění*Bude někdy šance vystoupit ze státního systému pojištění?*Kuřáci jsou přínosem pro tento stát*Dejme Kalouskovi výpověď!*Bude hokejista Duda dalším exemplárním případem?
Dálniční známka má stát 1500 korun, téměř nejvíc v Evropě
Asi se nemusím opětovně pozastavovat nad skutečností, že když vláda náhodou schválí něco, co je ku prospěchu občanů, trvá uvedení v život více než rok, kdežto když jde o to, jak občana ještě více oškubat, je to otázkou maximálně několika měsíců. Takže jsme se čtyři měsíce před koncem roku dozvěděli, že dálniční známka bude stát o tři stokoruny více, než stála letos. Kdo si na ni průběžně šetřil a odkládal po stokoruně měsíčně, bude muset po následující měsíce spořit skoro dvakrát tolik.
Vůbec se nebudu vyjadřovat k tomu, že při posledním zdražení vláda alespoň slibovala nové dálniční úseky, zatímco letos už raději neslibuje vůbec nic. Prostě řidiči zaplatí víc a velmi pravděpodobně dostanou leda tak velké kulové. Hospodářské noviny sice uvádějí, že za 2,5 miliardy, které stát získá navíc, by se při českých cenách dalo postavit pět kilometrů dálnice, leč druhá věc je, že se nic nejspíš stavět nebude.
Cena dálniční známky rozhodně není v přímé úměře k jejich kvalitě. Projeli jsme během letošní dovolené Česko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Makedonii a Řecko a s naprostou jistotou mohu konstatovat, že kromě Slováků nikdo nemá silniční komunikace v tak otřesném stavu, jako my. Raději vůbec nebudu srovnávat se situací na západ od nás. Přesto budeme platit 1 500 korun ročně za využívání tankodromu, nebo chcete-li testovacího polygonu, prověřujícího odolnost všech součástek na autě, zejména pak tlumičů.
Nutno konstatovat, že vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejných se ve způsobu zajištění financování státu nijak neliší od těch předchozích – prostě se vybírá stále více a více peněz namísto toho, aby se hledalo, kde ušetřit.
Prý jsou neschopní a obohacují se na úkor státu
Pan Libor Čermák předvedl na svém blogu ukázkovou demagogii, kterou postavil na předpokladu, že pracující občané jsou názoru, že „lidé s nižším příjmem jsou neschopní a že se obohacují na úkor státu.“ Na tom pak staví celé své povídání o tom, že progresivní daň, kvůli které by lidé s vyššími příjmy měli platit poměrově vyšší daně, je vlastně spravedlivá, protože „ti bohatí musí ještě více přispívat těm chudým.“
Někdy, a platí to i v případě Libora Čermáka, si připadám jak u blbých na dvorečku. Jako by některým chyběly elementární znalosti matematiky, jež se vyučují na základní škole. Vezměme si modelový případ: mějme jednotnou 15% daň. Člověk s příjmem 10 000 tedy odvede do státní kasy (ze které je pak část rozdána „chudým“) 1 500 Kč. „Bohatý“ s příjmem 100 000 Kč odvede na dani 15 000 Kč. Je to více? Ano, nesporně je. I s hodně jednoduchou matematikou vystačíme na to, abychom dokázali, že oni „bohatí“ prostě dávají „chudým“ leckdy i několikanásobek toho, kolik přispívají průměrně placené či nízkopříjmové skupiny.
Jenže ono to jaksi nestačí – vždyť co je to za spravedlnost, když tomu „bohatému“ zbude 85 000 Kč a chudému jen 8 500 Kč? Rovnost, jednota, bratrství! Nebylo by nakonec nejlepší udělat progresivní daň tak, aby každému zbylo stejně? Ten „bohatý“ by tedy odváděl 90 000 Kč, zbylo by mu deset tisíc, ten s deseti tisíci by neodváděl nic, a „chudým“ by se doplácelo. Nepracující by pak automaticky dostávali 10 000 Kč, aby také měli stejně. To by bylo pěkné a spravedlivé!
Problém této logiky spočívá v jedné zásadní věci: nejen že by se nevyplatilo více pracovat, být odborníkem v oboru, ba ani studovat, ale bylo by výhodné nedělat vůbec nic – jen si chodit na poštu pro dávky. Jenže odkud by se ty dávky braly, když by nikdo nepracoval?
Pan Čermák se také pozastavuje nad reakcemi svých „přátel“ z Facebooku: „…reakce spočívala v tom, že si dotyční myslí, že progresivní daň je trestání těch, kteří se o svůj příjem poctivě zasloužili. A mimo jiné někteří napsali i to, že ti, kteří by naopak platili nižší daně, to znamená nižší příjmové skupiny, že se prý obohacují na úkor státu.“ Pěkná demagogie, co říkáte? Mým čtenářům asi nemusím vysvětlovat, že „osoby s vyššími příjmy“ se skutečně o svůj příjem v drtivé většině nějakým způsobem zasloužily. Zaměstnavatelé, kteří dají vysoký plat i úplnému debilovi, se totiž v soukromém sektoru nevyskytují prakticky vůbec, nějaké ty výjimky bychom dle hesla „z cizího krev neteče“ našli pouze ve státním sektoru.
Že by se nízkopříjmové skupiny obohacovaly, to bych si sice tvrdit netroufal (i když v mnoha případech tomu tak opravdu je), nicméně faktem je, že například silnice, lékaře, školství a další „státem“ placené služby obvykle využívají „chudí“ i „bohatí“ srovnatelně, ačkoli jejich příspěvky se liší. Přeci jen bohatý obvykle nebývá nemocnější a nečerpá lékařskou péči v násobku, v jakém odvádí zdravotní pojištění.
S autorem tedy budu souhlasit jen v jedné větě – tedy pokud ji vztáhnu na něj: „Musím konstatovat, že takovéto zvrácené myšlení není bohužel v naší společnosti nijak ojedinělé.“
BTW: asi není překvapením, že Libor Čermák zakázal pod svým příspěvkem diskuzi. To je typicky levicové – nikdy nepřipustit jiný názor, nenaslouchat, a nedat prostor logickým a rozumným argumentům.
Ze státního důchodu a zdravotního pojištění by mělo jít vystoupit
Pojďme si zlepšit náladu k člověku, který používá zdravý rozum: Petr Voříšek je stálým kritikem státem řízeného „pojišťovnictví.“ Již ve svém starším článku vystihl situaci slovy: „Troufám si tvrdit, že jednotlivé produkty státu v sociální oblasti jsou tak mizerné, že pro velkou část lidí v produktivním věku jsou naprosto nezajímavé.“
V podobném duchu se nese i jeho aktuální zamyšlení, kde kritizuje státní monopol na důchodový, zdravotní a sociální systém. Jako příklad nedostatečných služeb uvádí nemocenskou „kdy si řada zaměstnanců raději místo nemocenské bere dovolenou, „práci doma“ či si platí paralelní komerční pojištění, které riziko vážnější nemoci a výpadku příjmu skutečně řeší.“ Postupně se pak dostává k tomu, jak by vypadala alternativa v podobě volného trhu, kdy by si občan sám mohl nastavit, kolik bude platit (což dnes nemůže) a co za to dostane (o tom dnes rozhodují politici, nikoli občan). Stávající situaci výstižně popsal slovy: „Pojistné je ale vždy daní a tak „bohatí“ platí na nemocenské, zdravotní péči a důchody „chudým“, aniž se jich někdo ptal. Tomuto bolševickému přerozdělování se říká solidární systém. Je to ale spíše zlodějna.“
V závěrech, ke kterým Voříšek dospívá, se s ním beze zbytku shoduji: měly by existovat alternativy v podobě komerčních pojištění. Pak by bylo jen na občanovi, zda zaplatí zdravotní pojistku státní pojišťovně, nebo soukromému ústavu, a zda si na důchod bude spořit v penzijním fondu, zvolí státní důchodový systém, nebo bude ukládat a zhodnocovat peníze na stáří jinak. Zcela souhlasím s tím, že: „…státní pojištění by nemělo být určitě povinné, mělo by být možné ze systému prostě vystoupit, státu tyhle odvody neplatit a také státní podporu nečerpat.“
Nemám zdravotní pojištění. Jsem zločinec.
Jak by to vypadalo, kdyby pojištění nebylo povinné, dokazuje článek, který napsal James L. Payne a přeložil Petr Mach. Autor sám si neplatí zdravotní pojištění, případnou zdravotní péči pak hradí z vlastních prostředků. Kromě toho, že má naprostou kontrolu nad výdaji a nad tím, co za zaplacenou sumu dostane, má také svobodu volby. Uvádí konkrétní příklad: „Před několika lety má žena sváděla zápas s rakovinou. Úspěšná léčba zahrnovala chirurgické zákroky a ozařovací terapii. Po pečlivém studiu moje žena odmítla další masivní ozařování, které jí doporučoval její lékař a zvolila si alternativní terapie zahrnující akupunkturu, speciální dietu, masáže a další přírodní léčebné postupy. Veškerá rozhodnutí jsme činili s cílem najít to nejlepší pro její léčbu.“ Můžeme srovnat se situací u nás, kdy o poskytnuté léčbě rozhodují smlouvy mezi pojišťovnami a zdravotnickým zařízením, případně nejrůznější vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Pokud pojišťovna neproplácí či ministerstvo nemá na seznamu modernější, účinnější, méně bolestivou či spolehlivější metodu léčby, má pacient smůlu. V tom lepším případě musí dojíždět třeba i stovky kilometrů do zařízení, které má s pojišťovnou na uvedený zákrok smlouvu, v horším případě se musí spokojit se zpravidla horší nebo vůbec žádnou léčbou.
Způsob, jakým s náklady na své zdraví hospodaří svobodný člověk, se od toho našeho opravdu zásadně liší: „Když utrácím na svoji zdravotní péči své vlastní peníze, pomáhá mi to stanovit racionální omezení, pokud jde o výdaje na zdravotní péči, včetně nákladů na uchování vlastního života. Když politici nenutí druhé platit moji zdravotní péči a nenutí mě platit si zdravotní pojištění, dokážu udržovat své výdaje na zdravotní péči v rozumných mezích.“
Bez kuřáků by byl stát ročně o 50 miliard chudší, tvrdí Heger
Konečně někdo na férovku řekl, jak to je doopravdy s těmi ošklivými kuřáky. Ministr Heger fakticky popřel tvrzení mnoha militantních nekuřáků v čele s doktorkou Králíkovou, kteří se opakovaně snaží tvrdit, že nekuřáci doplácejí na kuřáky tím, že jim musí platit jejich případnou lékařskou péči. Pravda je tato: „Podle analýzy ministerstva zdravotnictví Češi na spotřebních daních a dani z přidané hodnoty zaplatí o desítky miliard víc, než kolik celkem stojí jejich léčba. Kuřáci jsou tak podle analýzy ministerstva zdravotnictví přínosem pro státní rozpočet.“
Analýza tak staví politiky Věci veřejných, kteří chtěli tabák zatížit další daní, z níž by se údajně platila léčba kuřáků, do role lhářů, kterým nejde o nic jiného, než vytahat z občanů další peníze. Čísla podle Hegera ale mluví naprosto jasně a zvládnou je tentokrát spočítat i spoluobčané, jako je Libor Čermák a jemu podobní: „Za léčení nemocí kuřáků se ročně spotřebuje v systému veřejného zdravotního pojištění asi šest miliard, přínos do státního rozpočtu z té daně za kuřivo je asi 60 miliard.“
Analýza přitom nepočítá například s tím, že kuřák teoreticky zemře dříve, takže sice během života platí sociální pojištění, ale nečerpá důchod, nebo ho čerpá kratší dobu, než zdravý člověk (řekněme „nekuřák“).
Je na čase, aby si politici uvědomili, jak zásadním zdrojem pro státní rozpočet kuřáci jsou a začali se k nim podle toho chovat. Například taková snaha zakázat kouření v restauracích je nejen zásahem do občanských svobod (přinejmenším do svobody majitelů restaurací, kteří by měli být těmi, kdo bude rozhodovat, jaké hosty budou přijímat a co v jejich podniku budou smět dělat), ale také může v konečném důsledku přinést nižší příjmy do státní kasy (obvykle kuřák „u pivečka“ vykouří i řádově více cigaret, než běžně). Je jasné, že tento výpadek pak bude kompenzován dalším zvýšením daní, jež zaplatí i nekuřáci.
Pověste ho vejš!
Smiling Jack se zamýšlí nad kauzou hokejisty Radka Dudy, který měl podle médií napadnout důchodce, jemuž předtím nedal přednost na přechodu. Mediální obraz je dále přikrášlován soustavně opakovaným faktem, že Duda jel „v luxusním“ BMW X6, což je pro masy, které si vydělaly maximálně tak na Fabii ve verzi HovnoToPojede, důvodem k automatickému zařazení Dudy do té nejhorší škatulky mezi zloděje, podvodníky a vrahy.
Já sám jsem se k události Duda versus důchodce vyjadřoval v únoru, kdy jsem napsal: „Osobně se přikláním k variantě, že chodec vstoupil na přechod s myšlenkou „však oni zastaví, JÁ mám přeci přednost!“ a když mu Duda přednost nedal, kopl mu do auta. To se samozřejmě hokejistovi se vznětlivou povahou nelíbilo, takže vyběhl a útok na jeho vozidlo opětoval. Důchodce samozřejmě sehrál před médii chudáka ve stylu: „Kola mi vypustili, ventilky zahodili a košíček rozšlapali!““ Co ve skutečnosti důchodce udělal či neudělal, ale média záměrně neuvádějí. Asi by se to nehodilo do mlýna. Dnes ještě dodám, že kdyby mi nějaký chodec kopal do auta, vyletěl bych po něm možná ještě ostřeji než hokejista. Nikdo nemá právo kopat do mého majetku!
Smiling Jack ve svém článku přidává další kousky skládanky: „Důchodce přiznává, že bylo špatně vidět, padal sníh, …“ a dále upozorňuje na jisté pochybnosti: „Profesionální hokejista, který se „pere“ co každej druhej zápas, napálí důchodci 10 ran do hlavy a tomu nic není. Chraň bůh, abych si hrál na medika, ale opravdu ani malej otřes mozku?“ Jenže všichni víme, že logika v našem právním systému nefunguje. Nemohu nevzpomenout na případ „piráta Laciny,“ který sice fakticky jen škrtl rohem nárazníku o druhé vozidlo, dost možná ani ne úmyslně, ale protože šlo o mediální pranýřování „piráta silnic,“ postavil soudce rozsudek na tvrzení, že Lacina záměrně použil své auto jako zbraň. Podobně vítkovští žháři šli podle soudce zabíjet do oficiálně neobývaného objektu, kdežto banda cikánů s mačetou pouze spáchala „ublížení na zdraví.“ Je velmi pravděpodobné, že podobně bude soud pracovat i v případě Radka Dudy – celý proces tak nejspíš bude demonstrativním potrestáním člověka, který si dovolil oplatit útok na svůj majetek. Co na tom, že kdyby skoro dvoumetrový hokejista opravdu vrazil drzému důchodci jednu pěstí, patrně by se geront už nezvedl ze země….
Kalouskova inspirace?
Petr Paulczynski začíná podivem nad tím, že máme na ministerstvech 480 ředitelů odborů. Dále pokračuje úryvkem z konverzace mezi kardinálem Mazarinem a Colbertem – ministrem financí za Ludvíka XIV., ze kterého si dovolím citovat: „Je obrovské množství lidí, kteří jsou někde mezi tím, ani chudí, ani bohatí!! Francouzi, kteří pracují, sní, že zbohatnou a nechtějí být chudí. A ty musíme pumpnout. Čím víc jim sebereš, tím víc pracují, aby si to vynahradili. Je to nevyčerpatelná studnice.“ Jako bych slyšel ministry financí všech porevolučních vlád!
I v kontextu s výše uvedeným a soustavě opakovaným souhlasím s autorem v tomto: „Co kdyby tak páni ministři zkusili sáhnout na mandatorní výdaje státu? Stačí se podívat na ty desítky naprosto zbytečných poradních orgánů na vládní úrovni a na jejich náklady. A ještě jich přibývá. Nebo na ten počet ředitelů odborů.“
Perfektní je také citace Pavla Kohouta: „Existuje jediný účinný lék na sociální vyloučenost: seškrtat sociální výdaje až úplně k nule, aby „vyloučenci“ ve vlastním žaludku cítili akutní potřebu zapojit se do pracovního procesu.“ Jenže to bychom se zařadili do řady těch necitlivých hrubiánů, kteří nechtějí sociální stát a chtějí si své vydělané peníze nechat jen pro sebe, že….
Adresát: Miroslav Kalousek. Věc: Neplnění pracovních povinností
Představte si následující situaci: kolega či kolegyně z práce vás nemá příliš rád/a a napíše na váš účet uštěpačnou poznámku třeba na Facebook. Co uděláte? Přestanete chodit na pracovní porady, na kterých se tento kolega ani nevyskytuje? U nejednoho zaměstnavatele byste tím přišli o jedinou možnost, jak se od nadřízeného dozvědět nové pracovní úkoly, které máte splnit. Pokud byste úkoly neznali, nemohli byste vykonávat svou práci. Jestliže byste nepracovali, byli byste patrně dříve či později vyhozeni. Nutno říci, že právem. Zaměstnavatel vás neplatí za to, abyste si do jeho prostor chodili pouze sníst svačinu. Především: zaměstnavatele vůbec nemusí zajímat, že máte nějaké neshody s kolegou. Platí vás za práci – za nic víc, ani za nic méně.
V případě politiků jsme zaměstnavateli my – daňoví poplatníci (vycházím z logiky, že zaměstnavatelem je ten, kdo mi platí za mnou odvedenou práci). Politici to mají samozřejmě chytře vymyšlené: nevztahuje se na ně Zákoník práce, takže jim například není možné dát výpověď a nahradit je někým schopnějším. Stejně tak nelze vyhodit politika, který má neomluvené absence, či kontrolovat, ho, zda nepije na pracovišti (ostatně Parlament je jednou z mála pracovních prostor, kde se naprosto legálně prodává zaměstnancům alkohol v pracovní době).
Dušan Markvart si ale vyzkoušel roli zaměstnavatele a napsal ministru financí Kalouskovi vytýkací dopis. Je jasné, že Kalousek si tento dopis nanejvýš vytiskne a vytře si s ním své ctěné pozadí. Autor ale přesto upozorňuje způsobem pojetí na důležitý fakt: jsme to my, daňoví poplatníci, kdo platí politikům za jejich práci. A myslím, že je neplatíme vůbec špatně! Přesto si politici dovolí – a to nejen v tomto případě – jednat nikoli v zájmu občana, ale výhradně ve svém vlastním. Možná by bylo na čase, abychom si uvědomili, kdo je tady pánem a kdo zaměstnancem.
Osobně jsem celý dopis vzal a poslal ministru Kalouskovi e-mailem (jeho adresa je kalousek@top09.cz) podepsaný mým jménem. Vím, že nic nezměním, ale chci tím vyjádřit svůj postoj a sdělit ministrovi financí, že nesouhlasím s tím, aby za moje peníze hrál hry na to, kdo komu rozšlápl bábovičku a kdo s kým nemluví. Chci po něm jediné: aby dělal to, za co je občany placen.
Ve Zlíně končí výmluvy na osobu blízkou. Provinilce hned usvědčí fotka
Žádné „výmluvy na osobu blízkou“ sice neexistují, jak jsme si opakovaně vysvětlili, přesto oceňuji nápad, se kterým přišli ve Zlíně. iDnes sice vidí jako spasitele posílání fotek z automatických radarů nedaleko stojící policejní hlídce, leč realita je mnohem prostší. V kostce se dá říci, že ve Zlíně přišli na to, že chtějí-li pokutovat řidiče, nestačí nainstalovat „buzerbudku“ a posílat obálky s předvoláním. Stačí mnohem méně: vyhnat dopravní policisty z kanceláří do ulic. Prosté, ale že to trvalo, než to některým došlo…
0 komentářů