Levý horní roh Logo horní pravý roh
Horní levý roh
Reklama
Reklama Vyhledávání
Nejnovější články
Takto bude vypadat telefon Google Pixel! Unikl první obrázek.
Doučování matematiky Hradec Králové
Týdnoviny aneb Stát jako firma fungující z dotací
Rubriky
Aktuálně
Android
Android - tipy a triky
Čína - cestopis
Filmové recenze
Hodnocení restaurací
Komentáře
Maturitní otázky
Na čem právě dělám
Počítače
Recepty
Reklamy
Svatba
Tipy na výlet
Týdnoviny
Ukrajina
Z Internetu
Nové komentáře
Reklama
ZaRohem.cz > Aktuálně > Jak jsem dělal autoškolu

Jak jsem dělal autoškolu

2.12.2008 | Karel Kilián

Bylo nebylo, nějakých osm let nazad, když jsem se mačkal v autobuse číslo 170, kterým jsem jezdil do tehdejšího zaměstnání a rozhodl jsem se, že si koupím auto. K tomu, abych mohl jezdit, jsem ale potřeboval jednu důležitou věc - totiž řidičský průkaz.

Poměrně rychle jsem našel autoškolu v místě svého bydliště - sídlila nějakých 500 metrů od mého domu. Přihlásil jsem se, zaplatil první polovinu splátky a začal docházet. První hodinu nás pouze poučili, že značky a křižovatky se máme naučit doma a do autoškoly budeme chodit pouze na testy, zdravovědu a trenažér. Pro ty méně chápavé dělala autoškola i hodiny, kde se probíraly jednotlivé dopravní značky, nicméně to jsem nepotřeboval, neboť vyhlášku (tehdy to ještě nebyl zákon) mi můj taťka - profesionální řidič - půjčoval již ve velice útlém dětství. Prakticky by se dalo říci, že jak jsem začal číst, začal jsem se i učit značky. Navíc jsem byl poznamenán i rozhlasovým pořadem, kterým nás krmili na prvním stupni základní školy - jmenovalo se to "Zlatá zebra - abeceda budoucího motoristy" a Hurvínek v něm prováděl děti základními pravidly silničního provozu.

Záhy jsem sehnal šikovný program na počítač, v němž byly obsaženy všechny otázky, které byly v učebnicích a testech. Věnoval jsem tomu opravdu hodně času, takže po několika dnech jsem už ani nečetl otázky a rovnou, podle obrázku a délky textu volil správnou odpověď.

Konečně jsem se dočkal první jízdy. Tedy přesněji - jednalo se o jízdu na trenažéru, což bylo monstrum, pamatující podle vybavení začátek škodovek v Čechách. Tedy alespoň interiér zcela odpovídal populární Škodě 105-120. Kromě volantu, sedačky a řadící páky se celý zázrak skládal z talíře, který rotoval žákovi nad hlavou a projektoru, který promítal na stěnu učebny cosi, co mělo připomínat silnici. Ve skutečnosti to byla spíše stínohra, protože silnice byly, pamatuji-li si to dobře, světlo a prostory mimo "vozovku" tma. Talíř se otáčel podle toho, kterou cestou z několika mála možných jste se vydali. Slyšel jsem pověsti o případech, kdy se talíř uvolnil a spadl žákovi na hlavu, ale nevím, zda to nepatří do kategorie "urban legends."

Hned při prvním usednutí do trenažéru jsem učitele překvapil, když jsem začal hledat pásy. Ač jsem byl zvyklý se poutat, tady prostě chyběly, což jsem nesl velice nelibě. Pustil jsem se do své první jízdy - pomalu se rozjel a snažil se držet ve svítících cestách. Docela mi to i šlo, ačkoli samozřejmě občas jsem k manévru potřeboval celou šíři fiktivní vozovky, jako bych jezdil s kloubovým autobusem. Postupně jsem vypracovával a přidával na rychlosti. Učitel mezitím usoudil, že to zvládnu sám a odešel do vedlejší místnosti vysvětlovat dopravní značky. Samozřejmě jsem okamžitě začal zkoušet, co trenažér dokáže a kolik z té virtuální škodověnky vytáhnu, takže jsem drandil, talíř se nade mnou točil jako zběsilý a já si užíval opojný pocit závodníka rallye. Nakonec jsem z toho vehiklu dostal (tedy podle tachometru na palubní desce) 80 km/h, což už byla slušná rychlost a já si říkal, že jsem velký kluk, když to celé tak pěkně zvládám. Před kamarády v hospodě jsem byl za borce, protože takovou rychlost z trenažéru nikdo z nich nedostal :)). Samozřejmě přesně v tom momentě, kdy jsem v tomhle fofru řezal jednu ze zatáček a talíř se nade mnou točil, jako diskotéková koule, vešel zpátky učitel a udiveně na mne zíral. Nevím, zda jsem měl nárok jen na jednu hodinu trenažéru, každopádně už mě na něj nikdy nepustili :)).

Když jsem složil všechny zkoušky ze značek a křižovatek, takže mě čekaly jízdy. Dostal jsem instruktora - mladého kluka, drobné postavy s permanentně zadumaným výrazem a mastnými černými vlasy. Vypadal tak trošku jako Indián. Vyznačoval se především neskutečným flegmatismem, který jsem mu opravdu důkladně otestoval. Mým vozidlem se na několik příštích hodin stala stařičká Felicie, předělaná na plyn, která absolutně neodpouštěla jakýkoli prohřešek. Kromě toho měla nějakou rozpadlou páčku blinkrů, takže při jízdě po dlažebních kostkách automaticky přepínala na dálková světla.

První hodinu jsme absolvovali na parkovišti, kam jsem byl přivezen instruktorem. Po ukázce ve stylu "tady to má motor, tady volant a tady pedály" jsem usedl do sedačky a jal se poutat. "Tady snad nemusíte...." pronesl tiše můj instruktor. "Ale musím!" oponoval jsem mu tvrdošíjně. Chlapec ještě očividně netušil, co ho se mnou čeká. Celou hodinu jsem kroužil po parkovišti, zastavoval, rozjížděl se a zase zastavoval. A chcípal, chcípal a chcípal. Instruktor mě vždycky uklidnil a nechal znovu zopakovat celou startovací proceduru až po rozjezd. Od té doby vím, proč bych si nikdy nekoupil auto z autoškoly :).

Další hodinu jsme opět jeli na parkoviště. Prosil jsem instruktora, ať dnes ještě nevyjíždíme ven, nicméně zhruba v polovině lekce jsem dostal příkaz "Tak, teď tady odbočte vpravo!" Prosebně jsem se ještě zmohl na "Ale nepojedeme ven, že ne?", což bylo stejně platné, jako hláška v Samotářích "Ale nepovezeme ho, že ne?" "Ne, já jen koukám, jak je tam zaháknutej." A za chvíli ho vezou.... Takže jsem se během několika vteřin ocitl na městské komunikaci. Šinul jsem si to rychlostí 30 km/h, v očích smrt a v hlavě pocit, že právě jedu monackou velkou cenu formule 1. "Tak trošku přidáme, ne?" zaznělo z vedlejšího sedadla. Šlápl jsem tedy na plyn a rozjel se na neuvěřitelných 40 km/h. Pane jo, to byly fofry! Naštěstí jsme první hodinu projeli jen několik okresek na okraji Prahy, takže jsem byl ušetřen zastavování a rozjíždění.

Další jízda už nebyla taková legrace - řídil jsem Feldu hned od autoškoly. Pomalu jsem se dostával do pocitů, které jsem znal z počítačové hry Need for Speed, kterou jsem v té době hrál. Rozdíly nebyly velké - místo Ferrari a Vipera jsem kočíroval Škodovku, rychlost byla zhruba čtvrtinová, ale zážitek to byl podobně silný. Když jsme vyjeli na můstek, vedoucí přes čtyřproudou silnici, přizpůsobil jsem rychlost jízdy ostatním vozidlům - tedy jel jsem asi 60-65 km/h. Samozřejmě se vedle mne ihned ozvalo "ale tady je padesátka!" Drze jsem zaprotestoval, že "Nikdo tady nejezdí padesát!", načež jsem byl usazen konstatováním, že "MY TADY PADESÁT JEZDIT BUDEME!" Začal jsem se těšit na okamžik, kdy budu mít řidičák, vlastní auto a budu si přes mostek jezdit, jak budu chtít :).

Už během této jízdy se projevil můj problém - kombinace nezkušenosti, trémy a plynové Felicie s notně vyčvachtanou spojkou ve spojení s rozsvítivší se zelenou na semaforu u mne způsobovala nával paniky a následné "chcípnutí" motoru. Instruktor byl ale opravdový kliďas. Během jedné z pozdějších jízd se mi povedlo "chcípnout" sedmkrát během hodiny a půl a teprve po tom sedmém zhasnutí motoru instruktor tiše pronesl: "To snad ne." Nabyl jsem dojmu, že ten chlapec je tak flegmatický, že i kdybych se s autem otočil pětkrát přes střechu a skončili jsme v potoce, použil by stejný komentář ve stejné tónině.

Krocení mých "závodnických vášní" bylo takřka na denním pořádku - například když jsme poprvé vyjeli na pražskou magistrálu a přede mnou se objevila značka, povolující rychlost 90 km/h, prošlápl jsem nebohé Feldě pedál až na zem se slovy: "Konečně začíná pořádný Need for Speed." Ani jsem nestačil dosáhnout vytoužené rychlosti, načež se vedle mne ozvalo "Jakmile to bude možné, odbočte vpravo." Minutu na to už jsem se potloukal uličkami Pankráce a proklínal sám sebe, že jsem nedržel hubu :).

Oblíbeným tématem mého instruktora byly dívky. Z celé naší skupiny si vybral na jízdy pouze samá děvčata (což svědčilo o tom, že je opravdu velký kliďas :)) ) a mne, což dodnes nevím, jak jsem si to měl vysvětlit. Vždy, když jsem střídal nějakou slečnu, jsme ji nejprve odvezli domů. Tam jsme ji vysadili a jen se zaklaply dveře, ozvalo se z vedlejšího sedadla: "Tak co jste jí říkal?" :)) Časem se ukázalo, že máme úplně jiný vkus, nicméně tradice odvezení-vysazení-kritika žila dál :).

Občas jsem měl i veselé řidičské chvilky. Když jsem například dojížděl vozidlo na křižovatce, instruktor přibrzdil a následně se mě zeptal: "Proč jsem vám přibrzdil?" Já na to: "No, to tedy nevím!" Jeho odpověď zněla: "Protože bychom se mu podívali do kufru." Suverénně jsem oponoval, že bych to dobrzdil :).

Horké chvilky jsem připravil instruktorovi na jednom semaforu v Nuslích. Už když jsme se k němu blížili, upozorňoval mě: "Tady na tom semaforu si dejte záležet - zelená tam svítí jenom chviličku a když neodjedeme, tak nás ti za námi sežerou." Samozřejmě to bylo to nejhorší, co mohl říci. Očima jsem hypnotizoval semafor, levou nohu nad spojkou, pravou na brzdě, rozsvítila se oranžová, já sešlápl spojku, pustil brzdu a místo, abych šlápl na plyn, jsem pustil spojku. Felda udělala škyt škyt a zdechla. Než jsem nastartoval, svítila na semaforu opět červená. Soustředil jsem se o to víc a představoval si, jak nás řidiči za námi žerou vzteky. Rozsvítila se oranžová, zelená, já opět provedl celou operaci rozjezdu, auto zaškytalo a stejně, jako předtím, jsme zůstali stát. Při třetím pokusu to málem dopadlo stejně, ale to už můj učitel nevydržel a trošku mi pomohl.

Po několika hodinách, které se nesly v podobném duchu a poté, co jsme zkonzultovali asi všechny mé "spolužačky," se nezadržitelně přiblížil termín poslední jízdy. Instruktor mě provedl místy, kudy nejspíš budeme další den jezdit a upozornil mě, na co si mám dávat pozor. Prozradil mi i svou taktiku, jak obměkčit inspektora jízdy: na začátek naší skupiny pojedou ty nejhezčí holky, aby se správně naladil (nevím, zda myslel na sebe či inspektora :) ), . Celkem logicky jsem já měl vyjet jako poslední. Na úplný závěr jsem dostal poučení: "Vy si dávejte hlavně pozor na rychlost" a upozornění že: "sáhnu-li vám během zkoušky do řízení, zkouška končí."

Ač jsem sám sobě sliboval, že přede dnem D nepůjdu do hospody, abych byl "ready," nakonec jsem se nechal přemluvit a zašel na několik Velvetů :).

Ráno jsme začali testem. Značky i křižovatky jsem zvládl na plný počet (tehdy 55 bodů), technické znalosti jsem taktéž prokázal, stejně tak i otázečku ze zdravovědy. Během testu přišel do učebny policajt. Už na první pohled byl krajně nepříjemný, což dokresloval polštář, obtisknutý na jeho tváři. Představil se nám jako poručík (možná to byla jiná hodnost) Vašut a odebral se do kanceláře majitele autoškoly, aby se probral kafem.

Jízdy začaly a já byl zvědavý na to, jak dopadne strategie mého instruktora. Když se k autoškole vrátily první dvě (nejhezčí) "spolužačky" s pláčem, vytušil jsem, že to nebude žádná legrace. Inspektor dával šťavnaté chytáky typu "Jakmile to bude možné, odbočte vlevo," přičemž na nejbližší křižovatce byla například značka s přikázaným směrem, nebo zákazem odbočení. Postupně takto odboural osm prvních uchazeček. Jediná "pokročilejší" dáma středního věku, která šla na svou třetí zkoušku a které všechny holky držely palce, skončila na kruhovém objezdu, kde nedala přednost a ještě vyhopsla Feldou na obrubník uprostřed. Z celkového počtu dvanácti uspěla jen jedna slečna. Podle její vizáže jsem usoudil, že se poručíkovi Vašutovi líbí "šprtkoidní typy." Konečně došla řada na nás - tedy mne a ještě jednoho zástupce mužského pohlaví. První jel kolega. Šoural se sídlištěm zhruba třicetikilometrovou rychlostí, ale celkově neudělal závažnější chybu. Následovalo střídání. Na první křižovatce dávám přednost - v pořádku. Omezená rychlost na 30 - také OK. Za první křižovatkou předpisově zrychluji na 50. Přijíždím na STOPku, kde mám odbočit vlevo na hlavní silnici. Vzorně zastavuji, rozhlížím se: zleva nikdo, zprava taky nikdo, řadím za jedna, spojka, plyn a vyrážím vpřed. Až teprve ve chvíli, kdy jsem byl v křižovatce, jsem si všiml z protisměru přijíždějícího autobusu linky 170. Ano, té linky, kterou jsem jezdil a kvůli které jsem se rozhodl pro řidičák!! Polil mě studený pot a v hlavě jsem sám sobě sdělil hlasem svého instruktora "Takže zkouška právě skončila." Byl jsem smířený s tím, že dnes ještě řidičák nedostanu. Zezadu se ozvalo: "Na nejbližší křižovatce odbočíme vpravo," čímž jsem se dostal do uliček, kde platila přednost zprava. Správně jsem si pamatoval radu, že při zkoušce musím před takovou křižovatkou řadit dvojku a čumět doprava doslova, jako husa do flašky. Tak jsem také činil, nicméně ptal jsem se sám sebe, proč mě inspektor zbytečně trápí, když mi řidičák stejně nedá! Za takový prohřešek, jako je nedání přednosti při odbočení vlevo to bylo vyloučené.

Nakonec jsme se dokodrcali až k autoškole a protože jsem byl poslední, musel jsem zaparkovat. Když už jsem myslel, že to mám za sebou, šlápl mi instruktor na brzdu, já si řekl "takže zkouška skončila" a inspektor zezadu zahlaholil: "To by bylo něco na závěr takové jízdy nabourat tu oktávku, co?" Byl jsem naprosto smířený s tím, že si dám repete.

Inspektor se nejprve pustil do mého předskokana "No, já nevěděl, jestli tam jako pojedete, nebo jestli jako zastavíme, bla bla bla." Pak se odmlčel a já čekal na kritiku své jízdy ve stylu "Nedání přednosti, málem-nabourání oktávky," ale místo toho se ozvalo: "V jednu si přijďte pro řidičáky." Myslel jsem, že se mi to zdá, takže jsem se zeptal: "I já?" Odpovědí mi bylo nasupené: "Řekl jsem snad PŘIJĎTE!"

Vylezl jsem z auta jako ve snu a přes střechu jsem se ptal svého instruktora šeptem: "On neviděl ten autobus?" "Držte hubu!" byla poslední slova, která jsem od tohoto týpka slyšel. Byl to také jediný vulgárnější výraz, který za celou dobu pronesl - a že měl mnoho příležitostí i důvodů! V jednu jsem si přišel pro řidičák - tehdy se ještě nemuselo čekat měsíc, než vám ho vyrobí a předají na úřadě. Vašut prostě na psacím stroji vyplnil kartičku, zalaminoval ji a já mohl začít jezdit.


 
Karel Kilián, autor tohoto článku, volí Svobodné!
Svobodni.cz

Dočetli jste až sem a chcete pokračovat?
Diskuze ke článku Tisk článku 

© Karel Kilián - všechna práva vyhrazena autorovi tohoto článku. Jakékoli další šíření tohoto článku je porušením zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském a právech souvisejících s právem autorským. Bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázána jakákoli další publikace, přetištění nebo distribuce článku či jeho části.

Diskuze ke článku
Bajča gratulace :)
Embie ;)
potkáně :)
Karel K. To: Roman
Roman pěkný
Karel K. To: Ten co četl
Ten co četl Fajn
Karel K. To: palmexman
palmexman PARADA
Karel K. To: joe
joe líbilo
Karel K. To: lay
lay super
Karel K. To: RadoNeH
RadoNeH kritika
Karel K. To: RadoNeH
RadoNeH karelK?
 

Oblíbenci
D-FENS
Arthur Dent
Zrcadlo
Test Osobnosti
Hansuv.net
Zumba.ZaRohem.cz
Lafiho výlevník
Elektronické cigarety
ZaRohem.cz
Úvodní stránka
RSS články
RSS diskuze
Redakce
E-mail
Ochrana osobních údajů
Výročí dne
Je 23.10.2017
Dnes má svátek Teodor
původ jména je řecký a znamená: boží dar
Nové komantáře
Svatba v Řecku, tak trochu jiná záležitost
Kamča 10.4.2017 14:43
řecko je krásná destinace na svatby. :-) my jsme t...
Sodastream - zkušenosti, postřehy. Koupit či nekou
Martin 24.3.2017 17:19
V souvislosti s kauzou v USA, kde stahují z prodej...
Užitečné příslušenství k elektronickým cigaretám
Petra 18.3.2017 15:11
No abych pravdu řekla o Vánocích jsem dostala jako...
Android tipy: Co dělat, když GPS není schopna nají
Mates 3.3.2017 18:00
Po aktualizaci z android 6 na android 7 mě přestal...
Češi musí mít vízum na Ukrajinu a k tomu ještě růz
Auriel 26.2.2017 23:24
Potvrzení, že nemají AIDS? A co ti, kteří to AIDS ...
TOPlist