Jakoby nikdá nikoho nezradili. Možná jen sami sebe zrazovali. Prakticky po celou dobu totality, za loajální spolupráce při vedoucí úloze KSČ, v Jednotné Národní Frontě. O této spolupráci, o této zradě, (včetně spolupráce, možná pouze jednotlivců z řad církví, s Stb), se diskrétně mlčí. Stejně, jako o tom, na kom konkrétně tím hlasováním pro konec zákona, by byla zrada dokonána.

Od tohoto zmíněného mlčení je již jen krůček k otázkám, čím konkrétně byl zákon užitečný, čemu konkrétně prospěl a čemu všemu zabránil.

Úzká spolupráce disidentů s částí složek Stb již před listopadem, v průběhu listopadového období, včetně samotného listopadu, kdy estébák Živčák sehrál roli mrtvého a Uhl o mrtvém demonstrantovi troubil do světa, pokračující spolupráce i po listopadu, je zcela evidentní.

S vysokou pravděpodobností rovnající se jistotě, byly tajné materiály Stb předané s tím, aby plnily dlouhodobě důležité „potřebné“ účely. A to po důkladných skartacích a po důkladném „vytřídění“ lustrovaných materiálů. Pro účelnější použití materiálů z části předaných a z části vytříděných a uschovaných, bylo žádoucí přijmout značně pofiderní zákon. V daném případě paskvil v podobě lustračního zákona.

Neptejme se, čemu dobrému konkrétně lustrační zákon tolik napomohl. A neptejme se, čemu zlému zabránil. Ve světle rozkradení republiky absolutně ničemu. Lustrační zákon ani minimálně nezabránil rozkrádání započatému prvotními privatitacemi. Nezabránil privatizacím včetně kuponové. Nezabránil pochybným privatizacím typu OKD, MUS, a podobně. Ani pochybným privatizacím mnoha veřejně méně známých i neznámých podniků většího, středního i menšího měřítka. Nezabránil sprostým levotám, kdy pár jedinců se napakovalo a zaměstnanci ztatili často celoživotní zaměstnání, s někdejší vyhlídkou, že v něm budou pracovat až do důchodu.

Lustrační zákon nevedl k žádoucímu odstranění darebáků ze sfér vlivu. Ani náhodou. Vedl maximálně a ojediněle k přesunu toho či onoho jedince (nebo skupinky), z jedné sféry vlivu do druhé, mnohdy ještě vlivnější.

Není nic, co by bylo možné vyjmenovat, že vedlo k dobrému, zásluhou lustračního zákona. Na druhé straně, dle mého přesvědčení lze pojmenovat mnohá zla, k nimž lustrační zákon napomáhal nebo spíš přímo ponoukal. Hysterii. Šíření lží, dehonestaci řady osob, z nichž si to mnozí ani nezasloužili. Ničení jedinců s jejich rodinným zázemím. Ničení přátelských vztahů, mnohdy naprosto neopodstatněně. Vydírání řady jedinců a vymáhání slepé poslušnosti k plnění předložených zadání těmi, co měli přístup k mateiálům nezveřejněným, vytříděným a uschovaným. Tohle mé přesvědčení dokázat nemohu. Stejně, jako sotva kdo, by je mohl vyvrátit.

A v daných souvislostech se již neptám, čemu dobrému lustrační zákon přispěl a čemu zlému zabránil. Ptám se, čemu dobrému po 24 letech má lustrační zákon ještě přispět, respektive posloužit? K čemu dobrému je ještě dobrý? Příslušníkům mocenských elit a ozbrojených sborů bývalých komunistických režimů je pro jejich věk již odzvoněno a představa, že by mohli být nominováni do vybraných míst ve státní správě, samosprávě a ozbrojených složkách, je poněkud absurdní.

Co se týká například obsazení postu ministra financí a místopředsedy vlády, vzešlého z demokratických voleb, na to je lustrační paskvil krátký. Takže o co vlastně jde? O to zlo, co z něho vzešlo? O to, aby mohlo ještě nějakou tu dobu zlo působit? Domníval jsem se, že „hony na čarodejnice“ již z krve církvím po uplynulých staletích vymizely.

Nebo že by lustrační paskvil měl být nápomocen hladšímu průběhu vedoucímu k plnému naplnění paskvilu o církevních restitucích? Tato otázka se přímo nabízí.

Lež, zrada morálky a podlé, ubohé porytectví zákonodárců hlasujících pro další trvání lustračního zákona, za daných, výše uváděných okolností, z toho všeho jen čiší. Kdyby pro nic jiného, tak pro neuvěřitelnou příkrost rozporu tohoto hlasování s vyjádřením důvěry vládě, s jejím ministrem financí a místopředsedou.

Luděk Prokop.

Categories: Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *