Na Ukrajině protestují nespokojení, v EU extrémisté a radikálové! * Nacionalismus a pravicový extrémismus. * Co si koupíme z platu? Prý jsme na tom dobře! * Sociální pojištění v reálném světle.


Hoďte Molotovův koktejl kdekoli v EU a zastřelí vás taky

František Matějka upozornil na důležitý kontrast, který je dobré nepřehlédnout. Je naprosto zřejmé, že ukrajinské demonstrace jsou evropskými médii prezentovány jako „vyjádření nespokojenosti“ občanů, kteří nesouhlasí s vládou a chtějí blíže k EU. Právě ten poslední fakt je důvodem, proč je dění v Kyjevě a dalších ukrajinských městech předžvýkáváno a podáváno v tomto vyznění. Jaksi stranou pak zůstává fakt, že kdyby se podobné věci děly kdekoli v rámci EU, pojala by to média úplně opačně. Prostě jde o další ukázku toho, jak nám je servírován názor, aniž bychom se o to prosili.

Matějka píše: „Když si v Belgii, ve Francii, Itálii nebo Německu dá kdokoli na hlavu kuklu a vyjde do ulic, žádná represivní složka se s ním nesere. Politici je neoznačí eufemistickým termínem „nespokojená opozice“, natož snad že by jejich vzdor označili za „mírumilovný projev touhy po svobodě“. Jsou to extrémisté a radikálové. Pokud možno pravicoví, protože to dobře zní.“ Pokusím se navázat na myšlenku a dotáhnout ji do konce – dovolím si takřka jistě tvrdit, že vlády jiných evropských států by postupovaly proti protestujícím stejně, jako Viktor Janukovyč v Kyjevě. „Při demonstracích v Evropě jsou vodní děla a mlácení demonstrantů obušky za podstatně menší „přestupky“, než vidíme dnes na Ukrajině, na denním pořádku. Zapomeňte na skutečné násilí, stačí neuposlechnutí příkazu k opuštění místa.“ dodává Matějka.


Nebezpečný nacionalismus a hodná EU?

JS se ve svém zamyšlení ptá: „Přiznám se, že nerozumím úvahám o tom, že odmítání vedoucí úlohy EU je nebezpečným nacionalismem.“ Následně probírá definici nacionalismu a fakt, že nejen nejde o nacionalismus v jeho slovníkové podobě, ale že je chybou „kopat do lidí, kteří na toto nebezpečí ukazují“.

Nacházím podobný příklad – shodou okolností zmíněný v právě probíraném článku Františka Matějky – totiž výrazy jako „pravicový radikál“ či dokonce „pravicový extrémista“. V pojetí médií je to jednoznačně „záporná osoba“. Pokud ale na chvíli připustíme dělení politiky na levici a pravici, pak:

  • Levicové jsou ty strany, které staví stát nad osobní svobody – například stylem „Dejte nám vaše daně, a my se o vás pěkně postaráme.“
  • Pravicové jsou ty strany, které upřednostňují osobní svobodu nad mocí státu – použijeme-li předchozí příklad, zněl by „Nechte si vaše peníze, starejte se o sebe sami, jak uznáte za vhodné.“

Čili když slyším obraty „pravicový radikál“ nebo „extrémista“, vždycky si představím nějakého Petra Macha ze Svobodných, zapalujícího popelnice, házejícího dlažebními kostkami po policajtech s transparentem „Postaráme se o sebe sami!“ či „Svobodu a zodpovědnost!“ Asi tak nějak podobně vnímám i technikus terminus „nacionalismu“ v kontextu s EU.


Co vše si koupíme z platu? Češi jsou druzí v regionu

Po přečtení titulku mi bylo jasné, že fígl je ve správném výběru „regionu“, ve kterém jsme druzí. Ani na okamžik mě nenapadlo přemýšlet, zda jsme v platech předehnali Němce nebo Francouze. A také tomu tak je – v našem regionu „postkomunistických zemí“ jsou pro tyto účely: Slovinsko, my, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko a Bulharsko.

Ano, takto se dělají tendenční články. A šlo by to udělat ještě lépe – pokud bychom chtěli titulek „Češi jsou s náskokem první v regionu“, stačí sestavit vzorek z Tádžikistánu, Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu.

Zajímavé je, že když se jedná o platy, jakýmsi kouzlem patříme mezi výše uvedené země, ale při srovnávání cen všechna média ochotně porovnávají Česko s Německem, abychom viděli, jak se vlastně máme dobře!

Je tu někdo, kdo si myslí, že Aktuálně v dohledné době vydá srovnání platů se zeměmi EU?


Češi platí jedno z nejvyšších sociálních pojištění na světě

A tady něco z jiného soudku: „Pojistné na sociální zabezpečení, které patří mezi vedlejší náklady na pracovní sílu, je v Česku jedno z nejvyšších ve světě.“ Jinými slovy: stát nás dře z kůže, jak to jen jde. Na Novinkách pochopitelně nesměla chybět poznámka, že podnikatelé (slovy ministra Mládka „parazité“) platí méně – samozřejmě bez dovětku, že se také, na rozdíl od zaměstnanců, o sebe musí postarat a neplatí pro ně, že „po osmi hodinách padla!“

Nicméně hodně mě překvapilo, jak se k uvedené zprávě postavil Radiožurnál (odkaz – čas 18:31), kde ve vysílání zaznělo:

  • Že kvůli vysokému sociálnímu pojištění není pro firmy výhodné brát zaměstnance do trvalého pracovního poměru.
  • Stát bere jako sociální pojištění 11 % z platu zaměstnanci a 34 % zaměstnavateli. ČR tak vychází pro zaměstnavatele velmi draho.
  • Asi největším překvapením, které bych od veřejnoprávního média nečekal, je ilustrační příklad: když chce dát zaměstnavatel zaměstnanci 100 Kč hrubého, stojí to firmu 134 Kč. Ovšem zaměstnanec dostane do ruky jen 69 Kč (a to už si podle mne Radiožurnál dovolil hodně, říci to takto otevřeně, když i Evropská unie chce zakázat „superhrubou mzdu“). Čili zaměstnavatel vydá 134 Kč, zaměstnanec dostane 69 Kč a stát ukradne 65 Kč. Nemluvě o tom, že další peníze si stát strhne z nákupů formou DPH a spotřební daně.
  • Zazní i informace o podnikatelích a živnostnících, nicméně Radiožurnál dokázal být objektivní a uznal, že tito lidé nejsou parazity, ale „výměnou“ dostávají nižší případné dávky.
  • A potěšil údaj o Velké Británii, kde zaměstnanci odvádějí méně státu, a jak se dále zajistí, je jen na nich a jejich rozhodnutí.

Takže Radiožurnál ode mne dostává rozhodně kladné hodnocení za to, že zprávu podal tak, jak měla zaznít. Tohle byla reportáž na jedničku s hvězdičkou :).

Categories: Týdnoviny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *