Pět veselých příběhů ze života bloggerky LAlf
- Kdysi jsem šla s kamarádem do lepší restaurace. Ve dveřích nás uvítal personál a hned se jal pomoci mi z kabátu. Rozhodla jsem se sundat si i svetřík, který však při přetahování přes hlavu zachytil i spodní vrstvu mého oděvu a výsledek byl, že jsem se nedobrovolně svlékla do podprsenky. To, že to personál uvítal tak, že jsme pak měli předkrm jako bonus zdarma, tu asi ani nemusím říkat… 🙂
- Jednoho krásného teplého letního dne jsme se s kamarádem vydali na výlet do Kralup nad Vltavou. Jediné “romantické” místo, které jsme zde našli bylo u řeky, a tak jsme si tu hned rozložili deku a udělali piknik. Vyjma toho, že se k nám z dálky blížil motorový člun, se tu opravdu nic nedělo. Tedy až do té chvíle, kdy projel kolem nás a pár sekund na to za ním vyšplouchla voda ze břehu tak, že vyjma špinavé sprchy, kterou jsme podstoupili, zcela znehodnotila všechny naše dobroty. 🙂
- Říká se o mně, že vždycky dokážu lidi potěšit. O tom jsem se přesvědčila nedávno, když jsem po delší době měla schůzku mužem. Jak tak jdeme, hledám usilovně žvýkačky v kabelce a místo toho jsem omylem vytáhla pepřový sprej. Chlapec byl opravdu překvapen… 🙂
- Před pár lety nás mamky nejlepší kamarád pozval na večeři k sobě do krásně zařízeného bytu. V obývacím pokoji už na nás čekaly obložené talíře se sýry, ovocem a spoustou dalších pochoutek. Objevila jsem tu něco, co jsem do té doby nikdy neochutnala – čerstvé datle – takže to bylo jedno z prvního, do čeho jsem se pustila. Při prvním kousku tohoto ovoce jsem si uvědomila, že mám problém, který se nazývá “pecka”. Vzpomněla jsem si na poučení, že ve společnosti pecku decentně vyndáme na lžičku a stejným způsobem umístíme na talířek. Můj úmysl se ovšem rozplynul ihned poté co jsem umístila pecku na lžičku. Ta se jako gumový míček “hopík” s kovovým zvukem odrazila a efektním obloučkem přistála na talířku, odkud se s porcelánovým zvukem odrazila dvojnásobnou rychlostí, skočila na bílý koberec, na kterém udělala ještě pár výsměšných, téměř akrobatických skoků. Ještě “horší,” než dotyčná pecka, bylo moje nutkání se začít hlasitě smát… 🙂
- Pracovala jsem ve společnosti, kde jsem byla jediná Češka. Všichni ostatní byli angličtí rodilí mluvčí. V té době jsem ještě neuměla výborně anglicky a tak jsem se občas potýkala s různými akcenty z rozličných zemí. Snad nejtěžší pro mne bylo porozumět řeči mého nejoblíbenějšího kolegy z Nového Zélandu a občas vedoucího z Manchesteru. Jednou jsem si s vedoucím povídala o hudbě když z něj mezi řečí vypadlo: “Do you ever mosh?”, což v jeho podání znělo jako: “Do you ever wash?” (přeloženo: “Myješ se vůbec někdy?”) Překvapeně jsem na něj pohlédla a poněkud dotčeně odpověděla: “Of course, I wash! Twice a day!” (přeloženo: “Samozřejmě! Myji se 2x denně!”) Tato scénka vyvolala opravdu velké veselí… 🙂
0 komentářů