Zedník Pepa, jeho rádio a další víkendové radovánky

Tak se mi to pomalu, ale jistě chýlí ke konci. Co? Přeci můj život v hlavním městě! Díky tomu, že mi zbývá 11 dní dovolené, mělo být mým posledním pracovním dnem úterý 12. prosince. Leč nebyla by to naše firma, aby na něco nezapomněli. Příběhů, jak funguje zdejší management, bych mohl vyprávět spoustu, takže alespoň tento za všechny:

Jak jsem říkal, mým posledním dnem v práci mělo být úterý 12.. Můj šéf a také jeho šéf ale jaksi nepočítají státní svátky (zejména můj šéf snad ani termín “státní svátek” nezná a rozhodně takový den nebere jako den, kdy se nepracuje). Jinými slovy: mé šéfstvo žilo v přesvědčení, že mým posledním dnem bude čtvrtek 14.12. a že v týdnu 11.-14.12. budu zaškolovat svého nástupce. Poté, co překvapeně zjistili, kdy reálně končím, jsem dostal nařízení vybrat si alespoň jeden den dovolené v průběhu příštího týdne. Takže aktuálně bude mým posledním pracovním dnem ve stávající firmě středa 13.12..

Následující dny tedy proběhne velké uklízení, vyklízení a balení věcí. Ve středu 13.12. bych tedy definitivně měl jít naposledy do práce, další den se vydám naposledy vlakem do Studénky, kde v pátek oslavíme tchánovy kulaté narozeniny a v sobotu autem vyrazíme pro mé věci do Prahy. Pak už se mým bydlištěm stane třetí nejlidnatější město republiky: Ostrava.

Ani tento víkend jsme ale nezaháleli – ostatně úkolů jsme měli naplánováno více, než dost. Manželka se v uplynulých dnech takřka chlapsky zhostila asi nejobtížnějšího z nich: oškrábání omítek v předsíni a části předsíně, kterou přezdíváme “vstupní hala.” Musím vyslovit velké ocenění, neb cca 60 m² zdí a stropu škrábala dlouho, pečlivě a skutečně až na holý panel. Kdo někdy něco podobného dělal, jistě mi dá za pravdu, že je to jedna z nejhnusnějších prací.

Pátek 1.12.2006

Odpoledne jsem se vydal do Ostravy svým klasickým spojem IC541 Hutník. České dráhy mi po dlouhé době udělaly velkou radost: čekal jsem na šestém nástupišti, společně ještě s několika cestujícími, kteří věděli, že tento vlak jezdí zpravidla právě odsud. Naprostá většina cestujících stála v hlavní hale pod informačním zařízením Pragotron a čekali, odkud “to pojede.” Na dispečinku však změnili informační systém až v okamžiku, kdy Hutník přijížděl k nástupišti, takže než se dovalila masa cestujících, my znalejší jsme v klidu nastoupili a zabrali místa dle libosti :). Vím, že je to prkotina, ale dost mě potěšilo, že jsem s obrovskou a těžkou taškou (už několik týdnů mě stěhujeme “po taškách”) ještě nemusel bojovat se spolucestujícími o sedadlo :).

Cesta probíhala vcelku v pohodě – do cíle jsem dorazil s asi desetiminutovým zpožděním, což se dá. Navíc asi poprvé jsem ve vlaku narazil na teplotu přesně podle mého gusta – tedy ani zima, ani horko. To se také nevídá často, ani ve vlacích údajné “vyšší kvality.”

Po příjezdu a chutné večeři jsme ještě připravili tousty tchýni a tchánovi, kteří vyráželi na služební cestu do zahraničí.

Poté samozřejmě nesmělo chybět Krausovo “Uvolněte se, prosím!”, které bylo tentokrát spíše pod standardem, Zejména v případě romské školačky-zpěvačky, která chce být ve všem nejlepší a chce dělat pokud možno vše najednou, mi bylo jasné, že si Jan Kraus nebude moci dovolit byť sebemenší vtípek. Ono dnes je těch “ochránců práv” všude jak nasráno a vtipy, jako “proč vaše dítě není opravdu bílé” (z České sody), by dnes neprošly. Tak si čím dál častěji přemýšlím nad tím, že nás dnes drží u huby ještě více, než za komunistů. Tedy alespoň seznam toho, z čeho se veřejně nesmí dělat legrace, mi připadá o dost delší….

Sobota 2.12.2006

Budíček zazvonil v sedm hodin ráno. Běžně vstávám do práce v šest, takže si asi umíte představit, jak nadšeně vstávám brzy ráno o víkendech :-/. Příčinou nebylo nikdo jiný, než zedník Pepa, který nám měl pokládat dlažbu v předsíni a vstupní hale. Ten je navyklý vstávat brzy, takže se mému výrazu, kterým jsem disponoval v 7.30, kdy jsme ho nakládali, jen vesele smál. Asi nikdy nepochopím lidi, co mají před desátou dopolední dobrou náladu :-D.

Naložili jsme tedy Pepu, materiál (ano, opravdu nevidím lepší probuzení, než taháním 25-kilových pytlů) a vyrazili směr Ostrava. Po vykládce jsme se vydali pro proviant, protože já bez snídaně nejen neexistuji, ale ani nepracuji, což manželka velice dobře ví :).

Pepa – krom své kšiltovky, nefunguje bez kávy. Kšiltovku nosí výhradně kšiltem dozadu a sundává ji pouze u jídla. I Pepovo kafe je specifické – sice jen se dvěma lžičkami kávy, ale – a teď si vážně nedělám srandu – osmi kostkami cukru! Pokud se Pepovi nedodává káva, tak se sice směje na všechny strany, ale nepracuje 😀 Tento hyperglykemický šok je Pepa zvyklý absolvovat cca. 4-5x denně. – pak jede, jako fretka 🙂 Pravda, na rozdíl od ostatních kolegů ze své branže, nepije při práci vůbec pivo.

Jo – ještě jednu věc Pepa potřebuje k životu: rádio. Protože v našem bytě žádné nenašel, rozhodl se provádět hudební produkci vlastními hlasivkami. Nevím, zda za to platí poplatky OSA, ale rozhodně by nám měl za tento zážitek dát nějakou slevu…

Po snídani přišel náš úkol číslo jedna – totiž smontování skříně, která původně patřila do kuchyně, ale nakonec se nevešla, takže dostala místo v jídelně. Za tímto účelem ale bylo nutné zmenšit její hloubku na 32 cm, což za nás udělali před třemi týdny v OBI. Nyní šlo o to, sestavit zkrácené díly do přibližně původní podoby. Samozřejmě se zkrácením “ztratily” některé původní díry pro šrouby, takže přišla ke slovu moje nová sada od Noellu. Musím říci, že vrtáky do dřeva fungovaly lépe, než jsem za tu cenu čekal :). Postupně jsem takto vyrobil všechny otvory i zahloubení pro hlavičky šroubů. Celou – do té chvíle dosti subtilní – konstrukci jsem ještě vylepšil prknem, implantovaným do zadní stěny, jež výrazně zvýšilo boční tuhost.

Po montáži dveří jsem ale objevil jeden poměrně podstatný detail – totiž díky snížené hloubce se skříň při otevření dveří převrhává vpřed. Jediným bezpečným řešením se mi zdá být přivrtání horní části skříně ke zdi.

Druhým úkolem byla skříňka do koupelny, kterou manželka zakoupila v rozloženém stavu. Její složení bylo tak trošku rébusem, neb ne všechno pasovalo a návod také nepatřil k nejpovedenějším. Nakonec se ale zadařilo, takže máme pod umyvadlem praktickou skříň na všelijaké drogistické výrobky (třeba jako drogy a tak podobně… 🙂 ).

Ani jsem se nepochlubil velice praktickou záležitostí, kterou vybavila naší domácnost manželka: totiž sifonem. Nikoli ale tím pod umyvadlo, nýbrž zařízením na výrobu sodovky. Spočítali jsme si totiž, že litr sodovky ze sifonu vyjde na 1,5 Kč (výměna deseti bombiček je za 15 Kč), čemuž nemůže konkurovat žádná minerálka. Navíc si můžeme vyrobit jakoukoli příchuť (chemické sirupy také nejsou drahé) a ještě k tomu všemu nemusíme tahat devítikilová balení vod s bublinkami. Vidíte: tak stařičký vynález a tolik výhod! 🙂

Jediné, v čem jsem ten den neuspěl, byla výroba popkornu v naší mikrovlnce, do jejíhož ovládání jsem ještě nepronikl. Ne snad, že bych nečetl návody – v tom by nebyl problém, kdyby ovšem k našemu přístroji nebyl návod pouze v řečtině. Takže poté, co jsem objevil nastavování jakýchsi procent a času, jsem dal nebohý popkorn do trouby a spustil Quick start. Po třech minutách jsem vyndal cosi zašedlého a silně smradlavého. Samozřejmě jsem, jak je mým zvykem ;), nemohl uznat, že bych někde v postupu udělal chybu, takže byla buď špatná mikrovlnka, nebo pravděpodobněji ten popkorn. Z mého přesvědčení mě vyvedla až manželka, která v téže troubě s popkornem téže značky uspěla…. No, třeba bylo špatné jen to moje balení, že jo? 😉

Po výborných zapečených bramborách Pepa zkonstatoval, že hlavní část dlažby má dokončenou a že tedy v danou chvíli nemá co dělat. Bylo kolem půl třetí, takže jsme se – snad i celkem radostně – vydali do Studénky.

Naplánované dvouhodinové dospání spánkového deficitu se nějak protáhlo a probrali jsme se skoro v osm večer. Nikdo z nás se nechtěl přiznat k vypnutí budíku, který nás měl probudit o dvě hodiny dříve. Ale musím říci, že další den jsem spánek navíc docela výrazně poznal a ocenil.

Zbytek večera jsme strávili především vyhledáváním pracovních míst pro mne. Některá vypadají nadějně, takže tam hned v pondělí pošlu životopis a pokud budou mít zájem, domluvím si na svou dovolenou pohovory. Snad budu hned od Nového roku pracovat.

Neděle 3.12.2006

Tentokrát dal Pepa budíček na podstatně snesitelnějších 7:30 s tím, že ho vyzvedneme v osm ráno. V jednom z kyblíčků si nesl vlastní rádio. To po příjezdu na byt nejprve protřepal (asi nějaký speciální typ, fungující na aerosol) a poté zapnul. Už si nevzpomenu, jakou stanici poslouchal, ale zaslechl jsem takové věci, jako je Věra Martinová, měkký Žbirka, nebo Křemílka a Vochomůrku v podání božského Karla. Co bylo horší: Pepa všechny písničky znal a reprodukoval je společně s rádiem – buď zpěvem, nebo pískáním (už vím, podle koho se polovina papoušků v republice jmenuje Pepík). Jen jsem vzpomínal na včerejší den, kdy si vystačil sám a doufal, že se v rádiu vybijou baterky. To se nestalo, neb aparát byl do zásuvky :(. Josef asi tráví u rozhlasu dost času, neb věrně kopíroval i všechny reklamy….

Po tomto zahájení dne, kdy jsme do Pepy nalili první hyperglykemické kafe, jsme se vydali do OBI pro nářadí a díly a do Intersparu pro proviant. Kromě úhelníku, stavitelné části nohy pod druhou část linky a několika hmoždinek s vruty, jsme zakoupili další kvalitní (a drahý) vrták do betonu. Zatím jsem měl pouze desítku a ta je na věšení obrázků přeci jen trošku jako kanón na vrabce. Takže do arsenálu přibyla ještě osmička s tím, že menší rozměry koupíme později. Ono přeci jen hlavně u vrtáků do betonu poznám rozdíl v ceně při práci i já – a to je co říci. Vrtáky, co byly k vrtačce zdarma, například vůbec nevrtají, kdežto ty dokoupené fungují, jak bych čekal.

Po obvyklé snídani jsme jako první přidělali “ťuplíky” (nevím, jak se to jmenuje odborně) na poličky do té zkrácené skříně a přivrtali jí ke zdi. Teď už zbývá jen nechat nařezat poličky, které dodavatel kamsi zahrabal a nedodal. Pepa mi sice šibalsky (poté, co shlédl, jak dopadl můj starší pokus o rovný řez s přímočarou pilou) nabízel svou pilu, ať si jako poličky nařežu sám, ale přeci jen to raději přenechám odborníkům v OBI, kde ztratím deset minut, zaplatím 60 Kč a budu to mít přesné a na rozdíl od mých pokusů použitelné :).

Poté jsem se zhostil dokončení druhé části linky, která slouží jako “vedlejší” pracovní plocha a vznikla ze zbylé skříně a pracovní desky. Tu bylo nutné nejprve úhelníkem přidělat ke zdi a poté ještě podepřít nohou, k níž jsme zakoupili onu součástku na regulaci výšky. I toto dílo se vcelku povedlo a protože rád dělám věci, které jsou fortelné, podrobil jsem novou pracovní plochu testu nejtěžšímu: totiž zatížení vlastním tělem. Přiznám se, že jsem neměl zrovna důvěru v nosnost nohy z OBI, leč tato nezklamala a unesla mě. Druhá pracovní deska tedy získala certifikát s tím, že je možné ji používat i pro vyšší zatížení. Pokus s rytmickým, opakovaným pohybem (který je údajně u kuchyňských linek zaznamenáván) jsem ale neprováděl – tak velkou důvěru té noze zase nedávám :).

Pak přišly takové ty “ženské úkoly,” jako přimontování hodin a dvou obrázků do jídelny. Manželka si – nevím proč – trvala na tom, že vrtáky 8 i 10 jsou pro tyto úkoly zbytečně velké, takže jsem s obavami vytáhl nejmenší vrták, co byl součástí sady Noell (109 dílů za nějakých 300 Kč). Předpokládal jsem, že ho zlomím a pak budu moci argumentovat nutností použití pořádného, chlapského vrtáku (alespoň 8 🙂 ). I když jsem si o vrtácích z té sady (za ty peníze) skutečně nedělal iluze, čekalo mě milé překvapení: všechny tři otvory přežil vrták ve zdraví. Obrázkům (které mimochodem vyráběla právě manželka) jsem ještě vrtákem na dřevo “vyfrézoval” kousek rámu, aby lépe držely na zdi. Dost jsem se bál, abych neprojel obrázkem skrz, protože to bych asi neukecal :). Ale povedlo se.

Po výborném obědě nás čekal nejhorší úkol. Tedy původně neměl být nejhorší, ale stal se jím. Představte si obrovskou skříň do ložnice (takovou tu přes 2 metry vysokou klasiku), která kdysi zvlhla, byla rozmontována a uložena svisle po dobu několika let. Kdo hádá, že se jednotlivé kusy dřeva zkroutí, hádá správně. Takže montáž takto pokroucené skříně se stala opravdovou lahůdkou. Tento kus nábytku ode mne slyšel mnoho názvů, ale asi nejvýstižnější (který se také stal oficiálním jménem této skříně) je pomsta milé tchýně (od ní jsme skříň dostali).

Lahůdkou bylo především, jak dostat jednotlivé více či méně zkroucené díly k sobě. Tam hodně pomáhala gumová palice (kde nepomůže násilí, tam pomůže ještě větší násilí). O něco horší to bylo s dveřmi. Ty jsou totiž “šoupací”, ale jaksi se nechtěly po letech zahálení šoupat. Pro mne je to detail, ale manželce se to pořád nějak nezdálo. Ženské jsou prostě náročné, no :). Problém vyřešil starý recept – totiž úplně obyčejné sádlo. Manželka na mne sice koukala, jako na blázna, když jsem s tímto nápadem přišel, ale pak byla překvapena, když zjistila, že zabírá. Inu babské recepty mají něco do sebe. Úplně nejlepší je ale konstrukční vada skříně, díky níž je část pro police dole širší, než nahoře. Zjednodušeně řečeno: zatímco nahoře police normálně drží v “ťuplíkách”, dole mezi “ťuplíky” propadnou. Předchozí majitelé to vyřešili přichycením polic na vruty, což se mi ale nelíbilo a všechny vruty jsem vymontoval. Aktuálně jsem rozhodnut namontovat na jejich místa úhelníky a položit police na ně.

V jednu chvíli to pomsta milé tchýně měla opravdu nahnuté – byli jsme pevně rozhodnuti ji vyhodit a koupit novou skříň. Po finalizaci této malé domácí stavby jsme ale usoudili, že je poměrně pěkná a rozhodli se ji ponechat a jednotlivé problémy s ní postupně odstranit.

Dokonce nám zbyla i hodinka na spánek. Tedy jestli lze slovem “spánek” označit klimbání, přerušované buď Pepovým zpěvem, pískáním, nebo řezáním kachlí. Ale lepší, než nic. Krátce před půl šestou jsme pak vyrazili na nádraží, kde jsem v obvyklý čas nastoupil do Pendolina a vydal se směrem na Prahu (mimochodem v “Penďáku”, ve voze č. 5 se objevil známý problém: přestaly fungovat dva záchody. Inu, zima se blíží!). Vlastně by to měla být moje poslední cesta směr Praha-domů. Pak už budu v Praze jen hostem a návštěvníkem. Takže jsem si ji alespoň užil v pohodlnějším vlaku a napsal během ní tento článek. Další referáty z Ostravska tedy ode mne budou už jako od Ostraváka (pozor, nezaměňovat s Ostravakem).