Muslimská netolerance v kontrastu s požadavky na svobodu * Na Slovensku biskupové brojí proti antikoncepci.


Muslimky nemohly ve třídě nosit hidžáb, z pražské školy odešly

Nikdy jsem příliš neřešil, v co kdo věří – je to totiž každého věc. Kdo chce věřit v Boha, nechť věří. Pokud chce někdo stát s časopisem u vchodu do metra, prosím, ať si tam stojí. Stejně tak ten, kdo věří ve špagetové monstrum, má mít nezpochybnitelné právo žít v tomto přesvědčení. Říká se tomu tolerance – připadá mi prostě normální tolerovat názory jiných, pokud mi je nevnucují jako jediné správné.

Výjimečnou skupinou mezi věřícími jsou muslimové – jsou totiž krajně netolerantní, ale po všech ostatních toleranci vyžadují. Ve svých zemích jsou zcela netolerantní, ale naopak když se odstěhují, dožadují se stále větší svobody pro sebe a svou víru. Například chtějí stavět mešity na evropském území, ale běda, kdyby s požadavkem na stavbu kostela přišel křesťan v muslimské zemi. V tom lepším případě by byl pouze vypoklonkován, v horším – hezky „po jejich“ – upálen či ukamenován.

Pokud byste chtěli žít v muslimské zemi, bude to obnášet poměrně značné přizpůsobení se jejich tradicím. Například ženy musí chodit oděné dle místních zvyků, a běda, kdyby vyrazily v oblečení evropského stylu. Většině civilizovaných Evropanů připadá samozřejmé, že jako cizinci musí respektovat místní pravidla. Bohužel muslimové to mají poněkud obrácené – požadují, aby země, kam se nastěhovali, akceptovala jejich pravidla hry. Zatím posledním medializovaným případem jsou dvě muslimské dívky, které chodily na střední zdravotnickou školu v Praze. Dotyčné odmítly akceptovat pravidla a zvyklosti země, ve které studují (s velkou pravděpodobností zadarmo), a hodlaly ve škole nosit tradiční šátek, takzvaný hidžáb.

Škola zareagovala, dle mého mínění, správně: šátek jim nosit nedovolila. Studentky se tedy rozhodly školu opustit a celou událost pořádně rozmazat v médiích. To je totiž v Evropě – na rozdíl od jejich světa – možné. Zatímco zde je neakceptování diskriminací, v jejich zemích je totéž jednání udržováním tradice.

Asi nejvíce mě překvapila formulace: „Dvě muslimské dívky – třiadvacetiletá Somálka a pětadvacetiletá Afghánka – po nástupu do školy zjistily, že výuka v hidžábu není možná.“ Podle popisu to nebyla taková „mláďata“, aby se před přijetím na školu nedokázala zeptat, jaké jsou podmínky výuky. Spíše jsem přesvědčen o tom, že se jedná o předem promyšlenou akci, která má za cíl vynutit muslimům další rozšíření jejich práv na našem území. „Mám svá práva a náboženství„, je přesvědčená jedna ze studentek. Nicméně náboženství je čistě její osobní věc, která začíná a končí dveřmi bytu, kde přebývá. Nebo myslíte, že dostanu v muslimské školní jídelně vepřo-knedlo-zelo jen proto, že „mám svá práva a náboženství“?

Dotyčným slečnám bych rád vzkázal: chcete-li absolvovat výuku v pro vás obvyklém kostýmu, račte se vrátit do prostředí, kde je tento způsob odívání obvyklý. Nikdo vás tady nedrží a s největší pravděpodobností vás sem ani nikdo nezval. Obyvatel oceánského ostrova, který je zvyklý chodit nahý, asi také nebude smět na škole v Somálsku či Afghánistánu chodit „na Adama“.


Slovenští biskupové bojují proti antikoncepci v lékárnách

„To jsem si pěkně naběhl“, říkal jsem si, když jsem dopoledne dopsal kritické pojednání o netolerantnosti muslimských věřících, a odpoledne jsem si přečetl, co provádějí na Slovensku křesťanští biskupové. „Věřící lékárníci mají povinnost odmítnout prodávání antikoncepce. Ostatní křesťané by pak měli takové lékárny upřednostňovat před ostatními, shodli se slovenští biskupové.“ Nějak tam postrádám informaci, zda církev bude rodičům například deseti dětí hradit nemalé náklady na jejich uživení.

Ano, také křesťanská církev zůstala stylem myšlení kdesi v minulých staletích. Jako by jí nedocházelo, že už dávno není doba, kdy se z deseti dětí dospělosti dožily jen dvě nebo tří, takže mělo smysl mít z dnešní perspektivy neobvykle velký počet potomků.

Historie ukazuje, že kdykoli se církev dostala k moci, nedopadlo to pro občany dobře. Proto nedokáži pochopit, co voliči očekávají od stran, hlásících se k náboženským hodnotám. Církev především nemá nic společného se svobodou či demokracií – vůdčí osobnosti jsou dosazovány, svobodný projev je významně omezován, a to nejen u církevních hodnostářů. Právě případ ze Slovenska ukazuje, že církev není jen sympatický kněz Zbygněv Czendlik a shovívavě se usmívající arcibiskup Dominik Duka, ale především je to totalitně fungující síla, která se krůček po krůčku snaží získávat moc nad našimi životy. Zatím chce „jen“ diktovat, jak se mají občané bránit proti nechtěnému početí. Ovšem i v tomto případě je viditelná tendence uvalit diktát na všechny – věřící i ateisty. Každý prostě musí žít tak, jak si představují páni biskupové.

Jsem přesvědčen o tom, že církve by nikdy neměly získat větší možnosti a práva než jiná zájmová uskupení – sdružení zahrádkářů, sběratelé hub či holubáři. Nechť si v kostelech třeba provozují swingers párty s prezidentovou dcerou pěkně bez ochrany, ale cokoli za zdmi jejich svatostánků by mělo být „pánbíčkářům“ doslova svaté.

Categories: Týdnoviny

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *