Klaus říká, že stáří není neočekávatelná pojistná událost*ČSSD chce zvedat daně. Kdo je zaplatí?*Plaťme jen několik dnů v nemocnici*Vodafone jako rudý hadr.


Zvedneme vám daně, plánuje ČSSD a míří na Bártu i banky

Milé děti, máte na výběr: buď nám bude vládnout ODS, která obere občany o poslední peníze skrze nejrůznější poplatky a vyšší DPH, nebo ČSSD, která bude jako Jánošík bohatým brát a svým chudým voličům dávat. Vezměte si například takové banky, mobilní operátory, nebo energetické společnosti – já dostávám jednou ročně výpis, těch firem, který dostávají nad těch 100 milionů, tedy vydělaj si nad těch 100 milionů korun. No tak řekněme ČEZ, je to milá firma, všechno, no ale ona už tři roky po sobě bere přes čtyřicet miliard každý rok!

Patrně tak nějak by mohla vypadat předvolební rétorika “oranžových socanů” před volbami, které nás pravděpodobně čekají v roce 2014. ČSSD nyní představila svou koncepci takzvané reformy: “Socialisté zatím podle něj plánují zvýšení daně z příjmu právnických osob z 19 na 21 procent. Samostatnou sazbu by si pak dovedli představit u velkých firem zabývajících se finančnictvím, energetikou a telekomunikacemi. Pro ty navrhují zdanění 30 procent.” Srdce prostého voliče jistě zaplesá při té představě, jak si stát v čele s Bohuslavem Sobotkou došlápne na ty velké a nenažrané firmy, a jak jim “zkrouhne” jejich nehorázné zisky. Pravděpodobně i za to bojovali odboráři v dopravě, neboť reformy nesmí pocítit občan, ale pouze ti bohatí, kteří by měli vydělávat své miliony právě proto, aby se o ně mohli podělit s chudým pracujícím lidem.

Prostému voliči ale nedochází jedna zásadní věc: firmy, jako jsou ČEZ, Telefónica O2, Vodafone, T-Mobile, Komerční banka a jiné by zvýšení daní nezaplatily ze svého zisku. Ony by ho promítly do koncových cen, takže jediný, kdo by více přispěl do kapsy státu, by byl jejich zákazník – tedy naprosto každý, včetně voličů ČSSD, a co je horší: včetně těch, kteří ČSSD k moci nepomohou.


Za občanku či pas si lidé značně připlatí, plánuje vnitro

“Vydání jednoho pasu s biometrickými údaji může stát až 2 300 korun, a tak ministerstvo vnitra vymýšlí, jak do státní kasy vrátit alespoň část těchto nákladů. Vládě navrhuje, aby se buď obce začaly o poplatky za doklady se státem dělit, nebo aby se tyto poplatky zdvojnásobily. Polovina by zůstala obcím a polovina šla do státní kasy.” Podle mluvčího ministerstva vnitra Vladimíra Řepky je zdůvodnění jednoduché: i tak prý máme jedny z nejnižších poplatků za vydání pasu. Běžně přitom pas stojí 600 Kč, podle návrhu by měl vyjít dvakrát dráž. Ještě drsnější je snaha o zdražení pasů pro děti ze stokoruny na 600 Kč.

Jako by neplatilo, že platíme nemalé daně, za které celkem logicky očekáváme od státu nějaké služby, mezi něž by mělo patřit i vydávání dokladů, jež stát vyžaduje. Ve skutečnosti se tak posouváme ke komerčnímu modelu, kdy státu budeme platit za vše, co pro nás udělá. Problém je v tom, že v návaznosti na to nedochází k adekvátnímu snižování odvodů do státní kasy. Výsledek je jednoduchý: sypeme a především budeme sypat do chřtánu nenažraného státu stále více a více peněz.


Plaťme jen za několik dnů v nemocnici, navrhují postižení

K tomuto požadavku se připojuji ze dvou důvodů. Tím prvním je prosté sociální cítění – “Při opakované měsíční platbě 3 000 korun se člověk dlouhodobě upoutaný na lůžku může ocitnout v situaci, kdy už nebude moci platit další peníze, aby si udržoval vlastní byt…” To je zejména pro nízkopříjmové vrstvy, mezi které kromě invalidů patří třeba důchodci, opravdu příliš vysoká zátěž. Ano, na jednu stranu je pravda, že pacient ušetří za potraviny, neboť se nají v nemocnici, ale na stranu druhou: ne každý projí denně 100 Kč (s takovou částkou na osobu počítáme v našem domácím rozpočtu a to patřím k průměrně vydělávajícím).

Druhým důvodem je sama podstata tohoto poplatku. Původně byl totiž ministrem Julínkem prezentován jako poplatek “regulační,” který měl omezit údajné zneužívání lůžkové zdravotnické péče (určitě si vzpomenete na inteligentní slova falešného a prázdného Topola o tom, jak jsou Češi eine Simulantenbande). Ve skutečnosti ale neexistují čísla, která by prokazovala snížení bezdůvodných hospitalizací. Z regulačního poplatku se tak stal vítaný příjem nemocničních zařízení, ze kterých odtékají peníze jako voda z cedníku a žádné příjmy pro ně nejsou dostatečně vysoké. Pravděpodobně nikdo si přitom nejde do nemocnice lehnout dobrovolně – spíše naopak. Je logické, že platíme za hotel, ale není logické platit za léčbu v nemocnici v případě, kdy si to vyžádá zdravotní stav a kdy lékař rozhodne, že hospitalizace je nezbytnou součástí léčby. Přeci jen například náročné operativní zákroky prostě nelze dělat ambulantně. Vezmeme-li v úvahu, že většina obyvatel této země si platí povinné zdravotní pojištění, je nabíledni, že by z těchto peněz měla být hrazena kompletní léčba – tedy včetně léků, návštěv lékaře a hospitalizace na lůžku. Snaha zvýšit příjmy nemocnic tímto způsobem není ničím jiným, než porušováním Listiny základních práv a svobod.

Podstata problému leží ale někde jinde: pokud platíte například havarijní pojištění motorového vozidla, uzavřete s pojišťovnou smlouvu, kde je jasně řečeno, kolik budete platit, a je vyjmenováno, nač máte nárok. Pokud pojišťovna odmítne plnění a vy jste přesvědčeni, že tím nedodržela smlouvu, máte právo obrátit se na nezávislý soud. V případě povinného zdravotního pojištění žádná smlouva neexistuje. Zákony sice stanovují, kolik musíte odvést vy a kolik váš zaměstnavatel, ale na straně druhé je vzduchoprázdno. Neexistuje způsob, jak napadnout pojišťovnu nebo dokonce stát za to, že nebylo proplaceno něco, na co byste měli mít nárok. Tento systém přitom státu náramně vyhovuje: pokud nezaplatíte pojistné, čeká vás soud a třeba i exekuce. Pokud státní zdravotnické zařízení odmítne v rámci pojistky plnit, možnost dovolat se spravedlnosti neexistuje. 1:0 pro stát.


Brusel chce do čtyř let zrušit drahý roaming. V EU se má platit stejně jako doma

Tento nápad, byť vychází z pera Evropské komise, mi nepřipadá špatný. Ptal jsem se několika lidí, kteří cestovali po Spojených státech, zda mezi jednotlivými zeměmi USA platí roaming. Odpovědi byly záporné – prostě ve všech zemích platí dané sazby a zákazník tedy nemusí řešit, jestli se právě nachází v Kalifornii nebo Utahu. Pokud má být Evropská unie obdobou Spojených států, pak by měly padnout hranice i v tomto směru. Jako “euroobčan,” kterým do jisté míry nedobrovolně jsem, prostě nechci při volání nebo psaní SMS řešit, nacházím-li se v Česku, na Slovensku, nebo v Maďarsku.

Samozřejmě je zde i druhá strana mince: jedná se o regulaci trhu a ta je sama o sobě špatná. Chceme-li volný trh, měli bychom nechat na operátorech, zda budou nabízet jednotné ceny, nebo ne. EK se tedy staví do pozice “zastánce slabých,” o což se jí nikdo neprosil, a hodlá nařizovat, za jaké ceny má být poskytována služba. Budeme-li na situaci pohlížet z této perspektivy, pak se vlastně nejedná o nic jiného, než snahu zavést centralizované hospodářství řízené shora na úkor volného trhu.

A teď babo raď: je lepší, když budeme mít jako obyvatelé EU stejné ceny na celém území, nebo by bylo rozumnější nechat toto rozhodnutí neviditelné ruce trhu?


Část zákoníku práce může být v rozporu s ústavou

“V novele zákoníku zakotvená možnost propuštění zaměstnance i v době nemocenské je protiústavní dokonce i podle názoru legislativní rady vlády, uvedl expert Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) Vít Samek.” No, pravděpodobně panu Samkovi a legislativní radě vlády nějak uniklo, že vláda si s Ústavou a Listinou základních práv a svobod vytírá pozadí už poměrně dlouho a zdaleka nejen co se týká pracovního práva. Bohužel neexistuje mechanismus, který by člena vlády, poslance, nebo úředníka, který se na porušení ústavního zákona podílel, potrestal. Jinak by totiž už několik let musel sedět především ministr Julínek, ale i další politici, ve vězení.


Důchod je vaše věc, tvrdí Klaus. Zatím není, oponujete

Klaus srovnal vyšší důchody pro bohaté s veřejným osvětlením. Zákon nepodepsal

S tvrzením Václava Klause “Stát není finanční ani pojistný ústav a plátci důchodového pojištění a stejně tak příjemci státem vyplácených důchodů nejsou jeho klienty,” nezbývá než souhlasit. Ostatně i v mém březnovém cyklu “Jak si představuji stát pravicových blogerů” jsem důchodový systém podle mých představ popsal slovy: “V pravicovém státě by bylo na každém, jak se zajistí na důchod. Dokonce by se i díky tomu každý mohl svobodně rozhodnout, zda a kdy přestane pracovat a bude si užívat odpočinku.” Jenže my nežijeme v pravicovém státě – žijeme v čemsi, co se nápadně podobá socialismu. Máme tu silný stát, který na jedné straně vybírá peníze, aby je následně mohl přerozdělit. Pochopitelně mu při tom přerozdělení zůstane něco za nehty, což je jednou z hlavních motivací, proč to dělá. Tou druhou je snaha učinit stát jako instituci nepostradatelnou součástí životů občanů a to bez ohledu na to, zda s tím souhlasí či nikoli.

Neméně souhlasím i s dalším Klausovým výrokem, podle kterého “Stáří není neočekávatelná pojistná událost. Každý člověk s ním musí po celý svůj předcházející život počítat a na tuto fázi svého života se připravit. Jde primárně o soukromou věc každého jednotlivce.” Přesně tak! K tomu už pak zbývá udělat pouze jeden krok: přestat vybírat povinné odvody “na důchod” a nechat na občanech, jak se o sebe a své stáří postarají. Že to někdo nedokáže a peníze během života takzvaně “prožere?” Ano, i tací jsou mezi námi. Ti se pak celkem logicky dožadují státu o pomoc. Jenže na koho ten jejich požadavek míří? Buďme přesní: o spokojené stáří těchto lidí se musí postarat pracující. Kvůli těmto lidem se nikdy nedočkáme stavu, kdy se budeme moci svobodně rozhodnout, zda si na důchod našetříme u státu (nebo třeba státní pojišťovny/penzijního fondu), nebo jestli peníze na stáří budeme zašívat do polštáře, vkládat do soukromých penzijních fondů, nebo do rizikových investic.


Drábek: Mladé neděsí pracovat po smrti

Něco na odlehčenou: skutečně vydařený a vypečený fiktivní rozhovor s ministrem práce a sociálních věcí Jaromírem Drábkem. Jeden citát za všechny: “Celkem často jezdím na různé besedy po mateřských školkách a těší mě, když vidím, jak těmto mladým lidem nevadí, že budou tak dlouho pracovat. Nadšeně mě utvrzují v tom, že budou s maminkou a tatínkem dělat klidně i do sta let, do tisíce let a několik studujících ve školkách mě ujistilo, že jsou dokonce nesmrtelní. Já myslím, že rezervy tady jsou.”


Deset mýtů a polopravd o životě v socialistickém Československu

Ohlédnutí za reálným socialismem, který dnes mnozí (včetně mne) vnímají z poněkud jiné perspektivy, než v jaké jsme tehdy skutečně žili. Myslím, že stojí za přečtení a hlavně za připomenutí!


Vodafone přiznal potíže s novou internetovou samoobsluhou

Neuvěřitelné: Vodafone konečně po půl roce přiznal, že jeho internetová samoobsluha je úplně na nic. Pravda, neuznali to tak na férovku, zabalili to do stovky prázdných slov, nicméně i tak jde o skoro neuvěřitelný krok. Ostatně Tomáš Kápl (aka @ScottyCZE) není ani zdaleka jediný, kdo má s červeným operátorem problémy. Poslechněte si například záznam z infolinky, ve kterém operátorka přesvědčuje klienta, že změna podmínek, zaslaná SMSkou na vypnutý telefon, platí.

Ostatně i my jsme od Vodafonu přešli k T-Mobile. Neproběhlo to sice hladce, za což – jak jinak – mohl Vodafone, ale nyní jsme spokojení, já se každé ráno nerozčiluji, a kromě toho máme výrazně nižší účty, ačkoli významně více telefonujeme, SMSkujeme i datujeme. Akorát manželce chodí pořád z Vodafonu SMSky se stavem účtu nějakého úplně cizího čísla (v čemž, mimochodem, není sama – stejnou zkušenost má i Libor Krayzel aka @elka_cz). S tím už jsme se ale smířili. Vodafone na svém Twitter účtu podpory přiznal chybu, takže nezbývá než doufat, že s tím také něco udělají.

“Výrazný odliv nespokojených zákazníků prý Vodafone nezaznamenal, ale spoustě lidí už zřejmě trpělivost došla. Pokud se dá věřit tomu, co píšou na internetu, nakonec přešli k jinému operátorovi.” říká Alžběta Havlová z Českého rozhlasu. Já jen dodávám, že jsem přešel nejen já, ale i moje žena a švagr, v brzké době chystá “migraci” také jeho přítelkyně. Inu, základní pravidlo marketingu říká, že “Spokojený zákazník předá své zkušenosti v průměru třem lidem, nespokojený až sedmi.” Můj článek Přecházím od Vodafone k T-Mobile přitom četlo již 411 návštěvníků :). Holt jsem byl hodně nespokojeným zákazníkem ;).

Kategorie: Týdnoviny

0 komentářů

Napsat komentář

Avatar placeholder

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *