Úvodem: „Až desetitisíce korun měsíčně, které stát měsíčně vyplácí pěstounům pečujících o více dětí, některé politiky dráždí. Podle nich to bývá výhodný byznys. Sociální pracovníci to tak černě nevidí, neboť pěstounství pomáhá dětem v novém domově, místo aby přežívaly v ústavech“.

A chodí-li děti pěstované příbuznými pěstouny minoritního etnika řádně do školy? Statistika z údajů odpovídajících na takové a podobné otázky, by mohla zajímat řadu lidí, potýkajících se s životním minimem.

A dále – tohle je tedy fór nad foŕy: „Ženy jsou nevyužitým potenciálem země, je třeba je vrátit na trh práce, vyrovnat jejich platy s muži, umožnit jim i po mateřské znovu nastartovat kariéru a využívat předškolní zařízení, začali pod tlakem statistických dat o poklesu porodnosti společně tvrdit ekonomové i politici“.

A k tomu ještě moudra nad moudra: „Kdyby se podařilo vrátit rychleji do práce část žen na rodičovské, výkonnost ekonomiky by stoupla až o pět miliard. Ty by se promítly do oživení nákupů, v poptávce po zboží. Tím, že by profesně nedoplácely na mateřství, by se zvýšil jejich zájem mít další děti, soudí ekonomové“.

To je snad z úplně jiné společnosti. Ze společnosti, kde je zaměstnanců nedostatek a chybí zaměstnanců alespoň tolik, co je u nás nezaměstnaných. Jak vidno, tyhle bláboly přímo hýří samými protimluvy

A teď tedy ještě něco přímo ze života:

Mladík při studiu VŠ pracuje, plicní embolii zásluhou lékařů přežije a po roce marodění dostane částečný invalidní důchod ve výši 3 000 Kč. A začne studovat dálkově. Mimo jiné pilně oběhává výběrová řízení. Po půl roce marného shánění zaměstnání též za pomoci úřadu práce, je vybrán za asistenta u „Probační a mediační služby ČR“ v rámci „programu získávání praxe absolventů škol“. Nicméně zádrhel přijde. Program naplňuje agenturní firma, najatá státem. A ta má ve svých pravidlech, pro úspěšný výkon služby pro stát, nepřekročitelné podmínky bez možnosti tolerovat jakékoli výjimky. V daném případě: 1) Pro absolventa středoškoláka je to maximum 25 let jeho věku, pro vysokoškoláka 26 let. 2) nelze zaměstnat člověka, který je, byť dočasně částečně invalidní.

Mladík po déle trvajícím pobytu v nemocnici byl na nemocenské ještě rok. Za tu dobu jeho věk dosáhl 26 let, takže jako středoškolák překročil stanovený limit a VŠ stále nedokončil.

Když na pracovním úřadě sdělil, že je ochoten pro to pracovní místo vzdát se částečného ivalidního důchodu bylo s obrovským údivem zjištěno, že na něco takového neexistuje kolonka. Žádná pravidla to jaksi neumožňují. Pokus o vyjednání výjimky ze strany úřadu práce, byl agenturou najatou státem striktně zamítnut.

Mladík při záchvatu otce vyhozený z bytu do pronájmu, po té, co otec si teprve dodatečně ověřil, že to vše (výše popsaná pravidla bez výjimek) nebyly neuvěřitelné, vylhané báchorky adolescenta, ale jedna z řady novodobých neskutečných skutečností současného režimu, sice vzal s omluvou výhazov zpátky, nicméně mladík již zpět jít nemíní. Již má podnájem, kde je trvale přihlášen. Takže nyní bude, místo odvádění daní z platu, brát podporu na bydlení a doplatek do existenčního minima k výši částečného invalidního důchodu. Po přezkumu a případném odebrání důchodu, pak celé existenční minimum. Nenajde-li práci. V daném případě jedna kapsa státu ušetří, z druhé to samé vydá.

Ještěže budeme mít ten fungující stát. Ale bude-li volební slib o fungujícím státu plněn stejně, jako ten o církevních restitucích, pak bude nezbytné se individuálně ozbrojit po zuby. Jak to dopadá ve státech nefungujících vidíme. Nepřipravení budou mít smůlu. I když, konec konců, ti připravení taky.

Luděk Prokop.

Categories: Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *