Levý horní roh Logo horní pravý roh
Horní levý roh
Reklama
Reklama Vyhledávání
Nejnovější články
Takto bude vypadat telefon Google Pixel! Unikl první obrázek.
Doučování matematiky Hradec Králové
Týdnoviny aneb Stát jako firma fungující z dotací
Rubriky
Aktuálně
Android
Android - tipy a triky
Čína - cestopis
Filmové recenze
Hodnocení restaurací
Komentáře
Maturitní otázky
Na čem právě dělám
Počítače
Recepty
Reklamy
Svatba
Tipy na výlet
Týdnoviny
Ukrajina
Z Internetu
Nové komentáře
Reklama
ZaRohem.cz > Tipy na výlet > Jak jsme jeli do Tropical Islands :)

Jak jsme jeli do Tropical Islands :)

9.8.2010 | Visnery

Nikdy jsem nebyla velký příznivec megalomanských staveb s komerčním využitím. Ale když jsem jako dárek k narozeninám od kamarádky M. dostala pozvání pro sebe a syna na víkend do Tropical Islands, nemohla jsem odmítnout. Nebo spíš nedokázala.

 

M. plánovala vyrazit v sobotu v 6 ráno. Jelikož mám tu čest kamarádit s ní už 29 let, v klídku jsem si dala budíka na 5.45. Nebýt mého aktivního bratra, kterému jsem neprozřetelně oznámila čas odjezdu, a jeho obavy o naše vstávání vrcholil tím, že mě od 5 hodin v 5-minutových intervalech prozváněl, mohla jsem se dobře vyspat. Nakonec se totiž před naším barákem sešla celá posádka (M., její dcera Mka, můj syn Honzík a já) až před 8.hodinou. Chvilku jsme s M. bádaly, jak do velkého kufru jejího volva k jejich spacákům, hokejovým taškám a vkusně rozházeným botám narvat ještě naši bagáž a deky, ale s pomocí síly jsme kufr ve finále zavřely. M.je trošku bohém, takže na mé vyděšené dotazy ohledně cesty reagovala : „To neřeš, nějak dojedeme,..“ Bez GPS, já na kolenou mapu Evropy z roku 1970 a na papíře jakési záchytné body z mapy.cz. Věděly jsme zhruba tolik, že musíme jet na sever, ale ne zase moc, abychom nevjeli do Polska a že by cesta měla být 280 km.

 

Díky totálně rozkopané rodné vísce jsme už na 2.kilometru najeli na špatný směr a s M. optimistickým názorem : „Někde uhneme…“, jsme zběsilým tempem začali směřovat spíš na jihozápad, než na sever. Samozřejmě že jsme už neuhnuli nikde. Po 20 km začal syn zezadu hlásat : „Budu blejt“. Polilo mě horko, jaksi jsem v ranním fofru zapomněla na kinedryl. M. bravurně zatarasila silnici a zelený synek znalý svých nevolností od miminka si v pohodě ulevil, aniž by si ušpinil milimetr svého těla. Pro jistotu jsem mu vnutila kinedryl. Po dalších 20 km se ozvalo opět : „Budu blejt“. Nejdřív jsem se mu snažila vnutit, že je to nemožné, ale když už ze zelena přecházel do smrtelné běloby a žádal aspoň igelitku, pochopila jsem, že nelže. Za dalších 20 km šíleným gejzírem své dílo dokonal a pomalu získal zpátky svou lidskou barvu.

 

Cestou jsme si prohlédli zajímavá česká města, jako Chomutov a Most, která jsme ani vidět neměli, ale pojali jsme to tedy výletně. V Chomutově jsme dokonce několikrát ukázali dětem Kamencovo jezero a vilky v okolí, neb vymotat se z té nepřehledné sítě uliček bylo zřejmě nad naše síly. V Teplicích jsme se konečně chytli a napojili na správnou dálnici. Až do Drážďan se jelo krásně a všichni jsme nadšeně a natěšeně povykovali, jak se za chvíli budeme koupat. V Drážďanech jsme nějakým nedopatřením zahnuli do centra. Mno a slabou 1,5 hodinu jsme hledali ceduli s nápisem Berlín. Když už M.začala pátrat po nějakém obecním úřadě, aby je poučila o správném značení silnic, došlo mi, že i ona je v koncích, a to mě rozhodilo. Na benzínce M. s úsměvem filmové hvězdy oslovila muže v montérkách a suverénní angličtinou, z níž on pochopil jen slovo Berlín, ho požádala o pomoc. Muž uchvácen M. kudrlinami pomalu ani nezaplatil a nabídl, že nás na dálnici navede. Skutečně se propletl ulicemi a vyvezl nás na nějakou větší komunikaci, kde na nás zablikal a odfrčel. Bohužel to udělal zrovna v místě, kde jsme mohli jet buď jen za ním, nebo doprava. Ženským rozumem (proč by se loučil na křižovatce, kdyby chtěl, abychom jeli rovně za ním) jsme zahnuli doprava. Ocitli jsme se opět v centru. Při slovech „centrum“ a „Drážďany“ už se nám dělaly osypky. Nějakým zázrakem jsme dojeli opět na stejnou benzínku. M. tentokrát přišla s lístečkem, tak jsme se vydali podle něj. Po dalším bloudění jsme na ulici odchytly starší babku, ale ta si myslela, že ji chceme ukrást a utekla. Na jiné benzínce nás zase poslali zpátky a konečně to bylo správně. Po pár km už se ukázala cedule na Berlín. Zabloudit jsme zvládli ještě zhruba 10 km před tím slavným komplexem, kdy jsme ve strašných kolonách sjeli blbě z dálnice a už jsme mohli obdivovat malebné německé vesničky, kde snad chcípl pes. Když už jsme projížděli asi desátou, konečně se objevil člověk, vlastně žena, pošťačka, která ale ani nevěděla, co to Berlín je. Tak jsme jeli pořád geradeaus a musím říct, že to snad byla ruka boží, jež nás připojila k dálnici a po pár metrech jsme uviděli billboard Tropical Islands!!!!! Děti se po 6 hodinách jízdy radostí začaly dusit megabalením chipsů a já s podivem sledovala na tachometru ujetých 400 km.

 

Už zdáli jsem viděla podivnou obrovskou bakuli, připomínající ohromný hangár nebo skleník. Zaparkovali jsme na parkovišti pro mitarbeitery s typickou českou myšlenkou, jak jsme na všechny vyzráli, že to budeme mít nejblíž. Když jsme snad půl kilometru táhli jak somráci všechny věci odkladištěm pro popelnice a před samotným vchodem jsme viděli poloprázdné velké parkoviště, akorát jsme na sebe s M.se smíchem pohlédly.

 

Dovnitř jsme vpadli jak velká voda. Okamžitě jsem dostala facku vedra a vlhka, začala jsem se potit a začaly mi vadit ty davy lidí, co čekaly na vstup. Jako obvykle jsme si stoupli do fronty, která byla nejpomalejší, v mém případě klasický Murphyho zákon. Sympatická Němka nám každému dala hodinky s číslem skříňky, zeptala se na věk dětí (při placení jsem pak zjistila, že šestiletý syn byl zdarma) a vpustila nás do tolik vychvalovaného lepšího světa. Až po pár hodinách mi zmizel klaustrofobický pocit z toho, že vlastně vůbec nejsem venku, ale ze všech stran jsme obehnáni plastem a že při pohledu nahoru musím zapomenout na nějaké sluníčko, ale uvidím strop, u nějž věčně visel nějaký balon s lidmi, kteří tam byli na vyhlídce. Vysvětlila jsem dětem, že nahoru vždy vypustí zlobivé děti a nechají je tam 3 hodiny ve vzduchu přemýšlet u stropu.

 

Skříněk je tam snad 10 tisíc a asi jsme opět měli štěstí na nějaké ty mikro. Vešly se tam akorát boty a malá taška. Děti se stačily v šatně poprat, syn trpí úchylkou, že musí mít vždy to nejvyšší číslo na všem a jde si tvrdě za svým, nemohl přenést přes srdce, že Mka má 2099 a on 2098. Veškerá zavazadla jsme přenesli na pláž a jelikož nebyla volná lehátka, nechali jsme je válet v písku vedle chlupatého pána pod volejbalovou sítí. Děti se vrhly do vody a M. na nafukování člunu, já se snažila něco vyfotit a nenechat si při tom pocákat foťák. Když jsem se pak vrátila na deku, M.ležela v podivné poloze, na obličeji připlácnutý napůl nafouklý člun, špunt pořád v puse a chrápala, až se snad i v jejich pralese zazelenalo. Měla jsem možnost pořádně obhlédnout terén. Na kolena mě dostala fototapeta nebe za „mořem“, děti vymyslely, že to zřejmě vystřihli z opravdické oblohy a přilepili. Obloha je skutečně hodně reálná, ovšem nesměla by brzy končit. V pralese je neskutečně moc všemožných rostlin a viděla jsem i poletující andulky (jedna Mku poznamenal na rameni), zvláštní pávy bez jejich dominantních brk, ale možná že to pávi vůbec nebyli, a ještě mutaci slepice a papouška.

 

V celém areálu zřejmě všichni odhazují stud a bez problémů tam chodí v plavkách, širocí, tencí, malí, velcí, s celulitidou i bez. Nějak jsem se nedokázala k tomuto trendu v missí společnosti superštíhlé M. přidat a trávila jsem čas buď po krk ve vodě, nebo v kraťasech a tričku. Mokré věci tam neschnou. Vlasy namočené v sobotu odpoledne jsem měla vlhké i při odjezdu o 20 hodin později.

 

Děti se brzy po vstupu orientovaly a hned zjistily, kde všude by mohly řádit. Sice jsme je s M. snažily naučit aspoň „bitte“ a „danke“, ale ony pochopily, že když řeknou na baru jen „kola“ a cvaknou si hodinkami s barmanem, dostanou požadovaný nápoj i bez otravného „bitte“. Do dětského světa se dokázaly dostat jen na jedny hodinky, zřejmě mají čecháčství už v krvi.

 

Pak jsme taky dostali hlad. V jídelně bylo ukrutné vedro a přítomnost téměř nahých lidí, kteří stáli v dlouhých frontách a otírali se vzájemně o sebe, mi celkem vzala chuť. Z nabízených jídel jsem si nijak vybrat nedokázala, prostě trapná semivegetariánka. Ale ostatní byli spokojení, přehršel smažených jídel. Navíc mě celkem odpuzovaly ceny. Asi jsem se stala supersestrou spořivou, ale přišlo mi děsné dát 10€ za schnitzel menu. Bohužel jsem zjistila, že ceny po celém areálu byly vesměs stejně vysoké a že prostě jídlo pod 10€ dám jen horko těžko. Ledaže bych byla živa na kávě. Děti si ale nad řízkem mlaskaly.

 

S blížícím se večerem nás s M. popadl hnízdící reflex. Rozhodli jsme se spát na lehátkách na pláži. Stěhovali jsme se třikrát, než jsme konečně stanuli u laguny v útulném koutku obklopeném palmami. Kolem nás nebyli ani šikmoocí tmaví lidé ve velkých tlupách (vypadali nebezpečně), ani mimina (hrozilo řvaní), ani mladí (hrozil hluk), ani barbie (hrozila závist). Ještě v půlnoci byly děti naložené v laguně a já musel chtě nechtě uznat, že noční koupání tam teda mají vymakané. Romantika v barevném osvětlení bazénů a polotmě úplně bila do očí. Po vytáhnutí rozmočených dětských těl jsme se uložili ke spánku. Nevím, jestli se tomu dá tak říkat. I když já jsem asi byla jediná, kdo toho moc nenaspal. Na lehátku jsem si pořád připadala jako princezna na hrášku, mlela jsem se a čučela do stropu a koukala na lidi kolem sebe, z nichž jsem taky měla divný pocit, že je jich tam tolik cizích na jedné velké hromadě v jednom velkém skleníku. Ještě ve tři jsem řešila těžké filozofické otázky a poslouchala hukot a cvrkot kolem sebe, koupání tam totiž nikdy nekončí. V pět jsem upadla do polospánku a pronásledovaly mě noční můry a v sedm se ozval synek svým krásným mohutným hlasem : „Chci do vody“. Dalo mi hodně práce neposlat ho rovnou utopit a v mrákotách jsem ho doprovodila do laguny a jedním okem bez čočky, takže vlastně žádným, pozorovala, jestli pořád ještě vidím černou hlavu. Nějak jsem nepátrala, jestli je vůbec jeho.

 

Kolem poledne jsme si sbalili saky paky a opětně si stoupli do fronty, tentokrát k východu. Rázem jsme byli skoro o 300€ lehčí, a to skutečně nemám pocit, že bychom si nějak užívali. Cesta zpátky byla úžasná, za 3 hodinky jsme byli doma a na tachometru správných 280 km. V autě si děti vyprosily, že když v pololetí budou mít samé jedničky, pojedeme tam znova.

 

Takže mé úkoly :

1. zhubnout

2. šetřit (a potažmo tedy spát ve stanu na matracích)

3. pořídit GPS.

 

 

Děkujeme autorce za možnost vystavení tohoto článku na našich stránkách. V případě zájmu o nějaké info k jejímu dobrodružství, piště přímo autorce na mail: cz.lenka@post.cz

 

 


 
Dočetli jste až sem a chcete pokračovat?
Diskuze ke článku Tisk článku 

© Visnery - všechna práva vyhrazena autorovi tohoto článku. Jakékoli další šíření tohoto článku je porušením zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském a právech souvisejících s právem autorským. Bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázána jakákoli další publikace, přetištění nebo distribuce článku či jeho části.

Diskuze ke článku
Almad ukazuju ,)
 

Oblíbenci
D-FENS
Arthur Dent
Zrcadlo
Test Osobnosti
Hansuv.net
Zumba.ZaRohem.cz
Lafiho výlevník
Elektronické cigarety
ZaRohem.cz
Úvodní stránka
RSS články
RSS diskuze
Redakce
E-mail
Ochrana osobních údajů
Výročí dne
Je 6.12.2016
Dnes má svátek Mikuláš
původ jména je řecký a znamená: vítězný v lidu
Nové komantáře
Sodastream - zkušenosti, postřehy. Koupit či nekou
Hana 25.11.2016 22:18
Dobrý den, dlouho jsem váhala zda SodaStream koupi...
Test SMART ForTwo aneb Jak jsme řídili trpaslíka
nikoš 9.11.2016 14:04
felda jako prvni auto neni spatna - az na tu bezpe...
Hromadné zmenšení obrázků/fotografií
Vlada 21.10.2016 13:16
Moc dekuji za clanek. Pomohl mi k rychlemu zmensen...
Jak zašifrovat flashdisk či přenosný disk?
George 4.8.2016 12:03
Ahoj Díky za hezky popis TC a chci se zeptat co v ...
Test osobnosti aneb Který typ je nejběžnější a kte
ava 16.7.2016 18:25
XXXJ Super takže mi to zase nic neřeklo......
TOPlist