Zákaz kouření – chceme, či nechceme?*Při policejním zásahu na D1 zahynul 17letý kluk. Já s tím nemám problém!*Solidární systém v českém zdravotnictví začíná selhávat*Němci mají radost z odchodu Václava Klause.
Češi v průzkumu odmítli Hegerův striktní zákaz kouření v restauracích
Jestli něčemu v českých médiích nevěřím, tak kromě slibů politiků jsou to veřejné průzkumy. Když někdo potřebuje dostat Fischera na Hrad, zveřejní se průzkumy, podle kterých je jasným favoritem. Volič, ačkoli třeba předtím neměl zcela jasno, komu dá svůj hlas, začne uvažovat: “Nepřehlédl jsem něco, když tolik lidí podporuje Fischera?” A protože člověk mívá sklony k pohodlnému zapadnutí do davu, může se stát, že nakonec půjde raději s většinou. Co na tom, že ta většina ve skutečnosti pravděpodobně vůbec neexistuje a je pouze číslem – v tom lepším případě získaným správně formulovanými otázkami, v tom horším vycucaným z prstu.
Podobně smyšlených čísel ohledně podpory zákazu kouření v restauracích, jsme už viděli nespočet. Zpočátku vítězilo jasné “nic nezakazovat, žijeme přeci ve svobodné zemi”, následovala remíza, až najednou většina respondentů – pravděpodobně i kuřáků – začala toužit po státem nařízeném zákazu. Ačkoli se na původním nápadu a jeho následcích nic nezměnilo, údajný názor veřejnosti se otočil bezmála o 180 stupňů.
Nyní přišla s dalšími čísly společnost SANEP. Podle ní:
- Vzorek čítal 9012 lidí, z nichž 2577 byli kuřáci (tj. 28,6 %).
- Kouření v restauracích vadí 71,7 % české populace (tj. zjevně vadí i části kuřáků).
- 49,2 % populace by si raději vybírala mezi kuřáckou a nekuřáckou částí v restauracích, než aby platil úplný zákaz.
- 36,7 % by chtělo striktní zákaz kouření tabákových výrobků v restauračních zařízeních.
Varující je to poslední číslo: více než třetina dotázaných očividně uvažuje stylem “Mně něco vadí, tak ať to ostatním stát zakáže!” Zajímalo by mě, jak by se těchto 36,7 % lidí tvářilo a chovalo, kdyby jim jiná skupina chtěla zakázat jejich zálibu či závislost – například televizi (protože vymývá mozky), počítačové hry (které přeci dle médií očividně vedou občany k hanebným zločinům), nebo třeba pivo (protože nedělá hezká těla). Jak by se asi tvářili ti netolerantní nekuřáci, kdyby se do křesla ministra zdravotnictví dostal někdo, kdo by nechtěl v hospodách zakazovat kouření, ale alkoholické nápoje?
Bohužel se lidé v této zemi stále nenaučili žít svobodně a svobodně se rozhodovat. Počítají s tím, že stát je tu od toho, aby zajišťoval jejich potřeby, a vůbec jim nevadí, že jim “za to” bere peníze a také část svobod. Přitom zrovna v tomto případě je svobodné rozhodování poměrně jednoduché: kdybych patřil k 71,7 % lidí, kterým vadí kouř v restauraci, tak bych prostě nechodil do zakouřených podniků. Jak prosté!
Mimochodem: když už jsme narazili na skutečnost, že více než dvěma třetinám lidí vadí kouření v restauracích, mám tu rébus: jak je možné, že významná většina podniků je kuřácká, respektive nabízí pouze oddělené prostory? Jsou snad čeští podnikatelé v pohostinství tak hloupí, že odrazují zásadní většinu svých zákazníků? Nebo reprezentativní vzorek obsahuje i lidi, kteří do restaurací nechodí (a nechodili by), ovšem cítí potřebu vyjádřit svůj názor, že jim vadí zakouřená hospoda?
Nebylo by vážně lepší, než navrhovat zákazy a vymýšlet nesmyslné průzkumy s ještě nesmyslnějšími výsledky, nechat rozhodnutí na lidech? Na hospodských, aby zvážili, který model restaurace je pro ně (a tím i pro státní kasu) ekonomicky výhodnější a na zákaznících, aby si sami vybrali podnik podle svého gusta?
Honěním za bezpečné silnice!
Asi poprvé za celou dobu, co čtu D-Fense, s ním budu z velké části nesouhlasit. Oč jde? O nehodu, která se udála na dálnici D1. Sedmnáctiletý kluk ukradl svému otci auto. To je jediné, co můžeme tvrdit s naprostou jistotou. O všem ostatním se spekuluje – přesto to mnoha komentátorům nezabrání ve vynášení zcela jasných závěrů. Co tedy víme a nevíme?
- Nevíme, jestli policii zavolal otec – majitel auta – s vědomím, že vozidlo zcizil syn, či jestli mu tato skutečnost nebyla známa.
- Tím pádem ani nevíme, zda policii byl znám věk řidiče auta, které dostala nahlášené jako ukradené.
- Nikde se nic nepsalo o tom, zda si kluk počínal za volantem nebezpečně ještě předtím, než ho začala pronásledovat policie, nebo až poté.
- Netušíme, zda kolona vozidel, do které dotyčný havaroval, byla “živým štítem”, vytvořeným policií se záměrem zpomalit respektive zastavit prchající vozidlo.
- Víme, že se vozidlo před nehodou pohybovalo rychlostí přes 200 km/h. V tom okamžiku bylo tedy hrozbou pro široké okolí a osobně jsem toho názoru, že policie měla použít všech zákonných prostředků k jeho eliminaci.
Kupodivu D-Fens a řada jeho čtenářů je názoru “Vždyť to byl mladý kluk. Policajti ho neměli honit, měli na něj počkat, až někde zastaví, nebo mu dojde palivo.” Technická: vozidlu tohoto typu může dojít palivo třeba za 800 kilometrů.
Samozřejmě to vypadá idylicky: policie čeká na benzínce, chlapec předpisovou rychlostí přijíždí, aby si koupil bonbóny, policajti ho chytnou za límec a předají rozzlobenému panu otci.
Další skvělý nápad: “Měli ho jen sledovat z vrtulníku.” Předpokládám, že pokud by dotyčný někoho naboural, měli policajti asi udělat “Tytyty!” a pokračovat plynule v letu.
Jenže: jaké by byly reakce těch samých čtenářů, kdyby onen teenager například přejel na přechodu mateřskou školku? Naprosto jasně vidím ty rozzuřené příspěvky, kritizující policajty od hlavy až k patě, protože “zase nic neudělali” – nejlépe s dovětky typu, že “v takové Americe by se s ním nesrali!”
Šance, že by policajti vyvázli z téhle situace s čistým štítem, je prakticky nulová – ta konstelace, která by musela nastat, patří k málo pravděpodobným.
Jsem sice poslední, kdo by se zastával policajtů, nicméně jsem přesvědčen o tom, že 17letý kluk si je dobře vědom, že vůbec nesmí řídit auto, natož odcizené. Určitě nebyl tak hloupý, aby nevěděl, že musí počítat s komplikacemi – třeba v podobě policajtů, kteří ho budou chtít chytit. Neuposlechnutím pokynu k zastavení dal IMHO automaticky policii právo použít silnější donucovací prostředky – včetně střelby, která ovšem nebyla v daném momentě, místě a rychlostech realizovatelná. Jinými slovy: pokud by chlapec neuposlechl policejní příkaz, neviděl bych sebemenší problém v tom, kdyby ho policisté zastřelili. To je prostě riziko, které si sám zvolil. Náš právní systém, ač s ním nemusíme souhlasit, takové možnosti policistům dává, a asi není nikdo, kdo by to nevěděl.
Můžeme se sice dohadovat o tom, s jakým úmyslem či jakou náhodou vznikla na dálnici stojící kolona. Je jasné, že zraněním nezúčastněných a škodami na majetku dalších lidí by policejní zákrok končit neměl. Nevyčítejme ale policii smrt onoho mladého řidiče. Kdyby ho totiž při zákroku zastřelili, byl by to de iure naprosto korektní postup a následek, se kterým dotyčný musel počítat (ostatně děje se tak i ve hrách, které dle médií hrával). To, že dotyčný místo kulky v hlavě uhořel v autě, které sám naboural, je jen jiná cesta se stejným výsledkem.
České šmudlání. Profesor Pafko o zdravotnictví pro bohaté i chudáky
Přestože již více než deset let pracuji ve zdravotnictví, byl jsem poměrně dlouho přesvědčen o tom, že systém povinného zdravotního pojištění s nárokem na bezplatnou zdravotní péči je správný. Cítil jsem z něj vzájemnou solidaritu zdravých s nemocnými a naivně jsem doufal, že když někdo onemocní a k uzdravení mu může pomoci určitý zákrok, léčba či lék, dostane ho. Opak je ale pravdou, což ostatně potvrzuje i uznávaný chirurg profesor Pavel Pafko. Hlavním dirigentem českého zdravotnictví nejsou lékaři, odborníci, ani pacienti, ale zdravotní pojišťovny. Jedině ty mohou určit, jakou léčbu budou hradit, zatímco lékař má poměrně jednoduché rozhodování: léčit tak, aby dostal zaplaceno, nebo léčit na své vlastní náklady (resp. na náklady zdravotnického zařízení)?
Celkem logicky panuje obava, že při komerčním způsobu zdravotního pojištění by “bohatí” dostávali lepší léčbu, materiál a léky než “chudí”. Prý by to nebylo spravedlivé. To je do jisté míry pravda, nicméně zeptejme se opačně – pokud těmi “bohatými” máme na mysli ty, jež přispívají do kasy zdravotní pojišťovny vyšší sumou, je správné, že mají stejný (rozuměj stejně špatný) servis, jako někdo, kdo třeba neplatí vůbec?
Představme si situaci, kdy pacient čeká na operaci kyčelního kloubu. K dispozici je několik alternativ, přičemž s kloubem, který hradí pojišťovna, bude muset třeba za 15 či 20 let na výměnu – tedy další operaci. Proč by si pacient, má-li na to prostředky, nemohl připlatit za lepší kloubní náhradu? Jen proto, aby “chudí” nekřičeli, že on dostal lepší, protože je “bohatý”? A to, že ten “bohatý” jezdí v Audi, zatímco ten “chudý” se tlačí v nacpané tramvaji, je také špatně? Podle této křivé logiky ano – ideální stav by byl ten, že se všichni budeme mít stejně špatně – bez ohledu na to, jak moc pracujeme, kolik hodin, úsilí a schopností věnujeme své snaze vydělat peníze. Nejsem ale přesvědčen o tom, že to je spravedlivé.
Pavel Pafko otevřeně promluvil o tom, jak to v současném, oficiálně nesmírně spravedlivém a rovném zdravotnickém systému, chodí: “Říkal jsem politikům: jen hlupák si může myslet, že pacient, který přijede do nemocnice autem za tři miliony, se postaví do fronty s těmi, kteří přijeli tramvají.” Samozřejmě čtenáře hned napadne, zda se nejedná o korupci. “Korupce tady bude, dokud nebude existovat legální cesta, jak si koupit nedostatkové zboží. Nedostatek, to je živná půda pro korupci.” říká Pafko a nabízí řešení: “Zamezilo by se tomu, kdyby bylo povolené si navíc připlatit.”
Dále varuje, že zdravotní pojišťovny postupně krátí výdaje, což může mít poměrně zásadní následky na celý systém. Situaci popisuje následovně: “Řekněme za měsíc se provede méně operací nebo méně vyšetření, a tím se ušetří. Když klesají zdroje, je podle mého názoru jediná cesta snížit kvantitu péče…. Dám vám příklad: náhrady kyčelních nebo kolenních kloubů. Výrobci jsou schopni vyrobit tolik kloubů, že každý Čech by mohl mít klidně ne dvě, ale tři nohy. Na trhu je toho tolik, že si můžete koupit, co chcete. Kapacity ortopedických oddělení jsou takové, že by mohly dávat daleko víc protéz, ale jediné, co je omezuje, jsou finanční prostředky ze zdravotních pojišťoven. Kloubů by bylo dost, pacientů je dost, ortopedů je dost, ale nejsou peníze.”
Stávající zdravotní systém odpovídá vizi, podle které se politici starají o dobro a blaho svých poddaných. Jenže ono nám to už před pár lety začalo skřípat – nejprve přišly regulační poplatky, dnes už se za noc v nemocničním lůžku platí stovka a půjde to dál. Nemocní už dávno nevystačí jen s tím, že si platí zdravotní pojištění. Současný systém je špatný v tom, že není nikde dáno a podepsáno, na co máme za své povinně odvedené peníze nárok. Kdyby existovaly smlouvy mezi pacienty a pojišťovnou, nikdy by se nemuselo řešit, zda pacient má či nemá platit za amalgámovou plombu. Stačilo by vědět, jaký má pojistný plán, o jehož obsahu by rozhodovala výše pojistného a konkurenční boj pojišťoven.
Klaus je pohroma české politiky, v Evropě za něj nikdo neuroní slzu, řekl europoslanec
“Nikdo v Evropě neuroní nad Klausovým rozloučením ani slzu. Je dobré, že konečně opouští politickou scénu. Jeho trvalé obstrukce v evropských záležitostech znevýhodňovaly Českou republiku a téměř izolovaly zemi od jejích evropských partnerů. Jeho odmítání podepsat lisabonskou smlouvu vstoupí do historie jako trapné divadlo. Amnestie zločinců ukazuje způsob myšlení pana Klause,” uvedl německý europoslanec Jo Leinen
Ano, naprosto chápu názor pana europoslance. Je mi jasné, že někdo, kdo vidí v naší zemi bývalý protektorát, nenesl právě dobře, že si ta země dovolila stavět se na odpor. Po odchodu Václava Klause už snad půjdeme poslušně se stádem a budeme kolektivně bečet. Bééé!
0 komentářů