Se šukalkou to prostě neumím!

Musím říci, že mě velice mile překvapila čtenost těchto článků. Čekal jsem, že mé výplody na téma “vybavování domácnosti” navštěvuje jen několik nejbližších známých, ale statistiky ukázaly, že tyto články čte kolem 130 lidí. Tak snad jen díky za přízeň 🙂

Mám za sebou další víkend, strávený na Ostravsku a protože se po krátké přestávce vracím Pendolínem, vzniká tento článek už cestou domů. Přeci jen můj standardní rychlík 1540 Sociál není pro práci s notebookem zrovna ideální. Jednak není kam laptop položit a druhak by otřesy daly pořádně zabrat jeho víku s displejem. Místenku jsem si koupil s týdenním předstihem skrze Internet, takže sedím na místě přesně podle svých požadavků: tedy na samostatném sedadle, které lze sklopit, po směru jízdy a s větším výhledem z okna (na některých místech překáží sloupek). Trvalo mi to cca. 5 minut, což když srovnám s předchozím extempore na nádraží ve Studénce, je zhruba čtvrtina času profesionální pokladní ČD, která mi nakonec stejně nebyla schopná mé požadavky splnit. Každopádně už týden před odjezdem bylo docela hodně míst na tento spoj zabraných.

Pátek 10.11.

Na cestu jsem se vydal mým standardním spojem – IC 541 Hutník a byl jsem docela zvědavý, zda mi ČD opět připraví nějaké překvapení v podobě stání v polích, případně v jakési skoro bezejmenné vesničce u Olomouce, jak tomu bylo minulý týden. Zprvu to na překvapení vypadalo – tedy konkrétně v 15:18, kdy jsem měl sedět v odjíždějícím vlaku, jsem spolu s dalšími stovkami cestujících stál na nástupišti. Chyběla jen jedna maličkost – náš vlak. Ten ale nakonec dorazil – byť se zpožděním (a to je Praha jeho výchozí stanicí).

Dokonce jsem měl po dlouhé době štěstí, když v Pardubicích vystoupil cestující, sedící proti mně a nikdo jeho místo již nezabral, takže jsem si poseděl s nataženými nohami až do Studénky a to se věru nestává často.

Pravda, od České Třebové mi zpestřovalo cestu vedle mne sedící narkomanické cosi s tzv. “dámským přirozením na bradě” (=bradka speciální úpravy). Individuum postupně spalo, pak se probralo a začalo si odkusovat strupy na rukou, přičemž své vystoupení završilo takřka krvavou scénou, což se k jeho předchozí činnosti dalo čekat.

Do cíle cesty jsem ale dorazil včas, což mě po dlouhé době překvapilo.

Večer jsme strávili povídáním a uzavřeli jej sledováním Krausova “Uvolněte se, prosím!”, což je naše klasika. Tentokráte to byl jeden z těch vypečenějších dílů :).

Sobota 11.11.

Ráno jsme vstali tak, abychom stihli vlak, jedoucí před 9. hodinou. Nakonec jsme se ale nechali “ukecat” tchýní na společnou snídani, takže do Ostravy jsme vyrazili o hodinu později.

Samozřejmým úkolem číslo jedna byl nákup proviantu – tedy nějakého toho pití a surovin na sekanou. V obchodě mě zaujal kufřík se 109 nástroji k vrtačce za nějakých 290 Kč, který tam také měli. Chvíli jsem nad ním váhal, ale pak jsem ho vrátil zpět do regálu.

Po úvodní kávové seanci jsme se pustili do práce. Zahájil jsem předělávkou elektroinstalace osvětlení kuchyňské linky. Jak jsme si řekli v předchozích dílech: nejprve nám po zapojení toto osvětlení vyhodilo pojistky a teprve před týdnem jsem čistě náhodou v jiné části linky objevil trafo, které jsem jaksi přehlédl a tím pádem nezapojil. Tím se ukázalo, že pojistky vyletěly z důvodu, že do žárovek na 11 V šlo natvrdo 220 V.

I přes toto zjištění jsem si trval na tom, že celou instalaci předělám, neb dvojlinka, přicvakaná sešívačkou k desce tak, že sponky místy prorážely izolaci, mě jistotou opravdu nenaplňovala. Sehnal jsem tedy drát s lepší izolací. Sponky do sešívačky jsem pak jako způsob uchycení zcela odmítnul a ty stávající vyrval a vyhodil.

Následoval první test bez zapojených žárovek – nikde nic nebouchlo :). Zapojil jsem tedy bodová světla – ani jedno se nerozsvítilo, což mě moc nepřekvapilo, vzhledem k tomu, že do nich několik týdnů nazad teklo dvacetinásobné napětí. Vyměnil jsem tedy dvě “bodovky” za ty, co nám zbyly a konečně třetí test byl potěšující: rampa se rozsvítila :). Zkoušeli jsme s manželkou, jak to bude vypadat, když se rozsvítí vše, co v kuchyni máme – tedy lustr se třemi úspornými žárovkami, lampička v digestoři, lampička pod linkou a rampa nad linkou. Vypadalo to, jako záběry z filmů, kde hlavní hrdina odchází do nebe za světlem.

Manželka mezitím zlikvidovala dřevěné futro v předsíni, jehož význam jsme dlouho nechápali. Poté se pustila do opravdu těžkého a nepříjemného trhání linolea v předsíni, kde by nám měl za tři týdny zedník Pepa pokládat dlažbu.

Na mne čekaly dva triviální úkoly: montáž držáčků na ručníky k lince a montáž držáků na poklice do linky. Na tom nic nezkazí ani takový umělec, jako já, takže obojí proběhlo bez problémů.

Přišla dlouho očekávaná chvíle, kterou jsme v úvodní fázi záměrně odkládali – totiž můj druhý pokus o práci s přímočarou pilou, takzvanou “šukalkou.” Ten předchozí dopadl neslavně. Oč šlo: věrní čtenáři už vědí, že máme kuchyňskou linku výrazně větší, než kuchyň samotnou, takže linka je sestavena zcela jinak, stejně tak i některé skříňky jsou situovány na jiná místa. Jednu ze zbylých skříní jsme se rozhodli umístit do jídelny, ale bylo nutné ji zúžit zhruba na polovinu, aby nepřekážela v průchodu. Rozhodl jsem se tedy nejprve vyzkoušet “šukalku” na výrobě jednoduché poličky. Když zničím dřevo, nebude to taková škoda, jako kdybych poslal do hrobu celou skříň. Vylepšením proti minulému pokusu měla být kovová vodováha, kterou jsem použil jako vodící lištu, podle níž jsem chtěl pilu vést. Všechno jsem důkladně proměřil a i úvodní část řezu vypadala celkem nadějně. Přímočará pila ale asi nebude nástrojem pro mé ruce, neb nakonec řez byl všechno, jen ne rovný. Podobně vypadal i list v té pile – nechápu sice jak, ale nadvakrát jsem ho ohnul. Snažil jsem se ještě situaci zachránit pilníkem, což odnesla zmíněná vodováha (úkol na následující týden: koupit novou vodováhu), ovšem mé dílo rozhodně nevypadalo tak, aby se dalo umístit do přístupné části bytu. Tím jsem tedy svých pokusů zanechal a milá skříň zůstala tak, jak byla.

Pustili jsme se tedy do zpracování dalších částí linky, ze kterých se měla stát jakási “vedlejší pracovní deska,” situovaná pod oknem. Z jedné strany tuto desku podpírá skříňka, na druhém konci drží jednak úhelníkem ve zdi a druhak tam příště přidáme ještě nohu, abychom zvýšili nosnost. Skříňku bylo nutné upravit tak, aby se dala přirazit k trubkám topení – tedy vyndat zadní stěnu a do boků vyřezat otvory pro trubky. Zde již tolik nevadilo, že mnou vyřezané díry nepatří mezi esteticky zdařilé, protože z normálního úhlu pohledu tam není vidět. Pokud k nám tedy nepřijde na návštěvu Aťka Janoušková :). Takže další úkol z větší části splněn: vedle pracovní desky na lince tak máme další šikovný pracovní prostor.

Poslední věc, kterou jsme chystali, bylo pověšení obrázků do ložnice. Banalita, zdálo by se. Kdybych ovšem neměl menší vrtáky do betonu z nočníkové oceli. Nezbylo, než použít vrták velikosti 10, který jsme koupili samostatně a který v příklepové vrtačce “jede” jako vrtací kladivo :). Malým překvapením pro mne bylo, že ve stěně je patrně nějaká dutina, neb v konečné fázi vrtu zmizel během zlomku vteřiny celý vrták ve zdi. Samozřejmě první, co jsem šel zkontrolovat, zda jsem neudělal díru až do vedlejšího pokoje. Díkybohu ne :).

Takřka na poslední chvíli jsme pak letěli na vlak, kterým jsme se dostali zpět do Studénky. Po zprávách jsme se věnovali výpočtu množství tapet do předsíně. Samozřejmě proč bych to dělal jednoduše, že? Takže jsem vše pojal takřka vědecky a použil MS Excel, do kterého jsem zakreslil všechny zdi naší předsíně, včetně dveří a podobných anomálií. Jeden řádek tak byl 10 cm výšky, jeden sloupec pak 10 cm délky. Spočítali jsme vše do nejmenšího odřezku, včetně bordury. Až při ověřovacích výpočtech se ukázalo, že kdybychom vzali obvod místností a vydělili jej čtyřmi, dostaneme se zhruba na to samé číslo (cca. 10% by nám přebylo), ale o hodinu rychleji 🙂

Pak jsme ještě projížděli webovky výrobce oné sady k vrtačce, kterou jsem viděl při nákupu snídaně a pojalo mě takové nadšení ze všech těch šroubováků, oříšků a vrtáků, že se mi o malém kufříku se 109 díly skoro až zdálo. Když jsem si představil, co bych mohl provádět se svým akušroubovákem a vrtačkou, rozhodl jsem se nakonec, že si hned zítra tuhle výbavičku koupím :).

Neděle 12.11.

V neděli jsme po nezbytné snídani vyrazili do Ostravy společně s tchýní a tchánem v sympatických deset dopoledne.

Nejprve jsme hodili tchána do práce, kde měl jakési jednání, pak jsme naložili skříň a odvezli ji do OBI na rozřezání. Čtyři řezy za osmdesát korun, cca. 5 minut čekání a především opravdu vyšší přesnost, než které jsem den předtím dosáhl já, mě přesvědčily, že je na čase zanechat pokusů s přímočarkou a od příště přenechat vše profesionálům.

Cestou zpět jsme se stavili v Hrušce (místní obchod), kde jsme zakoupili – v tu chvíli již doslova vysněnou – sadu k vrtačce. Po jejím rozbalení jsem byl nadšen: krom několika vrtáků do dřeva, betonu i oceli, o jejichž kvalitě si nedělám iluze, je v ní přímo neskutečné množství šroubováků, klíčů a dalších nástavců ve formě oříšků snad i na ty nejnemožnější šrouby a matice. Celé to je v praktickém kufříku, takže už nebudu muset tahat své předchozí tři sady, abych měl vše pohromadě. To si můj akušroubovák pošmákne! 🙂

Žádné další domácí úkoly jsme již nezvládli, neb ve 12:30 začínala oslava narozeniny manželčiny tříleté sestřenice Dáši.

Malá byla sice zpočátku poněkud rozmrzelá, ale poté, co se objevily krabice s kočárkem (dárek od tchýně a tchána) a s kosmetickým salónem (od nás), začala nejprve zvědavě pokukovat a pak i zářit a rozdávat své bezelstné úsměvy. Opravdu musím říci, že žádná jiná radost není tak upřímná, jako radost z očí malého dítěte :). První kolo sice vyhrál kočárek, do kterého Dáša uložila svou mluvící panenku a s takřka profesionálním grifem ji hrdě vozila po bytě. Jakmile jsme ale postavili kosmetický salon, šlo všechno kolem stranou. Dáša se prohlížela v zrcadle, kolem kterého epilepticky poblikávaly hvězdičky (do toho hrála jakási naprosto šílená muzika, odpovídající PC speakru), česala se, zkoušela umělohmotné rtěnky, prostě ukázala se jako malá parádnice. I její maminka dojatě konstatovala, že alespoň v něčem je malá po ní :).

Manželka se svými dlouhými blond vlasy pak posloužila jako živá Barbie – tak tak, že jí alespoň nějaké zůstaly na hlavě :). Já jsem Dášu učil pít pivo (z plastových lahviček, jež měly původně být jakousi Kolou), poté i nosit pivo domů a přepadávat pokladnu v supermarketu se zbraní (fénem) v ruce. Myslím, že Dáša byla skutečně nadšená a podobně bych toto odpoledne hodnotil i já :). Přeci jen takhle krásně si zablbnout a na chvíli zapomenout na to, že jsem dospělý člověk v dospělé společnosti, s vlastní zodpovědností a vším, co s tím souvisí – na to je takové dítko opravdu perfektním relaxem :).

Jak jsem již předestřel, krátce před šestou hodinou večerní jsem nastoupil do vlaku a vydal se směrem do našeho hlavního města. Než jsem dopsal tento článek, zažili jsme zde nouzové brzdění někde za Brodkem u Přerova (netuším, co se stalo, ale záhy jsme pokračovali) a také objev zavazadla, ke kterému se nikdo nehlásil (a ani dosud nepřihlásil – ale průvodčí nad tím nakonec mávla rukou).

Pendolíno vítá na palubě písničkou skupiny Kryštof, v níž se zpívá “Praha je dál.” Chtěl bych vidět ten rachot, kdyby se nějaká pražská kapela trefovala ve svém songu do Ostravy, nebo do Brna. Ale možná jsem příliš vztahovačný a slyším v tom něco jiného, než tím Kryštofové chtěli říci. Věc druhá, že alespoň mne během práce (i psaní tohoto článku) několikaminutová úvodní seance s písní, hlášením v jakém vlaku sedím a kam jedeme, znovu písničkou a upozorněním, kde je bistro vůz, docela rušila. A to mělo být Pendílono vlakem pro manažery, kteří v něm asi budou chtít právě nerušeně pracovat.

Neméně mě překvapila dvojice slečen ve věku cca. 18-19 let, které zabraly vedlejší dvousedačku a mladíka, který se záhy objevil, uvítaly slovy: “vy jste tu seděl?” Snad i nejblbější z blbých ví, že Pendolíno je výhradně místenkový vlak a že na místence je vagón a číslo sedadla, na kterém bude dotyčný sedět. Pro ty úplně nechápavé pak fakt, že vlak je místenkový, hlásí na Svinově i staniční rozhlas a to opakovaně. Slečny se poté s konstatováním “to už je podruhé” odebraly do prvního vozu. Škoda, že neuvidím, až je bude kontrolovat průvodčí – to bude možná ještě zajímavé.

Každopádně do Prahy jsme dojeli na minutu přesně. To jediné mě tento víkend nepřekvapilo 🙂

Teď ještě seznam úkolů, které nás čekají při budování hnízdečka lásky příště (tj. za tři týdny, neb teď jeda dvakrát za sebou manželka do Prahy a teprve pak já do Ostravy):

• smontování zkrácené skříně do jídelny
• pokus o výrobu nějakých samodomo polic do této skříně
• koupě a montáž nohy pod druhou pracovní desku v kuchyni
• sestavení nábytku v jídelně
• pověšení hodin a obrázků do jídelny
• montáž šatní skříně do ložnice
• škrábání zdí od omítky v předsíni (fujtajbl úkol)

Určitě se nezapomenu pochlubit, jak jsme dopadli 🙂