Okradli mě, nemám peníze na chlast!

K tomuto krátkému zamyšlení mě inspiroval článek Měla byste nějaký drobný? na Ženě-In.cz. Autorka v něm rozebírá své pocity ze žebráků, kteří z ní mámí peníze při každodenních cestách metrem. Rozhodl jsem se tedy sepsat několik svých zkušeností na toto téma.

V pražském metru se jednu pohybovala mladá slečna. Mluvila tichým hlasem, takže vždy musela přijít “až na doraz,” což mně osobně nebylo příjemné. Začínala slovy “Dobrý den, já jsem ze Strakonic.” a pokračovala “Okradli mě a já nemám na zpáteční lístek.” Když jsem jí potkal poprvé na Hlavním nádraží, odmítl jsem jí. O týden později jsem ji viděl o stanici dál – opět obcházela cestující a vyprávěla jim svůj příběh. A o několik týdnů poté jsem jí potkal na Pražského povstání. Přišla ke mně a začala “Dobrý den….” Nenechal jsem ji domluvit a vyprsknul jsem po ní “vy jste ze Strakonic, že jó! A okradli vás? To je zajímavý, že vás okradli už před několika týdny!” Chvíli na mne překvapeně civěla, ale pak se vzdálila a začala to zkoušet jinde. Na třetí pokus narazila na dobráka, který jí dal pár drobných. Počkala, až odjede a vydala se na další kolo….

Jindy jsem narazil na ještě kurióznější situaci: u Hlavního nádraží mě zastavila skupinka Romů se slovy “Dobrý den, nás okradli a nemáme peníze na lístek.” To jsem se neudržel a odvětil jsem slovy “No, vás teda určitě okradli!!” a pokračoval jsem dál ve své cestě.

Peníze jsem dal jednou: a zase na Hlavním nádraží, kde ke mně přišel habán kolem dvaceti-něco let se slovy “Brej den. Nedal byste mi nějakou kačku na chlast?” Vytáhl jsem dvacku se slovy “Vy alespoň nelžete.” Přeci jen raději dám někomu “na chlast,” než někomu, kdo mi bude lhát, jak ho kde okradli… …a pak si za “utržené” peníze taky půjde koupit “chlast.”

Pak jsem ještě jednou dal několik cigaret bezdomovci, kterého jsem potkal, když jsem čekal na svou Drahou polovičku. Byl to zajímavý človíček – čistý, v rámci možností upravený… …přišel požádat o jednu cigaretu. Dal jsem se s ním do řeči, protože jsem se zrovna nudil. Ukazoval mi fotky svých dětí, svého koně, které sebou, krom dalších “bezdomoveckých nezbytností,” nosil v igelitové tašce. Potom mi vyprávěl, jak si “zbloudilé existence” rozdělily halu Hlavního nádraží (kde jsou štětky, kde dealeři, …). Během hovoru se k nám připletl jakýsi německy mluvící člověk, který něco chtěl. “Můj” bezdomovec ho odehnal (česky) a pak mi vysvětlil, že to není žádný Němec, ale obyčejný místní zloděj. Když jsme se loučili, nabídl jsem mu zbytek cigaret. Zdvořile odmítl…. Nakonec jsem mu je vnutil. Dodnes na toho milého pána vzpomínám – bylo to zajímavé setkání, které za těch pár kaček/cigaret stálo 🙂