Svatba jako řemen

Tak, jak již pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, o víkendu čekala mne a Visnery veledůležitá událost – totiž naše svatba. Pokusím se alespoň stručně vylíčit průběh svatebního dne. Třeba bude užitečný těm, kdo o svatbě zatím jen uvažují, nebo je z nějakého důvodu zajímá, jak takový den probíhá.

5:25 – budíček pro (ještě) slečnu nevěstu. Zatímco ženich spokojeně spí, ona již v šest hodin sedí u kadeřnice, která jí na hlavě kouzlí svatební účes. Rozpuštěné vlásky nakonec nevyšly, ale i tak Visnery vypadala jako dokonalá princezna.

8:00 – ženich se probouzí a snaží se zjistit, kde je Visnery a proč je po domě a kolem něj tolik lidí. Následně zjišťuje, že se někdo žení, nicméně všichni přítomní mu odmítají říci kdo.

9:00 – nevěsta se mezitím přesunula na manikúru. Poté, co jí odpadalo pět z deseti zkušebních nehtů, už ani nedoufá, že bude mít na svatbě všech deset pohromadě:-D.

9:30 – ženich vybaluje z tašky materiál na zdobení aut. Po shlédnutí “návodu,” jak si Visnery představuje svatebně nazdobené auto, zase vrací veškerý materiál do tašky se slovy, že “přání žen jsou nejen nevyzpytatelná, ale i nepochopitelná.” Zdobení vozidel se pak ujímá Visnery, která tím důkladně otestovala kvalitu nových nehtů.

10:00 – ženich odjíždí za doprovodu kamery a fotografa ke květinářce. Zde dostává kytici pro nevěstu, svědkyni a do klopy. Následně jsou na vozidla pomocí přísavek nainstalovány postavičky ženicha a nevěsty. Ženich zjišťuje, že se svatebním fotografem je spousta legrace a již předem domlouvá, že bude fotit nejen svatbu, ale i případný rozvod.

10:30 – líčení nevěsty se ujímá její teta. V tomto momentě dochází k zajímavému kroku: aby se nevěstě nepocuchal účes, je nutné z ní nějakým způsobem demontovat tričko. Nakonec přijdou ke slovu nůžky. Po shlédnutí tohoto způsobu svlékání na videu ženich konstatuje, že tohle budeme muset někdy zkusit 🙂

Mezitím přijíždějí svatební hosté. Mají spousty otázek, jako kde zaparkovat, kudy do hotelu a kam uložit svatební dary. Ženich na většinu z nich odpovídá výmluvným úsměvem, případně nechápe, co se po něm vlastně chce. Visnery není v tuto chvíli v dosahu a tak nastává menší chaos, během kterého hosté přenášejí dary z jedné části domu do druhé, podle toho, co zrovna napadne ženicha.

11:30 – nevěsta je oblečená a ženich smí konečně vstoupit s kyticí.

12:10 – přesun na místo obřadu – zámeček. Cestou se díky nevhodné konstrukci svatební výzdoby uvolňuje figurka na kapotě vozidla ženicha. Pajdulák v obleku a cylindru si lehá hlavičkou na kapotu a zvedá pravou nožičku do vzduchu, čímž vzbuzuje velké veselí náhodných diváků. Objevují se názory, že pajdulák za nic nemůže, neb se jen snažil vystihnout ženichovu podstatu.

12:30 – fotografování v prostorách zámku. Nevěsta uznává, že boty na podpatku opravdu nejsou vhodné k chození po podmáčeném trávníku. První šrámy utrpěly i bělostné svatební šaty. Iniciativa a nápady fotografa ale slibují zajímavé a neotřelé výsledky.

13:15 – ceremoniář zve hosty do oddací síně. Řadí nás před vstupem – mne k oltáři odvádí má máti, Visnery její tatínek. První do síně vstupuji já – jsem postaven před oltář a zde ponechán osudu. Rodičům patří první řada židlí, prarodičům a blízkým příbuzným ty následující. Vzadu pak sedí přátelé.

Zní hudba (ne, neměli jsme klasický svatební pochod 🙂 ). Ženich čeká, čeká a čeká…. Čas skoro jako by se zastavil a ač předtím bylo celkem OK počasí, nyní je v místnosti neskutečné horko. Pak se konečně otevřou dveře a v nich se objevuje Visnery s otcem. I v tom horku mnou projela vlna mrazu a tak tak jsem se ubránil dojetí. Tento výjev byl pro mne opravdu silným zážitkem, na který jen tak nezapomenu. Konečně mám Visnery po svém boku.

Ale ne tak rychle :-). Přicházejí básničky, které jedna hodná paní z místního úřadu napsala přímo pro nás. Recitátoři je pronášejí skutečně s citem a první hosté podléhají dojetí. Pak přichází paní oddávající. Její projev je též krásný a suchých očí je v sále v tomto okamžiku už jen minimum. Konečně přišel ten okamžik. Čas jako by nabral neskutečné otáčky, v ústech takové sucho, že se i žvýkačka rozpadla na padrť. Tak tak jsme si stačili lehce odkašlat a už je tu otázka, na kterou jsme dlouho čekali. “ANO.” Zvládli jsme to oba bez zaváhání, zakoktání, přeskočení hlasu. Ještě, než jsme si stačili oddechnout, už z úst oddávající slyšíme větu, že jsme manželé…

Snažil jsem se tento okamžik k něčemu přirovnat a jako nejvýstižnější mi připadal let letadlem: dlouho se letí (=dlouhé přípravy na svatbu), cca. půl hodiny se připravuje přistání (=svatební den) a ty poslední okamžiky před dosedem jsou strašně rychlé a samotný rozhodující dosed trvá jen vteřiny… …a najednou jste na pevné zemi. Aniž by mě toto přirovnání někdy předtím napadlo, měli jsme jako jednu ze skladeb ke gratulacím připravenou Chariots of Fire od Vangelise, která se hraje v letadlech ČSA po přistání :-).

Následuje přípitek (hezky až do dna), skoro nekonečné gratulace všech příbuzných, přátel a zúčastněných…. Pak odchod uličkou, do které hosté foukají bublinky z 35 bublifuků (zkuste si ve stovkách bublin najít dveře 😀 ).

14:30 – focení v ateliéru. Zde nás nefotí náš fotograf, ale místní “hvězda.” Ehm. Prostě člověk, který nafotil polovinu místního městečka a považuje se minimálně za Saudka. Přitom jediné, co umí, je snaha o přesvědčení mladých děvčat, aby mu pózovaly nahé. U nás proběhlo vše v klidu, přestože ani tentokrát nechybělo přesvědčovaní k aktům. Místní Saudek ale nepřesvědčoval mne (neví někdo proč?), ale infantilně působící družičku.

15:30 – příjezd na hostinu. Snad jediný malý kiks během celé svatby. Díky ne zcela ujasněné komunikaci ohledně začátku akce na nás ještě nebyli připraveni. Prý máme půl hodiny počkat. Někteří hosté uvažují o rozbalení transparentu s heslem: “My máme hlad!”

Ženich se tedy ujímá organizačních záležitostí a zajišťuje doprovod části “automobilových” hostů do hotelu a jejich transport zpět. Ačkoli původní avízo hovořilo o půlhodinovém čekání, po návratu cca. 15:50 již nejhladovější hosté (ti s tím transparentem) chtějí fyzicky napadnout ženicha, neb se na něj prý “už minimálně půl hodiny čeká!!”

15:51 – vstupujeme do restaurace. Podle zvyku servírce, která nás vítá, upadne na zem talíř. Málem leknutím upadl i ženich, ale nakonec to rozdýchal a společně s nevěstou vše uklidili. Situaci poněkud neustála ona servírka, neb ji následně upadly ještě dvě skleničky se šampaňským, což neměl být úmysl. Nejvíce hladové hosty tím ale silně nepotěšila – málem byla utlučena tyčí od transparentu.

16:00 – začíná hostina. Líčit všechny zde proběhlé události by bylo na dlouhý článek, takže zmiňme alespoň některé body:

• ženich s nevěstou zapěli karaoke verzi Aqua: Barbie Girl. Lidé s hudebním sluchem se vytratili ze sálu, ti s hudebním hluchem taktéž.
• svědek zazpíval karaoke verzi jakéhosi polského šlágru. Ačkoli nikdy předtím tuto písničku neviděl, ani neslyšel, byl jeho výkon skvostný. Pojali jsme podezření, že běžně zpívá polské hity v koupelně při ranní hygieně.
• falešná nevěsta málem přesvědčila ženicha, aby odešel s ní a dítětem. Příslib bečky piva ráno a večer se ženichovi zalíbil a dokonce byl ochoten tolerovat i pěstěnou bradku dotyčné. Nakonec se to ale zvrtlo: ženich zůstal s bečkou piva a falešná nevěsta odešla s opravdovou nevěstou na úřad pro registrované partnerství. Ženich tuto situaci komentoval slovy: “Svoboda se vrací!” 😀

Bylo by toho ještě spousta, ale mým dnešním cílem nebylo napsat druhý díl Jiráskova Temna, ani 356. pokračování Dallasu, takže na tomto místě skončím své dnešní vyprávění. Byla to svatba jako řemen a protože jsme ještě neumřeli, žijeme spolu šťastně a spokojeně až dodnes (tj. celé dva dny) 🙂