Levý horní roh Logo horní pravý roh
Horní levý roh
Reklama
Reklama Vyhledávání
Nejnovější články
Takto bude vypadat telefon Google Pixel! Unikl první obrázek.
Doučování matematiky Hradec Králové
Týdnoviny aneb Stát jako firma fungující z dotací
Rubriky
Aktuálně
Android
Android - tipy a triky
Čína - cestopis
Filmové recenze
Hodnocení restaurací
Komentáře
Maturitní otázky
Na čem právě dělám
Počítače
Recepty
Reklamy
Svatba
Tipy na výlet
Týdnoviny
Ukrajina
Z Internetu
Nové komentáře
Reklama
ZaRohem.cz > Tipy na výlet > ISTANBUL 2008

ISTANBUL 2008

16.2.2009 | Pavel Horna

Jako (podle některých) „cestovatel – profesionál“ jsem se loni rozhodl podívat se do bájného Istanbulu. Jedna vyzkoušená cestovní kancelář nabízela vlakový zájezd za rozumnou cenu, ale hlavně pro (detailně) nezasvěceného turistu s návštěvou všech známých památek. Rozmýšlení jestli to podniknout, nebo ne bylo celkem jednoduché – JEDU.

 

Blížil se čas odjezdu (půlka listopadu) a začala přicházet drobná – až větší nejistota o bezpečnost. Nešlo ani tak o sebe – i když překladatel na turečtinu nejsem a s angličtinou taky dvakrát kamarád nejsem (kromě základních věcí jako je help, sos, policie, many, a další podobné notoricky známé věci včetně lehkých čísel – hold, učil jsem se německy…), ale spíš o zavazadla. Protože ve velkém fotím a točím, tak o tyto věci, + samozřejmě peníze a doklady. Ono mezi lidmi kolují hrůzné historky o přepadávání, … . Celkem jsem se uklidnil až den před odjezdem, kdy jsem na internetu hledal nějaké informace o Istanbulu a Turecku obecně, památkách, turistických lákadlech, jídle, hygieně, suvenýrech, … . Tam jsem se dočetl (běžné stránky se základními info, podle vyhledávače), že jsou Turci k turistům vstřícní (hlavně při nakupování) a s bezpečností to tam je mnohem lepší než někde na „západě“. Pokud si tam dáte batoh „dopředu“, tak Vás pohledy odsoudí a budou se podle toho i chovat. Prostě mají svoji hrdost a opravdu se není čeho bát. Takové informace jsou opravdu dobré a cestovatele dostanou „do klidu“.

 

Na zájezdu se nás sešlo 12 – i s průvodkyní. Po přestupu v Budapešti jsme dojeli velice pohodlným nočním vlakem do Bukurešti. Tam si běžný evropský člověk zvyklý na nějaký standard EU a neustále sdělovacími prostředky válcovaný o zápaďáckých vymoženostech a novinkách připadne, jako by se vrátil o asi 30 roků zpátky (to si teda nepamatuju, protože jsem ještě nebyl na světě, ale z tehdy dobových filmů - dnes pro pamětníky – to tak nějak podobně všechno vyzařuje). Že se na nádraží oficiálně nesmí fotit (podle informací místního hlídače, který byl velice sdílný) – jedině s rychle schovaným foťákem pod kabátem – bych v dnešní době ještě chápal (mnohde z toho fandové mají problémy i na západě). Pár fotek místní železniční techniky jsem teda rychle (vzhledem k pořádnému foťáku – žádná krabička na máslo – asi ne zrovna moc nenápadně) udělal. Oficiálně bych si musel dojít za vedoucím nádraží pro kartičku povolující fotit. Vzhledem k mojí nulové znalosti (i) rumunštiny jsem od toho teda oficiálně upustil. Kameru mi nedoporučoval vůbec vytahovat vůbec z batohu. Na to by asi i ta kartička byla neúčinná. Na druhou stranu ale musím uznat, že s bezdomovci a podobnými povaleči nemají na nádraží díky několika členů ochranky potíže. Do čekárny se pouští jen s jízdenkou a čekat jen na nejbližší spoj. Několik lidí vykázal i s jízdenkou. Po dalších prostorách nádraží chodili jeho kolegové a ze zapadlých koutů vyháněli povaleče.

 

Procházka širokým okolím Bukureště je ale fakt pro našince již opravdu šílený. Paneláky vypadají, že zítra spadnou, cesty s obrovskýma dírama, chodníky rozebrané, auta výhradně z minulého tisíciletí, provoz MHD vypadal jako pravidelné nostalgické jízdy,… Největší šok byl ale rozvod elektřiny. Všechny možné dráty jsou na sloupech po obou stranách ulice. Na jedné celkem velké křižovatce to vypadalo jak na dvoře v centrále nějaké telekomunikační firmy. Kdyby se všechny dráty sundaly a daly do šrotu najednou, tak taková kolona aut by se vyrovnala zácpám na D1!!!

Další věc, které si nešlo nevšimnout byly tlupy psů bez domova. Byli většinou přítulní a vděční za jakýkoliv zájem, ale bylo vidět, že jejich domov je ulice. Byli všudypřítomní. To je prý ale problém celého Rumunska. Celkem na mě (i další, co jsme se po okolí nádraží prošli) působila Bukurešť totálně šedě, zastarale, bez života, bez nových investic. Prostě opravdu až děsně.

 

Vlak do Istanbulu (přímé vozy) byly přistaveny 5 minut po oficiálním odjezdu - zveřejněném na místních informačních tabulích. Ten dodatek je poměrně důležitý, protože JŘ vytištěný u nás psal odjezd vlaku o cca 45 minut později, což mohlo běžným turistům způsobit celkem problém. Naštěstí cestovka to měla zjištěné přesně (nerozhodoval tu ani posun času o hodinu – prostě jiný JŘ, který ale neseděl prakticky jen při tom odjezdu z Bukurešti). Protože v celém voze do Istanbulu jela jen naše 12 členná skupina, dohodla naše průvodkyně s průvodcem vozu obsazení více kupéček, než jsme měli místenek (místo po 6 jsme jeli po 3). Šok byl ale opět na světě (hlavně pro osoby ženského pohlaví). WC bylo řešené šlapkami („klasický turecký záchod“). Že jsou na některých statických místech „východu“, s tím počítají skoro všichni, ale že jsou umístěné i v tak (místy extrémně) pohyblivém prostředku jako je provozní železniční vagon, v to nedoufal nikdo. Průvodce vozu musel názorně ukázat „návod k použití“ (u toho byly jen ženské, chlapi si prý nějak poradí/informaci předají dál). Protože ale přišly v náladě hororového šoku i záchvatu smíchu, bylo vidět, že dokud to nevyzkouší, nebudou si jisté ničím.

Další cesta probíhala v klidu. Až do doby, kdy byl onen záchod obsazen a nějaký kolega chlap potřeboval, tak šel na druhou stranu vozu. Po příchodu se -výhradně mezi chlapy- předávala supertajná informace – hodná vojenské, že tam je záchod klasický. Samozřejmě jsme to ženským neřekli a bavili se jejich zážitky na šlapkách. Pravda ale samozřejmě najevo vyšla. Ale až po asi 3 hodinách. To pak bylo „zle“, že jsme to věděli a nic neřekli, a že nám to vrátí (naštěstí se za celý zbytek cesty nikterak nestalo… . Byli jsme totiž opravdu dobrá parta, která se dala dohromady na místě.).

 

Do Bulharska jsme přes Dunaj přejeli po „Mostě přátelství“ (nebo tak nějak se jmenuje). Ve spodním patře jsou koleje a v horním silnice. Byl to další z hrozných zážitků, který je celkem pro silnější nervy. Rychlost byla maximálně 30 km/hod a zvuky při jeho průjezdu občas připomínaly film Přejezd Kassandra (v prodeji na DVD v Levných knihách za 49, ale i 29 Kč-osobně doporučuju jak pro herecké obsazení, tak pro děj, kde sice nechybí střílení, ale vše je jen nutné v rámci příběhu).

 

Bulharsko je již o poznání civilizovanější a upravenější než Rumunsko, ale zde se na nádraží zase pásly přivázáni osli. Žebrající psi u vlaku taky byli, ale hozené české pochutiny jim mnohdy moc nejely. Jízda vlakem je ale přes oba státy klidná a rychlá. Místy okolní příroda připomínala krajinu kolem Berounky. I na upozornění průvodce vozu jsme zamykali kupé i okno (v Rumunsku i Bulharsku), ale nebylo to potřeba. Žádné nekalé živly nebyly naštěstí ve vlaku přítomny – bylo mimo jiné už hluboko po turistické sezóně.

 

Další nezvyk – i proti již dávnému stavu u nás – nastal při přejezdu do Turecka. Všichni cestující museli vzít svůj pas, vystoupit z vlaku, postavit se do fronty k jednomu otevřenému okénku a nechat si ověřit pas s následným razítkem. Pak se postupně vracelo do vlaku. Vlak byl v danou dobu zcela bez dohledu, otevřený, nehlídaný. Nádražáci  si (i kolegům) kupé zamkli aspoň 4hranem, ale i tak to nebylo moc ideální. Po návratu všech cestujících pak procházel další pasovák celý vlak a kontroloval u každého, jestli má v pase to potřebné razítko. Jen pro zajímavost, toto musel absolvovat i průvodce vozu. Protože v kanceláři stál přede mnou, viděl jsem, že pas má razítkama pobouchaný fakt pěkně. Do Istanbulu jsme dojeli odpočatí, v klidu a v pohodě – až na to cca 1,5 hodiny zpoždění.

 

 

Istanbul mě uchvátil hned při příjezdu. Hodně k tomu přispělo i počasí – jasno, teplo, bezvětří.

Nádraží je postavené tak, že se prakticky celá historická část (která je na kopci) objede a zastaví se na místě, odkud je to blízko do všech částí Istanbulu. V okolí nádraží je spousta hotelů, jen najít ten svůj. Kurz jedné turecké Liry vyšel (v té době) na cca 12 Kč. Přepočet byl totiž jednoduchý 1 EURO  jsou 2 Liry (+ - nějaké opravdu drobné). Lepší kurz (o těch pár drobných) byl odpoledne-oproti ránu.

 

Historické centrum (jeden nevelký kopec) obsahuje vše co je známé, když se řekne Istanbul – Modrá a Sulejmánova mešita, Hagia Sophia, Cisterna, Velký a Egyptský bazar, Palác Topkapi, Harém.

Další lákadla jsou Galatský most a Galatská věž, které jsou také kousek od nádraží – opačným směrem.

Pro milovníky historické dopravy doporučuju svezení podzemní lanovou dráhou zvanou „Tunel“ (spodní stanice kousek od Galatského mostu-. Jde prakticky o totéž, co máme v Karlových Varech k hotelu Imperiál. U horní stanice je konečná historické tramvaje, která Vás sveze po obchodní třídě (trasa Tunel-Taksim).

 

Bezpečnost sama o sobě je v Istanbulu opravdu v klidu. Žádné bezdomovce a žebrající obejdy jsem neviděl. Policii jsem tam sice zrovna mockrát neviděl, ale připadal jsem si opravdu bezpečně. I v noci, kdy jsem chodil sám fotit turistické atrakce. Pravda je, že když jsme zašli do jedné čtvrti daleko od centra, tak jsme se dostali do poněkud jiného světa: žena rozbíjela sekyrou křeslo a muž se na ní z povzdálí díval, dítě žebralo za (nechtěnou) radu many many, ženy chodily zahalené a bylo vidět, že i zde (od našich evropských velkoměst k nepoznání) zavanuly zvyky a pravidla z „vnitrozemí“. Nebýt zde tolik mešit a pravidelného svolávání na modlení, tak by turista nepoznal, že není „na západě“.

 

Pro někoho líbivé, pro někoho obtěžující chování obchodníků je ale v každém obchodě (v Bazaru je to doslova samozřejmost). A jaké to je chování? Nabídnout svůj produkt doslova za každou cenu. Pokud (potencionální) zákazník projeví i jen malý zájem o něco (prostě se na něco jen trochu podívá), hned je prodejce u něho a nabízí, vychvaluje, začne s cenou (která je ale hodně nad prodejní) a na Vás je možnost se tam teda zastavit a prohlížet si (klid už na to ale v žádném případě mít nebudete) a diskutovat o nabídce (nejlépe poloviční ceny), nebo raději hned odejít (a mít klid-ale být bez zboží). Pokud je na to turista připraven, tak může ušetřit opravdu „velké prachy“. Z vlastní zkušenosti vím, že („koženou“) peněženku prodejce nabízel nejdřív za 10 lir. Protože jsem ale neměl moc velký zájem, snížil cenu až na 3 liry (cca 36 Kč). Tričko bylo za původní cenu 16 lir. Po delším smlouvání nabízel za 10 lir. Moji nabídku 9 už ale v žádném případě nechtěl příjmout, tak jsem odešel bez trička. Kousek od Modré mešity jsem ho ale koupil za těch 10 lir zcela bez smlouvání – byla to oficiální prodejní cena v kamenném obchodě. Pravdou je, že už to nebylo takové „vzrůšo“, ale tričko mám levně.

Vstup do mešit je všude zdarma (kromě Hagia Sophie, která ale prakticky mešitou není-pominu-li, že momentálně je braná jako muzeum), vstupné do památek je „v normě“. Nečekaně se ale platí vstupné navíc do Harému (k centrálnímu vstupu do Paláce Topkapi).

 

Istanbul je známý i Bosporským průlivem. Zde prakticky rozděluje Evropu od Asie. Lodí tam jezdí místy jak na D1! Úchvatné stavby jsou 2 mosty přes něj (náklady se na mýtném vrátily za 2 roky provozu každého!!!).

 

Místní jídlo taky každému doporučuju ochutnat. Ryby vylovené, opečené, podávané v housce se salátem jsou nezapomenutelné. Stejně jako malé zákusky – Baklava. Strach o hygienu mít taky nemusíte. Hotely jsou v dobrém stavu a voda je (ze zkušeností všech 12 členů zájezdu) bez problému pitná. Balená se ale samozřejmě prodává taky. Na místě neměl žaludeční problémy nikdo (až po příjezdu domů, což bylo cca 3 dny od odjezdu). K pití doporučuju turecké čaje. Jablečný je chuťově dokonalý (za tento suvenýr domů budete chváleni). Cena granulovaného v obchodě je i 100g za 1 lyru.

Kdo zná (lehčí by bylo říct kdo nezná) „náš“ turecký med, bude 100% překvapen, co se prodává tam. Je to spíš želé, ale skvělé. Prodává se v několika příchutích a druzích balení. Doporučuju taky přivézt jako suvenýr, protože už jsem dostal hodně objednávek, že až tam zase pojedu, mám přivézt speciálně pro ně (někdy bych se tam chtěl ještě podívat, to je pravda, ale kdy to bude, to je ve hvězdách – zatím je to ve fázi že „bych tam zase chtěl“…). Podle reklamy by se dalo říct – „poznáte rozdíl“!

 

Další známá turecká specialita jsou leštiči bot. Je jich po celém Istanbulu několik. Pokud si sami dobrovolně boty nenecháte vyčistit, tak se Vám k tomu celkem vnutí (jako-že) vděčným způsobem stylem „za dobrotu na žebrotu“!!!

Jde-li skupinka turistů okolo, přidá se k nim a nabízí své služby. „Najednou“ mu během cesty spadne kartáč ze stoličky-pracovního prostředku. Pokud ho na to upozorníte (nebo ho vezmete a předáte), jako vděčnost Vám nabídne očištění bot. Kdo (nezasvěcený) by to nebral – zadarmo. Boty (i botasky) Vám opravdu naleští tak dokonale, že nepoznáte, že nejsou nové! Během krátké (ale výrazné) práce Vám povykládá, v jak špatné situaci je, že má moc dětí, že přijel z daleka,… (tomu jsem rozuměl i já). Když skončí, tak se s Váma ale rozloučí s nataženou dlaní. Odejít bez placení nejde (ani s odkazem na „zachráněný“ kartáč). Minimálně chce rozměnit. Mě tato „dobrosrdečnost“ stála 15 lyr, protože jsem nic menšího na rozměnění než 20 lyr neměl a vrátil mi 5 lyrovku !!! Reklamace vrácení peněz mi ale nebyla nic platná ani po zkoušce hlasitější domluvy. Ale zase to za ten zážitek 100% stálo.

 

Co můžu taky doporučit jsou pravé turecké lázně (umístěné u hlavní cesty mezi Modrou mešitou a Velkým bazarem – Cemberlitas Hamami). Jsou to lázně provozované od roku 1584 s nabídkou (obyčejné, ale přesto jiné) sauny, tradiční turecké lázeňské procedury, nebo olejové masáže. Dal jsem si tradiční tureckou masáž za 50 lyr. Nejdřív jsem se řádně vypotil, pak mi profimasér namasíroval celé tělo za pomoci husté mýdlové pěny a na konec mě opláchnul vlažnou vodou. Toho jsem se nejvíc bál, protože být rozpařený a politý ledovou vodou bych nemusel přežít (…) – navíc tak trochu z ruky-v Istanbulu. Vodu na polévání – i pro klasické „saunovače“ si moh ředit každý sám podle výdrže. Opravdu dokonalá relaxace. Protože jsme tuto proceduru absolvovali zhruba 3 hodiny před odjezdem vlakem zpět domů, byli jsme dokonale fyzicky i psychicky naladěni na cestu zpět (a turecké záchody ve vlaku).

 

Takže za svoji vlastní osobu může každému cestu do Istanbulu DOPORUČIT. Pokud má někdo s Istanbulem (a vlakovou cestou) jiné zkušenosti, tak ty moje neberte jako vnucování, ale já to opravdu tak vidím a fakt bych se tam ještě někdy rád podíval. Zase samozřejmě vlakem, ať poznám změny.

Pavel Horna


 
Dočetli jste až sem a chcete pokračovat?
Diskuze ke článku Tisk článku 

© Pavel Horna - všechna práva vyhrazena autorovi tohoto článku. Jakékoli další šíření tohoto článku je porušením zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském a právech souvisejících s právem autorským. Bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázána jakákoli další publikace, přetištění nebo distribuce článku či jeho části.

Diskuze ke článku
 

Oblíbenci
D-FENS
Arthur Dent
Zrcadlo
Test Osobnosti
Hansuv.net
Zumba.ZaRohem.cz
Lafiho výlevník
Elektronické cigarety
ZaRohem.cz
Úvodní stránka
RSS články
RSS diskuze
Redakce
E-mail
Ochrana osobních údajů
Výročí dne
Je 6.12.2016
Dnes má svátek Mikuláš
původ jména je řecký a znamená: vítězný v lidu
Nové komantáře
Sodastream - zkušenosti, postřehy. Koupit či nekou
Hana 25.11.2016 22:18
Dobrý den, dlouho jsem váhala zda SodaStream koupi...
Test SMART ForTwo aneb Jak jsme řídili trpaslíka
nikoš 9.11.2016 14:04
felda jako prvni auto neni spatna - az na tu bezpe...
Hromadné zmenšení obrázků/fotografií
Vlada 21.10.2016 13:16
Moc dekuji za clanek. Pomohl mi k rychlemu zmensen...
Jak zašifrovat flashdisk či přenosný disk?
George 4.8.2016 12:03
Ahoj Díky za hezky popis TC a chci se zeptat co v ...
Test osobnosti aneb Který typ je nejběžnější a kte
ava 16.7.2016 18:25
XXXJ Super takže mi to zase nic neřeklo......
TOPlist