Levý horní roh Logo horní pravý roh
Horní levý roh
Reklama
Reklama Vyhledávání
Nejnovější články
Takto bude vypadat telefon Google Pixel! Unikl první obrázek.
Doučování matematiky Hradec Králové
Týdnoviny aneb Stát jako firma fungující z dotací
Rubriky
Aktuálně
Android
Android - tipy a triky
Čína - cestopis
Filmové recenze
Hodnocení restaurací
Komentáře
Maturitní otázky
Na čem právě dělám
Počítače
Recepty
Reklamy
Svatba
Tipy na výlet
Týdnoviny
Ukrajina
Z Internetu
Nové komentáře
Reklama
ZaRohem.cz > Aktuálně > Moje první auto

Moje první auto

18.2.2009 | Karel Kilián

Dnes bych chtěl pietně zavzpomínat na své úplně první auto a s ním spojené zážitky. Poté, co jsem dodělal autoškolu (nejen veselé příhody z tohoto procesu jsem zachytil ve článku Jak jsem dělal autoškolu), nastala samozřejmě otázka, čím budu jezdit. V rodině jsme auto neměli, takže jsem si v tomto směru musel pomoci sám. Prakticky všichni přátelé-řidiči do mne horem-dolem hustili, že po autoškole je potřeba začít co nejdříve jezdit, abych nezapomněl, co jsem se naučil. Obhlížel jsem tedy menší autobazary, poslouchal rady kamarádů, kteří říkali "v žádném případě ne francouzské auto," další zase nedoporučovali jiné provenience. Jednoho dne mě zaujala nabídka tehdy největšího autobazaru AAA Auto Praha. Ano, znal jsem jejich pověst, která je předcházela, nicméně Ford Fiesta ve stříbrné metalíze za 18 tisíc korun zněl velice lákavě. Dohodl jsem si tedy ještě ten den odpoledne návštěvu a prohlídku.

Hnal jsem se přes celou Prahu a představoval si, jak konečně začnu jezdit! Když jsem dorazil, ujal se mě technik a beze slov mě dovedl ke kýženému vozidlu. Nejsem odborník na auta, což ostatně vyplyne i z dalšího textu, ale v případě této Fiesty bylo evidentní, že autíčko prošlo čímsi velice nepěkným. Koroze byla úplně všude, kde mohla být, i tam, kde být nemohla, navíc, když technik otevřel motor, bylo zřejmé, že v tomto prostoru došlo k požáru. Zdvořile jsem tedy poděkoval a smutně smířený s tím, že dnes ještě jezdit nebudu, jsem se pomalu vydával k východu.

"Nechcete se ještě porozhlédnout? Třeba vás něco zaujme!" zahalekal za mnou technik. Jiskřička naděje ještě zcela neuhasla, takže jsem se otočil a společně jsme korzovali mezi vozy. "Tohle by se mi líbilo!" zazářily mi oči, když se přede mnou objevil Mitshubishi Colt v červené barvě. Ostatně tuhle skupinu menších aut typu hatchback mám dodnes nejraději ze všech. Technik ale překvapil a nutno dodat, že si tím u mne vybudoval značnou důvěru, když mě upozornil, že "na Japonce jsou drahé náhradní díly." Toto mohu potvrdit - sháněli jsme o několik let později víko kufru na Hondu Accord a nebýt vrakoviště kdesi za Kladnem, vyplázli bychom za něj víc, než za celou "stříbrnou" Fiestu. Jen elektricky odvládaná anténa rádia přijde na "Japonce" na dva tisíce.

Nadšení tedy ochladlo a já se opět smiřoval s tím, že zpátky pojedu zase autobusem. "A co škodovky?" otázal se mě technik. To neměl dělat. Už v roce 1988, kdy vyšla knížka "Škoda Favorit 136L vyjíždí" jsem byl obdivovatelem tohoto vozu. Zamiloval jsem si "Fávo" tak, že jsem byl ochoten se dlouhé večery hádat s kýmkoli, že je to nejlepší auto na světě. Ostatně i dnes, když mám možnost se tímto - dnes již retro automobilem - svézt, nikdy neváhám! Zmíněná knížka má navíc stálé čestné místo v mé knihovně. "No, vždycky jsem toužil po Favoritu," odpověděl jsem, na což mě technik takřka chytil za límec a dovlekl doslova do "favoritího ráje." Ukázal mi dva vozy a že prý dojde pro klíčky. Budování vztahu důvěry pokračovalo, neboť dotyčný otevřel první auto, prohlédl ho pro mne odborným okem a řekl: "Ne, tohle by nebylo dobré. Vidíte? Byl bouraný. To byste si moc nepomohl. Navíc byste musel měnit spoustu věcí. Pojďte se podívat na ten druhý." 

"Ten druhý" byl světle hnědý Favorit 135L, rok výroby 1991 (tedy v tu chvíli deset let starý), nabízený za 55 000 Kč. Tolik peněz jsem sice pohromadě neměl, nicméně nabídku na projížďku jsem přijal. Vydali jsme se po výpadovce, řídil technik, bylo krásné letní odpoledne. "Vidíte? Teď se zapnul větrák chlazení," řekl řidič. Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože jsem coby absolutní analfabet v tomto oboru netušil, o čem mluví. Po asi pěti kilometrech pustil za volant mne. Rozšafně si stáhl okénko a vystrčil pravou ruku ven. Pro mne to byla první jízda od autoškoly a podle toho to také vypadalo. Při jednom zatočení jsem minul u chodníku stojící auto tak těsně, že borec sotva stačil schovat ruku dovnitř. Na mou omluvu, že jsem od autoškoly nejel, odpověděl "To jsem si všiml."

Dojeli jsme zpět do "áček" a došlo na lámání chleba. Podle technika bylo auto v dobrém stavu, já chtěl jezdit, ale jak jsem říkal - plnou cenu jsem neměl. "Není problém! Můžete si ho vzít na leasing!" sděloval mi nadšeně technik. Na čelním skle se skvěla, kromě celkové ceny, měsíční splátka ve výši 2 500 Kč. "To není zase tak moc," řekl jsem si. "Dobře, tak já si skočím na poštu pro peníze na první splátku a vrátím se!" odpověděl jsem. Technik se patrně bál, abych se cestou nerozmyslel a pohotově nabídl, že mě na nejbližší poštu hodí. Jeli jsme v tu chvíli už skoro mým Favoritem, nicméně po zkušenosti s pokusem o amputaci ruky mě mladík za volant nepustil a řídil sám. U pošty jsem se před výstupem snažil vytáhnout okénko zpět, leč nešlo to. Technik slíbil, že se na to podívá a když jsem se vracel zpět s penězi, bylo již okénko zavřené. Rovnou předestřu, že okénko bylo nejmenším problémem - sice nešlo vytáhnout zpět, ale když se mu pomohlo rukou, mechanismus se "chytil" a dalo se to. Cestou zpět do bazaru jsem, pln nadšení, říkal technikovi: "Vidíte, takové věci se o vašem autobazaru píšou a vy přitom máte takový přístup k zákazníkovi! Dokonce i na poštu jste mě hodil..." "No, to víte, konkurence nás pomlouvá," byla jeho odpověď. Bože, jak já byl blbý, že jsem mu tehdy věřil!!

Pak jsem asi půl hodiny čekal venku na přípravu podkladů, moje autíčko již stálo odstavené stranou a já na něj hleděl tak zamilovaně, že i když kolem projelo Lamborghini Diablo, které chtěl někdo vzít na zkušební jízdu, nevěnoval jsem mu pozornost. Kolem chodili technici s vysílačkami a mně z růžového, tedy vlastně světle hnědého, snu neprobralo ani to, když se jednomu z vysílačky ozvalo: "Víš, jak si tady ti dva mladí kupovali to auto? No, tak pár kilometrů odsud bourali a oba jsou mrtví."

Přišel okamžik podepsání smlouvy. Právě tento moment tak často přirovnávám k podepisování Lisabonské smlouvy, protože vše bylo zinscenováno stylem "Honem, honem, tady, tady a tady to podepište." Na leasingové smlouvě se místo 2 500 Kč skvěla částka 3 500 Kč, ale to už mě nemohlo zastavit. Prý že je v ceně nějaké pojištění proti krádeži, havárii a podobně. Že auto jaksi nemělo povinné ručení, to nikomu nevadilo. Nemělo ho celý rok, co jsem s ním jezdil, naštěstí mě nikdy nezastavili policajti.

Až mnohem později jsem si spočítal, kolik vlastně za celou legraci zaplatím: 15 000 první splátka, plus 24 x 3 500 = 99 000. No, přeplatit 44 000 Kč, to byla pěkná blbost, kterou dnes uznávám.

Nahonem jsem sehnal kamaráda s Fordem Sierra, který mě vyvedl z končin, jež jsem neznal a ze kterých bych se sám domů nikdy nedostal. Už cestou se projevila moje nezkušenost, když jsem při přejezdu z pruhu do pruhu málem narazil do středových svodidel.

Když jsem auto představil svým kamarádům - Škodovkářům, kupodivu nesdíleli mé nadšení. Nejprve se jeden několikrát opřel o předek, až milého "Favouše" rozhoupal. Když se auto houpalo ještě několik sekund poté, co přestal, konstatoval, že mám v háji tlumiče. Ano, ty byly opravdu úplně zničené, takže když jsem například přejel železniční přejezd, připadal jsem si jako v americkém hip-hoperském autě.

Pak se podíval přísným okem na karosérii a říká "Ty, hele, ty dveře vůbec nelícujou. To auto šlo evidentně přes střechu." Vzpomněl jsem si na to, jak mi technik v "áčkách" říkal, že bourané bylo to vedlejší auto, ne tohle. Ale co se dalo dělat - jednou jsem to koupil, tak s tím budu jezdit.

Po přečtení několika "urban legends," ve kterých se říkalo, jak několika lidem po nárazu zrcátkem do vrat garáže vypadly ze zrcátka klíče a kopie dokladů, jsem si v nemocnici nechal Favorita "přezámkovat." To byla první, ne zrovna malá investice. Když jsem odjížděl, upozorňoval mě šéf řidičů, že "asi bude ve výfuku malá dírka, protože je to slyšet." Já neslyšel nic. Žil jsem v představě, že o něco sytější zvuk je výrazem sportovního ducha a podle toho jsem s milým Favoritem jezdil.

První větší závada přišla, když jsme na Spořilově vyjížděli relativně mírný, ale dlouhý kopec. Před semafory byla kratší kolona, takže jsme popojížděli. Po několika minutách se interiérem začal linout podivný zápach. Podíval jsem se na palubní desku - ukazatel teploty chladící kapaliny byl v červeném poli. Při pohledu na kapotu se z motoru kouřilo. Odstavil jsem tedy auto na zastávce autobusu, za mnou jedoucí kamarád okamžitě otevřel motor a po krátké obhlídce konstatoval, že "Ten větrák chlazení je úplně zatuhlý a jak jsme jeli pomalu, tak se to nestíhalo chladit!" "Vždyť mi při té jízdě technik výslovně říkal, že se teď spustil větrák?!" podivil jsem se. "No jo, áčka," konstatoval kamarád, "podle toho stavu, v jakém to je, se ten větrák už nějaký ten měsíc určitě netočil." První návštěva servisu tedy obnášela výměnu větráku chlazení.

Když napadl první sníh, ukázalo se, že v pořádku nejsou ani brzdy. I při mírnějším zabrzdění mělo totiž moje autíčko sebevražedné tendence, neb se doslova vrhalo do protisměru. Požádal jsem tedy kamaráda automechanika, zda by mi brzdy nevyměnil. Kamarád byl ochotný a když mi auto vracel, upozornil mě, že by bylo dobré vyměnit také spojku, ale že to prý ať raději udělají v autoservisu. Zábavné také byly letní gumy, na kterých jsem tehdy jezdil, protože na zimní nebyly peníze a hlavně v Praze po většinu času stačí. Když ale napadl čerstvý sníh, zažil jsem občas i veselé okamžiky, včetně otočky o 540 stupňů (tedy 1,5 obrátky). Na druhou stranu to byla ta nejlepší škola a pokaždé, když bylo náledí, vytáhl jsem auto na některé z okolních opuštěných parkovišť, které jsem zpravidla "vydřel až na asfalt."

Následovala výměna spojky. Po vyzvednutí "Favouš" jezdil úplně jinak - skoro jako autíčko na autodromu, tedy když se pustila spojka, prakticky ihned se rozjel. Byl jsem nadšený! Kromě toho mi v servisu udělali sbíhavost, která prý byla "nějaká rozhašená" a upozorňovali mě na cosi s přední nápravou a nějakými "prachovkami." I dnes mám jen matnou představu o tom, co vlastně měli na mysli, takže jsem to spravovat nedal.

Protože jsem neuměl moc dobře řídit, skákával jsem občas přes obrubníky, díky čemuž bylo nutné dělat geometrii skoro každé tři měsíce. I tak se mi podařilo sjet relativně nové přední gumy tak, že prakticky neměly vzorek. Při "klasickém chlapském pivním posezení," kde bývá každý odborníkem na všechno, mi kamarádi poradili, že když už mám sjeté pneu, měl bych je mít raději na zadní nápravě, protože na předku to bude policajtům vadit. Využil jsem tedy slunného jarního dopoledne a přímo před domem jsem za pomocí rezervy provedl přehození kol. Byl to poměrně zajímavý proces, protože jsem musel vypracovat postup, kterak s jedním heverem, čtyřmi koly a jednou rezervou dostat na co nejméně zdvihů přední kola dozadu a zadní dopředu. Sice se povedlo, ale při utahování se klíč na kola "made in China" prakticky rozpadl a musel jsem volat jednoho z kamarádů-Škodovkářů o pomoc. Přijel, utáhl všechny matice (protože byl o dost kilo těžší, než já, podařilo se mu každou matici otočit vždy ještě minimálně o půl otáčky) a šlo se na pivo.

Následně jsem ještě několikrát absolvoval seřízení sbíhavosti a vždy jsem se dozvěděl nové věci, které by se ještě měly opravit. Skončilo to tak, že jsem vozil auto do servisu s tím, že jsem hned ve dveřích hlásil "Mám 5 000 Kč, udělejte s tím, co myslíte, že je vhodné." Kupodivu to auto na základě mých slov nevzali a nehodili ze skály.

Veselá příhoda se mi stala, když jsem jel na sraz v Brně. Vezl jsem směrem tam dva spolucestující, směrem zpátky dokonce tři s tím, že posledního jsem zavážel až do Mělníka. Po otočce v Mělníce začalo auto "cukat." Byly dvě hodiny v noci, já zastavil na silnici někde mezi Mělníkem a Prahou a otevřel motor. Byl tam! To bylo vše, co jsem byl schopen zjistit. Znovu jsem tedy nastartoval, auto se rozjelo, ale za značkou "Praha" ztichlo a zastavilo definitivně. Teprve v tom momentě mi došlo, že další věcí, která nefunguje, je kontrolka "hladové oko" - tedy ručička sice ukazovala prázdnou nádrž, ale protože nesvítila kontrolka, spoléhal jsem na to, že v nádrži ještě nějaké palivo je. Nebylo. Rezignovaně jsem opět zavřel motor, opřel se o nepojízdné auto a v tom momentě se stal zázrak: asi 500 metrů ode mne byla benzínka! Navíc to bylo z kopce, takže jsem skočil do auta a s vypnutým motorem sjel dolů. Pravda, měl jsem co dělat, abych to u stojanu ubrzdil - bez posilovače to prostě není ono - ale podařilo se. Načepoval jsem kýženou tekutinu a radostně dojel domů.

Favorit se ale sypal rychleji, než stačily probíhat opravy, takže mě jednoho dne kamarád-automechanik upozornil, že pod víčkem, kterým se dolévá olej, se dělá "kašička," což by prý mohlo napovídat na špatné těsnění, nebo prasklou hlavu válců. Druhou variantu označil jako "průser" a finančně náročnou věc. Jezdil jsem ale dál.

Po jedné firemní oslavě jsem vezl kolegyni domů, když se ze spodku vozu ozvala rána a následovalo velice hlasité "prdění." Ano, ona "dírka ve výfuku," na kterou mě upozornili u nás v nemocnici, již narostla do takových rozměrů, že se výfuk rozdělil na dvě půlky. Kromě "prdění" byl pohyb auta doprovázen i kovovým zvukem, jak jsem tahal jednotlivé části výfuku po vozovce. Celková zvuková kulisa byla tak výrazná, že mě slyšel kamarád, jak jedu domů, ještě když jsem byl dva kilometry daleko.

Auto jsem postavil před dům s tím, že až budou peníze, odvezu ho do servisu. Bohužel "než byly peníze," probíhalo v naší ulici "blokové čištění." Auto mezitím přestalo startovat, takže jsem na doporučení "pivních odborníků" dal za sklo trojúhelník a cedulku, že auto je nepojízdné. Odpoledne jsem se vrátil a samozřejmě auto bylo fuč. Skončilo na odstavném parkovišti někde v Hostivaři. Hned jsem si pro něj letěl, protože cena za jeden den stání byla poměrně vysoká. Zaplatil jsem asi 1 800 Kč a společně s kamarádem-Škodovkářem auto odtlačil mimo placený prostor.

O něco později jsme ho zkusili roztáhnout na laně, nicméně nepodařilo se. Snahy o odtah jsme také zavrhli poté, co jsem s nebrzdícím Favoritem málem projel kufrem kamarádovy milované Felicie. Auto tedy zůstalo stát na místě a já za něj podle logiky "nejezdí-neplatím" přestal platit leasing. Za měsíc volali z banky, že jim nepřišla platba, já se náramně podivil, jak je to možné a od příště už jsem nebral žádná čísla, která jsem neměl v seznamu (to ostatně dělám dodnes). Za další měsíc už zvonil u baráku vymahač, že prý buď peníze, nebo auto. Protože byl o hlavu větší, než já, odvětil jsem mu, že peníze nemám a auto stojí v Hostivaři a je nepojízdné. Další den pro něj přijeli i s odtahovkou a odvezli ho. Už jsem neměl zájem dál financovat neustálé opravy toho vraku a podle SPZky tento zájem neměl už ani nikdy nikdo jiný. Časem jsem leasingovce doplatil dlužnou částku a měl jsem zase klid. Odnesl jsem si celou řadu poučení, mezi jinými i to, že smlouvy (včetně té Lisabonské) by se neměly podepisovat "honem, honem" a že lidem z autobazarů není radno věřit, jsme-li v pozici kupujících a autům nerozumíme. Tak tedy skončilo mé první auto.

Přidám ještě jednu příhodu ze života. Svého času jsem psal pro nakladatelství Computer Press. Firma tehdy pořádala akci (rozuměj ožíračku) na Šumavě a dala k dispozici firemní auto - jakéhosi Opela v kombíku. Řídil kmenový redaktor, který měl očividně problémy s jízdou v noci (ty mám také). Včetně mne jsme byli v autě čtyři redaktoři technických periodik. Dojeli jsme na Šumavu, cestou zpět jsme všichni překvapeně koukali na ukazatel stavu paliva, který se skoro vůbec nepohnul. Kmenový redaktor dokonce pochválil autíčko, jak má asi skvělou spotřebu, když na tak dlouhé cestě ručička vůbec neklesla. No, co se nestalo - někde v Plzni začalo auto škubat a škytat. Všichni jsme pochopitelně řešili proč. Tak se dělo ještě zhruba dalších 30 kilometrů, když jsem si všiml, že na protější straně palubní desky je ukazatel se symbolem pumpy a jeho ručička je úplně dole. "Ty, tak mě napadá, není náhodou ukazatel paliva tamto vlevo?" zeptal jsem se řidiče. "Zrovna na to koukám," přišla odpověď z přední sedačky. Přesně v tom okamžiku auto ztichlo a došel benzín. Naštěstí jsme byli v nějaké vesnici, kde jsme od usedlíka vydyndali kanystr paliva, díky kterému jsme dojeli alespoň na nejbližší benzínku. Ona ručička, která se nehýbala, byla, jak už jste asi poznali, ukazatel teploty motoru. Byli jsme tam čtyři chlapi a všem nám to došlo až v okamžiku, kdy jsme zastavili.


 
Karel Kilián, autor tohoto článku, volí Svobodné!
Svobodni.cz

Dočetli jste až sem a chcete pokračovat?
Diskuze ke článku Tisk článku 

© Karel Kilián - všechna práva vyhrazena autorovi tohoto článku. Jakékoli další šíření tohoto článku je porušením zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském a právech souvisejících s právem autorským. Bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázána jakákoli další publikace, přetištění nebo distribuce článku či jeho části.

Diskuze ke článku
Karel K. To: BestProgrammer
BestProgrammer To: Karel K.
Karel K. To: Lone Star
Lone Star pro tento přístup...
Karel K. To: Lone Star
Lone Star 2 Karel
Karel K. To: Lone Star
Lone Star "nejezdí-neplatím"
 

Oblíbenci
D-FENS
Arthur Dent
Zrcadlo
Test Osobnosti
Hansuv.net
Zumba.ZaRohem.cz
Lafiho výlevník
Elektronické cigarety
ZaRohem.cz
Úvodní stránka
RSS články
RSS diskuze
Redakce
E-mail
Ochrana osobních údajů
Výročí dne
Je 18.10.2017
Dnes má svátek Lukáš
původ jména je latinský a znamená: pocházející z Lukánie
Nové komantáře
Svatba v Řecku, tak trochu jiná záležitost
Kamča 10.4.2017 14:43
řecko je krásná destinace na svatby. :-) my jsme t...
Sodastream - zkušenosti, postřehy. Koupit či nekou
Martin 24.3.2017 17:19
V souvislosti s kauzou v USA, kde stahují z prodej...
Užitečné příslušenství k elektronickým cigaretám
Petra 18.3.2017 15:11
No abych pravdu řekla o Vánocích jsem dostala jako...
Android tipy: Co dělat, když GPS není schopna nají
Mates 3.3.2017 18:00
Po aktualizaci z android 6 na android 7 mě přestal...
Češi musí mít vízum na Ukrajinu a k tomu ještě růz
Auriel 26.2.2017 23:24
Potvrzení, že nemají AIDS? A co ti, kteří to AIDS ...
TOPlist