Závist? Ano, je všude kolem!

Se závistí jsem se poprvé setkal v předškolním věku. Sám u sebe. Záviděl jsem, coby capart, sousedovic klukovi, že jeho tatínek-řidič jezdí do zahraničí a vozí mu pomeranče i v době, kdy v Československu nebyly. Záviděl jsem mu i plnou vitrínu angličáků, přičmž většina z nich byla „original Matchbox.“ Na základní škole jsem pak záviděl spolužákům, kteří měli tehdejší vymoženost: video. Dokonce jsem kvůli tomu tropil rodičům scény :).

Později, když jsem začal pracovat, jsem narazil na závist znovu, tentokrát ale z druhé strany: záviděno bylo mně. Pracoval jsem v té době ve svém třetím zaměstnání – v pražské nemocnici jako informatik. Můj nástupní plat byl skutečně směšný: 7 500 Kč hrubého. Tehdy jsem začal s internetovými stránkami, kde jsem psal novinky ze světa počítačů (toho času běžely stránky ještě pod freehostingovou službou MujWeb.cz). Poměrně rychle mě objevilo hned několik firem: Zoner nabídl hosting a doménu (1pcrevue.cz), Computer Press možnost psaní pro Živě.cz a Computer a pár článků jsem napsal i pro slovenskou PC Revue (ze které mě našli právě díky podobnosti názvů jejich papírového a mého webového periodika). Krátce nato přišla i nabídka na mé dosud největší ucelené dílo: učebnici pro korespondenční kursy PC.

Můj den pak vypadal tak, že jsem od cca. 8 do cca. 16 hodin pracoval (přesnější by byl obrat „lítal“) v nemocnici, když zbyl čas, stáhnul jsem si na disketu nějaké články ze zahraničních webů, nebo programy a od 17 do 24 hodin jsem doma psal (Internet byl tehdy ještě pro vyvolené, proto jsem si nosil materiály z práce). Na rozdíl od ostatních tak měl můj pracovní den 16 hodin. Články tak vycházely každou půlnoc na 1pcrevue.cz (zvádal jsem jich kolem šesti, sedmi za odpoledne a večer), část z nich pak vydávalo i Živě, případně další zmíněná média. Musím uznat, že tehdejší honoráře nebyly vůbec špatné a byly více, než milým přilepšením k mému tehdejšímu chudému rozpočtu.

Vrátím se ale k závisti: díky mé aktivitě se našly peníze na to, abych si udělal řidičák. Krátce po něm přišla otázka vlastního auta. Šel jsem si tehdy do AAA Auto Praha pro Fiestu za 18 000 Kč, jež jsem měl našetřené, nicméně při osobní prohlídce bylo i takovému laikovi, jakým jsem byl a stále jsem, jasné, že auto není úplně v pořádku. Minimálně ohořelý kryt motoru o čemsi vypovídal. Nechal jsem se tehdy uvrtat prodejcem do leasingu na mé vysněné vozítko, po kterém jsem  toužil od svých deseti let, kdy vyjelo z továrny: Škodu Favorit. Auto bylo „z Áček“ samozřejmě pečlivě naleštěné, takže v nemocnici vyvolalo patřičný rozruch, když jsem v něm poprvé přijel. Velice brzy jsem zachytil „zaručené zvěsti“ o tom, že jsem si ho pořídil ze svého platu vedoucího (kterým jsem se krátce předtím stal – opět díky své enormní aktivitě v práci). Zkuste si obejít ty stovky zaměstnanců nemocnice a vysvětlit jim, že plat vedoucího byl jen o asi 1 500 Kč vyšší, než můj předchozí a že na pořízení auta to opravdu nestačí! Myslíte, že se někdo ptal, jestli na to auto nemám vysloveně nevýhodný leasing (přeplatil bych ho tehdy více, než dvojnásobně) a zda si na něj nevydělávám po večerech psaním článků do úmoru? Nikoli! Každý měl hned jasno: Karel se stal vedoucím a za svůj královský plat si koupil auto!

Právě tehdy jsem pochopil, jak hnusnou vlastností je závist a jak hluboko je v českém (a nejen českém) národě zakořeněna. Nikoho nezajímalo, že na rozdíl od něj/od ní nesedím po večerech v hospodě, před televizí, s půlitrem piva a pytlem chipsů, ale že čtu, zkouším, překládám a píšu, koriguji, konzultuji – prostě makám. Nikdo si nepřipustil, že auto mám proto, že pracuji dvakrát tolik, než on a že tudíž je celkem logické, že bych se za to měl mít lépe. Právě tehdy jsem přestal závidět. Protože jsem pochopil, že závist je slepá, neobjektivní a především hnusná.

V současné době se ze závistí setkávám a už nejsem až tak překvapený, že existuje. Sám ale nezávidím. Z mého pracoviště si dva spolupracovníci pořídili nové auto, třetí ho má na cestě. Za všechny jsem rád, protože budou jezdit pohodlněji a bezpečněji. Navíc vím, že dělají nelehkou práci za ne zrovna odpovídající mzdu a mám radost, že si mohli udělat lepší život, nebo alespoň cestu z/do práce a na dovolenou. Ještě bych přál lepší auto jednomu mému bývalému kolegovi a kamarádovi, který má rodinu a určitě by se mu na výlety s dětmi sešlo něco komfortnějšího a bezpečnějšího. Zmíněný už u nás nepracuje, tak pevně doufám, že se mu toto podaří.

Na stranu druhou ale narážím na to, že je ze všech možných směrů záviděno jak nám (tedy mně a mé manželce), tak i manželčině rodině, včetně vzdálenějšího příbuzenstva (což dotyční projektují – zcela nepochopitelně – směrem ke mně). Nebudu uvádět žádné konkrétní příklady, ale shrnul bych to celé do věty „úspěch se neodpouští.“ Lidé si jaksi neuvědomují, že není nikomu nic do toho, kdo k čemu a jak přišel. Konkrétně: Stanislav Gross disponoval penězi, které zcela zjevně nemohl vydělat normální prací. Můj postoj je takový, že dokud mu nebude prokázán podvod, nebo trestný čin, není mi do jeho stamilionů vůbec nic. A médiím také ne. Až mu prokáží trestný čin, můžeme si na něj společně zaplivat….

Proč o tom celém píšu? Dnes jsem mluvil s kolegyní, která byla nadšená ze svého nového autíčka a kuchyně, kterou pojede vybírat příští týden. Sdílel jsem její radost a byl jsem opravdu rád jednak proto, že jí přeji, aby se měla dobře, protože je to hodná holka, ale i proto, že to v manželství nemá nejjednodušší. Zkusil jsem se jí svěřit s věcí, která by určitě vyvolala závistivé reakce a musím říci, že mě mile překvapila: reagovala vysloveně přejícně, bez jakéhokoli náznaku šťourání, popichování, negativismu, nebo dokonce závisti.

Po tomto rozhovoru jsem se zamýšlel nad tím, čím se liší lidi, jež závidí od těch, kteří nezávidí. Neříkám, že následující text je dogma – je to jen moje myšlenka a názor.

Kdo závidí: